Chelsea Wolfe – Apokalypsis

• Chelsea Wolfe . Apokalypsis
• 2011 . United States
• drone. goth. folk. slowgaze. post-fšechno

“like P.J. Harvey, Johnny Cash, Patricia Morrison, Patty Waters, 1972 Black Sabbath, Danzig, and Joy Division are playing strip poker.”

“Хооороошо!”

“I guess if Nina Simone were reincarnated as a young caucasian lady raised on post-punk dirges, this is what she’d sound like.”

Vono je to na jednu stranu hezký, na druhou docela děsivý. Jak se nám pomalu točí měíce a roky, pořád koukáme dozadu a louhujeme co bylo už louhováno. To zase melu sračky. Abych to vysvětlil. Chelsea Wolfe není nic víc, než další copycat dřívějších dob.

Jednou prostě někdo řekl “hele, Jesus and Mary Chain byli boží, osmdesátky byly boží, Cocteau Twins byli boží, všechno co už bylo bylo boží, pojďme vymyslet znovu reverb, a dělat, že jsme z minulosti.” Nebo něco v tomhle duchu. Spousta hoven a člověk aby se v tom vyznal.

Chelsea Wolfe aka slečna z Kalifornie se stejnojmenným bandem v zádech je přesně tahle škatulka, která vám během poslechu zamoří mozek otázkama “jo, jo, tohle už jsem ale všechno slyšel”. Ale i před Agátou Hanychovou byly na světě hezký holky a stejně, kdyby vás s ní zavřeli do malý místnosti bez oken, potaháte ji ty její nateklý ceciky, že?

Chelsea Wolfe a její Apokalypsis je album jako stvořený pro pokrytectví a příjemný podzimní večery. Hodí se k obojemu. Jsme v době, kde se míra originality hodnotí tím, jak úspěšně ostatní kopírují. Pokud stojí za hovno, tak budete vypadat jako anděl, co najednou kurva prozřel nebo co. To se v jeden moment klidně můžou kapely jako Wooden Shjips stát slavnými.

CH.Wolfe má ale zelenou, protože má smysl pro dokonalou, jednoduchou a souměrnou kompozici. Umí zpívat. Všechno podmanila stylu, který je uhrančivý a přesně takový, jaký si toto album zaslouží. To když se jmenuje Apocalypse, vaše další kapela The Death a na obalu máte sami sebe bez očí. Říká, že je to specific brand of drone-metal-art-folk, tady není co dodat, teda až na to, že metal wtf? Apocakypsis je další várka nostalgie, je to hodně zpomalený extrakt Joy Division a temné, konstantní gothické echo romantiky Ameriky osmdesátých let. Navíc se to tváří jako folk. Cože? Jestli se vám prostě líbily Warpaint ve svých pomalých pasážích, tohle je pro vás. Nebo jestli vás zajímalo, jak by mohla znít Zola Jesus, kdyby měla rád rokec a né pomrdaný synťáky.