Micachu/Shapes/Sinfonietta – Chopped and screwed

• Micachu and The Shapes and London Sinfonietta . Chopped and screwed
• 2011 . United Kingdom
• trip-hop.dark.contemporary classical.weird folk.netusim

Uřezané petky, vysavač, podomácku vyrobené kytary a další nesmysly.McGyver by z toho sestrojil štekající kočku, smrtelník by to vyhodil do koše, Micachu s “co dům dal” před dvěma lety nahrála nejdivnější popové album roku. Ignorovala tolik typické nosné prvky popu. Rouhala se?

Možná se jen chtěla přiblížit halucinaci, která se stávala čím dál víc pravděpodobnější. Odpad a pop k sobě mají strašně blízko. Nahota, do které Micachu album oblékla, potvrdila, že popem se dá stále otáčet, pakliže máte vizi. Mica Levi tu vizi měla. A nepotřebovala k ní žádný dojemný refrén ani černošky svíjející se u kapoty GM ve videoklipu se střihem 600 řetízků za minutu.. Kosti byli potřeny prachem a láskou, jakkoli se to nezdálo býti realizovatelným, došlo k málo vídanému jevu – album fungovalo jak v rovině popové, tak experimentální. Nic nemohlo být, při dané konstelaci, s paletou nástrojů, s životními zkušenostmi, větším oříškem.

 

Pomohly tomu texty, které neutíkaly k otřepaným klišé. Pomohl tomu zvuk, který neexistoval, protože nikdo neměl odvahu jej vymyslet. Kurz, že by to mohlo fungovat byl opravdu vysoký. A lidí, kteří se snaží jít vlastní cestou v dnešní době už moc není. Micachu to zkusila a vysloužila si přirovnání k lidem jako byli Monroe, Mozart nebo Cobain. Warhol post-popové dekády, hudební Campbell’s soup, po které hipsteři a děti Pitchforku při první příležitosti skočí jako po Mesiášovi. Všechno do sebe zapadlo, jednak proto, že měla koule(ona ostatně i vypadá, že koule má), jednak proto, že pod dohledem producenta, jehož jméno teď nenapíšu, protože o něm budu psát za chvilku a nechci se opakovat, úspešne přetavila svůj šarm v inteligentní, chytlavé a multi-emotivní písně, které se neschovávaly pod naleštěnou strukturou hudebních pořadů, které nehrály schovávanou s rozumem.

 

Matthew Herbert (a je to tady!) byl ostatně tou nejlepší volbou na producentskou pozici. Však kdo jiný by měl vést progresivního umělce, než člověk, který má v portfoliu prakticky vše, přes soundtracky (Human Traffic), klasickou hudbu až po samplování a musice concréte. O spolupráci s lidmi jako Björk nebo R.E.M. netřeba mluvit. Jak se to říká s těma sobama? Že když jich je víc, tak se radost násobí? V tomto případě se talent násobil snad deseti.

 

O dva roky později přichází Micachu s novým albem, Chopped and screwed. Jiná dimenze, stejné prostředky, jiný zvuk, jiné emoce. I když si Jewellery hrála s noisem, abstraktními pazvuky a zvukovými experimenty všech barev, ve výsledku se i přes pubertálně nihilistické texty o lásce podařilo udržet celkovou náladu na veselé hraně. Jako kdyby vás někdo vyzval k tanci na staveništi, potom, co vám někdo zlomil srdce.

 

Chopped and screwed funguje diametrálně jinak. Micachu se pro novinku spřáhla s Londýnskou Sinfoniettou, což je jen logické, vezmeme-li v potaz, že má klasické hudební vzdělání (viola a housle na londýnské Guildhall school of music and drama). Složení: smyčce, kostry, hrátky se zpomalováním tempa a ignorováním beatů, hluboký a bezradný hlas. HOLY DIVER!

 

Pokud si doteď říkáte, že píšu jako dement a ve skutečnosti vůbec netušíte, jak to vlastně zní, vězte, že když si pustíte například Unlucky, vyvstane vám na mysli jedno jediné jméno – Portishead. Unplugged Portishead s mašinkami na dovolené. Album háže pop přes palubu a když pomineme takovou Everything, která se s přivřenýma očima dá popem nazvat, zůstane nám rázný krok do trip-hopových vod, do končin, kam nesmí laptopy a samply, kde se mlha a kouř a prach a smutek tvoří jako za starých časů – jen s pomocí hypnoticky ubíjejících smutečních smyčců a vokalistky, která nedá ani na sekundu najevo, že by se chtěla dožít dalšího dne.

 

Avant-pop prodigy, jak anglický tisk rád Micachu nazývá, plně naplňuje název svého alba. Chopped and Screwed, výraz používaný pro hip-hopovou techniku, při které DJ’s zpomalují beaty, až se song stane nepoznatelným. Její přístup k tomuto živáku je stejný – pop se oprostil od jakýchkoliv náznaků grimeu nebo folku, stal se soulem, soulem s duší tak tajemnou, že by se ztratila v mlze. Její podomácku vyrobené nástroje tentokrát nevykazují žádnou líbivost, songy postrádají onen catchy moment, který vás na minulém albu protáhl noisem, aniž by jste si to vlastně uvědomovali. To co Micachu představuje s novým albem, je těžkopádná a cynická verze hororových soundscapes, která vám nenastaví ruku a neprovede vás bludištěm, spíš vás nechá utopit se. Nechci to říkat nahlas, ale Robert Wyatt už pravděpodobně brzy umře. Je strašně fajn vědět, že mu roste zodpovědný nástupce (byť na rokec moc není).

 

Ale abychom tu měli nějakou hezkou perfekci: deset dramat spletených v divadelní představení mimo čas opět potvrzují, že Micachu s lehkostí dokáže své experimenty úspešne přetavit v album, které má duši. Byť tentokrát velmi temnou, která si vás nerada připustí k tělu a která vás napoprvé nesemele. Technické hrátky doma vyrobeného popu tentokrát hledejte pod vrstvou bahna. Good luck.

 

Psáno pro Full Moon výměnou za zjednání orálu od Sámera Issy.