Fjordne – Charles Rendition

• Fjordne - Charles Rendition
• 2011 . Japan
• ambient.piano.jazz.electronics

It was like being born for a second time – everything was new, everything was yet to be learned, and we had no prior knowledge we could apply to help us make sense of the overwhelming impressions that were bombarding us from all sides. They told us that we had been found wandering in the forest, completely naked and completely alone, with no sign of how we got there or how we had survived. They said we had no speech then, but communicated between ourselves through glances and the most basic of gestures. They decided we must be brother and sister – how else could two children end up alone together in the woods? – though they had no way of knowing if this was true or not.

V životě jsem zažil tři hrozně divný probuzení s hudbou. To první nastalo, když hrál song I can’t see why od švédských Baxter, kteří první deskou atakovali to nejlepší z devadesátkovýho trip-hopu, aby dalším albem spadli do hoven tuctového d’n'b-nebo-co-to-sakra-bylo. Druhé divné probuzení přišlo se songem It’s not too beautiful  od výborných a historií odporně přehlížených The Beta Band. Potřetí se mi divné probuzení stalo nedávno, když hrál Fjordne a jeho song Ald Square. Všechny tyhle momenty měli takový nepříjemný snový charakter “neprobuzení”, který zapříčinil, že jsem netušil, jestli spím nebo bdím. Moment, kdy si prohlížíte pokoj a zjišťujete, jestli je všechno opravdové a hmatatelné. Asi jako byste prošli hvězdnou bránou. Nebo uviděli Jiřinu Bohdalovou nahou. Něco takového. Baxter to zřejmě způsobili jejich hypnotickou linkou, Beta Band měli štěstí, že k ránu silně pršelo a ty smyčce se prostě po chvíli zadřou pod kůži. Fjordne to dokázal, protože ta písnička zní doopravdy jako sen. To už mi ale pěkně jebe, což?

We were taken in by a distinguished gentleman, one of the most important men in the town, who clothed us and fed us and hired a tutor to conquer our muteness. Our new patron thought that the best way for us to adjust to civilised living was to be immersed in it, so he took us with him wherever he went: to the office where he managed his factory business, to the meetings of the town council on which he sat, and to the bars and cafes he frequented in the evenings. I was dazzled by all of it, but especially by the nightlife – there was an energy and urgency to it that I did not understand, but nonetheless found intoxicating.

 V tom třetí případě, o kterém tu dneska píšu: Ald square působí, jako šedesátkový jazz smíchaný s těmi nejlepšími ingrediencemi, které do hudby přinesl The Caretaker. Šum, praskot, nedefinovatelnost v čase (vlastně naprosto jasná definovatelnost, wtf?), klavír jdoucí přes rytmiku, do pozadí vtlačená dechová sekce, všechno je špatně, ale přitom to svým zvláštním způsobem funguje jako nějaká magická zastávka v čase. Jo, frenetické, to je to slovo, na které jsem si nemohl vzpomenout.

Late one night we were sat in our patron’s favourite haunt. He was acting strangely again, as he often did by this point in the night (drunk, I would later realise). The pianist was playing something slow and dreamy, the notes drifting reluctantly through the smoke. Suddenly I was overcome by a sense of enormous grief and loss, and I realised that I could not remember anything about my life in the forest, before we were found and brought to the town. I looked across the bar at my sister, but I could not recall any memory of her before the moment when the lumberjacks who found us first called out to us with voices that seemed to rend the silence of the world.

 Fjordne je třicátník jménem Schunichiro Fujimoto a je odtud - 東京都 . Čert ví, co to znamená, ale sázím na Japonsko, Malajsii nebo Olomouc. Charles Rendition je jeho druhá deska (ale na discogs jsem našel, že pátá, přičemž všechny čtyři desky se tváří jako regulérní placky, takže jsem z toho trochu jelen) a taky druhá deska, která vyšla loni na singapurském labelu  KITCHEN (mj. aspidistrafly, Haruka Nakamura, Janis Crunch), známém pro svoji důslednost, puntičkářství a nádherné artworky. To je nám ale samozřejmě jedno, páč mi si to ukradneme z netu, páč proč bychom to měli v jednadvacátým století platit, že?

After a couple of years our patron’s business went bust, and he blamed my sister and I rather than his alcoholism, saying that we were bewitched and had brought him bad luck. He threw us out onto the streets, and, after a few weeks of sleeping under bridges and being spat at by most of the town, we were taken in by an old woman. She was very kind and very poor; she said she’d already had so much bad luck in her life that a little more couldn’t hurt. Together we managed to eke out some sort of existence, until my sister married a man from another town and moved away, and I got a job cleaning cars for a used car salesman.

Album otvírá Propheteia, stopáží klasické intro, která zároveň splňuje i svoji funkci – připraví vás velmi jasně na to, co se bude dít. Samply, trochu elektroniky v pozadí, bouře začíná, nepříjemné pocity, dechy, trocha klavírní arytmie. Můžu tomu říkat creepy smoothy jazz? Jasně, proč bych nemohl. Gathering zasadí desku do daleko příjemnější nálady, dechy jsou potlačeny, metronom v pozadí tiká a tempa se ujímá klasický kavárenský jazz šedesátých let. Trochu mi evokující třeba ranou práci  Keitha Jaretta.

Of course I went back to the forest many times, but it never stirred any memories for me, or revealed to me any secrets of my own past. Then one autumn morning, as I was on the way to work, I was about to cross the street when I saw an amazing sight. In a puddle in the road I saw reflected in the sky behind me what my old tutor, when he was teaching us the Christmas story, would have called ‘a heavenly host’. They even had an organ with them. Of course when I looked up into the sky there was nothing out of the ordinary there, and when I returned my gaze to the puddle the angelic choir had disappeared. For a moment I was dumbfounded, because I knew instinctively that what had happened was unspeakable, or rather, it was a moment of perfect speech. For the briefest of moments I had been back, I had returned to the forest.

 Ve stejném duchu pokračuje i následná Awakening, decentní, posmutnělá balada hrající v zakouřeném baru. To Forfeiture a již výše zmíněná Ald Square mění směr a tvar a jdou na to přímo z opačné strany – demontáž rytmu, disharmonie, samply, nepříjemnost. Mezi ně vklíněná Hope je naopak vynikající upbeat piano jazz balada, protkaná neuvěřitelně jemným ženským vokálem. Ve výsledku, i když dobré dvě třetiny desky odkazují na klasický piano jazz minulého století v jeho nejkrystaličtější podobě ( plus trocha té elektroniky), výsledný dojem je spíš klaustrofobický a nepříjemný, v tom nejlepším možném slova smyslu. Je pravděpodobné, že kdyby Fjordne ještě více zkoumal efekty disharmonie, pravděpodobně by to bylo ještě lepší.  Počkáme na příště.  

All of this happened many decades ago now. My sister died of cancer a while back, though her daughter still comes to visit me sometimes at the care home. I still have no recollection of what happened to me in the forest, and no new evidence has surfaced that might have shed light on where I came from. But I retain the recollection of that glimpse in the puddle, and it has become a kind of placeholder for all that I have lost. Soon I will lose that too, and silence will fall once again on the world.

Jo a ta kurzíva je příběh, který se nám album snaží sdělit. Ale to vám asi došlo, předpokládám.