Archív | Sightings
RSS for this section
MT3
Všichni si pořád stěžujou. Všimli jste si? To je takhle vole, na piču vole, práce na hovno, málo prachů, nemrdal jsem ani nepamatuju a tak. Já si taky stěžuju. Konstantně. Ale na maličkosti. Jako že mi nejde internet. Nebo že mi došel cukr. Protože stěžovat si na celek, na nedefinovaný ale zároveň jasně vymezený celek ve vašem čase a prostoru je vždycky o držku. Protože vždycky když jsem to udělal, za pár let jsem zjistil, že to bylo vlastně všechno super.
Taky jsem třeba stál na nějakým útesu v Irsku a říkal si, “ty píčo, skoč, nebo to sejdi a utop se, nebo tak něco, protože všechno je špatně. Práce není, prachy nejsou, moje stará co už není moje je už někoho jinýho, mám sennou rýmu, kejchám, padaj mi vlasy, mrdat”.
S odstupem několika let to byly skvělý časy. Vždycky jsou ty časy s odstupem daleko lepší – a taky jsou vždy lepší než ty aktuální. Všimli jste si? Můžete se mít sebelíp, ale stojí to za hovno. A za pár let budou vaše nový časy stát za hovno a tyhle časy, který stojí za hovno už teď za hovno stát nebudou. Transportujeme svoji náladu neviditelným strojem času jak pomatení.
+++++
A tuhle stojím někde v tramvaji, už nevím přesně kde, ale vím, že kolem mě stály hromady kokotů. Ti dva nejblíže si povídali o hudbě a říkali, jak to všechno stojí za vořežprut, že žádný dobrý alba, žádný dobrý nový kapely, že ti nový redhoti ho teda jako moc nebavěj a jak už to není co to bejvalo. Jo, bylo jim samozřejmě tak devatenáct. Už to není co to bejvalo. A takhle si lidi stěžují. Nonstop.
Přitom 2011 byl/je skvělej rok. Ono se to teda ze začátku moc netvářilo, ale aspoň se toho vyrojilo dost během roku. Většinou z těch nejmíň rozvířených vod. Žádný Animal Collective první týden v lednu. Díky bohu za to. Jasně, byla tu Píčej Harvey, ale ten boom zase tak otravnej nebyl. Prej že hudba stojí za hovno. To můžou myslet vážně jen lidi v tramvaji. Všimli jste si toho? Že většinu lidí v tramvaji nenávidíte?
+++++
S předešlým bodem souvisí další Všimli jste si bod. Všimli jste si, že dobrý alba přicházejí v tlupách? Tři týdny nic. Prostě nic. Jedete si to svoje, občas si pustíte Britney Spears s vypnutým scroblérem, když máte dobrej den. Nic se neděje. A najednou stáhnete nějakou nenápadnou hromadu alb a každý druhý je klenot. Lidi v tramvajích říkají, že hudba už není co to bylo.
Za poslední tři týdny se mi toho urodilo ve winampu tolik, že to dalo dohromady jeden náser a jeden elektro balíček na dobrou noc. Takže, z toho co tam najdete: to slovo aggressive znamená, že je to jako většinou fakt aggressive – metal, sludge, noise, Jirka Pomeje. V drtivé většině jde o nové věci. Kromě hned úvodní pecky Tar and Pine od Sightings. Proč tenhle popík co je přes rok starej? Protože tihle mistři noise metalo-youthovského námrdu budou dvanáctého v Praze, přesněji řečeno v klubovně Povaleč, nebo kdo ví, jak se to kurva jmenuje. Tohle je přesně ta událost roku, o které nikdo neví, že je to událost roku. Připravte si misku na mozek a maz z uší. Bude to čistokrevná dekonstrukce zvuku.
A pak Grails. Já vím, že ti jsou venku docela dlouho, ale mně všechno dlouho trvá. Kromě sexu. Deep politics je skvělá deska. Určitě ji někam narvu, do nějaký tý letošní topky. Ale to nic neznamená. I Lady Gagu narvu do letošní topky. Top 15000. Grails mi připomínají kde co, to album nemá slabý moment, i když se kolikrát zdá, že cucaj mokrý z prstu, najendou si vás atmosféra obtáhne a odněkud vykoukne tak nádherný motiv, že by jeden brečel.
Pak tady máme dvě zubařský kapely. Police Teeth a Pianos become the Teeth. Ti první jsou venku někdy od dubna a říkaj si indie rock a post-punk a vůbec jim tyhle hlody nežerte. Jejich devítiminutový opus Watching the hydroplanes je parádní věc. Ta druhá, ta s těma piánama, ti mají nádherný trička, hezký vinyly a tak. Ale poštovný mě fakt nasralo. No ale ta hudba – letos asi nejparádnější post-hardore post-rock emo všechno. Je to syrový, je to agresivní, není to blbý. Co víc si přát. Snad jen, aby Karel Gott vyležel rýmu a nebyl z toho třeba zápal plic.
Blacktusk mají venku novou desku. Je skvělá. No a Bodychoke. Ty sem prostě musím dát, i když se rozpadli už v minulým století, protože jinak by se k vám, vy ignoranti, tahle parádní kapela asi vůbec nedonesla. Experimental noise rock? Ano.
+++++
Balíček číslo dvě.
Byetone. Celkově, Raster-Noton ujíždí k nebesům. Byetone s novinkou boduje. Daleko víc mě odrovnal Senking. Ten kluk jeden ušatá vydal před pár dny singl Tweek a obě dvě písničky jsou extra luxusní, když máte subwůfr, uši a mozek. Musím si znovu projet jeho předchozí Pong, loni jsem tomu moc nedal.
Další sranda je Yoko Duo. To je jedno z těch alb, který si stahujete kvůli názvu. Yoko navždy zůstane v našich srdcích jako legenda, která roztrhla tu nejblbější partu všech dob. A duo ve mně zase evokuje italský sendvič porno, takže jsem to downloadoval přímo z fleku. Očekávání nula, nadšení velký. Hned první song Close these curtains přetéká atmosférou, extrakt toho báječného co zbylo z trip-hopu, plus takový ty nový trendy pojmy, jako dubstep a minimal techno. A jako bonus další melancholicky útulný vokál. Yoko Duo je kolaborace němce a švéda, určitě mají i nějaký jména, ale ty si už nepamatuju, páč to není Petr a Pavel. Stahujte. Vážně.
A Ben Frost je venku. Novej Ben Frost. To je jako kdybych napsal, že jsme zase přistáli na měsíci. Nebo tak něco. Nemusím psát, jaký to je. Ben Frost a Daníel a krakovská sinfonietta to všechno rozbalí v květnu v nejhezčí hudební síni na světě, v maďarské Béla Bartók national concert hall a kdo tam pojede, ten si může rovnou vyříznout prdel z těla, jinak se tam posere nadšením.
Shlohmo, Monokl a tak, už mě nebaví vám všechno vypisovat.
+++++
A na závěr rébus, který přichystal nejlepší český hudební publicista Luciáš f. Svoboda. Jak moc se musíte mít rádi, aby jste cítili potřebu se veřejně pochlubit tím, že vám “namalované oči předplatily pravidelné, bezplatné pudrování nosu”? A pokračujeme: “Oční linky u mužů jsou totiž i v Berlíně jakousi zárukou, že se s dotyčným nebudete po nocích nudit.”
A pokračujeme citátem, který nejlepší česky hudební publicista věnoval sám sobě:
“Bytost, kterou nelze zařadit do šedého šuplíku? Hipsterské brýle? Účes pěstující němectví? Psí Vojáci? Má svoboda? Luciáš F. Svoboda? Jsem pro ně Agátem Hanychem, další modelkou s ocáskem, anebo si mne cení za odvahu a jsem pro ně pověstným svatým obrázkem?”
Můj deathlist wishlist tak momentálně vypadá následovně:
1. Luciáš F. Svoboda (+1)
2. Johnny Depp (-1)
3. Sarah Jessica Parker (bez pohybu)
4. Morisej (+10)
5. lidi, co neumí pozdravit když jsou pozdraveni (novinka v žebříčku)
+++++
Jo a keep your ears open:
25/11 Peter Broderick – Music for confluence
25/11 Dale Cooper Quartet and The Dictaphones – Métamanoir
29/11 Hauschka – Youyoume
29/11 Mark Fell – Periodic Orbits of…
29/11 Nothing People – Smells Like Metal
Sightings – City of Straw
- Sightings . City of Straw
- 2010 . USA
- noise rock.industrial.noise.fabric hell
Musím se přiznat, že když jsem si poprvý pustil do sluchátek první song z poslední desky kapely Sightings, tekly mi blahem hovna z gatí, až zaplavily celej pokoj a tekly až na chodbu a všichni byli od hoven, já, lidi, psi, komáři, všichni jsme na sobě měli hovna, protože se ze sluchátek ozývala dadaistická metafora hluku, mix maxima a minima, decentní klik klak uprostřed vybuchující továrny. Přesně tak nová deska od Sightings začíná. A přesně tohle je její filozofie.
A je to filozofie, kterou nestráví kdekdo a rozhodně né někdo, kdo si tento článek čte s tím, že si stáhne poklidné broukání ke svíčkám. Zapomeňte na to. Jestli do toho půjdete, počítejte s tím, že vystavíte uši post-industriálnímu peklu. Noise schovaný v malých diodách. Je to všechno o to zvláštnější, protože Sightings se vlastně tváří jako obyčejná noise-rocková kapela, basa, kytárka a bicí, jenže to je velkej tělemklam.
A tak je tu Tar and Pine, úvodní song, který začíná jako industriální verze minimal techna, jako změť něčeho, co nemá strukturu, dokuď ji neprotne první dusivá kytarová vlna z pera Marka Morgana a bicí, které zní, jako by někdo zapomněl vypnout éru post-punku v pozadí. Pitchfork, odpusť mi pane, to docela trefně charakterizoval jako “sound like Wolf Eyes trying to cover Joy Division”.
Pocuď, dobře. Jenže Sightings ignorují song jako takový, chceme osmiminutový chaos, střih, křik, dusot – je tam. Jako by jste byli uprostřed války a do toho hrála ta nejprotivnější hudba, jako by jste ji slyšeli v dáli, schovanou za celou tou kovovou artilerií slyšíč poslední úryvky refrénu. Vím, že jsem vám nedal zrovna dvakrát velkej popis toho, jako vono to vlastně zní, ale seru na to. Protože to nejde. Tohle je agrese, která se dá pouze slyšet. Né napsat.
Recent comments