Recenze: Gil Scott Heron – I’am new here

• Gil Scott-Heron . I’am new here
• 2010 . USA
• dubstep.minimal.blues.spoken word.trip-hop
• 90%

Že se Gil Scott-Heron přifaří s albem, na kterým bude dělat se Smogem, který bude čerpat z dubstepu a odkazovat k alternativní stopě, kterou reprezentují třeba dälek čekal málokdo. Je to jako vsadit si pade, že další deska Karla Gotta bude industriál hip-hop. Jenže na rozdíl od Karla Gil na změny koule měl. Třeba hned úvodní On Coming from a Broken Home se veze na ořezaným samplu podpořeným klávesy (Damon Albarn), kterej dodal Kanye “gayfish” West ze songu Flashing lights. Čekal to někdo? Nada. Dalo by se čekat, že von ten Heron zase tak v obraze není, a že všechno je vlastně práce Russella (k tomu později), ale že ten kulišák ví o co tady běží dokazuje, když celou tuhle nečekanou epizodku s použitým samplem lakonicky komentuje stylem “jen jsem to chtěl Kanyemu vrátit. On dřív použil můj sampl, já teď jeho.”

A jestli chceme pokračovat v tom, proč ten novej Heron zní jak zní, je třeba si popovídat o tom Russellovi. Ten chlápek se totiž křestním jmenuje Richard a jestli vás to už nějak trká vězte, že je to zakladatel a majitel mohutného XL recordings, který za poslední roky vyplivlo stovky zajímavý hudby. S kapelama na seznamu by se Richard mohl do konce života šoupat po liáně s prstem v prdeli, jenže tužby směřovaly někam jinam. Takže jako letitej a věrnej fanoušek Scotta-Herona sedl a sepsal několik dopisů, ve kterých přímo prosil o nějakou spolupráci. Co čert nechtěl, Heron byl tou dobou zrovna na dovolence v krimu, tvůrčí chutě se rovnaly nule a hnát se za dalším albem, to zrovna nebyl jeho numero uno záměr.

Jenže Russell se nedal. A jak Heron vylezl a jen co se poprvé setkali tváří v tvář, sedli do studia a začali tvořit. Jenže co? Sám Russell říká, že vlastně nikdy netušil, že z toho bude deska. Prostě jen chtěl sobecky strávit nějakej ten čas se svým hrdinou.

Že to ale nebude nahrávání na jaký je zvyklý došel Heron záhy, to když mu Russell pustil Buriala a zbytek dubstepový scény, s tím, že takhle by to šlo. Že tohle smradlavý, smutný městský blues 21. století potřebuje špinavej hlas zkušeností. A měl sakra recht. The Crutch nebo Where did the night go, klidně Buriala odložte na měsíc k ledu. Jestli už tři roky čekáte na album, který Untrue vystřídá na pozici “rád se s tím v uších procházím nočním městem”, tohle je stopka hledání. Celkově nápad švihnout tohoto starýho barda s tak charismatickým baritonem, že i Morgan Freeman vedle něj vypadá jak ocas, do čistě dubstepových ploch – to je nápad roku, pětiletky, desetiletí. Zaškrtněte dle libosti. Je to sexy, je to smtuný, je to odcizený a přitom nesmírně živý a hlavně upřímný. Čert vem, že to trvalo 16 let.

Se změnou zvuku přišla taky řada na změnu témat. Za svoje nesmírně tvůrčí období 70-84 Heron stihl okomentovat kde co. Apartheid, Regana, Nixona, těžařský společnosti, život v ghettu, chlast..no ale ta politika, to byla silná stránka a silný základ Heronovi tvorby, což dokázal náležitě prodat, protože když už, tak texty byly sakra dobře vybalancovaný na hraně břitkosti, ironie a humoru. No a ta změna – tady o politice neni ani bů ani ň ani prd. Sám autor k tomu jasně říká “jestli je to věc, která tě zajímá, tak víš kde to hledat, pusť si starší album, teď už to jde mimo mě”. Takže politika out, vyznání in. Třeba ona On Coming from a Broken Home položená na gayfishově samplu je dojemná a naprosto intimní věc, kde se Heron klaní do nebe směrem ke své babičce. “Prostě mě mrzelo, že moje vnoučata neví nic o svých předcích, navíc, tahle ženská mě dokopala k životu jaký mám”…

Ale aby nedošlo k nějakýmu omylu, tohle album není jedna dlouhá sbírka doznání starého uvědomělého dědy. Heron sice tu a tam zahraje na dojemnou notu svýho života, ale spíš než na pokání tu vysí ve vzduchu něco, čemu můžete říkat třeba soužití s ďáblem. A pod ďábla si dosaťte co chcete. To soužití je docela na ráně. Heron tu vystupuje jako vyrovnaný, životem naučený mentor. Jeho nadhled pak dokládá fakt, že nepotřebuje tlačit sentiment za každou cenu kam to jen jde. takže když chce, klidně si střihne takovou New York is killing me, a to v podání electro minimalu, tleskání a gospelového chorálu. Hudební stránka je přesně tak minimalistická, jak by být měla. Kolikrát tu zaslechnete Massive attack, dejte si panáka. I’ll take care of you pak dává vzpomenout smyčce páně Mansellovi, Orbital, dälek..Russell má ušividně naposloucháno. Složité kompozice tu prostě nejsou. Je to jednoduchá, dlouhá rušná cesta z fabriky do fabriky, něco jako když smícháte walk of shame s momentem, kdy vám proběhne život před očima.

Z tohoto minimalismu pak vystupuje titulní I’am new here, původně zamýšlená pro Smog, kterou si Heron střihl s akustikou. Jinak, těch coverů je tady docela dost, víc než by člověk na první pohled řekl. Me and the devil jakbysmet. Ale i na nějakou tu původní poezii došlo, Your soul is mine je další reinkarnací tohoto klasickýho kousku, datovanýho už do roku 1970 (Navíc Gilova knižní prvotina stejnýho znázvu aktuálně opět vychází v nádherným novým paperbacku).

Jednoduše: sám Heron říkal, že jestli někdo sčítá všechny zlý věci, který udělal, tak ho pak v pekle čeká solidně dlouhej účet k zaplacení. Za tuhle desku mu snad něco odmažou. Třeba ten koks. To by šlo. Fér kšeft, protože tohle je snad, asi, možná, určitě? album roku.