Jules Chaz – Toppings…

• Jules Chaz . Toppings…
• 2010. Canada
• Wagon Repair
  
• instrumental hip-hop.electronic.sample

Jules Chaz a jeho novinka Toppings… je něco jako indie-verze nového Káněte Westa. Až na to, že: Jules Chaz není černoch, není egomaniak, není gayfish, nemá na desce kolaborace od teploušů a kurviček, nikdo o něm nepíše, není milionář a vlastně ani žánrově nenahrál nic, co by se dalo spojovat s Kanye Westem. Když tak nad tím vlastně přemýšlím, tak je nespojuje vůbec nic.

Až na to, že oba dva na svý desce kralují přirozeným chameleonstvím. Chameleonství je schopnost naplácat na plochu šedesáti minut samply z mnoha různých odnoží hudby a nevypadat při tom jako imbecil. Zatímco Káně už ztratil soudnost a malinko to přehnal ve všech ohledech (ano, ta deska je ultradementní a to, že tam na piáno hraje telpej angličan se sestřihem podle hrnce rozhodně není plus), Chaz pluje v daleko klidnějších a umírněnějších vodách instrumentálního hip-hopu a electra, kde jsou samply někdy jen vrstvou, málokdy stavebním kamenem.

Chaz se potuluje po kanadské dýdžejské scéně už hromadu let, ale tohle je jeho první sólo opus od začátku do konce. To, že nápady vznikaly a krystalizovaly mnoho let je patrné už při prvním poslechu, když ve vás některé momentky ihned evokují postupy pozdních devadesátých let typu Sixtoo nebo DJ Shadow. Chaz rozhodně nepotřebuje produkci a aranže jako West (aby zastřel prvotní plochost a tupost), stačí jen vzít jeden skvělý motiv a maličko ho znásilnit, protáhnout smyčkou nebo echem a hned máme základ pro další song. Ať už se jedná o tuctovou r’n'b záležitost, Badalamentiho slavné Twin Peaks nebo Bennyho Lavu, především v první polovině alba Chaz skáče od nálady k náladě s naprostou samozřejmostí. Veselá verze Flying Lotuse, plná samplů a nostalgie. Teebs pro kanaďany.

Chaz nikdy nebude umělcem století. Jeho Toppings můžete označit za skvělou a monumentální slepeninu, stejně tak jako prachobyčejnou mixtape, kterých každý den zamoří internet stovky. Nicméně nelze mu upřít, že baví, že dokázal zábavu dostat i na tuto desku a tím na míle pokořil Westa, který se tak snažil vytřískat emoce, až se z něho stala hloupá figurka osamoceného bývalého zpěváka, který vypráví o svých plánech bezdomovcům v Hyde Parku.

PS: Pochopím, když mě někdo nařkne z porovnávání neporovnatelného. Jenže já tak nějak cítím, že Chazovi i Westovi šlo o to samé. Udělat desku, kterou nebude možné zařadit, kterou budete muset vnímat jako encyklopedii se zpětnou vazbou. Jediný rozdíl je ten, že jeden do toho recituje a bere se setsakramentsky vážně, zatímco druhý je uvolněný a skromný.