Reznor/Ross – The Social Network OST

• Trent Reznor, Atticus Ross . Social Network OST
• 2010 . USA
• ambient. minimal electro. ghosts like
• 80%
  

Když se někdy v loňským roce objevily první informace, že se chystá film o facebooku a roli jedné zhlavních postav si střihne Justin Timberlake, nadšení lidí by se dalo přirovnat asi k momentu, kdy do novin unikly fotky poprsí Jiřiny Bohdalové – pár masochistů zajímalo, jak by to mohlo vypadat, zbytek se upřímně děsil jen na to pomyslet.

Jenže pak se objevilo jméno Davida Finchera a četnost slova OMG na internetu vystřelilo vzhůru o 11%. No a pak přišel Trent, teda až na podruhý, poprvý nezájem, a říká tak já teda udělám ten soundtrack šéfe, a to už bylo jiný kafe, skvělý kafe, protože.

Protože Fincher, nevím jak to dělá, vytříská ze svých kumpánů ve zvuku ty nejlepší momenty jejich kariéry. Ať už to byl Howard Shore a jeho záblesk depresivní exkluzivity pro Sedm, The Dust Brothers a jejich elektro magořina pro Fight Club (nejlepší electro deska devadesátých let? ne? a to to měl původně dělat Trent, zpětně díkybohu, že měl tehdy plný ruce práce) nebo Desplat s Buttonem, mířící si pro Oscara. Pokaždý to byl Fincher, kterej kluky posílal zpátky do studia a říkal jim, kde přidat, kde ubrat, jako nějakej zasranej Albini či co. Tentokrát, říkal, že je to snad poprvý, kdy za ním někdo dolezl s hudebním doprovodem a on neměl potřebu cokoliv měnit.

Trent Reznor si to posral. Mezi náma, How to destroy angels by se mohlo přejmenovat na Nikdy si do studia neber manželku, protože i když ti ráno mlaská váček s varlátkama a udělá vafle, neznamená to, že je to rozená zpěvačka. Marikín Reznorín, nebo jak se jmenuje, byla rušivej bod. A nejen to, asi v nějakým duševním opojení sebou samým přišel Trent s něčím, co je teda jako úplně něco jinýho, než NIN, ale ve finále to znělo jako útržky nepovedených nápadů, které se za posledních let zatoulali někam do šuplíku. Boooring, křičí amíci na všech internetových fórech. A je to fakt. Ta jedna pecka, víme která, to prostě nezachrání.

Takže, je tu Social Network OST a nevím co se stalo, jestli se Trent nějak dobře vyspal nebo poslal manželku na čtrnáct dní k tchýni, ta placka se povedla.

Navíc, je nefér, že jsem už u nějakýho odstavce a vůbec jsem to nezmínil – Social Network není dílo jen Trenta, ale i jeho dvorního přisluhovače, žáka a ližprdélky Atticuse Rose, který v tom má prsty víc, než je na první pohled zdát. Tihle kluci si prostě rozumí. Když nepočítám Atticusův sólo pokus k filmu Book of Eli, který měl své světlé momenty, ale ve výsledku byl nudou skoro k neuposlouchání (ale ta filmová epičnost, minimalistická epičnost tam prostě byla!), poslední roky pracuje jen s Trentem (začalo to tuším už kolem Year Zero, Ghosts a The Slip?), takže soudržnost a porozumění tu je.

Jo a v předchozím řádku padlo slovo Ghosts, pamatujeme si na ně? Tak si napište do notýsku reviewové onanie, že tenhle soundtrack je takový volný pokračování týhle placky. Něco jako bod 2. Však i dva kousky, co se tady objevují byli původně zamýšleny pro Ghosts, jenomže nějak nezbylo místo. Takže – hlavní slovo má ambient, minimalismus, dada dozvuky osmdesátek a jejich děsivého zvuku umírajícího Atari. Kytara utíká do pozadí. Hlavní rozdíl mezi SN a Ghosts je ovšem v celkové koncepci. Zatímco Ghosts jeli po přesně definované lajně pracně budované linie electro simulace zpomaleného tepu, SN spíš vypadá, jako kdyby někdo pouze načrtl cestu a Trent s Atticusem na ni zvolna najeli a za pochodu vytvářeli vlastní mikrosvět, neomezený ekvalizérem, pozdní touhou být propracovaný do morku kosti. Něco jako digitální verze Oláfura Arnaldse, něco jako duševní taneček Sigur Rós poskládaný z jedniček a nul.

Stejně jako se recenze na filmovýho bratříčka shodují v tom, že než o facebooku sledujeme příběh o vzestupu, šílenství a pádu né jedné osoby, ale digitální dekády, to samé se děje i tu. Něco jako velmi poklidné mapování zvuku electra za posledních patnáct let na ploše minimalistických soundscapes, tvořených industriálními vrstvami, protkaných charakteristickými zvuky určitých let. Od osmdesátkami nasmrádlých výpomocných riffů, přes nintendo až do věku iPadů.

Všechno co jsem napsal hudebně i pocitově vysvětluje na dvou minutách kupříkladu In the Hall of thge Mountain King, Trentova verze slavné orchestrálky Edwarda Griega (ano, i vy ji znáte, všichni ji známe), prohnaná všemožnými efekty. Jinak, věděli jste, že tahle hravá a laskavá melodie má docela depresivní text?

Slay him!

May I hack him on the fingers?
May I tug him by the hair?
Hu, hey, let me bite him in the haunches!
Shall he be boiled into broth and bree to me
Shall he roast on a spit or be browned in a stewpan?

Ice to your blood, friends!

Hudební obraz novodobýho Občana Kanea dokonán. Trent a Atticus vytvořili skvělou ambientní desku, minimalistickou mapu electra, která si bere to nejlepší z Ghosts a kterou si užijete i bez filmu. Tečka.