Recenze: DJ Shadow – Less you know the better

• DJ Shadow . The less you know, the better
• 2011 (možná 1995). United States
• hipec, fruity loops
• 20%

Poprvý jsem se do kontaktu s DJ Shadowem dostal někdy v době, kdy jsem si myslel, že kytary jsou jediný hudební nástroj. Kytary a bubny a strýcova kazeta Sepultury pohozená v chatce. Co vám budu nalhávat, všichni jsme jednou byli mladí a občas, ale to jsem nikdy neřekl, někoho z nás i na moment napadlo, že Fred Durst je dobrý muzikant. Časy, o kterých se nesmí mluvit.

 

Cédéčka mi dealoval jeden pofiderní DJ, co přes týden dělal v pojišťovně. V obci, kde je hnůj nejvýnosnější komodita a lidi musí zastavovat se stodvacítkou, aby ostatní mohli okázale závidět, byl něco jako hudební Bruce Wayne nebo Robin Hood. Hudebníkům bral, chudým dával.

 

Tehdy ještě neexistovaly vypalovačky pro smrtelníky a neexistovaly internety,jen kamarádi, kteří měli ten od všeho možného politý seznam cédéček co vám můžou vypálit. Tenhle Bruce Wayne byl úplne jiný level, protože měl známý v Praze a v Praze tou dobou bylo logicky víc cédéček, protože je to větší město, že jo.

 

Celý život se budu mlátit do hlavy, kolik peněz jsem mu narval. Discografiie Massive Attack na základě pár poslechů songu Angel. Klidně, val to do mě, i cd singly, všechno. Tuším, že jsem mu vyplázl něco kolem 11 kil. Jen za Massive Attack. Nedej bože, kdybych poslouchal třeba Rolling Stones. Asi bych ještě teď každý úterý chodil na kafe s usměvavými lidmi z Providentu.

 

Jednoho dne jsem si takhle za kilo “koupil” DJ Shadowa a jeho druhou placku Private Press. Dostal jsem se k tomu tak, že jsem viděl videoklip, ve kterým šel maník tunelem a narážely do něj auta. To jsem taky řekl Bruce Wayneovi a on, že ví, o co jde a příští pátek to mám doma. Ten maník v tunelu byl Thom Yorke, ta kapela se jmenovala UNKLE a s DJ Shadowem měla hovno společný.

 

Ale náhody se nestávají náhodou. Držel jsem v ruce Private Press a známej se blížil k mýmu baráku na klasickou cigaretu a já se nemohl dočkat, až uslyší ten zvuk budoucnosti. Něco, co jsme ještě nikdy neslyšeli. Jestli si myslíte, že bych tuhle antologii neměl psát, protože ze sebe dělám hudebního idiota – já si to myslím taky.

 

A tak hraje Private Press a hraje znovu a už nikdy nepřestane hrát. Tehdy jsem ještě ignoroval Endtroducting…… První deska přece nemůže být nikdy lepší než druhá. Takový to uvažování. Private Press byla dokonalá po všech stránkách. Byla prachobyčejným slepencem a v ten samý moment ódou na život. Futuristickou procházkou minulostí. Mardoša by řekl futuretro. V momentě kdy objevujete hudbu a ještě pořád kroutíte hlavou, že co je to Aphex Twin, Mouse on Mars, Amon Tobin, v ten moment, někdy v patnácti, je DJ Shadow zvuk z vesmíru. Samply a samply a samply…a pak následuje záběr na profesora Frankensteina, jak stojí u té obří nádoby a všude se blejská a on křičí It’s alive !! It’s alive!! Takový pocit to byl.

 

+++++

 

Sledovat umrlce z devadesátek je jako sledovat můry a mouchy a komáry, jak krouží nad světlem a létají zprava doleva a pořád naráží do zdi. A vy si říkáte Vzdej to, proč proboha pořád lítáš, uklidni se, sedni na zeď, neotravuj. Sledovat umrlce z devadesátek je stejně smutná činnost.

 

Napadne mě to, kolikrát, když slyším desky velkých jmen, kdysi velkých jmen, jak se hlásí o slovo v novém věku, v novém čase, který se mění každou minutu s deskou, která zní, jako by vypadla ze stroje času, protože “co jsme dělali bylo cool, takže to musí být prostě cool pořád”. Absolutní absence progresu vás většinou rozmačká. Všichni umírají a tlačí se ke světlu a pořád létají v kruhu a nic nechápou. Faithless to vzdali, Chemical Brothers a Underworld to pořád nechápou, pak jsou tu lidi jako UNKLE, Portishead, Massive attack, stojí bokem, ale pořád jednou nohou v rakvi. Amon Tobin, ten pochopil, že budoucnost je ocel. A další a další mrtvoly. Zástupy devadesátek s posledním štouchem.

 

DJ Shadow. Člověk by řekl, že někdo, kdo už v šestadevadesátém (patnáct let!) disponoval tak vizionářským citem a tahem na bránu bude soudný, bude stále vizionářem, bude mít dost prostoru pro sebereflexi, vývoj a aklimatizaci…DJ Shadow my ass. Novinka zní tak špatně, že si Shadow zaslouží letenku do Pekla. A ještě bych byl tak zlej a dal mu místo vedle Mobyho!

 

Hlavním důvodem průseru jménem Less you know the better je fakt, že DJ Shadow absolutně ignoruje to, co se tak nějak přirozeně dalo očekávat – Vývoj. Nula, nada, nic. Jako by si po Private Press dal šlofíka a teď se probudil. Pokud budeme opravdu, ale opravdu milosrdní a přivřeme obě oči, máme tu circa tři písničky, které se dají označit za písničky s odpovídajícím potenciálem. Zbytek je sprostá prázdná slupka, obal, který otevřete a uvnitř nic není. Jen základní rytmické prvky, strohé samply, až do nebe volají nuda, prezentovaná těmi nejjednoduššími beaty, které hozené do smyček, tvoří převážnou část stopáže. Kdyby se album jmenovalo How to use Fruity Loops: Hip-Hop edition, step 1, tak bych neměl nic proti. Jako album od kdysi velebeného mesiáše instrumental hip-hopu to působí jako poslední krok před sebevraždou.

 

Není to tak zlý, jak říkám…kéž bych to mohl napsat. Ale ono je to opravdu špatný. Stačí, když vydržíte do písničky číslo 2 – Border Crossing. Já jen, no, chci se zeptat, ale, no, co to do píče má znamenat? Zkontrolujte si kalendář, jestli je opravdu rok 2011. Uvařte si kafe a popřemýšlejte, co tím chtěl básník říct. Míchat archaické dozvuky kytarových blekotů typu Slayer se scratchováním a tvářit se přitom vážně? Nadlidské. 2011. Check. Člověk se ani nemůže ponořit do té energie, kterou se snaží DJ Shadow vytvořit, protože hloupost všechno brzdí už od začátku.

 

Tenhle problém se táhne vlastně celým albem. Zamrzlost v čase, hloupé vokální hostovačky (do jedné), plochost. Jednoduchost. Snaha o staré dobré časy prostředky na úrovni dětského hřiště. Ten pocit geniality, který na vás dýchal, když jste poprvé slyšeli Midnight in a perfect world, Building steam.., Blood on motorway, Meet his maker.., ten se ani na sekundu nepřiblíží. Ne, tohle není stížnost na fakt, že žádný z tracků nemá rozměry stát se hitem, nebo kultem. O to vůbec nejde. Problém je, že všechno co vždy dělalo DJ Shadowa výjimečným je naprosto pryč a jediné co zůstalo jsou hloupé a prázdné pokusy s dvěmi, maximálně třemi vrstmi, které do uší bijí svojí plytkostí.

 

I to by se dalo přežít. Tak si prostě užijeme průměrnou flákotu plnou instrumentálního hip-hopu, co děti? Ale ani to člověk nemůže, protože Davisovi chvílemi ujede všechen pud sebezáchovy a je schopen naservírovat takovou věc, jako I’ve been trying nebo Redeemed. Jako by absolutně ztratil cit. Tom Vek, a že mám jeho hlas rád, ve Warning Call je od první sekundy navíc. Tedium? Def Surround Us? Prázdnota. A pak následuje strašně moc očividných pokusů vykrást sama sebe. Natočit Private Press, znovu a znovu, ale s minimem úsilí. Ne, ne, ne, prostě všechno špatne, všechno špatne, musím přestat psát, nebo se ještě naštvu.

Raději si znovu pusťte Private Press.