Midretro: The Brian Jonestown Massacre

Doteď si pamatuju na svoji první povídku od Palahniuka. Shodou okolností mi na ni poslal odkaz stejnej známej, kterej mi ukázal i tuhle díru. Teda známej, toho týpka sem v životě naživo neviděl, ale v dnešní době se o něm už asi dá mluvit jako o známým.

Takže, je mi třináct, sedím v pokoji a čtu Guts. O chvíli později je mi třináct, propocenej se opírám čelem o stůl a nemůžu se donutit tu věc dočíst, ale stejně to ještě dvakrát zkouším. Na třetí pokus se mi to povede a jsem na sebe fakt hrdej. Sice mám pak ještě týden problém si vyhonit, ale do Palahniuka se zamilovávám.

Další Vánoce dostávám od rodičů celý Strašidla a k štědrovečernýmu sraní si je sebou beru na záchod. Nevím, jestli to bylo jiným překladem nebo horkem, který v tý stísněný místnosti vládlo, no tentokrát z tý povídky omdlívám. Vážně, prudce se zvedám z mísy, ale nějak to neudejchám a padám na zem, kniha těsně míjí záchod, já těsně míjím topení. Moc dlouho to netrvalo, po chvíli se zvedám z podlahy a Palahniuka miluju ještě víc. A Strašidla taky. Jakákoliv kniha by ve vás zanechala takovej dojem, kdybyste kvůli ní strávili Štědrej večer vytíráním vlastních hoven z podlahy.

Postupem času se ta povídka pro mě stala měřítkem toho, jak moc mi se stoupajícím věkem stoupá i tolerance těhle nechutnejch mrdek. O tři roky a miliony Srbskejch filmů a podobnejch sraček později jsem schopnej u Střev večeřet. Fakt, zrovna před chvílí jsem to zkoušel. Ve vedlejším okně mi k tomu běžel South Park, takovej ten díl, kde si Mr. Garrison nechá vyoperovat koule, a já se u toho cpal špagetama. S kečupem. Teď už ale na sebe díky tomu zas tak hrdej nejsem. Se stoupajícím věkem stoupají i ambice.

Během těch tří let jsem taky vystřídal hned několik teorií o tom, co vlastně dělá dobrýho hudebníka. Začal jsem těma konvenčnějšíma měřítkama, jako třeba talent, a propracovával se k těm méně propíraným, jako třeba jak moc má ten člověk pěkný kotlety.

Každá z těch teorií má ale teda svoje díry. Třeba takovej Noel Gallagher. Nějakej talent mu asi nikdo neupře, kotlety taky super, ale to jediný, čím se může pochlubit, jsou ty dva tracky, který nazpíval pro The Chemical Brothers . A jeho bratr je navíc Liam Gallagher.

Na druhou stranu jsou tady i lidi, kteří mě přesvědčují o tom, že jsem génius a Gallagher jenom trapná vyjímka potvrzující pravidlo. Třeba takovej Trent Reznor. Jeho hudba šla do sraček úměrně tomu, jak si zkracoval kotlety. Pak Doherty, kterej je nenadanej (nebo možná jen pernamentně sjetej), jeho kotlety jsou vyloženě k smíchu a všechno, co vydal, stojí přiměřeně tomu za kundu. No a pak Anton Newcombe. Super kotlety, hraje na všechno včetně tvojí mámy, správný množství alkoholu v krvi v každou denní dobu. A na co šáhne, to rve koule.

Newcombe je, pokud chcete znát můj názor (jakože pokud ste se sem dostali přes můj srací režim a ještě fekálnější teorie o fungování hudebního byznysu, tak asi jo), poslední opravdová rocková hvězda. A certifikovanej psychopat. Něco jako Keith Moon nebo John Bonham nebo Jim Morrison. Jeho smůla spočívá v tom, že se ani přes všechen ten heroin nikdy neufetoval k smrti, a tak zůstává až smutně nedoceněný. Což je možná dobře, protože nosit ho každej druhej gymnazista s umaštěnejma vlasama na o dvě velikosti větším tričku, nejspíš by mě dost sral. Třeba jako ten Morrison.

To nejsympatičtější na něm je, že vydává úplně všechno. Žádný demáče v šuplíku, pokud je to dost dobrý na to, aby to nahrál, je to dost dobrý na to, aby to vyšlo. Takže momentální diskografie The Brian Jonestown Massacre čítá jedenáct alb. A sedm ípíček. V jejich tvorbě asi nejvíc vyčníva rok 1996, kdy vydali desky rovnou tři. A každá z nich je skvělá. Take it from the Man! snad jejich nejlepší.

Psychedelie, shoegaze, folk (hlavně na Thank God for Mental Illness, kterou prej Newcombe nahrál za sedmnáct dolarů a nějaký drobný), synťáky, sitáry, dudy, to všechno protíná těch jedenáct alb i sedm ípíček skrznaskrz. Josh Homme řekl, že na Era Vulgaris vynalezl robot-rock. Jestli něco jako robot-rock existuje, přišel s ním A. Newcombe na Who Killed Sgt. Pepper?.

Jedinej další člověk, kterej má kromě Newcomba uznanej autorskej kredit, je Matt Hollywood, basák a kytarista. A ještě něco určitě. Těch jeho věcí zas tak moc není, ale každá nich se řadí v rámci BJM k tomu nejlepšímu. Na nějakou dobu sice odešel, ale asi brzy pochopil, že s tou svojí vizáží obtloustlýho Johna Lennona nikde jinde moc neprorazí, takže teď už je zpátky a všechno je zas dobré.

Pokud máte volnej večer a nechcete ho celej promasturbovat, sežeňte si Dig!. Ten dokument vám Jonestowny, jak jim já familiérně říkám, přiblíží mnohem líp než cokoliv, co ze sebe vypotím. Sice budete muset protrpět komentář toho buzny z The Dandy Warhols, zato ale uvidíte několik fakt nádhernejch párů kotlet.

Doteď si pamatuju na svůj první kontakt s The Brian Jonestown Massacre. Shodou okolností to bylo na tomhle blogu. Who Killed Sgt. Pepper? jsem stáhl jenom protože jsem vždy nesnášel The Beatles. To album jsem pak točil celý léto a ta kapela ve mně zanechala stejně silnej dojem jako Palahniuk. Přestože jsem si kvůli ní nikdy neposral trenky. I když občas jsem k tomu neměl daleko.

• 1993 // Spacegirl & Other Favorites
• 1995 // Methodrone
• 1996 // Take it from the Man!
• 1996 // Their Satanic Majesties’ Second Request
• 1996 // Thank God for Mental Illness
• 1997 // Give it Back!
• 1998 // Strung out in Heaven
• 2001 // Bravery, Repetition and Noise
• 2003 // …And This Is Our Music
• 2008 // My Bloody Underground
• 2010 // Who Killed Sgt. Pepper?

Retro: Jandek

 

• Jandek – Ready For The House/Blue Corpse/Where Do You Go From Here

• outsider, haunted folk, lo-fi, people who are freakier and folkier than motherfucking Devendra Banhart, experimental, kult

Pěkné tagy, ne? Jandek je jeden z mála interpretů, u kterého jsou řeči o kultu na místě. První koncert odehrál 27 let po vydání debutu, skoro nikdo nezná jeho pravou identitu, na last.fm fanoušci řeší, jestli někoho zabil… Celkově má na kontě 67 alb. Psychopat z jiné planety (ruku na srdce, máme je rádi). Vybral jsem tři desky, Ready For The House je debut a zřejmě nejznámější nahrávka, Blue Corpse nejpřístupnější dílo (rozuměj: největší šance, že to doposloucháte) a Where Do You Go From Here je zatím posledni deska, vydaná letos, už dost odlišná od jeho typického šíleného zvuku. Ten je tvořen většinou brutálně nalazenou (nenalazenou) kytarou, disharmonickými akordy a hlasem ze záhrobí, ale měl i období baskytar, bicích a noiseu – ať už nahrál desku s čímkoliv, bylo to dost, řekněme, svérázné (rozuměj: zabijácké). Zmíněná poslední deska je dost ambientní, skřípající kytary, děsivé piáno, v pozadí rozmlácené bicí. Atmosféra ne nepodobná Krengovým výtvorům. By mě zajímalo, jestli se tihle dva znaj. Noční hudba, zlá hudba.

Dopodrobna rozebírají Jandeka, jeho desky a věci okolo TADY.