Free: Godstopper – Empty Crawlspace

• Godstopper . Empty Crawlspace
• 2011 . Canada
• doom rock. noise rock. psychedelic pop
• FREE DOWNLOAD

Je pátek večer, všichni jste venku, pravděpodobně touto dobou už vytváříte podhoubí pro to, aby jste úspěšně pozvraceli cizího Forda zaparkovanýho na boku ulice. Nic není tak včerejší jako dnešní zprávy, takže až zítra přijdete domů, ani nepostřehnete, že sem přibyla nová placka. Nebo fošna, jste-li cyp. A to je perfektní timing pro kapelu jménem Godstopper (za název deset bludišťáků). Ta je totiž z Kanady (fail), hrají doom rock (prej to vážně existuje), který zní jako psychedelický noise rock, jsou ještě úplně neznámí a tuhle placku dali na internet zadarmo, takže vás to vlastně nezajímá, protože co je zadarmo, to musí být sračka, že? Ale není. Je to dobrý. Čekáte, že bude ještě něco? Ne, nebude.

Recenze: DJ Shadow – Less you know the better

• DJ Shadow . The less you know, the better
• 2011 (možná 1995). United States
• hipec, fruity loops
• 20%

Poprvý jsem se do kontaktu s DJ Shadowem dostal někdy v době, kdy jsem si myslel, že kytary jsou jediný hudební nástroj. Kytary a bubny a strýcova kazeta Sepultury pohozená v chatce. Co vám budu nalhávat, všichni jsme jednou byli mladí a občas, ale to jsem nikdy neřekl, někoho z nás i na moment napadlo, že Fred Durst je dobrý muzikant. Časy, o kterých se nesmí mluvit.

 

Cédéčka mi dealoval jeden pofiderní DJ, co přes týden dělal v pojišťovně. V obci, kde je hnůj nejvýnosnější komodita a lidi musí zastavovat se stodvacítkou, aby ostatní mohli okázale závidět, byl něco jako hudební Bruce Wayne nebo Robin Hood. Hudebníkům bral, chudým dával.

 

Tehdy ještě neexistovaly vypalovačky pro smrtelníky a neexistovaly internety,jen kamarádi, kteří měli ten od všeho možného politý seznam cédéček co vám můžou vypálit. Tenhle Bruce Wayne byl úplne jiný level, protože měl známý v Praze a v Praze tou dobou bylo logicky víc cédéček, protože je to větší město, že jo.

 

Celý život se budu mlátit do hlavy, kolik peněz jsem mu narval. Discografiie Massive Attack na základě pár poslechů songu Angel. Klidně, val to do mě, i cd singly, všechno. Tuším, že jsem mu vyplázl něco kolem 11 kil. Jen za Massive Attack. Nedej bože, kdybych poslouchal třeba Rolling Stones. Asi bych ještě teď každý úterý chodil na kafe s usměvavými lidmi z Providentu.

 

Jednoho dne jsem si takhle za kilo “koupil” DJ Shadowa a jeho druhou placku Private Press. Dostal jsem se k tomu tak, že jsem viděl videoklip, ve kterým šel maník tunelem a narážely do něj auta. To jsem taky řekl Bruce Wayneovi a on, že ví, o co jde a příští pátek to mám doma. Ten maník v tunelu byl Thom Yorke, ta kapela se jmenovala UNKLE a s DJ Shadowem měla hovno společný.

 

Ale náhody se nestávají náhodou. Držel jsem v ruce Private Press a známej se blížil k mýmu baráku na klasickou cigaretu a já se nemohl dočkat, až uslyší ten zvuk budoucnosti. Něco, co jsme ještě nikdy neslyšeli. Jestli si myslíte, že bych tuhle antologii neměl psát, protože ze sebe dělám hudebního idiota – já si to myslím taky.

 

A tak hraje Private Press a hraje znovu a už nikdy nepřestane hrát. Tehdy jsem ještě ignoroval Endtroducting…… První deska přece nemůže být nikdy lepší než druhá. Takový to uvažování. Private Press byla dokonalá po všech stránkách. Byla prachobyčejným slepencem a v ten samý moment ódou na život. Futuristickou procházkou minulostí. Mardoša by řekl futuretro. V momentě kdy objevujete hudbu a ještě pořád kroutíte hlavou, že co je to Aphex Twin, Mouse on Mars, Amon Tobin, v ten moment, někdy v patnácti, je DJ Shadow zvuk z vesmíru. Samply a samply a samply…a pak následuje záběr na profesora Frankensteina, jak stojí u té obří nádoby a všude se blejská a on křičí It’s alive !! It’s alive!! Takový pocit to byl.

 

+++++

 

Sledovat umrlce z devadesátek je jako sledovat můry a mouchy a komáry, jak krouží nad světlem a létají zprava doleva a pořád naráží do zdi. A vy si říkáte Vzdej to, proč proboha pořád lítáš, uklidni se, sedni na zeď, neotravuj. Sledovat umrlce z devadesátek je stejně smutná činnost.

 

Napadne mě to, kolikrát, když slyším desky velkých jmen, kdysi velkých jmen, jak se hlásí o slovo v novém věku, v novém čase, který se mění každou minutu s deskou, která zní, jako by vypadla ze stroje času, protože “co jsme dělali bylo cool, takže to musí být prostě cool pořád”. Absolutní absence progresu vás většinou rozmačká. Všichni umírají a tlačí se ke světlu a pořád létají v kruhu a nic nechápou. Faithless to vzdali, Chemical Brothers a Underworld to pořád nechápou, pak jsou tu lidi jako UNKLE, Portishead, Massive attack, stojí bokem, ale pořád jednou nohou v rakvi. Amon Tobin, ten pochopil, že budoucnost je ocel. A další a další mrtvoly. Zástupy devadesátek s posledním štouchem.

 

DJ Shadow. Člověk by řekl, že někdo, kdo už v šestadevadesátém (patnáct let!) disponoval tak vizionářským citem a tahem na bránu bude soudný, bude stále vizionářem, bude mít dost prostoru pro sebereflexi, vývoj a aklimatizaci…DJ Shadow my ass. Novinka zní tak špatně, že si Shadow zaslouží letenku do Pekla. A ještě bych byl tak zlej a dal mu místo vedle Mobyho!

 

Hlavním důvodem průseru jménem Less you know the better je fakt, že DJ Shadow absolutně ignoruje to, co se tak nějak přirozeně dalo očekávat – Vývoj. Nula, nada, nic. Jako by si po Private Press dal šlofíka a teď se probudil. Pokud budeme opravdu, ale opravdu milosrdní a přivřeme obě oči, máme tu circa tři písničky, které se dají označit za písničky s odpovídajícím potenciálem. Zbytek je sprostá prázdná slupka, obal, který otevřete a uvnitř nic není. Jen základní rytmické prvky, strohé samply, až do nebe volají nuda, prezentovaná těmi nejjednoduššími beaty, které hozené do smyček, tvoří převážnou část stopáže. Kdyby se album jmenovalo How to use Fruity Loops: Hip-Hop edition, step 1, tak bych neměl nic proti. Jako album od kdysi velebeného mesiáše instrumental hip-hopu to působí jako poslední krok před sebevraždou.

 

Není to tak zlý, jak říkám…kéž bych to mohl napsat. Ale ono je to opravdu špatný. Stačí, když vydržíte do písničky číslo 2 – Border Crossing. Já jen, no, chci se zeptat, ale, no, co to do píče má znamenat? Zkontrolujte si kalendář, jestli je opravdu rok 2011. Uvařte si kafe a popřemýšlejte, co tím chtěl básník říct. Míchat archaické dozvuky kytarových blekotů typu Slayer se scratchováním a tvářit se přitom vážně? Nadlidské. 2011. Check. Člověk se ani nemůže ponořit do té energie, kterou se snaží DJ Shadow vytvořit, protože hloupost všechno brzdí už od začátku.

 

Tenhle problém se táhne vlastně celým albem. Zamrzlost v čase, hloupé vokální hostovačky (do jedné), plochost. Jednoduchost. Snaha o staré dobré časy prostředky na úrovni dětského hřiště. Ten pocit geniality, který na vás dýchal, když jste poprvé slyšeli Midnight in a perfect world, Building steam.., Blood on motorway, Meet his maker.., ten se ani na sekundu nepřiblíží. Ne, tohle není stížnost na fakt, že žádný z tracků nemá rozměry stát se hitem, nebo kultem. O to vůbec nejde. Problém je, že všechno co vždy dělalo DJ Shadowa výjimečným je naprosto pryč a jediné co zůstalo jsou hloupé a prázdné pokusy s dvěmi, maximálně třemi vrstmi, které do uší bijí svojí plytkostí.

 

I to by se dalo přežít. Tak si prostě užijeme průměrnou flákotu plnou instrumentálního hip-hopu, co děti? Ale ani to člověk nemůže, protože Davisovi chvílemi ujede všechen pud sebezáchovy a je schopen naservírovat takovou věc, jako I’ve been trying nebo Redeemed. Jako by absolutně ztratil cit. Tom Vek, a že mám jeho hlas rád, ve Warning Call je od první sekundy navíc. Tedium? Def Surround Us? Prázdnota. A pak následuje strašně moc očividných pokusů vykrást sama sebe. Natočit Private Press, znovu a znovu, ale s minimem úsilí. Ne, ne, ne, prostě všechno špatne, všechno špatne, musím přestat psát, nebo se ještě naštvu.

Raději si znovu pusťte Private Press.

 

Literární odbočka: Adenin

Vážení přátelé,

i když nejsme přátelé v pravém slova smyslu ( nepamatuji si, že by mi někdo z vás koupil kafe, podržel pivo při zvracení nebo nabídnul felaci),  rozhodl jsem se, že pro vás napíšu knížku. V tomhle okamžiku bych utnul klasický hovna co tu s radostí píšeme a šel na to trochu seriózněji.

Prvotina Adenin vznikla v rozmezí října a prosince 2011 a překvapivě to byl porod docela svižný. Překvapivě, protože jsem se s myšlenkou „napíšu knihu, která změní svět“ plácal několik let (přesněji čtyři dobré roky). To co z toho vzešlo rozhodně není kniha, která by změnila svět, není to ani kniha, která by měla tendence aspirovat na nějaký ceny, ale pořád je to o několik tříd lepší literární dílo, než žblebty Báry Nesvatbový, Harry Potter, nebo třeba Bible.

Adenin se odehrává v blízké budoucnosti, v alternativní budoucnosti, která se od naší současné liší pouze tím, že lidé dopředu ví, kdy zemřou. Nenávidím sci-fi. Nečtu sci-fi. Takže se po přečtení předešlého řádku neděste nějakých futuristických Neff pokusů nějakého mladého nerda, plných vesmírných lodí a jednorožců.  Bavíme se tu o sci-fi, které sci-fi vlastně vůbec není. Nastolená situace je v knize rozebrána na několika centimetrech čtverečných a slouží jako podpěrný bod, který ospravedlňuje poněkud zvláštní chování postav, které by v naší realitě působily hloupě a iracionálně.

Hloupě a iracionálně, protože když víte, kdy zemřete, přeci jen vám to trochu pozmění myšlení ( a chování). Stejně tak je to v případě hlavního hrdiny, který je konfrontován s jedním neobvyklým přáním.

V tento moment bych to utnul, né proto, že by byl obsah kdovíjakým tajemstvím, ale čistě proto, že si připadám trochu jako retard, když píšu o tom, co jsem napsal. Je to jako by jste masturbovali při videu na kterém masturbujete.

Víc než další spoilery vám napoví cca 8 stránková ukázka, kterou si můžete prohlédnout nebo stáhnout v PDF na adrese adenin.cz.  Pokud se tedy rozhodnete se na to podívat a pokud vás (teď mluvím k tobě, jediný fanoušku) zaujme co jste četli a budete chtít víc, prosím nestyďte se využít mailing listu. Bylo by fér, kdyby se do něj přihlásil aspoň jeden fanoušek, aby na té stránce  nebyl teda úplně zbytečně. Slibuji, že vám nepošlu žádný spam, protože jestli něco na světě nejvíc nenávidím, tak je to kapusta (a spam). Aktuální situace vypadá tak, že kniha končí fázi korektury a nastoupí fáze hledání vydavatele. Tři možné varianty budoucnosti knihy jsou A) najde nakladatele, který ji vydá, B) vyjde v určité kooperaci s magazínem Full Moon, C) vyjde samonákladem. Vzhledem k tomu, že všechny tři varianty budou mít odlišný dopad na datum vydání, cenu a dostupnost, doporučuji se pro jednou za život napsat do toho prokletého mailing listu.

To by bylo asi tak vše. Pokud se vám ukázka bude líbit, nestyďte se to dát najevo. Pokud se vám líbit nebude, napište to taky.

Dodatek pro budoucí spisovatele:

• Opravdu je pravdou, že začátek je nejhorší. Jakmile se přehoupnete přes prvních čtyřicet stran tak to půjde samo. Jestli ne, zkoušejte to znovu.  Taky jsem mazal prvních čtyřicet stran asi čtyřikrát.
• Udělejte si osu. Pár pevných bodů. Vymyslete konec a vymyslete, jak se k němu chcete dostat. Je to podstatně jednodušší, než vymýšlet jak to všechno skončit.
• Pište denně!
• Ctrl+S je váš nejlepší kamarád!
• Neřiďte se radami, které vám dávají nýmandi jako jsem já.
• Když jsem psal, že porod byl docela svižný – je a není to pravda. Pravdou je, že kniha se vyvíjela naprosto jinak, než jsem zamýšlel. Vlastně jsem dopsal úplně jinou knihu, než kterou jsem začal psát. Nevím jestli to je pravidlem, ale raději s tím počítejte.
• Stejně jako v sázení platí, že první nápad je nejlepší. Nevracejte se, nepřepisujte. Zamotáte se v bludném kruhu. Tohle ale možná platí jen pro mě.
• Mějte pravidelně sex s někým jiným, než jste vy sám. Nevím, jestli to má vliv na vaše spisovatelské schopnosti, každopádně je to lepší než nemít sex.

Na závěr předčasné poděkování Dáše Beníškové za korekturu a Daliborovi Šimáčkovi za nádherný web. A Jirkovi Pomejovi, který je mou velkou inspirací.

Aby jste neřekli, že to nemá nic společného s hudbou, komplet celá kniha byla napsána za doprovodu pouze dvou alb, která hrála pořád dokola. The Paper Chase – Young bodies heal quickly, you know a Billie Holiday – The Very Best of Billie Holiday. Strašidelná kombinace.

PS: Kdo tohle info pošle dál dostane mléčné polomáčené.

ADENIN / DASIM 

Byetone – Symeta

• Byetone . Symeta
• 2011 . Germany
• glitch. minimal techno. noise

Olaf Bender, Carsten Nicolai, Frank Bretschneider. Nic? Dobře. Byetone, Alva Noto, Komet. Už ok? Jak jména napovídají, rozhodně to nejsou španělé, co hrají za FC Sevilla. Ve skutečnosti tyhle tři minimalistické maniaky spojují dvě slova – Raster Noton (v překladu Škvarky s chlebem). Doby, kdy tenhle label produkoval alba, které zabíjely běžné smrtelníky nudou jsou ale ty tam. Já si ty doby ještě pamatuji. Zajímavý příběh:

Byl temný večer a na stolku svítila lampička. Nic víc. Jen malý záblesk kovového světla. Místností dýchalo ticho a nestabilní vzduch, který se kradl z každé buňky v mém těle. Sedl jsem si a pustil jsem play, když…

Ale zpátky k věci, abych nezdržoval. Doby, kdy Alva Noto vydával patnáct cédéček ročně (což není problém, když všechny vaše alba zní jako field recordings v opuštěným obchodě s ledničkama) a Basinski mlátil nudou do ticha jsou pryč a na scénu se derou stále větší pachutě glitche, toho co se láme pravidelně, nebo minimal techna, které se, s dostatečnou dávkou sedativ a lží, dá považovat za hopsabilní (to je ale debilní slovo, že?). Zlom přišel v poslední „pětiletce“, kdy se pomalu a jistě Raster Noton rozštěpil na dva proudy. Kdo R N nesleduje vůbec, tohle je docela užitečný úvod do děje.

V tom jednom experimentálním zůstává stále Alva Noto, Mark Fell (ten je někde na hranici), anbb, Mika Vainio nebo Anne- James Chaton (tenhle francouz je obvzlášť povedenej kousek, viz třeba šestnáctisekundový opus Barack Obama). Druhý proud se vydal, jak jsem již psal, směrem blíž k pravidelnosti a „popovosti“. Senking a jeho Pong nebo loňský singl Tweek. Kangding Ray, jehož útěk je velmi dobře zdokumentovaný na rozdílnosti debutu Automne Fold a loňské minimal techno megapecky OR. Signal a voala – Byetone.

Byetone dával jasné signály svého směřování na čtyři roky staré a velmi povedené desce Death of a typographer (tady má někdo rád Pan Sonic?), novinka Symeta pak jen dostála svému názvu.

Jestliže Death of a typographer ve výsledku sázela na elegantní jednoduchost, plochost a až ambientní polohu, Symeta se klaní více na stranu agresivity. Jako by Byetone odsunul ambientní chutě do pozadí a zaměřil se na noise a industrial, který místy probublával už v minulosti. Black Peace nebo Helix budiž toho příkladem. Kdyby mi někdo řekl, že si Suicide a Cloaks zajamovali v techno klubu, klidně bych tomu věřil.Každopádně, v popisování gradací a stavby minimal techno písniček nejsem zrovna velký talent, takže se místo toho podívejte na tenhle hezký obrázek malého lachtana.

Album nakonec uzavírá smířená a k předchozí desce odkazující Golden Elegy, zakončená minutovým monologem v němčině, což je netřeba překládat, protože stejně vždycky když slyšíme nějaký němce mluvit, náš mozek si to automaticky překládá na Hitler Hitler Hitler schnitzel. Byetone se vydal na cestu z Chemnitzu do zimního Berlína a jarního Detroitu. Je tu všechno, co tyhle dva zvuky spojuje, plus onen Rasterovský cit pro jednoduchost lomeno genialitu. Kdo má rád glitch a párky s kečupem, měl by tomu věnovat pozornost. A protože jsem zmínil Berlín, musí přijít Benda time!

The Caretaker – Patience

• The Caretaker . Patience
• 2011 . United Kingdom
• ambient. drone. field recordings. jazzy zazz haunted

Verze pro debily: Kdo se ještě nesetkal se Caretakerem, ten nemusí zoufat. Všechny jeho alba zní naprosto stejně.  Novinka Patience je další z řady haunted vizí starých časů, kde se praskající gramofon mlátí s duchy – tentokrát ale přidal trochu šumu, takže to vypadá, jako že celou dobu prší. Voala, to je prakticky vše.

Abych to ale tak neodflánul, tady je přepis exkluzivního rozhovoru, který poskytl žákům gymnázia z Vysokého Mýta:

Co jste dělal, než jsem přišel k nám na gymnázium, pane školníku?

Tak pět let jsem byl u policie na hospodářské kriminalitě. Ještě před tím jsem dělal pár let družináře. Ale vzhledem k tomu, že u policie je hrozně malý důchod a já mám dvě děti, šel jsem raději dělat školníka, protože i ti mají více peněz.

 Líbí se vám tady, pane školníku?

Rozhodně se mi tady líbí. Už jenom kvůli tomu, že studenti jsou na určité výši. Ještě aby nebyli, když jsou na gymnáziu, ale přeci jenom u některých by mohla být ta morálka trochu lepší.

Co byste tady změnil, pane školníku?

Jéje, toho by bylo hodně. (pan školník si dělal legraci) „Takhle škola má solidní zařízení a to i přesto, jak je stará. Učebny jsou slušně vybaveny. A navíc 90% studentů této školy se dostává na vysoké školy.

Co jste říkal na minulého školníka, pane školníku?

Tak pro mě neudělal prakticky nic. Když jsem poprvé přišel, ani mě neprovedl po škole, prakticky všechno jsem musel zařizovat a objevovat sám. A navíc jsem kvůli němu zbytečně ztratil čas přehrabáváním pískoviště, do kterého stejně nikdo nechce ani stoupnout a to díky jeho pejskovi ,který do pískoviště močil. Navíc každý věděl kudy prošel, nechával za sebou aromatickou cestičku. Jejich přezdívka byla Jake a Tlusťoch.

Co vy a sport, pane školníku?

No, to je otázka pro mě. Mám rád fotbal, stolní tenis a samozřejmě i hokej. Na Slávii nedám dopustit. A i tenis, díky kamarádovi Miloši Macákovi z Chocně, mám rád. Ale rozhodně nejlepším sportem pro mě jsou sportovní hasiči.

Do rozhovoru se nám vložila i paní uklízečka.

Jak se vám líbí vozíček na uklízení?

Pan školník: „Mě se líbí. Je hezky praktický i třídit se s ním dá.“

Paní uklízečka: “ Mě by se líbil, ale odmítají mi koupit Pulirapid, i když vědí, že je nejlepší.

——————————————————————————————————

Školníkův opus magnum již na WWWAR.

Fabio Orsi – Wo Ist Behle?

• Fabio Orsi . Wo Ist Behle?
• 2011 . Italy
• minimal. IDM. drone. ambient.

Fabio Orsi je ital, co se narodil ve stejný vesnici jak Quentin Tarantino (Taranto) a kterej vypadá jako čtenář J.R.R.R.R.Tolkiena, což je hned po „posluchač Boba Marleje“ druhá nejhorší možná nadávka. I přesto, že je ital a vypadá jak vypadá – nezatracujte ho (viz grafické zpracování níže). On totiž umí dělat hudbu. Říká se tomu drone.

Drone v podání Fabia ale nejsou nekonečné hluky, které někdo pomalu zesiluje, ale elektronická hypnóza (kterou někdo pomalu zesiluje). Abych byl úplně stupidní – pamatujete si, když začínalo Drive a Chromatics a jejich Tick of the clock dobrých pár minut bublala pod povrchem? Tak v tom případě se zamilujete hned do prvního Loipu.  Jeho nová deska Wo Ist Behle?, což v překladu znamená „Uzené s rýží“, je složená z pěti takových, krátkých, ale i dlouhých mechanických pasáží minimal techna, které se škrábe v hypnotických smyčkách na povrch. Může za to zima a Berlín, protože když je zima a žijete v Berlíně, co jako budete skládat? Sludge metal? Wo Ist Behle? se hodí ke všemu. K sledování mlhy, masturbaci (doopravdy) nebo k přistání kosmické lodi. Je jen na vás, co si vyberete.

Shut up and play the hits!

 

Jenny Hval – Viscera

• Jenny Hval . Viscera
• 2011 . Norway
• ambient. experimental. post-rock

Můžete vsadit bradavky vlastní babičky, že jakmile uzavřete nějaký žebříček, další album který si pustíte bude aspirant tak na top 20. Prostě to tak funguje.

Jenny Hval měla tu smůlu, že jsem se k ní loni nedostal. To je prostě průser, zpětně řečeno.  Protože album, které začíná slokou

I arrived in town with electric tooth brush

Pressed against my clitoris

prostě do žebříčku nacpat musíte.  Takový texty se prostě ocenit musí. Viscera je její třetí deska, první pod vlastním jménem. Předtím nahrávala pod pseudonymem Rockettothesky, což jsem prej někdy poslouchal, ale moc mě to nezaujalo.

Viscera je daleko víc experimental. Je taky daleko víc sexy a není to texty. Je prostě přitažlivější, protože hudba plyne tak nějak nenáročně, obtočená kolem slov.  Viscera je sbírka písniček o těle. O těle zevnitř a zvenku. Jednou v první osobě, jednou ve třetí.  Jestli jste puritáni co musí mít při sexu zhasnuto a po sexu se mlátí bičem přes žalud a první sloka vás trochu vyvedla z míry pak buďte v klidu, zbytek alba není tak „přímý“ jako první song.

Ve skutečnosti tu nejde o žádnou exhibici, ale o éterickou poezii, jednou docela vážnou, břitkou a až feministicky kousavou, někdy umírněnou provokativní  hříčkou. Nedivte se, když vám jako inspiraci řekne příjmení typu Jelineková nebo Woolfová.  Kromě úžasného konceptu těla je tu pak samozřejmě i hudba a ta nijak nezaostává – Jenny má štěstí na muzikanty, kteří se nebojí improvizovat a kolikrát se přistihnete, že vlastně nevíte, co se vám líbí víc. Jestli ta melodie kousajících ale křehkých textů, nebo band v pozadí, hrající vše, od post-rocku, přes experimental ambient až po alt-country. Možná i na metal dojde.

I saw what you did underneath the table –

Beneath the fine layer of sweat

That encapsulates your hands and face

As if you are my egg.

Is that sweat from my body?

My voice turned to milk in your mouth.

I gave you words:

The milk was from my breast.