Revisited: Test Icicles – For Screening purposes only

• Test Icicles . For screening purposes only
• 2005 . United Kingdom
• dance-punk.noise rock.post-hardcore.rap
• 85%
  

Test Icicles šlo nenávidět snad ještě dřív, než vůbec vznikly. Však jsem taky přemýšlel, jestli je sem vůbec házet. Na první pohled jde totiž o klasickej jepičí NME šmejd, kterej zaútočil na bezpohlavní vize o hrdinství 18 letých britů aby následně skončil ve smetišti dějin. Jenže pod touhle “cool” vrstvou moderní image se ve skutečnosti skrývalo dostatečně agresivní a originální pojetí, které dalo zapomenout na důvody, proč Test Icicles už z principu nenávidět.

Takže pomiňme, že tu jde o NME hype, že kytarista vystupuje v úplých tričkách hrající na růžovou kytaru, že kapela vypadá jako velkej podzimní katalog New Yorkeru a že jejich přezdívky dospělejšího posluchače odradí (Sam Danger a Raary Deci-hells, vážně?).

Stačí zavřít oči a vložit cd do přehrávače. Dostane se vám hudby, kterou by jste od podobné smečky (po vizuálním kontaktu) rozhodně nečekali. Bavíme se tu o dance punku, který je tak progresivní, až si připadáte blbě, že to vlastně takhle jednoduše škatulkujete. Test Icicles přišli v době, kdy byl dance-punk na vrcholu (jestli tedy nějakej měl) a jejich zvuk obsahuje jeho hlavní elementy, jenže tuhle škatulku dokázali obohatit o další vlivy. Jestli jste někdy snily, jak by zněl mix rapu, dance-punku, thrash metalu, post-hardcore, noise rocku a electra, tady to všechno najdete.

Ve finále jejich jediný počin For screening purposes only zní, jako by jste nechali v obyváku zaplý tři cédéčka, na jednom hráli Run DMC, na druhým Refused a na třetím cokoliv, co vás napadne. A voalá, není to mišmaš. Nebo se na to můžete dívat z druhý stránky a brát Test Icicles jako čistě hardcoreovou grupu, která si vyšlapala vlastní směr, která zcrossoverovala crossover do předem nemyslitelného zvuku, něco jako volné pokračování evoluce započaté již zmíněnými Refused. Aka New Noise vrací úder nebo tak nějak. Je tu hodně bezdůvodného křiku (no a?) a dost nadhozených větiček, který jasně míří na vaše půlnoční sny o horkokrevnosti, noise tak břitký, až se stává taneční zaležitostí. Opak bezkrevných Arctic Monkeys, meteorit, řítící se noise rockem až k tanečnímu feelingu, aniž by si vypomáhal jednoduchými refrénovými riffy na jedno použití. Tohle album je catchy jak říkají emeričani, catchy svojí syrovostí a upřímností ve tvorbě hluku.

A nebo je to jen bordel. Jeden velkej, epickej bordel, jako by někdo na zem vylil tři deci Bloc Party a pak na to zvysoka hodil šavli.

Pár dní po vydání debutu kluci ohlásili konec. Což je na jednu stranu škoda, na druhou stranu se nabízí otázka, kam by se tenhle experimental vlastně měl ubírat. A důvod? Jednoduchej: “We were never, ever that keen on the music. I understand that people liked it, but we personally, er, didn’t.” Za zmíňku ještě stojí, že onen kytarista v miliónbarevných tričkách s růžovou kytarou se jmenuje Lightspeed Champion, ano, tamten.