Kreng – Grimoire

•  Kreng . Grimoire
• 2011. Belgium
• dark ambient. noise. opera. drone. free fear

Povětšinou mi jde psaní samo od sebe. Stačí si pustit první song a víte, jak ty pocity zmlátit textem, nějak se to vždycky poskládá. Většina alb kooperuje s mým mozkem na výbornou. Kolikrát mám napsanou recenzi dřív, než skončí první písnička. Nejraději mám ty kapely, který jako první song hodí desetiminutový opus. To stihnu napsat recenzi, vyprat a uvařit si.

 

S Krengem jsem v naprosto mrtvý situaci. Připadám si, jako by mi bylo šestnáct a učitelka mi řekla, ať napíšu esej na téma “Moje největší noční můry” a já se pochcal a omdlel. Prostě nic. Totální výpadek. Není to o tom, že bych k tomu nedokázal přisoudit nějaký emoce. Ve skutečnosti vím docela jasně, jaký asociace mi běhají po zádech. Něco jako bolest zubů. Nebo vidličkou přes talíř.

 

Když jsem před rokem našel Krengův debut, kdesi jsem našel větu, která to všechno rozkódovala : Noise lost the power to insult. Silence hasn’t. Tady by jsme mohli skončit. Nebo začít. Stejně jako první deska L’Autopsie Phenomenale De Dieu, i novinka Grimoire je nejsilnější v momentech, kdy je nejmíň nápadná. Hudební verze otřepaného klišé, že člověk se nejvíc bojí toho co nevidí, v tomto případě neslyší.

Kreng je Pepijn Caudron a u jeho jména veškerá sranda začíná a končí. Nedivím se mu. Kdyby mi někdo dal jméno Pepin, asi bych taky nebyl nejveselejší člověk na světě. Rychlý fakta: Debut. Dark ambient. Plno hororových samplů. Minimalistické kompozice. Plačící děti. Samply. Badalamentiho převrácený klavír. Tma. Ideální deska pokud jste už umřeli.

 

S Grimoire Kreng neslevil ani o píď. Jeho hudební kniha čar a magie (aka grimoár)se plíží nocí a je plná ambientních ploch, houslí, piána, nervních music concréte kolapsů a dalších nepříjemných elementů. Devět písniček plných magie, čar, Lucifera a smrti startuje s ambientním kouskem Karcist, ale to všechno je pouze minimalistická předehra, která dostává strhující náboj v jejím vyvrcholení, druhé a hypnotické La Bateleur. Kreng nikam nespěchá a veškerý feeling soustřeďuje na postupné budování atmosféry, kterou nechává na malé momenty explodovat. Je to sampl z operní árie, který dokáže v songu Opkropper navodit ten pravý dekadentní horor.

 

Celé album je koncipováno jako jedna dlouhá hra na vkrádání se do podvědomí. Wrank je v tomhle ohledu král. Nervní a nepříjemná plíživá linka se zesiluje a přídávají se elementy dark jazzu, dokuď se nepolapí ve velmi nepříjemném noisu trubek, bicích, analogového běsu. Nejlepší na tom všem je fakt, že Kreng nespoléhá na budoucnost, ale spíš dekonstruuje minulost. Jsou tu náznaky Haydena a Mantovaniho a Mahlera, všechny rozebrané na kost a obalené pomalu tekoucí krví. Navíc, celá Pepijnova tvorba je sympatická v kontextu moderních ambientních desek svým neukotvením v čase. Teď se vkrádá do mysli slovo The Caretaker. Stejně jako on buduje strach a obranné mechanismy postupy a zvuky, které ve vás budou evokovat spíše předválečnou Evropu, doby, kdy strašidelné filmy byly ještě strašidelné a kdy jste mohli choleru potkat cestou do práce.

 

Grimoire není krásná deska na poslech. Ale stačí zavřít oči a v hlavě se vám objeví film, který potřebuje vaši fantazii. Smyčcové party a stupňující bicí v La poule noire můžou být tak epické, jak potřebujete. Stačí na chvíli zavřít oči a vymyslet si film, protože ideální hudbu už máte. Aby to pasovalo, měli by v něm pravděpodobně všichni umřít. To berte jako doporučení.

 

 

Label: Miasmah

Miasmah rec

Nikdy jsem nehrál na “tenhle label je nejlepší, protože vydává to a to a tamto”. Ta hra je ale velmi oblíbená, zejména mezi hudebními “odborníky“, protože když začnete mluvit o svých oblíbených labelech, mezi řádky vlastně říkáte, že se zajímáte a že víte víc než běžný laik, který si myslí, že label je kabelovka pro leváky (na tohle si dávám copyright, kdyby to chtěl někdo použít). Já na to nehrál, protože když si ráno pustíte folk, odpoledne noise a večer art techno, většinou se vám nepodaří upsat duši jednomu labelu.

90% indie a sub labelů se totiž zaměřuje na jeden žánr a maximálně jeho odnože. Nebo na dva žánry, které mají mezi sebou pojítko, oslí můstek formou drone/folk. Proč ne. Jako když na základní škole učíte dějepis a zeměpis.

Miasmah je jeden z těch menších labelů a jejich žánr, jejich poznávací značka a jejich doména jsou smyčce. Nebojte se vážné hudby. Nebavíme se tu o ní. Bavíme se o avant-garde dark ambient/drone/modern classical běsech.

Miasmah založil Erik K Skodvin, kterého jste mohli vidět ve filmech jako Svarte Greiner 3 nebo Deaf Center 2. Erik hraje hlavní roli i v Miasmahu. Ať už jde o výběr chráněnců, promo a podobnej miašmašh, bla bla, hlavně: grafická stránka. Erik je totiž designér. Prakticky každý artwork nebo booklet a lá Miasmah rovná se Erikova práce.

Ale zpátky k hudbě: Erik si loni vydal první sólovku (pod svým jménem), nazvanou Flare. A prakticky potvrdil směr, kterým se Miasmah (stejně tak jako on osobně) bude vydávat. Cestou daleko víc dark a daleko víc avantgarde než doposud.

Chci tím říct: dva osm až dva deset se nesl na vodách totálního ambientu. Bez urážky a ve vší počestnosti, ale hudba Rafaela Antona Irisarriho je tak jemná a tichá, že by ji bez problémů mohli poslouchat i hluší lidi. To je snad poprvý v životě, co vidím napsaný slovo hluší a vypadá to doopravdy divně. A víceméně, totéž platí pro Skodvinovu tvorbu aka Deaf Center nebo Svarte Greiner, debut Simona Scotta ze Slowdive Navigare nebo Jaspera TX.

Neříkám “tenhle způsob ambientu zdá se mi poněkud podivným”, ale pokud chcete vybočovat z řady do nadprůměru, potřebujete něco víc. Chemii. Taky neříkám “žádný album není nadprůměrný”. Třeba self titled debut švéda Fredrika Ness Sevendala, který vyšel před rokem, je výborná deska. Ale pořád tomu něco chybělo. Jako celkově, myslím.

Důvod proč to všechno kurva píšu, zatímco vy si sedíte v těch svých křeslech a děláte úplný hovno a přemýšlíte, jakou sračku si na noc stáhnout, je ten, že Miasmah nabral několik nových jmen (respektive starší jména natočili lepší desky) a rok 2011 si může pozlatit a zarámovat, protože sype jeden klenot za druhým.

Pamatujete si na Krenga? Teď už bych ani další jména psát nemusel a všichni můžeme začít z fleku onanovat. Krengův grimoár, který letos vypustil do světa je přehlídka avant-gardního dark ambientu. Takhle by znělo album, který by udělal Superman, kdyby jeho super schopnost byla natáčet dark ambient desky. Nehodlám se o tom víc rozepisovat, protože jsem to psal už do Full Moonu, takže tady v dalších dnech čekejte jeho novou desku a recenzi bez sprostých slov. Do té doby si dejte třicet facek, pokud jste ještě neslyšeli jeho prvotinu, kterou najdete tady ( a nebo EP u sousedů tady). Doporučeno poslouchat v noci zatímco vám nějaký známý bude držet nůž pod krkem.

Ale abych pořád nestrašil, že Kreng je hlavní hvězda Miasmahu, další výborný album letos vydali Kaboom karavan, tedy Bram Bosteels. Sice se mi první deska líbila o chlup víc, ale Barra Barra je taky špica.

Jinak, Bram je taky belgičan, stejně jako Kreng. Miasmah rovná se v drtivé většině Švédsko – Belgie – Norsko. Čti hokej-čokoláda-Breivik. Věděli jste, že si Breivik během střelby na ostrově pouštěl do sluchátek Lux Aeterna od Mansella? Očividně jsou smyčce v kurzu.

Ale abych neutíkal. A jo, vlastně ještě jednou uteču, protože se mi to nechce přepisovat – pokud se vám první Kreng líbil a nebo, pokud se vám líbilo letošní nostalgické vrzání z dílny Field Rotation (taky skvělá deska, recenze zítra), tak berte doporučení směrem k Elegi. Elegi je, překvapivě, norský drone/ambient/modern classical projekt a jeho album Varde (taky Miasmah), z roku 2009, je výborný mix dvou již zmíněných.

Pointa všeho co tu píšu je jednoduchá: dost lidí si stříklo do kalhot z The Haxan Cloak. A občas někdo říkal něco jako „ty vole, to je vážně dobrý, až jsem si zasral kalhoty, ale člověče, to je asi ňáká výjimka, páč jako neznám moc takovejch cédéček co by jako byly dobrý vole čéče vole“. V ten moment musíte číst o Miasmah, protože Miasmah je krev, tělo a duše, tohoto žánru a tohoto roku. Nebojte se dark ambientu jen proto, že tam nejsou refrény.

A pak tu máme: Juv – self-titled, a další deska od Scotta ze Slowdive, a Marcus Fjellström..

Letošní rok si dark ambient oblíbil a platí to i naopak. Zatímco Bedroom community si motá hlavu s folkem a mistr Daníel Bjarnason si dává šlofíka, prozkoumejte tenhle malý a nenápadný label, který nesází na kompromisy, nelaškuje s ostatními žánry a neklesá pod nastavenou laťku. Spíš naopak.

A vůbec, proč já vám to kurva vůbec píšu, to byste měli vědět.

Kreng – L’Autopsie Phenomenale De Dieu

• Kreng . L’Autopsie Phenomenale De Dieu
• 2009 .  Belgium
• dark dark dark ambient. experimental. horror. sample. jazz
  
• BUY!!
• 95%
  

Kdyby měla tahle deska svůj profil na Facebooku a udělala si test Z kolika procent jsi zlý, to číslo by nešlo pod 80%.

Noise lost the power to insult. Silence hasn’t.

L’Autopsie Phenomenale De Dieu zní jako dvojník Badalamentiho nejodvážnějšího soundtracku k okultnímu avantgardnímu hororu, který nikdy neexistoval.

Když zavřete oči, můžete slyšet, jak si vaše chlupy hrají na vojáky. Pozor, pohov, pozor, pohov. Všechny klišé avantgardních hororů tu vystupují z hudby a pomalu a jistě vás zatlačí na to prokleté schodiště uprostřed haly. Celou tu dobu se můžete jen sami sebe ptát “kde jsem to kurva byl celou dobu, když mi podřezávali hrdlo?” A co ta bezejmenná nebohá dívčina, jejíž uplakané, depresivní samply proplouvají pětinou desky, přežila to nakonec? Je její hlava v celku?

L’Autopsie Phenomenale De Dieu je poslední deska belgického sample maniaka Pepijna Caudrona, která vyšla loni na labelu Miasmah, a to už je solidní a vážený uskupení dark ambient šílenců - Marcus Fjellström, Svarte Greiner, Gultskra Artikler, Jacaszek, Greg Haines atd atd bla bla.

Pepijn (vážně?), který se primárně živí nahráváním hudby pro menší avantgardní divadelní spolky po celý Belgii i na své třetí desce nezapomněl na svoje největší hrdiny a inspirace, takže smíchal free jazz + klasiku (nejvíc teda Stravinsky) + samply z neznámých filmů a vyšla mu neuvěřitelně silná a atmosférická dark-jazz ambient deska, kterou, jestli vám to pomůže v orientaci, si můžete představit jako Kammerflimmer Kollektief + Badalamenti hrající na hřbitově. Mrtví.

Co je na tom všem nejlepší je to, že tohle album obsahuje naprosto vše, co vám může přijít banální a typické pro tenhle žánr. Ať už to jsou skřípající zuby, nervní linky, roztěkané smyčcové plochy nebo minimalistické bicí a jazzem zakouřené staré piáno – všechno prohlubuje atmosféru a i ty samply ubrečených dětí a starých zlých pánů (jsou tu v minimu) nepůsobí jako stokrát provařené klišé.  Kreng nepotřebuje “lekačky”, zničehonic vybuchují balíčky instantních kolapsů, ta pravá síla spočívá v tom, že nic neuvidíme, respektive neuslyšíme.

Pro fanoušky dark ambientu naprostá povinost. Pro fanoušky Badalamentiho taky. Pro fanoušky noir/horrorů/free jazzu taky. A pro všechny ostatní taky.

PS: Předchozí dvě alba na Soundwatchingu!