Ben Frost/Budapest, Gorecki/Symphony No.3

• Henryk Górecki . Symphony No.3
• 1977 . Hungary
• black metal, crust, lol

Jet dobrovolně do Maďarska. Jasně, říkáte si: kdo by kurva jezdil dobrovolně do Maďarska, vždyť tam není ani elektřina! Jenže tam hrál Ben Frost. To bych jel klidně i do Košic. A navíc, v Maďarsku už dokonce mají i tu elektřinu. Zdá se to jako výmysl, ale je to pravda. Jestli se nepletu, zahlédl jsem dokonce i rychlovarnou konvici.

Ale popořadě. Když někdy pojedete do Maďarska, místo toho, abyste využili České dráhy, běžte raději pěšky a cestou si utírejte prdel po sraní do bankovek, uděláte lépe. Ne že by vlaky nějak nefungovaly, ale jejich systém prodeje jízdenek dává asi takový smysl, jako kdyby jste se vysrali do vany vedle záchodu, tj. žádný, pokud v sobě nemáte patnáct piv.

Jinými slovy: u přepážky nám borec řekl, že si to máme koupit online, páč na přepážce to vyjde za 2200 (dva zpáteční) zatímco online jen 1400. V tu chvíli si řeknete: Ok, dobře, ten maník nám zrovna ušetřil osm set. Jenže pak máte zapnutý online shop a zjistíte, že dva zpáteční na Sporo Maďarsko vyjdou na 2400. A to už tak cool není. Takže si řeknete: ten maník je ale kokot. Absolutní nesmysl nastane ve chvíli, kdy zkusíte koupit místo dvou lístků pro jednu osobu dvakrát zpáteční lístek. V ten moment stojí jeden 950. Krát dva je 1900. Dává to smysl? Ne. Takže kupuju první, 950 Kč, oukej, super. Kupuju druhý, naprosto totožně vyplněný, o 30 sekund později – 1350. WTF? Když pak jedete vlakem, stejným vlakem a ve stejný čas a jeden z vás má o třetinu dražší lístek, tak si připadáte jako debil. O místenkách za 150 na osobu bez možnosti, aby byly vedle sebe, ani nemluvě.

Je absolutně irelevantní psát o nákupu jízdenek na vlak, protože si stejně řeknete, že jsem debil, ale potřebuju to prostě nějak natáhnout. A ve finále jste si ten zbytečný odstavec stejně přečetli že? Tak kdo je tu debil nakonec.

Ve vlaku jsme potkali krásnou slovenku, co měla tašku Gucci, boty Gucci, šaty Gucci, pásek Gucci, ruce Gucci a hlavu Gucci. Rád bych jí poděkoval za její hovory. Kdyby netelefonovala, nikdy bychom nezjistili, jak těžký život slovenské modelky mají. Musíte sehnat někoho, kdo vám nakrmí psa hej, někoho, kdo vám zajistí šaty na párty hej (ach jo, zase párty) a někoho, kdo popřeje vaší mamince k narozeninám hej. Buďte rádi, že jste dělníci, doopravdy. Kromě toho, že celou dobu byl někdo v kupé a nemohli jsme dělat šedesát devítku ale cesta utíkala docela dobře.

Když dojedete do Budapešti, dojde vám, jak moc nádherný jsou i ty nejpoblitější a nejposranější ulice v Prostějově. Budapešť vypadá trochu jako africká Evropa. Představte si, že na patnáct let vystěhujete z Prahy všechny obyvatele a pustíte do města pouze retardy, sprejery, kočovné národy (a né že mě někdo obviní, že jsem napsal cigány!) a lidi s akutním, neléčitelným průjmem. Tak přesně nějak takhle vypadá Budapešť. Všechno trochu zachraňují nádherné budovy, které tady zanechali Turci a další národy, za což by jim Maďaři měli děkovat do nekonečna, páč jinak by to tam vypadalo jak v Ostravě.

Lidé byli milí, pokud jste tedy narazili na někoho, kdo měl všechny končetiny, popřípadě mozek v hlavě. Zbytek vypadal, jako kdyby zrovna skončila válka a oni se na radost toho ožrali a posrali. A z nepochopitelného důvodu na sebe oblíknuli outfit z roku 1983. Což je na druhou stranu pozitivní, protože většina čechů sem zapadne a vůbec nevypadají jako turisti.

Velkou záhadou je pak maďarština, což, jak jsem vypozoroval, není jazyk, ale pouze hra maďarů s cizinci, kdy vyslovují ty nejblbější a nejsložitější slova co je napadnou – což ve finále, kdy jim nerozumíte, vypadá, jako by to byl skutečný jazyk. Naštěstí stačí malý trik a budete umět maďarštinu taky: k prvnímu slovu přidejte roš, k druhému tétek a k třetímu yorok. A umíte maďarsky. Příklad: Kolik stojí pivo? Maďarsky: Kolikóroš stojététek pivoyorok?

První večer jsme zašli do pizzérky na véču. Neměli tam gambáče ani utopence, tak jsme si dali nějaký saláty a žrádlo celkem za necelých osm tisíc. Forinty jsou skvělá věc, protože je skvělé vybírat každý den DESET tisíc z bankomatu a chodit na večeře za OSM tisíc. Jak často se vám tohle poštěstí v Praze? Kdo z vás, přátelé, na to má? V té pizzerii měli dokonce raky. Jako živý. Fakt. Obsluha byla vynikající, ale jídlo stálo docela za hovno. Což nasere, když vezmete v potaz, že stálo OSM litrů! Ale salám byl dobrej, aspoň že ti Maďaři uměj jednu věc (na rozdíl třeba od Slováků, kteří neuměj nic hej).

Druhej den jsme jeli do tropicária, páč tam mají žraloky. Cesta vyžadovala přesun tramvají a autobusem a to je taky na samostatnou úvahu, protože jestli jste si někdy mysleli, že středověk skončil, tak ne, středověk trvá. Jízda v jejich MHD tak přináší smíšené pocity – máte pocit, že jste nasedli do stroje času, ale zároveň si připadáte, jako by vás zrovna deportovali do toho nejodpornějšího tureckýho vězení, viz foto.

V tropicáriu jsme uviděli žraloky, kapry, rejnoky, aligátora, nějaký vopice co pořád sraly a kudlanku nábožnou. Úspěšný výlet.

No a večer byl koncert. O hale jsem psal už při loňském koncertu Joanny Newsom, takže copy/paste: Maďarská národní koncertní síň Bély Bártoka byla postavena v roce 2006 jako jedno z posledních děl mistra zvuku a audiofila Russella Johnsona, který stojí za zvukovým řešením prakticky všech významným síňí postavených za posledních deset let. S kapacitou 1700 lidí, obrovskými varhany v čele a profesionálními nahrávacími studii ve svých útrobách se tento třípatrový “gotika-potkává-modernu” kolos hned o rok později zařazuje na seznam pěti nejlepších koncertních síňí na světě.Myslím, že je tady někde i fotka. Těžko byste ve střední Evropě hledali lepší halu pro Solaris. Tenhle chrám moderní klasické hudby je dechberoucí.

Lístky do první řady za dvě kila jsou pak výsměch. Za stejnou cenu si můžete v Čechách například koupit jednu pětadvacetinu vstupenky na Helenu Vondráčkovou v Lucerně 22.12.2012. Program měl začínat o půl osmé, kolem třičtvrtě už byla na pódiu jak Krakovská sinfonietta, tak Frost s Bjarnasonem. Bjarnason, který mimo jiné vypadá jako Harry Potter po skřipci, se ujal dirigování a začala spanilá jízda soundtrackem k Solaris, který byl přehrán celý, včetně několika klavírních intermezzí v podání Bjarnasona. Proti němu seděl bosý a koncentrovaný Frost, který neustále jemně a systematicky popoháněl symfonickou část svými kytarovými efekty a stěnami hluku, který přecházely z nenápadných (po drtivou většinu času) po hřmotné. Ačkoliv je Solaris extrémně ambientním a minimalistickým kouskem, který těží svoji energii a působivost právě z klidných ploch a z vcelku nadměrného využívání ticha ve prospěch budoucího tónu, došlo i na dva momenty, kdy byl právě Frost tím hlavním hybatelem, kdy se jeho drone vyšponoval do extrémní hlasitosti pohlcující všechno symfonické sebou. V ten moment bylo Solaris nejpůsobivější a nejemotivnější. A nebo to bylo prostě jen kurva tím, že to bylo fakt hlasitý. Každopádně abych to nějak zakončil, subtilní Solaris naživo funguje daleko více než z desky (tradá, velký překvapení!). Jestliže mi na desce pořád něco chybělo a ve velké míře to byla právě forma nějakého mohutného klimaxu, naživo fungovalo zámýšlené uspořádání (průběh = klimax) na výbornou, aniž by nastal pocit, že tomu něco chybí. To celé doprovázela střídmá videoprojekce, sestávající se z fotek z filmu prolínajících se v nějakým šíleně zastaralým módu (což se rovná umění, že jo).

Po Solaris přišla na řadu pauza, kdy se lidi ve večerních šatech šli vychcat, vysrat a dát si brandy, zatímco lidi v mikinách si dali cigáro. Poté přišla na scénu už samotná Krakovská sinfonietta a odehrála část Goreckého 3. symfonie a jestli nejsem magor, tak i Partovu Fratres for Violin, Strings and Percussion. Ale je dost možný, že ne, páč já se ve vážný hudbě vyznám asi jako Karel Gott v dildo shopu.

Vážení přátelé, bylo to hezký. Když jsme pak mluvili s Frostem, dokonce říkal, že přijede do Prahy. Ale byla to taková ta věta typu jo-přijedu-klidně-i-do-Litoměřic-wtf-is-this-guy? Každopádně, řekl to.

Fotka s Frostem

Moje kalhoty po fotografii s Frostem

Top 10 quotes by Ben Frost

10 .

Live music for me is like a Tesla experiment.

9.

My girlfriend tells me to calm down. She has the ability to have the iPod on shuffle, which I just hate, and when a piece comes on that to me seems wrong, I have to leave the room. She says it’s just music. I’m going: no, it’s not!

8.

When you use video in a live show you are effectively saying to me two things. One: You are completely and utterly incapable of engaging me in your performance and are compensating. Two: You think I am a moron, and have no imagination of my own.

7.

Music can be extremely aggressive, extremely loud and violence, but in the same time, it can be very beautiful. That is what Theory of machines is about.

6.

This post-Sigur Rós glacial-landscape metaphor shit just makes me want to cut myself.

5.

 In a perfect world iTunes would read By the Throat as a single 45-minute piece of music. But Steve Jobs fucked that up for everyone when he made a “song” cost 99 cents. So I, like everyone else, is now Steve Jobs’ bitch.

4.

There is no room for diplomacy in art, or at least not in mine: making music for other people is design.

3.

I suppose it’s like the difference between a one night stand and fucking someone who you have gone out with for years.

(Difference between solo rec and collaboration)

2.

Contemporary music is going the way of the James Cameron school of storytelling: Remove any element of suggestion or subtlety and replace with a fucking sledgehammer. It’s like:

YOU. WILL. FEEL. THIS.

1.

I guess I am just hyper-aware of the potential of my music sonically, and how it works as a result emotionally. When it doesn’t achieve it, I am a fucking pain in the ass for anyone in the vicinity. Cold dressing rooms? Fine. No booze? Whatever. Piano out of tune? I’ll work with it. Lighting rig fucked? OK, I play in the dark. But if your sound system is a piece of shit—or the people running it don’t know what they are doing—it’ll get ugly quickly.

Ben Frost/Daniel Bjarnason – Solaris

• Ben Frost/Daniel Bjarnason . Solaris
• 2011 . Iceland
• minimal.modern classical.ambient
• BUY!

Když jsem se vloni nebo předloni dozvěděl, že Ben Frost a Daníel Bjarnason společně pracují na alternativním soundtracku k Tarkovského Solaris, nebyl jsem ani trochu překvapený. Frost sám několikrát prohlásil, že Solaris je jeho nejoblíbenější snímek, Bjarnason se také sympatiemi k Stalkerovi a spol. netajil a že se Ben a Daníel mají rádi navzájem, to je stará písnička. Když se Frosta ptali, jak vnímá rozdíl mezi kolaborací a sólo tvorbou, odpověděl: „I suppose it’s like the difference between a one night stand and fucking someone who you have gone out with for years.“ Rovnice o žádné neznámé, která nepotřebuje lomítko. Jenže i přesto, že všechno dává smysl, byl tu malý háček – co vlastně chtějí vytvořit? Protože, řekněme si to na rovinu, ani jeden z nich si s ambientem moc netyká.

Byly časy, které by se daly ve Frostově diskografii nazvat ambientními. Jenže ty už dávno odvál čas, Music for Sad Children má nálepku 2001. A za těch jedenáct let se toho dost změnilo. Například Ben Frost už nehraje ambient. I když – tady je zase háček. On ten ambient pořád hraje, a zároveň nehraje.

Delší dobu jsem si lámal hlavu s tím, jak to všechno funguje a kde se bere ta zvláštní magie, která se hrne do těla, když Ben Frost stojí před vámi a snaží se vás zabít zvukem. Vždycky jsem se těšil, až se ohromná zvuková vlna odhrne a dostane se klimaxu v podobě ambientní mezihry, která je pouze přípravkou, malým bezpečným koutkem, než přijde další úder. Dlouhou dobu jsem si myslel, že magie je v kombinování těchto vln, noise/dronových útoků a ambientních poloh. Byl to omyl.

Ježíš a Christian Bale v jednom - Ben Frost!

 Půvab Bena Frosta spočívá v tom, že jeho hudba je ambient i noise zároveň. Pakliže si rozeberete jeho píseň na základní stavební prvky, v drtivé většině případů najdete klasicky konstruovaný ambientní základ, který by mohl fungovat už z podstaty a kvality sám o sobě – ale je pokaždé překrytý něčím bolestným a hlasitým, co zničí pracně stavěnou symfonickou konstrukci hlukem a chaosem. Citelný je tento postup například v Theory of Machines, písni otevírající stejnojmenné album. A když vás to ani tam netrkne, pak si zkuste poslechnout Killshot. V podstatě celé Theory of Machines a By the Throat těží ze souboje relaxu a napětí.

„I mean, that can be extremely aggressive, extremely loud and violent, but in the same time, it can be very beautiful. That is what Theory of Machines is about.“

 Daníel Bjarnason, Frostův kolega a stejně jako on spoluzakladatel islandského labelu Bedroom Community, funguje na velmi podobném principu. Až na to, že ambientní rovinu své tvorby neustále rozvíjí o další a další složky většinou temného, ale organického rázu. Dva roky starý debut Processions se může pyšnit neuvěřitelně květnatým a živým zvukem, ovšem pořád zůstává symfonií značně nepříjemnou a rozhodně neleží v typickém vymezení pojmu ambient. Příkladem budiž vynikající Sorrow Conquers Happiness.

Když se spojí Frost a Bjarnason, povede to k dvěma výsledkům. Vznikne buď symfonická balada zašlapaná hromadou hluku, nebo příjemný ambient, pokud dojde ke kompromisu z Frostovy strany. A že ke kompromisu dojde, bylo jasné od začátku, protože Frost, když už odbočuje ze své hlavní tvorby, zkouší něco jiného (a povětšinou střídmějšího). A Solaris není jeho první filmovou participací. Jen loni nahrál soundtrack k dokumentu The Invisibles, poté dělal s Julií Leigh na jejím erotickém dramatu Sleeping Beauty. V obou případech došlo na delší klidné pasáže, hravost, jednoduchost a přímočarost.

Daniel Bjarnason a Daniel Bjarnason v jednom - Daniel Bjarnason!

Je třeba říct, že duo Frost/Bjarnason už od začátku přistupovalo k Solaris s myšlenkou na něco kompletně nového, něco, co se nebude opírat o film ani předešlé soundtracky. Nečekejte chronologický přepis lásky a frustrace, scénami inspirované sekvence, vykrádání známých motivů. Na jednu stranu je to chvályhodné, na druhou stranu odvážné, protože jak knižní, tak filmová předloha nasadily laťku nechutně vysoko – tak vysoko, že jakákoliv jiná interpretace může v očích fanoušků okamžitě pohořet, i když bude povedená. Zachování nálady bylo tedy klíčovým prvkem. Prvkem, který může pomoct imaginaci posluchače a zároveň přihrát plusové body při srovnávání, kterému se nikdo postižený originálem nevyhne.

We Don’t Need Other Worlds, We Need Mirrors nastupuje s křišťálově jemnou a odcizenou melodramatičností. Neoklasické prvky se pevně ustalují a na povrch vystupují první silnější linky, které ovšem nikdy nedosáhnou vrcholu. Jako by někde v pozadí seděl Frostův mentor Eno a neustále křičel: „Crescendo a calmando, a pořád dokola!“ Neustálé nádechy a žádná ejakulace. Původní OST, který měl na svědomí Tarkovského dvorní skladatel Artěmjev, dával velký důraz na sci-fi element, na přítomnost stroje. Tady se hned od prvního songu hraje na lidskou notu. Důkazem budiž hned další v pořadí, Simulacra, rozdělená do dvou částí. Ponořuje se do lidské nejistoty a odcizenosti za pomoci velmi jemných vrcholů, které se stupňují tak, jak se stupňuje panika u Tarkovského.

Simulacra je signifikantní. Definuje celé album, jeho křehkost a touhu vymanit se z křeče, která ho svírá. Jenže uvolnění nepřijde. Frost a Bjarnason místo toho přidávají další kousky nervní skládačky. Kontrabas v Reyja a první silný, hlasitý vrchol přechází do fortissimo piana, pokračuje v melancholické Cruel Miracles a končí opět hlasitě a neurvale, aby se mohlo začít od začátku. Nebo taky temné podtóny vyhřezávající na samém konci. Příznačné pro album je, že se musíte naučit číst mezi řádky. Solaris (nikoliv Sólaris) funguje jako celek, a pokud nebudete dávat pozor po celou dobu, uniknou vám podstatné momenty, které objasňují a opodstatňují, co bylo nebo co přijde.

Frost a Bjarnason nahrávali s uznávaným krakovským symfonickým orchestrem a všech já-přesně-netuším-kolik-členů-tak-cca-40 je tu znát. Kompoziční minimalismus je podpořen maximalismem detailu. Frost i Bjarnason jsou hudebníci, kteří pilují každou sekundu své hudby. To je na jednu stranu vynikající, protože při poslechu máte pocit, jako byste poslouchali mechanickou linku procitající do nového organického života, na druhou stranu album svojí profesorskou jistotou a dokonalostí chvílemi nudí. Problém je, že nikdy nedojde ke katarzi – katarzi odpovídající napětí, které je průběžně budováno a opětovně zahlazováno. Čestnou výjimkou budiž menší sonická vlna, která se přežene nad Unbreakable Silence. Tady je taky nejpatrnější rozložení rolí – Bjarnason vykrádá své vlastní postupy a Frost to zaštiťuje minimalistickou sonickou hrou s hlukem a ozvěnou.

Je dobré studovat Solaris opakovaným poslechem. Z jednoho motivu začnou vycházet další, celková atmosféra se přelévá do několika rovin, „breakdowny“ jsou najednou vrcholy a „vrcholy“ jsou půdou pod nohama. Ale, jak už jsem zmínil, akademická přesnost a strojová nechuť ukázat lidský faktor (který tu je obsahem, nikoliv formou) drží album od stoprocentního účinku. Ve finále vám bude smutno, možná dolehne i tíseň, ale nic z toho vás nechytne za srdce. Opravdově. A tak, jaký paradox, tenhle křehký kousek má o kousek menší duši než By the Throat nebo Processions. Což je vzhledem k prostředkům a výrazivu, kterých bylo použito, velká škoda.

PSÁNO PRO FULL MOON MAGAZINE.

Sleeping Beauty

• Sleeping Beauty
• 2011 . Australia
• Size: 710MB, 720×384, 999kbs.
• DVDRip, A10/V10
• Fileserve, filesonic

Jsou dva důvody, proč se na WWWar poprvé objevuje odkaz na nějaký film. Ten první je docela jednoduchý.

Příběh. Smrtí pronásledovaná, mírně lehkomyslná univerzitní studentka Lucy přijme práci jako Šípková Růženka. V její „komnatě“ hledá starší muž erotický zážitek a po Lucy vyžaduje absolutní podřízenost. Tento znepokojující úkol jí začne zasahovat do života a ona získává vzrůstající potřebu dozvědět se, co se s ní děje, když spí. Ne, není to tak romantický jak to zní.

Druhý důvod je ještě jednodušší. Soundtrack dělal pán jménem Ben Frost.

 

 

Ben Frost:Discography

• ALBUMS:
• 2001 Music for sad children
• 2003 Steel Wound
• 2007 Theory of Machines
• 2009 By the throat
• OTHER:
• BTT Bonus tracks (Studies, Theory Reprise)
• Híbákjůsa live video
• FACT MIX 235
• VA Bedroom community

V podstatě, Frostovu hudbu nějak popsat můžete. Že to zní tak a onak, posluchač získá přibližnej obraz a všichni jsou spokojení. Jenž pak jdete na Frostův koncert a všechny ty popisky a poslechy si můžete strčit tak hluboko do vlastní prdele, jak to jen jde. Je možný, že se toho prozření ani nedožijete, protože vám ten “nepříjemný ambient” (jeden můj známej jeho desky komentoval jako chill-outové prdění) vytáhne střeva ven z těla a nechá vás ležet v agónii vlastní blbosti, mordující dalším a dalším tónem, který “zněl na tý desce vlastně tak hezky”. Bože co já bych dal za to jít na Frosta s tím známým a za možnost vidět, jak mu to “chill-outové prdění” láme kosti.

Jak tomu předejít tomu nárazu? Nijak. Frostovy desky vás nepřipraví na Frosta live. Můžete ale minimalizovat šok, pokud si pustíte třeba takovej Killshot na maximální volume, do sluchátek a budete si při tom řezat ruku pilou, zatímco na vás někdo z třetího patra hodí pytel cementu. Jo, to by docela šlo.

Frostova wikipedie říká: His live performances are guitar oriented, utilizing real-time signal processing and several high powered Guitar and Bass Amplifiers such as the Ampeg SVT and often contain moments of extreme volume with a particular emphasis on the sub-bass aspects of his work. In a live setting this makes for extremely physical performances that can verge on infrasonic.

Sám Frost nahrával Steel Wound tím způsobem, že se zavřel v opuštěný chatrči, zapojil všechny zesilovače který našel a nahrával. Nahrával na mikrofony, který byly třicet metrů od té chatrče. Sám stál uprostřed toho pekla a v jednom rozhovoru uvedl, že nepočítal s tím, že to přežije. Ta enormní síla zvuku.

Pamatuju si, že když jsme šli na Frosta poprvé, v berlínském Berghainu, nikdo z nás netušil, co to bude.

Pamatuji si, jak jsem tam stál a říkal si, jestli neočekávám moc, jestli si to sám sobě celý nezkurvím. Jenže to byl Frost a Frost přece musí být nejlepší, i když lautr netuším co od něj naživo čekat. Jestli komorní ambientovej balast nebo očistec.

Další bod, který si pamatuju je ten, že se Frost šírí jako nemoc. Nikdo ho “moc nemusel“ a teď prakticky všichni, kteří ho viděli, by si nechali jeho zadek vytetovat na obličej. Jak tam stál ten Libor a říkal, že jsme trotlové, protože jsme ten hype vyhnali až do absurdních hranic a tvrdili jsme, aniž by jsme věděli, co bude, že to samozřejmě bude to nejlepší všech dob, lepší než cola a sex a Ford Mustang a bukkake a Bastian Schweinsteiger.

Jenže o dvě hodiny později stál venku a kouřil a dívali jsme se navzájem do očí, né v zkrocená-hora-významu ale v čistě nechápavě heterosexuálním, a Libor, který kritizuje i zkritizované kritiky kritických kritik, říkal, že to byl nejlepší koncert všech dob, lepší než Rosetta. A to je co říct, protože tehdy si na toho zpěváka i šáhl (viz foto), přičemž si malinko zasvinil trenky (zepředu i zezadu).

Pamatuju si, že jsem viděl, jak se sklo mění v peklo a peklo v nebe a nebe v duny.

Tehdá (v lednu) v tom Berghainu byly obrovský repráky a tma a perverze a všechno se vyvíjelo strašně skvěle. Měli jsme burgry v Marienburgru na Marienburgrštráse, což je ta nejmíň pravděpodobná pravda v tomhle článku, která není lež. Fakt takový místo existuje. A maj tam nejlepší burgry na světě. Jsou tak dobrý, že kdyby ta kráva, ze který vyřízli to maso, byla ještě při vědomí, tak by se ochutnala. Fakt. Vyfotili jsme se jak papáme a pustit k tomu znělku z přátel, tak vám z uší vyteče cukr krystal. Tak to byl hezkej večer.

Celou dobu si říkám, jestli vlastně Frost nebyl jen hřebíčkem do rakve radosti. Taková třešnička na dortu, která slízla smetanu za všechny dobrý pocity toho výletu. Všichni dřou, ale po zápase dostane zásluhu jen jeden. Takzvaný Koller-Galásek komplex. Nebo První sex komplex? Sice to kurva bolelo, ale bylo to hezký a poprvý. Něco mezi tím, možná oboje. V Berghainu všechno klapalo jak mělo. Frost vypadal jak mesiáš z jiný planety, co přistál na Islandu a omylem narval kytaru do řitě ambientu.

Jinými slovy: bylo to tak nahlas, že jste cítili bolest, tělo, jak se pohybuje aniž chcete, maso, jak se třepe, kosti, jak se pálí. Viděl a slyšel jsem strašně moc věcí, ale nikdy nic podobného. Připadal jsem si jako infrazvuk, který napálil do betonu. Když jsem Frosta psal pro Full Moon, vůbec jsem netušil, jak to definovat. A jestli to byla nějaká náhoda či co.

(Set otvírá jednoduchý beat, přecházející v Stomp, jednu z největších “hitovek” z velmi ceněného alba Theory of Machines. Od prvních momentů máte pocit, že sledujete přistání ufo, že sledujete něco, co jste ještě nikdy neviděli. Osm světelných panelů umístěných za Frostem v kombinaci s hlasitostí zanechávají mrazivý dojem. Stomp je nicméně první a poslední song, ve kterém Frost zachybuje a začíná svoji lavinu za katarzí opět od poloviny. Ne že by to někomu vadilo. Všechny kytarové loopy vznikají live (tady ta zrada), laptopem prohnané se mění v ohlušující smyčky, které nechávají celou drone scénu někde v koutě.

Ty čtyři reproduktory, které jsem popsal výše, k těm je důležitý se vrátit. Znáte ten pocit, když jste na koncertě a basák hrábne do strun a vy cítíte, jak vám vibrují nohavice? Vynásobte to tisícem. Možná milionem. Frost do poslední kapky využil technické možnosti klubu a hrál extrémně hlasitě. Jedním dechem nutno podotknout, že nikoliv na úkor kvality zvuku. Každý tón byl i ve své maximální poloze krystalicky čistý, neničen přebasováním. Při Killshot, když se na vás valí první droneová vlna, ten úder, ten šok, měli jste vidět tváře lidí. Polovina publika si zakrývala uši s výrazy blížícími se mučeným. Cítili jste, že se vám odlepuje maso od kostí, stojí vlasy, s každým beatem cukají končetiny a přísahám bůh, že jsem při onom Killshotu měl pocit, že se mi hýbou i vnitřnosti (seriózně). V tu chvíli si uvědomíte, jak je těžký napsat report, protože 50% úspěchu čtvrteční noci záviselo na intenzitě prožitku, tvořené intenzitou zvuku. A to nejlepší nakonec – i když Frostova produkce vyvolávala jasnou a přímou fyzickou bolest (seriózně), byla zároveň i nadmíru krásná a fascinující. Jako když vás děvka kouše do péra. Rozumíme si?

Frost zcela vypustil Steel Wound, přičemž první polovinu setu zasvětil Theory of Machines a druhou půlku poslední řadovce By the throat. “Ambientní” pasáže pomalu přeléval do agresivních noise/drone/concréte ploch, kdy každý tón, echo, beat, přecházel z náhodné kakofonie do zničující melodie souzvuku. Vrcholem v jeho pozvolném vrstvení byla We love you, Michael Gira, která začínala obyčejným pípáním a jednoduchým beatem a končila nadmíru brutálním doom metalovým, efekty prohnaným riffem, alias Coda.

Druhá polovina koncertu a bolest dosahuje maxima. Frost si navíc hraje se zvukem a pouští do vás jeden tón zleva, druhý zprava, třetí zezadu. Hororová verze Jarreho. Když zavřete oči, zvuk je tak intenzivní, že poslech hudby ze sluchátek vedle toho vypadá jako špatná 64kb empétrojka. Je to všude ve vás, v hlavě, těle, krvi. “Díky Bohu” přichází víc ambientních pasáží, spojek, které slévají Killshot, The Carpathians a Petera Venkmana v jeden souvislý dechberoucí zával zvukových stěn. Pomačkaný mozek. Máte pocit, že jste uprostřed nějakého experimentu na lidech. Zároveň vás to vzrušuje a stále rozlišujete čitelné melodie a rytmus, které se dere na povrch ze zdánlivě nepropustných zvukových stěn. Závěrečná Ó God protect me se vrací obloukem k začátku setu, který končí stejným beatem jakým začal. Frost jej nechává útočit necelé tři minuty. Skleněná stěna oddělující prostor na stání od baru se každým úderem třepe a vy čekáte, kdy už konečně všechno sklo v objektu popraská a vysype se na lidi (což se bohužel/bohudík nestalo). Následuje snad první pohled do publika a zaklapnutí laptopu. Prosté, strohé, stylové.)

Píšu to proto, že to není náhoda. Vážně to je skvělý. Pokaždý. I o měsíc a něco později v Rakousku, kde měl sebou ještě kamarády (Shazad Ismaily a Borgar Magnason aka elektrický bicí a basa). Tehdy jsem teda měl už než to začlo velkou radost, protože jsme dojeli naživu. Apačka má totiž ve zvyku ničit všechny popelnice co stojí u cesty a najíždět na obrubníky. Jako, ta holka by byla na pár věcí užitečná, třeba jako dozorce do vězení nebo komparz do mexických thrillerů, ale na řízení ji teda moc nevidím. Že jsem se tehdy bál, že jak tam Frost bude mít kamarády tak už to nebude takovej brutál. Blbost. Bylo to ještě lepší. Zvukově to tedy zaostávalo za Berlínem (hlasitost), ale ta basa tomu dodala takovej hororovej nádech, že se mi chtělo plakat a kakat (zkuste to vyslovit rychle desetkrát za sebou) ve stejnej moment. Dodnes mě sere, že jsme tam nezůstali někde přes noc a nešli druhej den i na jeho provedení Solaris (každopádně Bedroom Community oznámili, že by to ještě letos mělo vyjít – yoy!)

Bratislava byla taky fajn. Když pomineme, že jsme předtím museli vytrpět asi patnáctihodinové vystoupení dvou trotlů z Košic, kteří si myslí, že když budou křičet jak mončičák a do toho pouštět stejnej bordel přes hodinu času tak z toho vznikne hudba. Jmenovali se Bios, jestli to jméno někde uvidíte tak utečte. Naštěstí byl hned vedle McDonald. Frost byl opět skvělej, opět masivní a navíc hrál i nějakej novej song či co. Škoda jen že Slováci nedokážou posoudit kdy by měli tleskat a mluvit. No už jsem toho každopádně nakecal dost. Jestli vás tohle nedonutí vidět Frosta live, tak už nevím.

Pro začátek by bylo fajn se s ním seznámit, jestli jste tak ještě neudělali. Radio-friendly kamarádi nechť to vezmou chronologicky, od vcelku příjemného ambientu na Music for sad children. Ti odvážní můžou skočit rovnou na By the throat.

Každopádně vám říkám, že jestli se do příštího roku nezastřelím, tak tohoto magora dotáhnu do Prahy ať to stojí co to stojí.

Sam Amidon – How come that Blood

A live performance of Sam Amidon’s How come that Blood. Footage shot in Brussels on the Bedroom Community’s Whale Watching Tour. Also featured in this piece are Ben Frost, Nico Mulhy, Valgeir Sigurdsson.WOW

Ben Frost – By the throat

• Ben Frost . By the throat
• 2009 . Iceland
• experimental.ambient.noise. electronic
• 90%

Pozor! Dřív než to kvůli tagu noise zavrhnete: Toto není noise ve stylu “budu hodinu nahrávat jak pračka ždímá a pak to projedu reverbem” a lá Merzbow. Zde jsou i melodie!

Australan Ben Frost, nyní žijící na Islandu je jedním z těch pošahaných umělců, kterým nedělá problém natáčet jedno album každý rok a do toho stíhá ještě x stovek kolaborací. Držet si potom jistou kvalitativní úroveň je dost náročný a né každej to ustojí (viz Šašek Čikita Rodriguez z Mars Volta), v případě Frost ale platí to ovíněné rčení, že čím starší tím lepší.

Když potom vyšel v roce 2007 jeho už šestej počin Theory of Machines, šimpanzům v Pitchforku radostí ustřelovaly kšandy a padaly přirovnání ke klasikům jako jsou Arvo Pärt, Steven Reich, Phillip Glass nebo Trent Reznor. A v podstatě oprávněně, protože Frost nadefinoval jak má znít experimentální ambient budoucnosti – nechutná industriální agrese.

Tuhle zátěž chvalozpěvů se pak přifařil potvrdit o dva roky později albem By the throat a i přes vysoký očekávání se mu to povedlo.

By the throat zase malinko posunuje to vše co už tu bylo směrem k budoucnosti, která je celá zahalena v hnusu industriálních melodií. Jenomže pokuď předchozí album znělo jako výlet do vesmírné továrny o polední pauze, By the throat svým zvukem a vyzněním evokuje něco daleko základnějšího – přírodu. Divný.

Možná za to může spolupráce s islandskou Amiinou, která nahrála smyčcové party a která vdechla albu ten základní pocit, který z něho budete mít – konec. Pokuď by se k něčemu dalo přehrát Frostovo album, byl by to konec světa, za předpokladu, že si umíte představit moment, kdy se země rozevře a všechno flóra a fauna padá dovnitř. Jinými slovy – tohle je naprostý protipól těm rozverným a líbezným Sigur Rós (opět ta Amiina).

Dechy a smyčce tu ve většině písní hrají prim (Híbakúsja nebo nádherný epos Peter Venkman, pojmenovaný podle postavy Billa Murraye v Ghostbusters), vytváří melodie a s přivřenýma očima se dá říct, že zosobňují Dobro – které ničí a pošlapávají agresivní,depresivní industriální party, které vám častokrát dají vzpomenout na Trenta Reznora a jeho hokus pokus Ghosts.

Jenomže Frost jde ještě dál, prohlubuje ten horrorový zvuk k dokonalost, tak jak to vyměklý Reznor už nedokáže. Celé album je prakticky jen sestup do deprese, kdy každý zvuk vám způsobí bolest. Jako by jste viděli umírat vše kolem sebe. Ne vážně, Frost se tímhle albem ještě překonal. Co se týče ambientu, experimentální hudby a noisu, momentálně nenajdete lepší kus než je toto.

“Pokud The Velvet Underground řekli, že noise může být hudba, Sonic Youth předvedli, že to může být i k poslechu, pak Ben Frostova poslední nahrávka říká, že noise může mít i duši.”

Jan Skyva, freemusic