Archív | Oxbow RSS for this section
04/06/2011  

OXBOW:DISCOGRAPHY

Jsou zpěváci a zpěváci. Ta první kategorie nestojí za řeč. V tý druhý jsou chlápci, kteří jsou pro většinu z nás modly, Bohové, aristokrati v těle punkera. Renesanční duchové tancující s vlastním stínem, jejichž sex-appeal a charisma teče ven každým naším otvorem, jen co otevřou pusu. Všiml jsem si, že momentálně sedí na královském křesle David Eugene Woven Hand, který když párkrát prskne na mikrofon, přemění všechny hledící pány na transcendentální levitující homosexuály snící o tom, že jim jednou bude šeptat texty písní v opuštěném a zaprášeném koutě téhle bezprizorní civilizace, jako jeden z posledních přeživších bohémů. Je to aura, kterou nekoupíte, kterou nezískáte slaboduchým mlácením vlastního ega a bombastickými slevami v HMV. Musíte se profilovat, exhibovat a „nezapadat“ po desítky let. Tvořit vlastní mýtus tím, že odmítáte koncepce. Granulované mléko, gravitaci, nějakou tu válku. Mít vlastní názor. Mít vlastní názor, a to už není běžná věc.

 

Oxbow

Rozepsal jsem se o tom zrovna teď, protože Eugene Robinson je jedním z nich. Není nejznámější, nejhlasitější ani nejprogresivnější. Ale to není nikdo z nich. Pokud sníte o tom, že jste jako oni, v případě transformace do Robinsonovi duše by jste se stali nařachaným černochem, který po většinu času upadal do skřehotajícího jevištního tranzu pouze ve slipech, potetovaným pouličním boxerem, který napsal knihu o tom, co vlastně boj, bitky a zlomené nosy znamenají. Tyler Durden bez semtexu na poloviční úvazek. Člověk, který je nejraději, když na koncertech není security, protože si velmi rád vyřizuje účty s nepozornými diváky. Taky by jste měli hlas na pomezí Nicka Cavea a schizofrenního psychopata, neschopného udržet tóninu déle než pár slov, aniž by jste nezačali mumlat nějaký psychopatický podvousovky. Psali by jste poezii a zároveň sloupky do Hustlera. Nahrávali paranoidní audioknihy. To všechno je Robinson, vůdčí postava amerických Oxbow. Že jste o nich ještě neslyšeli? Ale to, že je šlapka Hanychová v jináči víte že? Barbaři.

 

Oxbow se zformovali koncem osmdesátek v SF ( SF znamená San Francisco, zkrátil jsem to naschvál, abych si tím ušetřil psaní, kapiš?) Bay area a svým zvukem míchajícím avantgardní jazz, noise rock a music concréte (pochopil už někdo tohle zákoutí hudby?) tvořili alternativu a zároveň protipól NY scéně, tehdy zastupované jmény jako Unsane, Swans nebo Foetus. Na rozdíl od nich ovšem pracovali i s gotickou a prázdnou romantikou Birthday Party, kteří byli v začátcích zjevnou inspirací (i když je pravda, že se tu nedá hovořit o nějaké zvukově přibližné vazbě – to jsou obraty, co? Sám nevím, co to má znamenat).

 

Za ty dvě dekády přišli Oxbow s šesti řadovkami, z nichž jsou nejzásadnější řekněme tři (ale klidně i šest): první Fuckfest z devětaosmdesátýho roku definovala novou podobu avantgardy v americkém experimentálním noise rocku, což ji přiřklo až kultovní nálepku. Jesus Lizard slunné Kalifornie. Ta druhá zásadní deska se jmenuje Serenade in red a ano, režisérem byl Steve Albini (omlouvám se všem, kteří se před čtením tohoto článku vsadili o pade, že nebude obsahovat slovo Albini – je kurva všude že?) Paranoia se tiskla na samý vrchol, duety s Marianne Faithfull a Lydií Lunch aneb „love gone wrong“, Robinson se převtěloval do duše polovičního blázna. Že se tak dělo víc než úspěšně, charakterizuje i stručná recenze v americkém plátku Flipside: Aural anal tape. This shit is seriously fucked up. The Tapatio-lubricated average next door naighbor will surely be running from the hills screaming ’til they can’t scream no more. Lotsa pain, lotsa damage.

 

Bluesem a jazzovými nuancemi načichlý noise tu došel na vrchol definice „ujetosti“. Což je zásluha především sociopata Robinsona, který si z vokálem neuvěřitelně hraje – čti předvádí plnokrevnou činohru. Je démonem a bláznem, střídá to v sekundách jako nervní maniak. Kulturista, poeta a milovník porna byl vždy tím hlavním důvodem, proč se živé koncerty Oxbow dočkaly nálepky „očekávejte cokoliv. I to, co vůbec neočekáváte“. Hudba trhající tempa, nestabilní bicí, houpavé a hypnotické primitivní zářezy kytar, to vše jen podtrhávalo atmosféru přenášeného zla.

Ta třetí zásadní deska vyšla před čtyřmi lety a jmenuje se The Narcotic Story a anglický magazín Rock-n-Rolla ji označil jako desku roku 2007. Oxbow přidali dechy a klavír, vše zabaleno do lehce bluesových prvků, což chvílemi vedlo i k tomu, že pár jedinců označilo tuto desku jako „příjemnou na poslech“. Jenže i pod zdánlivě volnějšími aranžemi stále bublá nervozita z vlastních činů, nepopsatelná úzkost, kterou chameleón Robinson reguluje svým vokálem. V podstatě je mylné celou dobu nazývat Robinsona zpěvákem (nehledě na to, že on ani moc „nezpívá“), protože jeho hlas je instrumentem, spojnicí mezi znepokojivými bicími a nestabilními riffy.

Bla bla blah

Tohle všechno jsem psal před měsíci do Full Moonu (kdyby jste si ho kupovali, tak by jste to věděli) a když jsem to psal, byl pro mě Eugene fakt zajímavá osobnost a ty desky pro mě byly taky vážně zajímavý. Byl to rock’n’roll pro duševně postižené. Mentální kolaps schovaný v netaktních taktech (ty vole, už jsem skoro tak dobrej jako Benda). Nedávno jsem Oxbow viděl live a všchny tyhle myšlenky se přelily v jedno obrovské “no ty píčo”, které pořád nemůžu dostat z hlavy. Může za to především ta aura kolem Robinsona, kterého jsem popsal jako nařachaného černocha. Ono to zní už tak dost nebezpečně, ale když tam stál, metry ode mě, potetovaný (abychom byli v obraze: říšská orlice, Davidova hvězda, blesky SS, svastika, pentagramy atd), v tranzu, přelepené uši, výraz člověka, který chce každou sekundou někoho zabít – jo, to vám trochu zvedne zájem a to, kdo a co tohle kurva je.

 

Oxbow, Lyon 2008

Od té doby pro mě nejsou desky Oxbow tím čím byly. Je to opravdový průlet jedním zajímavým mozkem. Všechno dává smysl a přitom zůstává tajemné. Koupil jsem si vinyl. Teda, apačka mi ho musela koupit, protože jsem neměl prachy. The King of the Jews. Vzal bych zpět to o třech nejdůležitějších deskách. Všechny jsou úžasné. The King of Jews obzvlášť. Texty jsou za hranicí myslitelnosti. Není se co divit, když tahle deska vznikala v době, kdy si Eugene uvědomoval cca toto: Lyrics that touch on my personal move from thinking that suicide was a workable solution to a much more practical understanding of life. But there are still plenty of people who deserve to die more than I do. In the end? Homicide seemed a much better solution and one which I was propably much more functionally suited for.

 

Oxbow, když se do nich pustíte, jsou na první dotek smradlavým zbožím, které vás rozhodně nebude plácat po zádech, jací jste dobří kamarádi. Ve skutečnosti budete mít pocit, že vás chce někdo znásilnit. Jako kdyby jste hodiny hráli Postal a pak chtěli vyjít ven a zastřeliv všechny debilní prodavačky v trafikách. Jako by vám někdo házel hlínu na rakev. Jako kdyby jste se stali svědkem vraždy. Nebojte se toho. Odměnou budou zákoutí, které nikdo jiný tak precizně a tak důsledně neprozkoumal. Oxbow jsou unikátní, protože Eugene je unikátní. Nesnažte se ho pochopit, nikdy to nezvládnete. Když ale budete pozorně poslouchat, tak mu možná přijdete malinko na kloub.

PS: A to jsem ani nenapsal, že An Evil Heat je ta nejnepříjemnější deska všech dob. Že duet s Lydií Lunch v písni Angel na The King of the Jews je geniální. Ani jsem vám nevnucoval to video, který tady někde je a který dokonale vystihuje ten hudební mindfuck valící se z každé sekundy. Ani fakt, že letos (příští rok?) vydají novou desku. Dokonce jsem ani nenapsal, že mám obrovskej penis, a to je taky pravda!

Eugene S. Robinson

Follow

Get every new post delivered to your Inbox.