Ben Frost/Budapest, Gorecki/Symphony No.3

• Henryk Górecki . Symphony No.3
• 1977 . Hungary
• black metal, crust, lol

Jet dobrovolně do Maďarska. Jasně, říkáte si: kdo by kurva jezdil dobrovolně do Maďarska, vždyť tam není ani elektřina! Jenže tam hrál Ben Frost. To bych jel klidně i do Košic. A navíc, v Maďarsku už dokonce mají i tu elektřinu. Zdá se to jako výmysl, ale je to pravda. Jestli se nepletu, zahlédl jsem dokonce i rychlovarnou konvici.

Ale popořadě. Když někdy pojedete do Maďarska, místo toho, abyste využili České dráhy, běžte raději pěšky a cestou si utírejte prdel po sraní do bankovek, uděláte lépe. Ne že by vlaky nějak nefungovaly, ale jejich systém prodeje jízdenek dává asi takový smysl, jako kdyby jste se vysrali do vany vedle záchodu, tj. žádný, pokud v sobě nemáte patnáct piv.

Jinými slovy: u přepážky nám borec řekl, že si to máme koupit online, páč na přepážce to vyjde za 2200 (dva zpáteční) zatímco online jen 1400. V tu chvíli si řeknete: Ok, dobře, ten maník nám zrovna ušetřil osm set. Jenže pak máte zapnutý online shop a zjistíte, že dva zpáteční na Sporo Maďarsko vyjdou na 2400. A to už tak cool není. Takže si řeknete: ten maník je ale kokot. Absolutní nesmysl nastane ve chvíli, kdy zkusíte koupit místo dvou lístků pro jednu osobu dvakrát zpáteční lístek. V ten moment stojí jeden 950. Krát dva je 1900. Dává to smysl? Ne. Takže kupuju první, 950 Kč, oukej, super. Kupuju druhý, naprosto totožně vyplněný, o 30 sekund později – 1350. WTF? Když pak jedete vlakem, stejným vlakem a ve stejný čas a jeden z vás má o třetinu dražší lístek, tak si připadáte jako debil. O místenkách za 150 na osobu bez možnosti, aby byly vedle sebe, ani nemluvě.

Je absolutně irelevantní psát o nákupu jízdenek na vlak, protože si stejně řeknete, že jsem debil, ale potřebuju to prostě nějak natáhnout. A ve finále jste si ten zbytečný odstavec stejně přečetli že? Tak kdo je tu debil nakonec.

Ve vlaku jsme potkali krásnou slovenku, co měla tašku Gucci, boty Gucci, šaty Gucci, pásek Gucci, ruce Gucci a hlavu Gucci. Rád bych jí poděkoval za její hovory. Kdyby netelefonovala, nikdy bychom nezjistili, jak těžký život slovenské modelky mají. Musíte sehnat někoho, kdo vám nakrmí psa hej, někoho, kdo vám zajistí šaty na párty hej (ach jo, zase párty) a někoho, kdo popřeje vaší mamince k narozeninám hej. Buďte rádi, že jste dělníci, doopravdy. Kromě toho, že celou dobu byl někdo v kupé a nemohli jsme dělat šedesát devítku ale cesta utíkala docela dobře.

Když dojedete do Budapešti, dojde vám, jak moc nádherný jsou i ty nejpoblitější a nejposranější ulice v Prostějově. Budapešť vypadá trochu jako africká Evropa. Představte si, že na patnáct let vystěhujete z Prahy všechny obyvatele a pustíte do města pouze retardy, sprejery, kočovné národy (a né že mě někdo obviní, že jsem napsal cigány!) a lidi s akutním, neléčitelným průjmem. Tak přesně nějak takhle vypadá Budapešť. Všechno trochu zachraňují nádherné budovy, které tady zanechali Turci a další národy, za což by jim Maďaři měli děkovat do nekonečna, páč jinak by to tam vypadalo jak v Ostravě.

Lidé byli milí, pokud jste tedy narazili na někoho, kdo měl všechny končetiny, popřípadě mozek v hlavě. Zbytek vypadal, jako kdyby zrovna skončila válka a oni se na radost toho ožrali a posrali. A z nepochopitelného důvodu na sebe oblíknuli outfit z roku 1983. Což je na druhou stranu pozitivní, protože většina čechů sem zapadne a vůbec nevypadají jako turisti.

Velkou záhadou je pak maďarština, což, jak jsem vypozoroval, není jazyk, ale pouze hra maďarů s cizinci, kdy vyslovují ty nejblbější a nejsložitější slova co je napadnou – což ve finále, kdy jim nerozumíte, vypadá, jako by to byl skutečný jazyk. Naštěstí stačí malý trik a budete umět maďarštinu taky: k prvnímu slovu přidejte roš, k druhému tétek a k třetímu yorok. A umíte maďarsky. Příklad: Kolik stojí pivo? Maďarsky: Kolikóroš stojététek pivoyorok?

První večer jsme zašli do pizzérky na véču. Neměli tam gambáče ani utopence, tak jsme si dali nějaký saláty a žrádlo celkem za necelých osm tisíc. Forinty jsou skvělá věc, protože je skvělé vybírat každý den DESET tisíc z bankomatu a chodit na večeře za OSM tisíc. Jak často se vám tohle poštěstí v Praze? Kdo z vás, přátelé, na to má? V té pizzerii měli dokonce raky. Jako živý. Fakt. Obsluha byla vynikající, ale jídlo stálo docela za hovno. Což nasere, když vezmete v potaz, že stálo OSM litrů! Ale salám byl dobrej, aspoň že ti Maďaři uměj jednu věc (na rozdíl třeba od Slováků, kteří neuměj nic hej).

Druhej den jsme jeli do tropicária, páč tam mají žraloky. Cesta vyžadovala přesun tramvají a autobusem a to je taky na samostatnou úvahu, protože jestli jste si někdy mysleli, že středověk skončil, tak ne, středověk trvá. Jízda v jejich MHD tak přináší smíšené pocity – máte pocit, že jste nasedli do stroje času, ale zároveň si připadáte, jako by vás zrovna deportovali do toho nejodpornějšího tureckýho vězení, viz foto.

V tropicáriu jsme uviděli žraloky, kapry, rejnoky, aligátora, nějaký vopice co pořád sraly a kudlanku nábožnou. Úspěšný výlet.

No a večer byl koncert. O hale jsem psal už při loňském koncertu Joanny Newsom, takže copy/paste: Maďarská národní koncertní síň Bély Bártoka byla postavena v roce 2006 jako jedno z posledních děl mistra zvuku a audiofila Russella Johnsona, který stojí za zvukovým řešením prakticky všech významným síňí postavených za posledních deset let. S kapacitou 1700 lidí, obrovskými varhany v čele a profesionálními nahrávacími studii ve svých útrobách se tento třípatrový “gotika-potkává-modernu” kolos hned o rok později zařazuje na seznam pěti nejlepších koncertních síňí na světě.Myslím, že je tady někde i fotka. Těžko byste ve střední Evropě hledali lepší halu pro Solaris. Tenhle chrám moderní klasické hudby je dechberoucí.

Lístky do první řady za dvě kila jsou pak výsměch. Za stejnou cenu si můžete v Čechách například koupit jednu pětadvacetinu vstupenky na Helenu Vondráčkovou v Lucerně 22.12.2012. Program měl začínat o půl osmé, kolem třičtvrtě už byla na pódiu jak Krakovská sinfonietta, tak Frost s Bjarnasonem. Bjarnason, který mimo jiné vypadá jako Harry Potter po skřipci, se ujal dirigování a začala spanilá jízda soundtrackem k Solaris, který byl přehrán celý, včetně několika klavírních intermezzí v podání Bjarnasona. Proti němu seděl bosý a koncentrovaný Frost, který neustále jemně a systematicky popoháněl symfonickou část svými kytarovými efekty a stěnami hluku, který přecházely z nenápadných (po drtivou většinu času) po hřmotné. Ačkoliv je Solaris extrémně ambientním a minimalistickým kouskem, který těží svoji energii a působivost právě z klidných ploch a z vcelku nadměrného využívání ticha ve prospěch budoucího tónu, došlo i na dva momenty, kdy byl právě Frost tím hlavním hybatelem, kdy se jeho drone vyšponoval do extrémní hlasitosti pohlcující všechno symfonické sebou. V ten moment bylo Solaris nejpůsobivější a nejemotivnější. A nebo to bylo prostě jen kurva tím, že to bylo fakt hlasitý. Každopádně abych to nějak zakončil, subtilní Solaris naživo funguje daleko více než z desky (tradá, velký překvapení!). Jestliže mi na desce pořád něco chybělo a ve velké míře to byla právě forma nějakého mohutného klimaxu, naživo fungovalo zámýšlené uspořádání (průběh = klimax) na výbornou, aniž by nastal pocit, že tomu něco chybí. To celé doprovázela střídmá videoprojekce, sestávající se z fotek z filmu prolínajících se v nějakým šíleně zastaralým módu (což se rovná umění, že jo).

Po Solaris přišla na řadu pauza, kdy se lidi ve večerních šatech šli vychcat, vysrat a dát si brandy, zatímco lidi v mikinách si dali cigáro. Poté přišla na scénu už samotná Krakovská sinfonietta a odehrála část Goreckého 3. symfonie a jestli nejsem magor, tak i Partovu Fratres for Violin, Strings and Percussion. Ale je dost možný, že ne, páč já se ve vážný hudbě vyznám asi jako Karel Gott v dildo shopu.

Vážení přátelé, bylo to hezký. Když jsme pak mluvili s Frostem, dokonce říkal, že přijede do Prahy. Ale byla to taková ta věta typu jo-přijedu-klidně-i-do-Litoměřic-wtf-is-this-guy? Každopádně, řekl to.

Fotka s Frostem

Moje kalhoty po fotografii s Frostem

OFF FESTIVAL 2011

 

(Týden poté). Na OFF Festu jsem štamgast. Letos jsem tam byl po čtvrté a často mám pamětnické tendence vyprávět, jak to probíhalo třeba v roce 2008, kdo byl hedlajnerem, jak moc byly posrané toitoiky a jak často mě chytli u brány, když jsem zkoušel pronést plecháče s pivem. Nebudu si tady vylívat srdce (i když bych mohl.. a jako stálý účastník bych na to měl plné právo) a zabíhat to nostalgických sranců, stejně tak nebudu popisovat, jaká letos byla cesta a to jak nás nechtěli pustit do kempu. Ani si nebudu stěžovat, jak mě loni u vstupu pořád ohmatávali mezi nohama. Začnu rovnou ve čtvrtek okolo osmé, kdy jsem šel do Centra kultury na Tibetovy Current 93. Lístek na tudle apokalyptickou bandu jsem si koupil hned, jakmile se dal koupit, páč je to moje dalobyseříct srdcová záležitost. Teprve o dva měsíce později jsem si dokoupil lístek na celý OFF, finanční důvody. Střih.

Sedím v křesle Centra kultury Katowice, je to celkem velký a celkem pěkný sál. Řada, ve které se nacházím, je docela daleko od pódia, takže už vím, že Davidových grimasů si moc neužiju. Taky jsem vůbec nevěděl, co mám od tédle andrgrandové smečky čekat. Znám jejich polohy, stejně tak jako nevypočítatelnost. Jo, asi jsem se mohl podívat na nějaké videa na jutub, ale to já prostě nedělám. Za zvuků, které prznily hitovku od Boney M, přišla postupně celá smečka, poslední Tibet. Vágusácké hnědé sako, dva copánky, klobouk a bosý. Vytáhl z plátěné taštičky texty a začal tvořit konec světa. Baby Dee za klavírem, skvělý bubeník, mandolinista, Michael Cashmore na kytaře a taky výrobce všech možných zvuků se svými krabičkami mu vytvářeli geniální repetetivní podklady a atmosféru. Bylo to sugestivní a geniální. Setlist kdyžtak tady. Před přídavkem (po aplausu ve stoje) už jsem to nemohl vydržet – chtěl jsem si toho magora prohlídnout pořádně a zblízka, takže jsem si sedl na zem, přímo pod pódium před první řadu. Konečně jsem ho měl na dotek blízko. Všiml jsem si, že má na těch svých bosých nohou nalakované nehty na červeno. Nou koment. Bylo vidět, že už je docela ožralý, páč vždycky, když mrkl na texty tak i víckrát zaostřil. Několikrát si sedl na kraj pódia, několikrát se plazil po čtyřech.. a tak nějak celkově působil dost sympaticky. Dokonce, když už pořadatelé prudili s koncem, tak si tak trochu „vyškemral“ ještě dvě minuty. Jen s Cashmorem zazpíval mně povědomou baladu, pak sbalil podruhé svoje texty a odporučil se. Já se šel do kempu vzpamatovat a ožrat. Zážitek, na který se nezapomíná. Buďte rádi, že jsem to vzal tak stručně. Střih.

V pátek jsem se nejvíc třásl na Jona Spencera, protože hero. Můj hero. Na jeho blues nedám dopustit a na koncertě jsem čekal pěkně nadzvukový zážitek. Ale, ať nepředbíhám. Koncertní den jsem začal na Glasser. Hrála ve stanu, její hlas byl příjemný, stejně jako její songy. Netrpěl jsem a to se cení. Pamatuju si, že jsem utrousil rádoby vtipnou poznámku o jejím x-factoru a taky něco ve smyslu, že je to Björk pro chudé, ale s tím tady nebudu otravovat. Hned potom jsem chtěl jít na AIDS Wolf, ale od známých kolovaly zvěsti, že je to pičovina, tak jsme to zakotvili na Warpaint. Bůhví proč mě ta jejich deska vůbec nezajímá, takže jsem tam šel spíš zabít čas. Ale kurva, ty lezby byly fakt skvělý. Sehranost jako svině a dvojhlasy, ze kterých jsem uchcával. Navíc mají fakt silné melodie, takže ze zabíjení času se stal docela solidní koncertní zážitek. Brzo si dám i tu desku. Po Warpaint jsem si byl „zaskákat“ na Junior Boys. Na rozdíl od mých známých se mi jejich koncert líbil. Obyčejní chlápci, žádné vystajlované juchu-chu, diskotékový rytmus a uvěřitelné melodie. Doma si to nejspíš nepustím, ale na živo spokojenost. Stylový obrat nastal, když jsem šel obhlídnout Meshuggah. Vite, já jsem starý metalista, vole… akorát už mě to tak neba. Todle mě neurazilo, nenadchlo. Ale vydržel jsem tam asi půlku setu a pak šel do stanu. A ze stanu to teda znělo úplně nejlépe (takže na Meshuggah jedině se stanem a co nejdál od pódia). Tak a teď Spencer. Vesral jsem se úplně dopředu, protože hero. Ne, fakt – Blues Explosion je srdcovka, opravdová srdcovka. Přišli na scénu, Spencer měl fakt skvělé kaťata a vypadá skoro přesně tak, jak jsem si ho vysnil. Judah Bauer je starý kauboj a Russell Simins nejsympatičtější vlasatý špekoun. Hned během prvního songu se mu stalo něco se šroťákem, tak ho odhodil a dohrál to jen na kotel. Frajer. Spencer si hrál s thereminem a je to prostě nejlepší rokenrolák. Mezi náma – že to bude zážitek a úpně jiná liga bylo jasné hned, jakmile se chopil mikráku. A koncert? Jamovali, lepili útržky skladeb (celých skladeb zahráli asi jenom sedm), Simins do toho mlátil bez přestávky, kytary dolovaly jeden bluesový riff za druhým (mám pro ně absolutní slabost), Spencerova kytara zněla jako letadlo a bylo to kouzelné. Jasně, kouzelné pro člověka jako jsem já. Todle je sakra zvuk mého života. Nakonec bylo vidět, že se jim ani moc nechce ze scény, až začali být někteří pořadatelé nervozní. Nakonec teda vypadli a já se šel najíst, protože hráli Mogwai. S hambáčem v ruce to z povzdálí neznělo ani tak zle. O půl druhé ráno hrála nejospalejší a nejpomalejší kapela. Low. Pamatuju si, že skoro všichni známí tam měli krizi a pospávali. Já ne, protože jsem půlku dne (dopoledne) hnípal lišácky ve stanu, takže jsem byl odpočinutý. Na pódiu ta kapela vypadala dost divně (to nepotřebujete vědět), ale za ty jejich geniální melodie jsem jim všechno odpustil. Pěkný koncert. Odsud jsem zamířil do stanu na Actresse. Jeho desku Splazsh miluju, ale na živo si spíš hrál a experimentoval, takže jsem se chytl jen u hitovky Maze. I tak skvělý. Stihl jsem i kousek Oneohtrix Point Never, který hrál na druhém konci areálu. Moc si nepamatuju, protože jsem si jako většina lidí tam lehl na dřevěnou podlahu a usnul. Střih.

Sobotu jsem měl za bohatší den. Nakonec bych řekl, že po celodenním bloudění, zklamáních (Blonde Redhead) a šlápnutích vedle (YACHT, Neon Indian, atd.) den začal až v deset večer, kdy spustili Gang Of Four. Pičo, mrtvá kapela? Ani náhodou. Nátěr. Nejvíc hráli z Entertainment! a jejich chladný groovy post-punk měl sílu. Omladina drtila rytmiku – černý dredatý basák Thomas McNiece do toho řezal famózně a frackovitě občas požduchl frontmana Jona Kinga, který si to teda nenechal líbit. Až to v jednu chvíli vypadalo, že se docela nasral. A taky, kalik jak o život – to bych od takovýho „dědka“ skoro nečekal. Kytarista Andy Gill pochodoval po scéně jako primadona a svojí rozhrkanou kytarou dělal pěkný zvukový bordel. Nadčasová kapela. A slyšeli jste novou desku? Jestli ne, tak povinně sehnat. Po hodině je po všem, s čelistí kurevsky nízko odcházím na Xiu Xiu. Po cestě potkávám známého a slyším jenom superlativy a kecy o jednom z nejlepších koncertů, na kterém v poslední době byl. Jsem rád, že jsem si neuchcal sám. Na Xiu Xiu už byl plný stan, přesto jsem se dostal relativně blízko Stewarta. Říkal jsem si, že nebude od věci sledovat tohohle podivína z blízka. A taky, že nebylo. Je to fakt podivný pavouk – blbě se to popisuje, ale s takovou skoro až škrobeností a zvláštní elegancí solí jeden song za druhým a i když je to občas teror, tak jde vidět, že je to prostě hitmaker, který umí. Užil jsem si je a nejradši bych to dal v klubu. Jo, a  Angela Seo je kunda jak hrom. Měla pěkný šaty a občas to vypadalo, že se ji chce brečet… Stihl jsem i kousek Destroyera, kterého mám rád. Se svou big bandovou jazz kapelou hrál prej hlavně z Kaputt a soudě podle toho, co jsem viděl, to nemuselo být vůbec zlé. Škoda, že se kryl s těma Xiu Xiu, kteří jsou mi bližší. Pak jsem šel omrknout Toma Krella aka How To Dress Well. Tu jeho desku miluju. Zasněné ár-end-bí z garáže opřené o parádní melodie mi tak nějak sedlo. Dost lidí nevydýchává jeho vysoké vokály, ale podle mě to k tomu patří. A jelikož hráli legendy, velcí Primal Scream, tak jsem to šel aspoň na chvíli omrknout. Screamadelicu jsem měl kdysi docela rád, ale v dnešní době považuju Gillespieho a spol. za mrtvou kapelu, kterou nepotřebuju vidět. Holt jsem fracek. Koncert mě nějak zvlášť nenadchl a to ani, když hráli mou oblíbenou Higher Than The Sun. Koho to bavilo, ať mi do komentářů napíše, proč. Vrátit nadšení do života jsem si šel na Polvo, kteří měli přijet a hrát už před sedmou, nakonec měli nějaké problémy, takže hráli až po půl třetí ráno na experimental stage. Na živo jsou o dost masivnější než na desce (kde je to víc lo-fi a noisy), jsou sehraní jak partyzánská jednotka a v každé skladbě je toho tolik, že to moje žena nevydržela a šla na vzduch. Fakt to působilo docela nátlakově. Jako by ti pořád bušili do hlavy.. a nepřestávali. Hodina a půl tohohle bordelu bylo tak akorát, jeden z nejlepších koncertů na Offu. Odcházím víc než spokojený do stanu. Střih.

Taky v neděli jsem měl několik favoritů. A náladu mi nesebralo ani pět čísel vody v našem stanu. Do areálu jsem razil až na Liars, kteří měli hrát ve třičtvrtě na osm. Nakonec měli nějaké problémy, takže spustili až po osmé. Známí si mezitím zašli na Annu Calvi a prej super. Byl jsem docela zvědavý, jak si Liars poradí s velkou scénou, protože většina lidi by tudle kapelu čekala ve stanu. Ale až na moje drobné zvukové výhrady ohledně některých utopených nástrojů (za což však nemůže kapela, nýbrž zvukař) to byl skvělý post punkový nářez. Na živo (už) hrají v pěti a vždycky, když spustí nějakou vypalovačku z posledních dvou desek, tak to maká. Angus Andrew je frontman jak má být – skotačí na pódiu a je vidět, že si to užívá. Pořád jsem měl problém poznat zbylé dva Liars, ale i přes jinou vizáž to prej byli oni. Mám rád i jejich experimentální polohu, takže ze songů z Drum‘s Not Dead jsem byl unešený. Škoda, že jich nebylo víc. Každopádně Liars – spokojenost. Příště raději na menším stagei (i přesto, že jsem byl původně rád, že hrají na velkém, protože jsem cítil zajímavější výzvu). Hned vedle ve stanu hráli jejich kolegové/kámoši Oneida, kteří byli taky nevšedně rozrostlí – na nějakých šest(?) členů. Zdvojené bicí, kupa kraválu a krautrocková párty bez konce. Skvělé. Dal jsem asi půl hoďky, během které zahráli dvě věci (až takový kraut) a šel jsem na chvíli omrknout Deerhoof. Asi mi nesedli a proto se k nim nebudu vyjadřovat (ze starého obdivu). No, a pak už konečně hráli dEUS, koncert od kterého jsem  čekal snad nejvíc, další srdcovka. A i když celý koncert pršelo, tak to bylo dokonalé. dEUS bezmezně miluju (jako třeba Apačka), viděl jsem je poprvé, ale občas jsem měl pocit, že za nimi po tourách jezdím půlku života. Nejvíc hráli ze zatím poslední řadovky Vantage Point (už aby ta nová deska bya venku), neopomenuli ale ani starší.. a taky – hity. Instant Street – brečel jsem, Suds and Soda – skákal jsem v tom bahně jako píčus, div jsem se tam nevyválel. Hráli i jednu novou věc, takže jsem aspoň neměl pocit, že ať zahrají cokoliv, budu to znát nazpaměť. Zmoklý si odcházím koupit nějaké jídlo a omrknout Ariela Pinka, jehož skřeky slyším i v areálu s jídlem. Původně jsem chtěl dát Konono no.1, ale nakonec teda dostal šanci ten disko úchylák. A v tom zmoklém stavu, kdy je ještě všude okolo plno bahna a apokalypsa, mi přišel jeho koncert sympatický a svým způsobem zajímavý. Hit za hitem, sehraná kapela a Arielovo charisma nakonec hodnotím velmi kladně. Po tomdle retru jsem se přesunul zpátky na hlavní stage, kde měli být Public Image Ltd. Někteří známí už je viděli na Colours of Ostrava a avizují skvělou profesionální show. A taky, že jo. Hned na úvod spustili největší hit This Is Not A Love Song a až do konce byl jejich koncert zábavný. Jednoduché, ale účelné basové figury, taneční bicí, roztříštěná kytara a Rottenův protivný ječák na mě prostě platily. Žádné velké pauzy mezi skladbami, žádné debilní pózy. A Rotten vypadá pořád dobře. Nadčasová kapela. Festival pro mě uzavírají Sebadoh – nejlepší na konec. Obyčejní chlápci s geniálně obyčejnými písněmi, vždyť je znáte. Barlow i Loewenstein jsou absolutní sympaťáci a střídají se na kytaře a base, stejně tak za mikrofonem. Zahráli skoro třicet songů, žádné velké gesta.. prostě songy, které když znáš (možná i když neznáš), tak tě na živo chytnou za srdce a to se počítá. Nejkouzelnější a nejkomornější koncert z celého festu. Dokonalá tečka.

A to je asi tak všechno. Žádné kecy okolo.

Report: Esperanza Spalding / Karlín 7.7.11

Tak včera jsem zase zažil trochu kultury. Starej mě vzal na rande do Karlína, byla to paráda. Hrála tam Esperanza Spalding. Nikdy jsem o ní neslyšel. Prvně jsem si teda myslel, že je to nějakej španělskej basketbalovej tým, ale ukázalo se, že je to strašně hezká holka, co vyhrála nějakou Grammy. Vím to, umím si totiž pustit video a otevřít wiki, proto jsem hudební publicista.

Kromě toho, že ta holka má tak velký afro, že kdyby jste jí ho ostříhali, tak by jste z jejich vlasů mohli poskládat tři ovce, umí taky hezky zpívat a hrát na kontrabas. A to se hodí, když jste zpěvačka a hrajete na kontrabas.

Esperanza nastoupila na plac stylově. sedla si na křeslo a kopla do sebe dvojku červenýho, než to teda všechno vypukne. Nejdřív jsem nechápal proč takovej úvod, ale asi tak po dvaceti minutách mi to docvaklo.

Takže se zvedá opona a smyčcová sekce složená z lesbičky, lesbičky a lesbičky začíná hrát intro a přídává se Esperanza a pak nastupují bicí a piáno a nějaká španělka nebo co. Taky tam byla jedna další vokalistka, ale koho by to zajímalo, když už tam jedna zpěvačka je.

Esperanza je dcera hispánské welšanky co měla sex s černochem. Kdyby jste viděli jak je hezká, hned by jste přikázali všem hispánským velšankám aby spaly s černochama a zbytek planety bych klidně nechal popravit. Zmiňuju to, protože v jejím podání latino jazzu je hodně cítit portugalská lidová, takže to chvílemi na pódiu vypadalo jak na nějaký pláži v Portu. Doufám že je Porto u moře, jinak teď budu za pořádnýho kokota.

Ale k věci. Hudba byla skvělá. Jazz se otáčel a vláčel mezi latino prvky až směrem k velmi promyšleným a svůdným free jazzovým momentům, kdy vybuchovaly bicí a smyčce hrály na smutnější notu. Odsuď pocuď boží ty vole skvělý jako prase.

Dál: Esperanza má úžasnej hlas. Vážně skvělej. Mísí se v ní jak černošský zastřenej chrapláček (fascinující že? vzhledem k tomu, že je černoška) s neuvěřitelnou stabilitou ve vysokých polohách. Něco jako kdyby Joanna Newsom a Minnie Riperton měli lesbický sex a hodně u toho křičely.

Problém je, že Esperanza nezpívá. Tedy většinou. 80% veškerých textů jsou totiž jen zvuky a samohlásky. Přiznávám, že prvních asi 6 sekund mi to přišlo roztomilý, všechno to ú á úá lá lá lí lí, ale tohle člověk nemůže poslouchat věčně. Co věčně, ani hodinu a půl. Vsadím boty, že tohle hrát, zatímco zůstanete dvanáct hodin zaseklí ve výtahu tak až ho otevřou, najdou vás, jak žerete vlastní uši.

Podle toho vypadal i setlist. Všechno odstartovala skvělá Lá Lá Du Du lali, potom následovala pecku U Bu bu dá dá. Snad nejsilnější moment přišel až s patnáctiminutovou U kurukuku áh áh áh, zvlášť tedy v prostřední části, kdy se Esperanza ve svých textech otevřela a zamířila skvělým refrénem trá trá lá lá uh uh lali.

” Aeiou, á é i o u, dá di lá di dá”

Esperanza o tom, jak píše své texty

Na závěr zazněla novinka No home now, která zněla přibližně takhle: du du du du du h ch kr dtn pápápá.

Příště si taky dám dvojku červenýho.

Neříkám, že Esperanza byla špatná. Bože chraň. Všechno bylo precizní a profesionální. Hudba byla vynikající. Zpívané pasáže výborné. Ale skoro 90 minutový poslech vzdychání…sakra nepasuje mi to tam. Taková Šarapovová při tom aspoň hraje tenis.

Report: Tom Morris(29.6.Praha, Cafe v lese;30.6.Brno, Boro;1.7.Nový Jičín, Stará pošta)

Tom Morris, chlápek s kytarou, hlas Her Name Is Calla, v rámci vydání svého sólového EP An Ocean Is Enough to Love, si vyjel na evrospké tour se třemi zastávky v české republice.Naposledy jsme ho měli možnost vidět v dubnu, kdy hrál v Praze a Brně se svou domovskou kapelou Her Name Is Calla, a protože si česko oblíbil, dalo se čekat, že se znovu zastaví.V Praze jsme měli možnost ho vidět v Café v lese. Tam také zahájil své tour po našich končinách.

(photo by Olya Dzhygyr)

Debutové Ep ve vás vyvolá řadu pocitů. Pět písní, s nichž poslední je otextovaná Tomovou dcerou Edie. Písnička o hledání králíka jménem Thumper. Jak to dopadlo se ve skladbě nedozvíte, ale když si přečtete booklet, přepadne vás melancholie s tíživými pocity smutku. Thumper je stále někde tam venku a vy se vracíte zpátky do dětství, kdy vaši zvířecí mazlíčci zastávali roli největšího přítele, který vás bude provázet celým vašim bytím…

Možná že pak nabudete pocit, že je to jen muzika do vašeho pokoje. Tak jako obrazy pokojových malířů s iniciáli v pravém dolním rohu, pod kterými se skrývá člověk, jehož stín zůstává v laciném dřevěném rámu mezi prasklinami. Navždy věrný jedné zdi. A za oknem prochází dějiny, prach usedá a vy se jen snažíte pozastavit v chvatu světa ve svém pokoji a přehrát si pár momentů ze svého dětství. Debutové Ep Toma Morrise může pro vás společně s obrazy působit jako neodmyslitelné pozadí, které už neopustí váš pokoj. Hudba natolik osobní a intimní, a přece tolik důvěrně známých pocitů, které se snoubí na desce, ať už je to nejistota na poli lidství a vnitřní bolest a rozervanost nebo prázdnota, že ke kolektivnímu poslechu někde v kavárně nebo klubu není možné napojit se na stejnou vlnu emocí jako u vás doma v pokoji. K obavám z živého vystoupení ještě přidalo to, že má hrát skladby od Cally, které svou epičností prohlubují fyzický požitek z hudby. Těžko můžete odhadnout, jak budou tyhle skladby, kde prim hrají housle, klavír el.kytary a dechové nástroje, znít tak, jak je Tom složil na svou akustickou kytaru u sebe doma. Najednou před sebou máte obnažené písničkářství, tenký led a mladého angličana, co rád hraje akční střílečky na xboxu.

Když jsem přišel s kamarádem do Cafe lese, Tom už seděl u stolu. Usmíval se a popíjel pivo. Větší část turné měl za sebou, vypadal klidně a u jeho přítelkyni Olyi, co seděla hned naproti, jsem taky nezaznamenal žádnou známku nejistoty. Začal se mě zmocňovat klid, objednal jsem si tedy pivo. Jako první ovšem vystoupil Travis O’Neil. Ir s dlouhými vlasy a hlasem jako Eddie Vader přejetý motorkou Chrise Cornella. Když se malým sálem rozezněla jeho hudba, kde kdo měl pocit, že je někde na začátku 90.let v nějakým zaplivaným texaským baru, naládovaný řidiči kamionů. Tenhle obrázek vydržel, ale zhruba jen dvě skladby. Postupně jeho písničky dostávali daleko lyričtější podobu. Čistá esence lásky a přátelství, která vycházela z jeho písní, v nás na konci vystoupení evokovala chuť přidat se k hipíkům a bezstarostně jezdit karavanem šířit úsměvy po psích útulcích. Pak už se mikrofonu a kytary chopil Tom. Hned první věc, co zahrál, byla Nylon z Ep Herritage od Cally. Okamžitě ze mě spadly všechny obavy. Sklíčenost, dramatickej podtón a erupce vnitřního neklidu, vše přítomné i v akustickém hávu. Tomův civilní projev a naléhavý hlas je v každý vtěřině přesvědčivý, ovšem nikdy nevíme kam nás tahle lavina emocí, kterou jeho písně spouští, dostane. A neví to ani on sám. Všechno je to závislé na společné interakci vnitřních pochodů, všech těch pocitů, co jsem sdíleli jen se svými zdmi v malém pokoji.

Najednou jsem zjistil, že to může fungovat. Daleko hlubší požitek, než ten co jste si nechávali pro sebe. Vidíte před sebou sympatického angličana. Hudba, která procházela jen vašim pokojem, získává novou tvář. Lépe identifikovatelnou v zastřeném moři zrcadel, co odráží jen pokřivenou neúplnou část vašeho já. Vše je jasné, žádná samoúčelná deprese, kýč nebo patos. Tam kde jsem měl pocit, že je na konci tunelu světlo, tady nebyl už žádný tunel. Pouze světlo ve kterém všechny okamžiky z intimníto písničkářství ustrnou navždy v jeden moment, vtisknutý do našeho vnitřního rámu. Ty pocity osamění, nejistoty, co v nás spílali a skličovali, jsou najednou podepřené nadějí. A o tom celé tohle vystoupení bylo. Nalezení rovnováhy, hudba jako meditační formule, terapie vlastní duševní otevřeností.

(photo by Olya Dzhygyr)

V Brně hrál hned druhý den. Tentokrát hostil jeho vystoupení klub Boro, kde se přišlo podívat cca 110 lidí, což se samozřejmě podepsalo i na celkový atmosféře. Zhruba třetina lidí opravdu vnímala Tomovu hudbu, druhá byla na baru a pro třetí sloužila hudba jako kulisa k vyprávění svých historek. Tohle ovšem bylo způsobeno tím, že hlavní hvězdou večera byl Astronautalis. Blonďák, made in USA, vystudovanej herec. To samozřejmě nemělo žádný vliv na jeho gesta nebo promluvy k fanouškům. V každém jeho slovu bylo cítit přirozenost a nadšení, že může zahrát před českým publikem. Sympatický člověk, co sem tam rapuje a sem tam zpívá. Indie rap s nasemplovanou kapelou. Sál byl plný a já pomalu omdlíval z vydýchaného vzduchu a všudypřítomného kouře, ačkoli se avízovalo, že kouřit se počas koncertu nemá. Důvod proč se nerozepíšu víc, ačkoli si to Andy rozhodně zaslouží…

(photo by Olya Dzhygyr )

 V Novém Jičíně si zahrál v hudební kavárně Stará pošta. Malý prostor, šitý Tomově hudbě přímo na míru. Jediné vystoupení z těch tři, co jsem viděl, kde Tom působil zezačátku nervózně. Možná ho dostihla přirozená tréma, kterou sebou nese každá velká premiéra vlastního tour. Pár lidí nestačilo hned zaznamenat, že už muzika spustila. Netrvalo však dlouho a každý v sále vnímal anglického gentlmana s kytarou, který už při druhý skladbě měl všechno hezky pod kontrolou a jistota rámovala zbytek jeho vystoupení.

Svoje Ep nám představil třemi kusy a ať zahrál něco z ní nebo od cally, nepoznáte rozdíl, co z toho bylo kdysi obohaceno dalšími nástroji. Samozřejmě si ve svém setu našel i čas na jeden cover od Kate Bush – Running up the Hill, který ovšem nastolenou atmosféru a příval emocí nijak nerozhodil. Tom dohrává poslední song, česká pouť je u konce. Výdech a zase nádech. Vím, že se nevidíme naposled. Obrazy stále visí, iniciály zůstávají nepovšimnuty, Morris jede o dům dál, jeho hudba opouští můj pokoj, stěhuje se do většího. Navždy přítomna uvnitř našich srdcí…

Street Radio Report

17:59

Abychom se potkali v kontextu. Je přesně 17:59 a já jsem na mrdku. Né na těžkou mrdku, ještě pořád zvládnu psát a jen málokdy se vracím abych přepsal přešlap, ale dost na to, abych byl schopnej mluvit o kvantový fyzice. Ten stav, kdy vám kamenní ksicht a cítíte se, že by bylo cool navrhnout jakýkoliv holce v baru, že ji pochčijete ve sprše. Tak přesně ten stav. Celou dobu jsem si říkal “máš to pod kontrolou, kdyby něco, prostě pořád dokola říkej winning jako Charlie Sheen”, ale očividně jsem to přepískl. Ale pořád je to stav, kdy jste ochotni políbit tlustou holku ale né tlustou a škaredou holku, takže vlastně celou dobu vím, co dělám. Kromě pár momentů. Jako když sem chodil po žižkově a za boha se nemohl vzpomenout, kam to sakra jdu. Né na ulici kam mám dojít, ale kam to jdu. Taky, když jsem cestou vlezl do Akropole, že si koupím žvejky ale nevím co, asi bylo moc velký sluníčko, tak jsem si koupil cigarety. Tak jsem šel do trafiky, že si teda koupím ty žvejky a koupil si zase cigarety. Pro jistotu, abych neměl moc cigaret, jsem je nechal na pultě.

18:05

Došel jsem do street radio caffé baru playstation station a bůhví co to všechno dohromady je. V nějakým pražským rozmaru říkám, že si dám pivo, proč by ne, a je to chvilka a je tu apačka. Celou dobu jsem si říkal, že když budu fakt v piči tak mě podrží, ale očividně se jí chce chcát nervozitou stejně jako mě. Dneska jsem chcal už tak dvaačtyřicetkrát, takže jsem zhubl asi 9 kilo. Kdyby se to všechno odložilo o pár hodin tak bych si snad vychcal tělo ven. To teda není zrovna uklidňující. Rozebíráme nějaký blbosti, co budem říkat až to přijde, ale stejně pak říkáme úplně jiný kraviny. Chce se mi strašně chcát. 43.

19:00

Po tom, co jsme rozebrali milion kravin sedíme ve studiu a všechno ve mně mi říká, že když si teď naseru do kalhot, bude to naprosto v pohodě. Připadám si, jako bych měl jít po prvním sexu k zubaři a zároveň u toho skládat maturitu. Apačka má tři miliardy kérek a sluchátka a je docela v klidu, takže jsem fakt v hovnech. Myslím, že jsem řekl Ahoj, nebo tak něco a jak jsem si myslel, že to po prvním slovu ze mě všechno spadne – tak to je pěkná píčovina, to vám teda povím. Pořád mi je dost blbě natolik, že bych byl schopnej pozvracet celou svoji rodinu při pohřbu mého psa.

 19: nevím

Mám v sobě slovy: tři deci finské, jedno pivo, tři becherovky a vedu si skvěle. Každý slovo je boží. Mít sluchátka je skvělá věc, protože slyšíte svůj hlas docela jasně. Nejhorší na tom ale je, že slyšíte každé slovo docela jasně. Takže každá debilita, kterou pronesete vás bije do uší. Teror. Apačka si sundává svršek a ukazuje mi prsa. Chtěl bych jí ukázat svůj penis, ale nevejde se do místnosti..

19: nevím

Být v rádiu je strašně divná věc, protože v momentě, kdy je před vámi mikrofon vám docvakne, že vlastně pořád, neustále a nonstop mluvíte stylem, který není vhodný pro rádio. Nespisovný koncovky, neexistující slova, splašky, nadávky, kraviny, přeřeknutí, zakoktání, blackouty. To všechno se vám v diskuzi stává tak tak často, ale nikdy si to neuvědomíte, dokud nejste v rádiu. Navíc já su recht ogar z Morave, takže mi ty koncovky docela lítaj (s dědem, jezdijou, rejža, okurek). Odtud už je jen krůček k tomu, že si o vás nějaký pražský pepík pomyslí, že jste retardovanej. Bavíme se o Woven Hand a mewithoutyou a vím, že jsem chtěl říct slovo sugestivní, ale jak jsem zahlédl moji skleničku s becherovkou tak mi došlo, že to už asi možná nedokážu vyslovit, tak jsem raději mlčel. O pár sekund později mě ale napadlo slovo apokalyptický a než mi došlo, že je to snad to nejdebilnější slovo na vyslovení všech dob už jsem ho vyslovoval. Nikdy jsem se tak nemodlil, abych to zvládl, protože mi bylo jasný, že těch pár mých kamarádů poslouchají tenhle pořad jen proto, aby online uslyšeli, jak něco zkurvím nebo špatně vyslovím a následně si mohli posílat na facebook chatu zprávy typu “haha slyšels to, to je idiot”. Ale povedlo se mi to. Myslím, že jsem si radostí i trošku krupl. Nevíte co je krupl, že pražáčci?

19: nevím

Hraje Cymbals Eat Guitars což má osm minut, takže je čas na cigaretu. Ale vlastně chodíme kouřit při každým songu, takže je jedno jak je ta písnička dlouhá. Povídáme si o nesmyslech. Apačka se mi začíná trošku líbit = dochází mi, že jsem fakt ožralej. Už podruhý se jí ptám, jestli mě miluje, ale vždycky na to zareaguje pohledem jaký máte, když si chcete trochu uprdnout ale omylem vám ujede kus sračky do gatí. Chce se mi chcát. Dveře od záchodu otvírám čelem, přijde mi to super. Zkouším močit pravou rukou (jako že si ho držím pravou rukou, idioti), ale to už tak super nápad není. Mám ale dobrý vychování, tak jsem všechno utřel.

20: nevím

Pro případ, že jste to neposlouchali, říkáme historku o tom, jak kamarádův táta, který dělal před lety v rádiu, vždycky, když se potřeboval jít vysrat, tak pustil Starway to Heaven, protože to je taková univerzální klasika, kterou můžete pustit kdykoliv a na jakýmkoliv rádiu a která má devět minut. Předpokládám, že je to evergreen asi na všech stanicích, takže vám tímto přeji veselé myšlenky, až odteď do nekonečné budoucnosti uslyšíte z rádia první tóny Starway to heaven.

Blíží se konec. Snažím se říct slovo experimentální, ale dostal jsem se asi jenom k písmenu R, dál to nešlo. Aby se apačka nezlobila, tak jsem jí začal lízat lopatku. Dřív než se zeptáte, ano, je to vynikající nápad, když jste v rádiu a ten komu lížete lopatku zrovna mluví.

20:40

Mé minuty slávy jsou u konce. Ve finále to není tak hrozný. Stačí celou tu dobu chlastat. Nic si nepamatuju. Ani jednu větu, kterou jsem řekl. Nevím, jestli to bylo dobrý, nebo špatný, nebo jakej je den. S každou další becherovkou se apačce zvětšují prsa a zmenšuje zadek.

21:22

Jdeme za známejma do Království, hospody u Akropole, že si dáme ještě nějakej drink.

01:04

Kuba močí uprostřed křižovatky na Vinohradech.

 09: 45

Probudil jsem se.

PS: Reprízy v neděli 22.5 od 23:00 a v pondělí 23.5. od 14:00 na Streetculture.cz. Setlist byl cca takhle nějak, jestli si to dobře pamatuju: Ben Frost, STNNNG, Bats, Teargas and Plateglass, Cymbals Eat Guitars, the Paper Chase, Oxbow, Noise Parade, Joy Division, Micachu, Son Lux, mewithoutyou. Myslím, že je to všechno. Taky, jestli to dobře klapne, se tu asi časem objeví záznam, kdyby si to náhodou chtěl někdo pustit k sebevraždě. Jo a abyste si z toho všeho něco odnesli,  tak vězte, že ve 2. a 4. pádě se píše mě a ve 3. a 6. pádě mně.

Sperm2

Sobota začla hned líp, protože mi u vchodu dali takovou tu dementní kartičku na krk, takže jsem si připadal jak majitel. Navíc Jiří říkal, že když byl na Cokovoku, že tam na to holky docela letěly! Joo, tak ty píšeš do novin jo? A takový ty tlachy. Jiří je hezčí než já, to je fakt, ale já mám zase větší bouli mezi nohama, tak to třeba bude fungovat taky, sem si říkal.

V osm jsem byl na place, kolem zase byli jenom vyžírači jednohubek a jejich ceasar salát gesta z kavárny slávie. Chtěl jsem dneska outfitem zapadnout, ale nenašel jsem doma žádný oblečení, který by bylo starší třiceti let a v kterým bych primárně vypadal jako imbecil. Tak jsem si vzal aspoň barevný žabky. Krutý ne?

V osm jsem na place a v big hall mají hrát Napszyklat, což je polská verze WWW/däleka/cLOUDEAD, kterou v česku, kromě Olomouce a Ostravy, zdařile ignorujeme. Vona je zase pravda, že ten jejich jazyk zní fakt debilně. Ale i tak, naživo byli vynikající, expresivní a v mnoha ohledech minimálně evropští. Mají venku nový album, je na něm i dalek a i rozhodně by jste si ho měli poslechnout (i když je v polštině a frontman má hlas jak ten příšláplej idiot ze Cypres Hill).

Chvilku jsem se díval na Pjoniho , Inka a Midgeta, jsou vážně moc malí. Pořád jsem přemýšlel, jestli jdou třeba po setu hned spát, nebo si ještě někam sednou a dají si limonádu. Jejich set byl vynikající, možná i proto, že vokály zanikly v tom nánosu filthstepu. Když by je osekaly úplně, rozhodně by to bylo ještě lepší. Na druhou stranu, jestli začnou mutovat, mohlo by to být dost zajímavý. I bez efektů.

Kate Wax jsem si všiml hned jak přicházela, protože si nejde nevšimnout malý rozcuchaný tibeťanky, která vypadá jako Björk, ale má daleko hezčí zadek. Hrála dobře, dostatečně temný electro-pop ale kurvil nevím jakej problém, kterej ikskrát způsobil, že jsme nazvájem jen tak na sebe čuměli a čekali, až se počítače (Apple!!!) umoudří. Ale vůbec to nebylo na škodu, protože kdo může říct, že viděl, jak si Apple zatrucoval? Ha.

Brandt Brauer Frick byli děsivý. Vzhledem. Jeden z nich, a chtěl bych vypadat vzdělaně, ale fakt nemůžu dohledat, kdo je kdo (přiznávám, ani jsem se o to nesnažil), s knírkem a brýlemi vypadal jako ta nejhorší variace němectví. Kdyby před něj někdo postavil nahou žensku, z fleku by jste měli ten nejperverznější porno film. Techno v jejich podání bylo skvělý, hlavně proto, že kluci jedou většinu songu live, bicí, klávesy a tak. Bop nebo Mi Corazon jsou pecky.

No a pak jsem musel jít domů. Což je dobře, protože se mi už vůbec nechtělo psát tenhle zbytek reportu.

Sperm1

Sperma pátek

Žít v Praze má pár pozitiv. Na pivo to máte vždycky maximálně padesát metrů, ať už jste kdekoliv. Značná část lidí na ulici neumí česky, takže nemusíte nechtěně uchovávat v hlavě tolik zbytečných přes rameno zaslechnutých keců. A tak dál a tak dál.

Jedním z plusů je i fakt, že se tu děje docela dost, pokud se zajímáte o hudbu. Dost myšleno v porovnání třeba s Litomyšlí nebo Golčovým Jeníkovem. Že bych si zase každej večer trhal vlasy (haha) kam dřív skočit, to taky ne. A protože je tady moc akcí, je tady moc webzinů a dalších podobných mrdek a všichni chtějí nějaký reporty, takže když nejste úplnej trotl, po čase se vám musí podařit projít skrz gate s press páskou na hnátě. Mě se to povedlo o víkendu se Spermem.

Napsal jsem idiotskej mail do všech redakcí a některý řekly ano. Na Sperm jsem dostal almužnu od Poslouchej.net, což je takový ten blikající barevný druh webu, který vás ničím nepřekvapí. Ale co už. Pro vás jako “redaktora/přispěvatele” takového webu to znamená, že holt musíte psát čitelně, slušně, úhledně, bez zjevných adjektiv směrem k umělcům nebo čůrákům, na které prostě na větších akcích narazíte. Všechno musí být srozumitelné i člověku, který neumí číst. Složité obraty a expresivnost nechte doma, při konfliktu s článkem o lady Gaga to pere do očí.

Proč jsem se tohle celý rozhodl začít psát byl fakt, že jsem přišel o hodinu dřív (nevím proč) a celou tu hodinku jsem si prožil před vstupem do Meetfactory, kde sedělo dalších cca asi třicet pisálků a lidí, kteří vypadali jako obří barevné nafukovací balónky. Připouštím, že jsem si připadal jako idiot, že mi nikdo neřekl, že dress code je osmdesátková patina, čím barevnější tím lepší, v drtivé většině zaměřeno na hnus. A snad všichni měli kratší nohavice než Havel!

Ale už k věci: být press je kurvárna. Viděl jsem to. Všechny ty hyeny (jako já), co tam stojí a čekají, až se budou moct zadarmo nažrat hudbou. Až si, díky pár debilním odstavcům jako je tento, namlsají ty svoje intelektuálský ega, aniž by zaplatili korunu. Samozřejmě, že mezi takovými lidmi je iks lidí, kterým by nedělalo problém zaplatit, pokud by neměli akreditace, ale celkově se toho pocitu jakési smetánky a nadřazenosti nedokážu zbavit. Všichni sedí jako francouzi, motají slova a vlasy z vlnek jako filozofové, kroutí prsty a další podobný pražský kavárenský gesta a sračky.

K hudbě: Forma byla vynikající. Hlavně jejich blondýnka. Je blonďatá a hraje na basu, nebo co to kurva bylo. Jejich Erotikon byl vynikající. Směs ambientu/drone/akustiky/elektra, tepající do každé emoce, která se odehrávala na plátně. Rozhodně rekomando.

Candát Sysel, nebo tak nějak se jmenovat ten tureckej maglajz, byli dobří, ale po chvíli začali nudit. Jejich hrátky s prostorem byly vynikající, ale hudební doprovod až moc připomínal almanach “ty nejzažitější klišé při tvoření noisu”. Ale i tak, respekt. Problém je, že s projekcí jejich typu se nedá stavět představení delší než půlhodinové, aniž by se nesklouzlo k repeté ideí.

Sperm je fajn, ale co je fakt na piču je jídlo. Já vím, že všechno je teď super zdravý a extra zelený, ale aspoň jeden pořádnej párek by tam mít mohli. Dal jsem si bůhví co složený z řepy, švestek, tofu, leča, psích chlupů a svěcený vody a mezi náma, na langoš to prostě nemá.

Zbytek vezmu jenom hopem, protože další kapela pro mě byla synonymem pekelné brány. The Russian futurists je ten nejunylejší indie-pop, jakej lze najít. Sympaticky nesympatický frontman říká obligátní věty o trávě, lásce a tak, bicman jede pořád to samý a naivní to je, až by z toho jeden zvracel. Netuším, co napíšu do reportu, aby to prošlo. Vtipný bylo, když před předposledním songem řekl, že ho všichni musí znát, protože je to jejich největší fucking hit – a hned na to začli hrát po osmý zase ten samej song co celej večer.

Architecture in Helsinky byli očividně o několik levelů jinde než Russian futurists, ale zase byli docela gaj. Falsetto gaj léto je tady, něco v tom duchu. Nevím, já na to moc nejsem. Ale pořád jsem to ustál líp než Hot Chip loni.