OFF FESTIVAL 2011

 

(Týden poté). Na OFF Festu jsem štamgast. Letos jsem tam byl po čtvrté a často mám pamětnické tendence vyprávět, jak to probíhalo třeba v roce 2008, kdo byl hedlajnerem, jak moc byly posrané toitoiky a jak často mě chytli u brány, když jsem zkoušel pronést plecháče s pivem. Nebudu si tady vylívat srdce (i když bych mohl.. a jako stálý účastník bych na to měl plné právo) a zabíhat to nostalgických sranců, stejně tak nebudu popisovat, jaká letos byla cesta a to jak nás nechtěli pustit do kempu. Ani si nebudu stěžovat, jak mě loni u vstupu pořád ohmatávali mezi nohama. Začnu rovnou ve čtvrtek okolo osmé, kdy jsem šel do Centra kultury na Tibetovy Current 93. Lístek na tudle apokalyptickou bandu jsem si koupil hned, jakmile se dal koupit, páč je to moje dalobyseříct srdcová záležitost. Teprve o dva měsíce později jsem si dokoupil lístek na celý OFF, finanční důvody. Střih.

Sedím v křesle Centra kultury Katowice, je to celkem velký a celkem pěkný sál. Řada, ve které se nacházím, je docela daleko od pódia, takže už vím, že Davidových grimasů si moc neužiju. Taky jsem vůbec nevěděl, co mám od tédle andrgrandové smečky čekat. Znám jejich polohy, stejně tak jako nevypočítatelnost. Jo, asi jsem se mohl podívat na nějaké videa na jutub, ale to já prostě nedělám. Za zvuků, které prznily hitovku od Boney M, přišla postupně celá smečka, poslední Tibet. Vágusácké hnědé sako, dva copánky, klobouk a bosý. Vytáhl z plátěné taštičky texty a začal tvořit konec světa. Baby Dee za klavírem, skvělý bubeník, mandolinista, Michael Cashmore na kytaře a taky výrobce všech možných zvuků se svými krabičkami mu vytvářeli geniální repetetivní podklady a atmosféru. Bylo to sugestivní a geniální. Setlist kdyžtak tady. Před přídavkem (po aplausu ve stoje) už jsem to nemohl vydržet – chtěl jsem si toho magora prohlídnout pořádně a zblízka, takže jsem si sedl na zem, přímo pod pódium před první řadu. Konečně jsem ho měl na dotek blízko. Všiml jsem si, že má na těch svých bosých nohou nalakované nehty na červeno. Nou koment. Bylo vidět, že už je docela ožralý, páč vždycky, když mrkl na texty tak i víckrát zaostřil. Několikrát si sedl na kraj pódia, několikrát se plazil po čtyřech.. a tak nějak celkově působil dost sympaticky. Dokonce, když už pořadatelé prudili s koncem, tak si tak trochu „vyškemral“ ještě dvě minuty. Jen s Cashmorem zazpíval mně povědomou baladu, pak sbalil podruhé svoje texty a odporučil se. Já se šel do kempu vzpamatovat a ožrat. Zážitek, na který se nezapomíná. Buďte rádi, že jsem to vzal tak stručně. Střih.

V pátek jsem se nejvíc třásl na Jona Spencera, protože hero. Můj hero. Na jeho blues nedám dopustit a na koncertě jsem čekal pěkně nadzvukový zážitek. Ale, ať nepředbíhám. Koncertní den jsem začal na Glasser. Hrála ve stanu, její hlas byl příjemný, stejně jako její songy. Netrpěl jsem a to se cení. Pamatuju si, že jsem utrousil rádoby vtipnou poznámku o jejím x-factoru a taky něco ve smyslu, že je to Björk pro chudé, ale s tím tady nebudu otravovat. Hned potom jsem chtěl jít na AIDS Wolf, ale od známých kolovaly zvěsti, že je to pičovina, tak jsme to zakotvili na Warpaint. Bůhví proč mě ta jejich deska vůbec nezajímá, takže jsem tam šel spíš zabít čas. Ale kurva, ty lezby byly fakt skvělý. Sehranost jako svině a dvojhlasy, ze kterých jsem uchcával. Navíc mají fakt silné melodie, takže ze zabíjení času se stal docela solidní koncertní zážitek. Brzo si dám i tu desku. Po Warpaint jsem si byl „zaskákat“ na Junior Boys. Na rozdíl od mých známých se mi jejich koncert líbil. Obyčejní chlápci, žádné vystajlované juchu-chu, diskotékový rytmus a uvěřitelné melodie. Doma si to nejspíš nepustím, ale na živo spokojenost. Stylový obrat nastal, když jsem šel obhlídnout Meshuggah. Vite, já jsem starý metalista, vole… akorát už mě to tak neba. Todle mě neurazilo, nenadchlo. Ale vydržel jsem tam asi půlku setu a pak šel do stanu. A ze stanu to teda znělo úplně nejlépe (takže na Meshuggah jedině se stanem a co nejdál od pódia). Tak a teď Spencer. Vesral jsem se úplně dopředu, protože hero. Ne, fakt – Blues Explosion je srdcovka, opravdová srdcovka. Přišli na scénu, Spencer měl fakt skvělé kaťata a vypadá skoro přesně tak, jak jsem si ho vysnil. Judah Bauer je starý kauboj a Russell Simins nejsympatičtější vlasatý špekoun. Hned během prvního songu se mu stalo něco se šroťákem, tak ho odhodil a dohrál to jen na kotel. Frajer. Spencer si hrál s thereminem a je to prostě nejlepší rokenrolák. Mezi náma – že to bude zážitek a úpně jiná liga bylo jasné hned, jakmile se chopil mikráku. A koncert? Jamovali, lepili útržky skladeb (celých skladeb zahráli asi jenom sedm), Simins do toho mlátil bez přestávky, kytary dolovaly jeden bluesový riff za druhým (mám pro ně absolutní slabost), Spencerova kytara zněla jako letadlo a bylo to kouzelné. Jasně, kouzelné pro člověka jako jsem já. Todle je sakra zvuk mého života. Nakonec bylo vidět, že se jim ani moc nechce ze scény, až začali být někteří pořadatelé nervozní. Nakonec teda vypadli a já se šel najíst, protože hráli Mogwai. S hambáčem v ruce to z povzdálí neznělo ani tak zle. O půl druhé ráno hrála nejospalejší a nejpomalejší kapela. Low. Pamatuju si, že skoro všichni známí tam měli krizi a pospávali. Já ne, protože jsem půlku dne (dopoledne) hnípal lišácky ve stanu, takže jsem byl odpočinutý. Na pódiu ta kapela vypadala dost divně (to nepotřebujete vědět), ale za ty jejich geniální melodie jsem jim všechno odpustil. Pěkný koncert. Odsud jsem zamířil do stanu na Actresse. Jeho desku Splazsh miluju, ale na živo si spíš hrál a experimentoval, takže jsem se chytl jen u hitovky Maze. I tak skvělý. Stihl jsem i kousek Oneohtrix Point Never, který hrál na druhém konci areálu. Moc si nepamatuju, protože jsem si jako většina lidí tam lehl na dřevěnou podlahu a usnul. Střih.

Sobotu jsem měl za bohatší den. Nakonec bych řekl, že po celodenním bloudění, zklamáních (Blonde Redhead) a šlápnutích vedle (YACHT, Neon Indian, atd.) den začal až v deset večer, kdy spustili Gang Of Four. Pičo, mrtvá kapela? Ani náhodou. Nátěr. Nejvíc hráli z Entertainment! a jejich chladný groovy post-punk měl sílu. Omladina drtila rytmiku – černý dredatý basák Thomas McNiece do toho řezal famózně a frackovitě občas požduchl frontmana Jona Kinga, který si to teda nenechal líbit. Až to v jednu chvíli vypadalo, že se docela nasral. A taky, kalik jak o život – to bych od takovýho „dědka“ skoro nečekal. Kytarista Andy Gill pochodoval po scéně jako primadona a svojí rozhrkanou kytarou dělal pěkný zvukový bordel. Nadčasová kapela. A slyšeli jste novou desku? Jestli ne, tak povinně sehnat. Po hodině je po všem, s čelistí kurevsky nízko odcházím na Xiu Xiu. Po cestě potkávám známého a slyším jenom superlativy a kecy o jednom z nejlepších koncertů, na kterém v poslední době byl. Jsem rád, že jsem si neuchcal sám. Na Xiu Xiu už byl plný stan, přesto jsem se dostal relativně blízko Stewarta. Říkal jsem si, že nebude od věci sledovat tohohle podivína z blízka. A taky, že nebylo. Je to fakt podivný pavouk – blbě se to popisuje, ale s takovou skoro až škrobeností a zvláštní elegancí solí jeden song za druhým a i když je to občas teror, tak jde vidět, že je to prostě hitmaker, který umí. Užil jsem si je a nejradši bych to dal v klubu. Jo, a  Angela Seo je kunda jak hrom. Měla pěkný šaty a občas to vypadalo, že se ji chce brečet… Stihl jsem i kousek Destroyera, kterého mám rád. Se svou big bandovou jazz kapelou hrál prej hlavně z Kaputt a soudě podle toho, co jsem viděl, to nemuselo být vůbec zlé. Škoda, že se kryl s těma Xiu Xiu, kteří jsou mi bližší. Pak jsem šel omrknout Toma Krella aka How To Dress Well. Tu jeho desku miluju. Zasněné ár-end-bí z garáže opřené o parádní melodie mi tak nějak sedlo. Dost lidí nevydýchává jeho vysoké vokály, ale podle mě to k tomu patří. A jelikož hráli legendy, velcí Primal Scream, tak jsem to šel aspoň na chvíli omrknout. Screamadelicu jsem měl kdysi docela rád, ale v dnešní době považuju Gillespieho a spol. za mrtvou kapelu, kterou nepotřebuju vidět. Holt jsem fracek. Koncert mě nějak zvlášť nenadchl a to ani, když hráli mou oblíbenou Higher Than The Sun. Koho to bavilo, ať mi do komentářů napíše, proč. Vrátit nadšení do života jsem si šel na Polvo, kteří měli přijet a hrát už před sedmou, nakonec měli nějaké problémy, takže hráli až po půl třetí ráno na experimental stage. Na živo jsou o dost masivnější než na desce (kde je to víc lo-fi a noisy), jsou sehraní jak partyzánská jednotka a v každé skladbě je toho tolik, že to moje žena nevydržela a šla na vzduch. Fakt to působilo docela nátlakově. Jako by ti pořád bušili do hlavy.. a nepřestávali. Hodina a půl tohohle bordelu bylo tak akorát, jeden z nejlepších koncertů na Offu. Odcházím víc než spokojený do stanu. Střih.

Taky v neděli jsem měl několik favoritů. A náladu mi nesebralo ani pět čísel vody v našem stanu. Do areálu jsem razil až na Liars, kteří měli hrát ve třičtvrtě na osm. Nakonec měli nějaké problémy, takže spustili až po osmé. Známí si mezitím zašli na Annu Calvi a prej super. Byl jsem docela zvědavý, jak si Liars poradí s velkou scénou, protože většina lidi by tudle kapelu čekala ve stanu. Ale až na moje drobné zvukové výhrady ohledně některých utopených nástrojů (za což však nemůže kapela, nýbrž zvukař) to byl skvělý post punkový nářez. Na živo (už) hrají v pěti a vždycky, když spustí nějakou vypalovačku z posledních dvou desek, tak to maká. Angus Andrew je frontman jak má být – skotačí na pódiu a je vidět, že si to užívá. Pořád jsem měl problém poznat zbylé dva Liars, ale i přes jinou vizáž to prej byli oni. Mám rád i jejich experimentální polohu, takže ze songů z Drum‘s Not Dead jsem byl unešený. Škoda, že jich nebylo víc. Každopádně Liars – spokojenost. Příště raději na menším stagei (i přesto, že jsem byl původně rád, že hrají na velkém, protože jsem cítil zajímavější výzvu). Hned vedle ve stanu hráli jejich kolegové/kámoši Oneida, kteří byli taky nevšedně rozrostlí – na nějakých šest(?) členů. Zdvojené bicí, kupa kraválu a krautrocková párty bez konce. Skvělé. Dal jsem asi půl hoďky, během které zahráli dvě věci (až takový kraut) a šel jsem na chvíli omrknout Deerhoof. Asi mi nesedli a proto se k nim nebudu vyjadřovat (ze starého obdivu). No, a pak už konečně hráli dEUS, koncert od kterého jsem  čekal snad nejvíc, další srdcovka. A i když celý koncert pršelo, tak to bylo dokonalé. dEUS bezmezně miluju (jako třeba Apačka), viděl jsem je poprvé, ale občas jsem měl pocit, že za nimi po tourách jezdím půlku života. Nejvíc hráli ze zatím poslední řadovky Vantage Point (už aby ta nová deska bya venku), neopomenuli ale ani starší.. a taky – hity. Instant Street – brečel jsem, Suds and Soda – skákal jsem v tom bahně jako píčus, div jsem se tam nevyválel. Hráli i jednu novou věc, takže jsem aspoň neměl pocit, že ať zahrají cokoliv, budu to znát nazpaměť. Zmoklý si odcházím koupit nějaké jídlo a omrknout Ariela Pinka, jehož skřeky slyším i v areálu s jídlem. Původně jsem chtěl dát Konono no.1, ale nakonec teda dostal šanci ten disko úchylák. A v tom zmoklém stavu, kdy je ještě všude okolo plno bahna a apokalypsa, mi přišel jeho koncert sympatický a svým způsobem zajímavý. Hit za hitem, sehraná kapela a Arielovo charisma nakonec hodnotím velmi kladně. Po tomdle retru jsem se přesunul zpátky na hlavní stage, kde měli být Public Image Ltd. Někteří známí už je viděli na Colours of Ostrava a avizují skvělou profesionální show. A taky, že jo. Hned na úvod spustili největší hit This Is Not A Love Song a až do konce byl jejich koncert zábavný. Jednoduché, ale účelné basové figury, taneční bicí, roztříštěná kytara a Rottenův protivný ječák na mě prostě platily. Žádné velké pauzy mezi skladbami, žádné debilní pózy. A Rotten vypadá pořád dobře. Nadčasová kapela. Festival pro mě uzavírají Sebadoh – nejlepší na konec. Obyčejní chlápci s geniálně obyčejnými písněmi, vždyť je znáte. Barlow i Loewenstein jsou absolutní sympaťáci a střídají se na kytaře a base, stejně tak za mikrofonem. Zahráli skoro třicet songů, žádné velké gesta.. prostě songy, které když znáš (možná i když neznáš), tak tě na živo chytnou za srdce a to se počítá. Nejkouzelnější a nejkomornější koncert z celého festu. Dokonalá tečka.

A to je asi tak všechno. Žádné kecy okolo.