Laughing Clowns – Ghosts Of An Ideal Life

• Laughing Clowns – The Ghosts Of An Ideal Life
• 1985, Australia
• post-punk, experimental, avantgarde, melancholy

Australská scéna byla z velké anglofilní „trojky“ vždycky ta nejméně známá (dokonce je tak málo známá, že se ve velké trojce ani nevyskytuje) a nebýt místního nihilisty Cavea, tak by se nikdo nenamáhal Austrálii vůbec zakreslovat do map. Co taky tam? Choděj tam nohama vzhůru, točej děsný pivo a do vody se tam může jen v surfařský kombinéze. Naštěstí tenhle národ má, z důvodů neznámých, cit pro dost specifickou hudbu. Možná to bude tím, že člověku prostě začne  z toho všeho písku, který většinu Austrálie souměrně vyplňuje trochu hrabat v makovici, že je chuť vyrazit do pouště a napsat tam blues o pochcaným písku. Ještě mě napadá možnost s míšením bývalých anglických trestanců s domorodým obyvatelstvem, čert ví a vlastně to není vůbec podstatný.  Prostě z toho všeho vylezla zcela unikátní kombinace vlastností, která posunuje písňotepectví zas do trochu jiné roviny.

Jedna taková skvadra australská si říká Laughing Clowns, a že to byli kluci šikovní (a pořád jsou, nedávno se zreunionovali) si doplníte záhy sami. Když v osmasedmdesátým, to byl punk právě vynaleznutej kult a v Anglii řval Rotten „nou fjůčr fór jů“, to všichni z toho byli odvařený, že to zní jak z jinýho vesmíru a kde-kdo měl na jazyku slova o revoluci či apokalypse.  Jenže si představte, že  naši milí klauni (jmenovitě především Ed Kuepper) se rozhodli, že punk už je nuda a dali se na post-punk experimentující se ságem a klavírem. Dokonce se jeden čas kamarádili i ze sousedem avantgardou a free-jazzem. Avšak i přes občasné avantgardní postupy, se kapela snažila udržet se především v melancholické rovině nebo jak říkáme my, post-punk rockeři,  v krasosmutnění,  které je prošpikované jasně čitelnými songy s jasnou strukturou a smyslem (člověk by si řekl, že to je přece samozřejmost, ale bohužel přátelé, není a dnes to platí mrtěnásob). Klauni absolvovali nějaké to turné s The Birthday Party po Austrálii či Evropě a postupně se z téhle kapely stala tak kultovní záležitost, že prokultovněla až do téměř úplného zapomnění.

Dneska si ale tuhle bandičku nebudeme připomínat v celé její kráse, ale jenom tu zavadím o jejich poslední studiovou desku – Ghosts Of An Ideal Life.  Ze všeho co kdy klauni vydali je právě tahle ta nejuhlazenější a nejpřístupnější se spoustou nadčasového materiálu. Postpunková kytara tam je prošpikovaná melodickým klavírem a v refrénových pasážích občasně zjemňovaná hořkosladkým saxofonem, který celou kompozici obvykle provzdušňuje (nebo jak tomu je v případě songu It Gets So Sentimental dodává songu na naléhavosti).  To vše zalito ležérně-naléhavým hlasem, který se utápí v povětšinou v existencinálních tématech (ale občas kapela odlehčí, třeba jako songu New Bully In The Town ).  Sem tam se ovšem mihnou i jiné nástroje, párkrát jsem tam slyšel dokonce i banjo (v songu Ghost of on ideal life) a další dechové nástroje.  Ale primárně se tu vyskytuje klasické složení (basa, ktara, bicí) + klavír a ságo.

Deska sice není tak dynamická a dravá, nepoužívají ani žádných čupr kytarových zkreslovačů, jak to bývá u podobných kapel dnes, ale právě jistá ležérnost a rezervovanost tomu dodává tu správnou patinu existencionální bezmocnosti.  Ovšem kapela má na svou dobu skutečně moderní zvuk a přivodí vám jistě nejednu reminiscenci. Songy No Words Of Honour (tady vysloveně, jako by se člověk probudil back in 90s, natáhl na sebe flanelku a šel do Starbucks na kafe, řešit jestli půjde na Džem nebo Smažky) anebo Winters Way jakoby předznamenávaly zvolna nastupující grungeovou vlnu.  New Bully In The Town místy zase připomíná melodie Mobyho, v Diabolic Creature si zase člověk během chvil s disharmonickým klavírem vzpomene na Paper chase, aby nakonec nechal vzpomenout na sólující avantgardu Johna Zorna v ságových pasážích během záverečného opusu The Only One That Knows.  A věřte, že na tuhle songu by si nezaskákala ani matka Sagvana Tofiho.

Ale abychom to zakončili trochu vážněji – tuhle desku nezbývá než doporučit všem co mají rádi osmdesátkovou i současnou kytarovou tvorbu a naléhavou atmosféru, která však zároveň není zbytečně patetická. Abych byl teda úplně objektivní. Není to většinou nic z čeho byste se posrali, zahrabali pod žumpu, zechcali či ejakulovali, ani malej průjem z toho mít nebudete a  dokonce tak triviální záležitost jako zvracení se při poslechu desky taky nekoná. I přesto tento drobný kaz se jedná o desku zásadního charakteru.