Byetone – Symeta

• Byetone . Symeta
• 2011 . Germany
• glitch. minimal techno. noise

Olaf Bender, Carsten Nicolai, Frank Bretschneider. Nic? Dobře. Byetone, Alva Noto, Komet. Už ok? Jak jména napovídají, rozhodně to nejsou španělé, co hrají za FC Sevilla. Ve skutečnosti tyhle tři minimalistické maniaky spojují dvě slova – Raster Noton (v překladu Škvarky s chlebem). Doby, kdy tenhle label produkoval alba, které zabíjely běžné smrtelníky nudou jsou ale ty tam. Já si ty doby ještě pamatuji. Zajímavý příběh:

Byl temný večer a na stolku svítila lampička. Nic víc. Jen malý záblesk kovového světla. Místností dýchalo ticho a nestabilní vzduch, který se kradl z každé buňky v mém těle. Sedl jsem si a pustil jsem play, když…

Ale zpátky k věci, abych nezdržoval. Doby, kdy Alva Noto vydával patnáct cédéček ročně (což není problém, když všechny vaše alba zní jako field recordings v opuštěným obchodě s ledničkama) a Basinski mlátil nudou do ticha jsou pryč a na scénu se derou stále větší pachutě glitche, toho co se láme pravidelně, nebo minimal techna, které se, s dostatečnou dávkou sedativ a lží, dá považovat za hopsabilní (to je ale debilní slovo, že?). Zlom přišel v poslední “pětiletce”, kdy se pomalu a jistě Raster Noton rozštěpil na dva proudy. Kdo R N nesleduje vůbec, tohle je docela užitečný úvod do děje.

V tom jednom experimentálním zůstává stále Alva Noto, Mark Fell (ten je někde na hranici), anbb, Mika Vainio nebo Anne- James Chaton (tenhle francouz je obvzlášť povedenej kousek, viz třeba šestnáctisekundový opus Barack Obama). Druhý proud se vydal, jak jsem již psal, směrem blíž k pravidelnosti a “popovosti”. Senking a jeho Pong nebo loňský singl Tweek. Kangding Ray, jehož útěk je velmi dobře zdokumentovaný na rozdílnosti debutu Automne Fold a loňské minimal techno megapecky OR. Signal a voala – Byetone.

Byetone dával jasné signály svého směřování na čtyři roky staré a velmi povedené desce Death of a typographer (tady má někdo rád Pan Sonic?), novinka Symeta pak jen dostála svému názvu.

Jestliže Death of a typographer ve výsledku sázela na elegantní jednoduchost, plochost a až ambientní polohu, Symeta se klaní více na stranu agresivity. Jako by Byetone odsunul ambientní chutě do pozadí a zaměřil se na noise a industrial, který místy probublával už v minulosti. Black Peace nebo Helix budiž toho příkladem. Kdyby mi někdo řekl, že si Suicide a Cloaks zajamovali v techno klubu, klidně bych tomu věřil.Každopádně, v popisování gradací a stavby minimal techno písniček nejsem zrovna velký talent, takže se místo toho podívejte na tenhle hezký obrázek malého lachtana.

Album nakonec uzavírá smířená a k předchozí desce odkazující Golden Elegy, zakončená minutovým monologem v němčině, což je netřeba překládat, protože stejně vždycky když slyšíme nějaký němce mluvit, náš mozek si to automaticky překládá na Hitler Hitler Hitler schnitzel. Byetone se vydal na cestu z Chemnitzu do zimního Berlína a jarního Detroitu. Je tu všechno, co tyhle dva zvuky spojuje, plus onen Rasterovský cit pro jednoduchost lomeno genialitu. Kdo má rád glitch a párky s kečupem, měl by tomu věnovat pozornost. A protože jsem zmínil Berlín, musí přijít Benda time!