Recenze: iLiKETRAiNS – Elegies to Lessons Learnt

• iLiKETRAiNS . Elegies to lessons learnt
• password: pishtaco
• 2007 . United Kingdom
• post-rock.funeral songs
• 85%

2006, někdy, objevuju post-rock. zní to hezky, jinak. 2007,někdy,iLiKETRAiNS vydávají tuhle placku, když nepočítáme EPíčka, můžeme mluvit o debutu. 2008, někdy, stahuju tuhle desku. 2008,o měsíc později, post-rock se mi tak zajídá, že z něj mám chuť mlátit hlavou do kamionu, všechno zní stejně. 2009,listopad, Iveta Bartošová opouští Jiřího Pomeje. 2010,březen, mám v komplu tolik neposlechnutých sraček, že to jdu popořadě všechno poslechnout. Pouštím si iLiKETRAiNS. 2010, o padesát minut později, hledám kapesníky, abych si utřel prdel od hoven, protože jsem si zrovna z iLiKETRAiNS nasral do kalhot.

Né že by byli nějak extra slavní, ale narážel jsem na ně hodně často, protože jejich kamarádi, moji oblíbenci Her name is Calla, jsou taky z Leedsu a doporučovali je kde se dalo. Jak jsem už psal, z post-rocku jsem chytal mrákoty a když jsem slyšel slova jako Maunt Zijon nebo godspíd tak jsem si přikládal hlaveň k mozku. Takže to šlo k ledu. Jenže oni sou prej dobří. Hráli předkapelu těm a těm. Pitchfork říká skoro sedm. Tak jo.

Tak pandora je venku a dva roky jsem to odkládal fakt zbytečně. Tohle je totiž kouzelná deska.  Udělat debut jako konceptuální desku si netroufne jen tak někdo, však vono to už od pohledu zní dost vypatlaně. Na koncepty tahle doba mírně sere, naval mi beat a smaž to. iLiKETRAiNS jsou ale kulišáci, co se rádi hrabou v historii, asi, což, takže si vybrali ty nejdepresivnější momenty z dějin, co je zaujaly, sebevraždama začínaje, morem, vraždami a ničivými požáry konče. Jasně, že z toho asi nevznikne veselá deska. Možná i Stalin by při poslechu zaplakal.

Ta nálada je totiž tak hutná, že si budete připadat, jako kdyby z vás někdo vysál veškerou krev, nalil ji do kýblu a vylil ji na zem v muzeu, kde po vás, ve všem tom obležení umění, bude nějaký těžkotonážní hovado šlapat a šlapat, dokuď to nevzdáte. Jinými slovy,  tohle je prostě sbírka pohřebních songů. Jestli pořád tápete, zní to jako kdyby Goran Bregovic půjčil svůj funeral band Nicku Caveovi a ten s ním nahrál soundtrack k filmu 2012. Možná i na ty Godspíd Emperor dojde. Čert to vem, že už v dnešní době zní skoro jako urážky, pokuď tedy zrovna nemáte první menstruaci.

Tohle je nanoru style. Nikdy jsem nevěděl, co ten člověk chce říct. Nedával žádný vodítka. Prej mu za to platili. Já vždy věděl hovno. (tenhle text je zvýrazněn naprosto bezdůvodně)

Takže takhle to nějak zní, s tím, že jméno Nicka Cavea se vám bude v hlavě vybavovat i když dojde na vokály. Hovno kráděž. Aspoň jsme doma. A navíc, Martinův vokál, to ani není zpěv. Jen takovej doom-whispering, pomalé odříkávání zkázy, mladší a civilnější, a o to zlomyslnější dvojče Aidana Moffata z Arab Strap (těžce!!).

Vrcholem pak jsou samotné aranže, které jsou hodně uzemněné a dá se říci až minimalistické, kdy si ajlajktrejns vypomáhají jen tím základním, kupí nervozitu a sílu si nechávají na okamžiky, na malé střípky deprese, které explodují na malou chvíli, dominují písním a opodstatňují jinak “nevýrazné” předehry. Tak například Come over, o pánovi, co si to hodil. Ve chvíli, kdy se ozvou dechy, člověk si úplně připadá, jako kdyby nesl rakev na rameni. Při finiši bych se klidně i zastřelil, jen aby byl další pohřeb a já ten song mohl při průvodu slyšet znovu..

Jestli vás to zaujme, těžko říct. Rozhodně se to bude líbit lidem, které v poslední době atmosférou učarovali Black Heart Procession s poslední deskou nebo WIVE s první deskou. Je to hodně podobné. Beznadějně beznadějné. Jako když na vás bratranci hážou hlínu a vy už o tom ani nevíte.

This is a breakdown and you are a cancer.