Retro: Acid Bath – When the kite string pops

• Acid Bath . When the kite string pops
• 1994 . USA
• Rotten Records
• sludge metal. doom metal. thrash metal. grunge

Sludge metal je poslední dva tři roky na svém absolutním vrcholu. Všude se o něm píše, všichni ho hrají a ti co ho nehrají, tak by ho hrát chtěli. Kylesa, Zoroaster, Blacktusk, Mastodon, nová generace nastoupila a 21. století jen souhlasně kejve tou svojí neúnavnou palicí. Sludge metal prostě začal znít sexy.

Na co se ovšem zapomíná je fakt, že tenhle žánr dostal rázným způsobem svoje základy už na počátku devadesátých let, a když přeskočíme omletý jména jako Neurosis a spol, jedněmi z těch nejdůležitějších jsou (byli) Acid Bath.

Ti natočili jen dvě alba, ale některým i tohle stačí na to, aby přepsali učebnice. Acid Bath by na to vlastně stačilo jen jedno album, protože jejich debut When the Kite String Pops je něco jako sludgeová bible. Best kept secret. Almanach.

Zatímco se poslední roky sludge víc a víc kamarádí s tagy atmospheric a doom (Pelican, Isis, The Ocean, Rosetta etc) (potažmo stoner), tahle klasika z 94 roku je uplácaná z death, doom,thrash a black metalu + jako bonus kousíček blues-rocku. A aby jsme nezapomněli, taky na vás občas vykoukne grunge. Ne, nebojte se, nejsou tu žádný umíráčky a lá Pearl Jam – ta podobnost je daná především vokálem Daxe Riggse, který pluje na tóninách jako žralok v přeplněný zátoce. Od bestiálního řevu až po klidné pasáže, ve kterých jeho hlas vyniká nejvíce – a kde především dává vzpomenout na Alice in Chains a Layne Staleyho (i kousek toho Maynarda tam je, takovej mutant těch dvou). Bavíme se tady ale o neskutečném vokálním výkonu, ve vodách sludge málo vídaném. To aby bylo jasno. Zkuste si pustit třeba takovou Scream Of The Butterfly (ta končí textem z When The Musics Over od Doors a né náhodou, protože Daxovi se přezdívalo “the satanic son of Jim Morrison“).

Kluci pak vydali ještě jedno album a potom, co jednoho člena kapely sestřelil ožralej maník na silnici to rozpustili. Dax si dal jednorázovku Agents of Oblivion (možná znáte), pak další jednohubku Deadboy and the Elephantmen a od roku 2007 vydává pod vlastním jménem sólo (zatím stihl dvě desky, který se tu asi objeví). Zatímco sólovky jsou už trochu o něčem jiným (znáte to, člověk stárne), celej debut je v podstatě jen o čtyřech věcech – vraždy, znásilnění, potraty a občas Satan. Ale pozor, bylo by hloupý odsoudit texty podle této indície.  Riggs nesklouzává k bohapustým stupidním vyřvávačkám, ale naopak všechny tyhle události popisuje až s básnířskou noblesou.

When the Kite String Pops je zlá deska. Od začátku do konce. Finger Paintings of the Insane a Cassie eats cockroaches by nikdy neměla slyšet vaše přítelkyně, jinak uteče ještě ten večer. Jenže se z ní stal kult. Kult, který rostl s každou dunivou sekundou, protože tenhle počin nemá žádnej slabej song. Kluci nejsou žádní extraplayeři a technical věci tu nenajdete ani omylem. Co tu zaslechnete, to je předzvěst všech “slavných” kapel, které přišli až po Acid Bath. System of a Down, Slipknot, Tool – všechny by mohli každý ráno přísahat na tuhle bibli. Jemné nuance, které předběhly dobu. Acid Bath tehdy sestavili příručku, po které se následně vydal jak nu-metal, tak thrash, bavíme se o postupech, riffech, náladách, změnách temba, bicích, vokálním projevu, o všem.

A pokuď vám k ní nepasuje ten ultradementní artwork, vězte, že je to obrázek, který namaloval slavnej vrahoun Gacy než ho nadobro uspali. Všechno tu splňuje koncept nejlepšího metalového alba devadesátek. Samply z Modrého Sametu a Mechanického pomeranče protkané na konci alba s efekty prolezlým Daxovým vokálem jsou už jen třešničkou na dortu.

 

She runs through fields of daisies

Yeah it’s just a shame that they eat their own babies

Who cares? ‘Cause the air is free

When you get there will you kiss the dead for me?