Představujeme: Gnaw – This Face

• Gnaw . This Face
  
• 2009 . USA
• doom.industrial.noise.electro-torture

Noise není zrovna moje láska. Mám na mysli ten čistokrevnej noise, bez jakýchkoliv nosných momentů a zvuků. Jako, zkoušel jsem to, vážně jsem tomu chtěl přijít na kloub, ale po čase jsem přišel na to, že jsou na světě lepší věci, než pustit si Merzbowa do sluchátek, zatímco se procházíte po pláži. V tu chvíli mi i psí štěkot připadal jako song od Rihanny s hodně silným a zapamatovatelným refrénem. Nehledě na to, že noise vlastně ani není hudba. Jen kopa sraček zabalená do dalších sraček přecházející v další sračky. Vsadil bych pade, že kdybych teď šel a ulovil na rybníku labuť, zlomil ji nohy a vydloubal oči, rozhodně by na laptopu za patnáct minut nahrála lepší album než Merzbow.

Stejně tak jsem nikdy nepochopil ty nadšence, kteří jsou ochotni obhajovat “neutuchající hudební myšlenky, vizionářství a genialitu” schovanou v noisu. Pořád si myslím, že když někdo nahraje jako ovce mlátí hlavou do zdi, pořád to bude jen ovce mlátící hlavou do zdi. Jenomže oni jsou schopní mi minuty namlouvat, že je to progrese, soundscapes a masterpiece. Tuhle jsem se do jedný podobný debaty dostal, to když jsem vážně netušil, co je kurva tak zajímavýho na Black Dice. Dialog následně skončil tím, když si ten druhej všiml, že poslouchám Ulver, čímž mi naznačil, že se se mnou nehodlá bavit, protože poslouchám mainstream. Jako by Ulver snad byli vedlejšák Timbalanda či co.

A Gnaw, Gnaw jsou tak někde mezi. Kompromis. Mezi bordelem a melodií. Převalují se na hraně hodně zběsilého a neurvalého noisu (viz otvírák Heaven Vault, špína zabalená do industriálního smradu) a doom/industrial metalu. Třeba Vacant a Talking Mirrors, kde cítíte pachuť továrny, obalenou v hodně nepříjemném zvuku, kterému dodává řád prakticky jen bicí. Backyard Frontier, křepčící afektované vokály na ambientním spodku. Ghosted a Shard zabalen do mučící elektroniky, do zvuku, jako by vás někdo hodil přímo doprostřed pekla plnýho nenávisti.

“You can hear them fucking, they’re all just outside the door, you can hear them laughing, everybody’s fucking, but you.”

A nenávist, to je tady hodně silný slovo. Celý album je totiž esencí nenávisti, agrese a zlosti. Tady není nic příjemnýho. Jako by si Gnaw dali moc a moc záležet, aby z vás na konci zbyla rozjebaná lidská troska co si to rovnou po poslechu namaže proti zdi. Jako kdyby Trent Reznor ztratil smysl pro melodii, po dvaceti letech si zase mezi nohy přilepil koule a nechal volně procházet myšlenky typu fuck me like an animal. Jen na to přistoupit. Jde jen o to to prostě vydržet. Jednou za čas to můžete brát jako meditaci formou sebedestrukce.