strië – Öhtul

• strië . Öhtul
• 2012 . Germany?
• ambient. dark ambient. field recordings. contemporary classical
• BUY!

Strië is the moniker of multi-artist and musician Iden Reinhart, a retired prodigy actress and cellist who now lives in a secluded mansion on the rural outskirts of a town in Central Europe that shall remain nameless. Little is known of her past because Miss Reinhart made sure to erase traces of her background when she retreated from the spotlight, but in her prime she featured in several quartets performing around Europe and world-wide. With the rise to stardom, however, she also became the subject to envy and people who wanted to take advantage of her success and as a result, Iden Reinhart retired from her career at a much too early age and now lives with her Cat, leading a modest life in an elegant mansion where she in the comfort and secret of her own home creates electronic compositions with elements of the cinematic to preserve memories of her acting days.

Kdyby se rozdávaly ceny za trapný bio, Strië by se dostala minimálně do čtvrtfinále. O bio ale vůbec nejde. Kdyby lidi četli bio, minimálně půlka by okamžitě přestala poslouchat toho píčuse z Noir Desir. O co jde je hudba. A vážení přátelé, hudba strië je hudba z nebes. Měl jsem chuť ojet anděla v mlze jen co začal první track (Hällilaul). Prvně trochu šumu a field recordings, přidávají se housle, ruchy a pazvuky. Následuje éterická flétna, plující po zvuku, konstantně a hypnoticky. A mohla by plout do nekonečna, jak je hezká. Nedivím se tomu, že v Nebi všichni šukaj, protože tahle hudba je opium. Vše je krásné a jemné. Je jedno, jak moc se dnes chcete zabít. Je to pryč. Nechte si kulku na zítřek. Minimalistický zamlžený klavír. Ne nadarmo znamená Hällilaul v překladu ukolébavka. Takhle nějak by zněl The Caretaker, kdyby se narodil v romantismu, uměl na housle, byl holka a zrovna mu skončila perioda a on by radostí hrál tři tóny pořád dokola.

Druhá písnička Arabesque pokračuje ve stejném duchu za použití stejných zbraní se stejným výsledkem – fantasmagorickou hypnotickou linkou, která zůstává konstantní po celou dobu, občas přikrášlena klavírem nebo smyčci. A přes to všechno je to zase jiný prožitek, zase jiná forma zapadajícího Slunce. Tohle album si můžete pouštět jak při usínání, tak při vstávání. Obsahuje strašně mnoho forem temnoty a smutku, ale zároveň je snové a levitující. Ne, neberu LSD.

Může za to velmi střídmé užití samplů, field recordings, elektroniky – to vše protkané tklivými a plačtivými smyčci – ve finále jedna ponuře veselá koláž, která působí jako intimní procházka skrz usínající les právě proto, že obsahuje mnoho malinkých detailů, které vznikly smícháním výše zmíněných prostředků do formy, kdy nejste schopni rozeznat, co je sampl a co housle, stejně jako nejste schopni rozeznat, zda máte být smutní či veselí (Rapid Eye movement např.). Album přitom velmi jemně a pomalu přechází ze snové atmosféry do zneklidněné pomocí minimalistických meziher sovn uplácaných z ruchů. Lost in between je pak už na úplně opačném konci spektra ambientu, evokující spíš divadelní kousky Krenga než nějakou nebeskou onanii.

Ale abych to zkrátil, páč mi za to nikdo neplatí a ani sex s fanynkama z toho nemám: Ambientní překvapení roku? Jo.

Jo a jestli si to stáhnete ve tři odpoledne a pustíte si to skrz repráky od Motoroly a řeknete, že to stojí za hovno, tak se rovnou odstřelte.

Ben Frost/Budapest, Gorecki/Symphony No.3

• Henryk Górecki . Symphony No.3
• 1977 . Hungary
• black metal, crust, lol

Jet dobrovolně do Maďarska. Jasně, říkáte si: kdo by kurva jezdil dobrovolně do Maďarska, vždyť tam není ani elektřina! Jenže tam hrál Ben Frost. To bych jel klidně i do Košic. A navíc, v Maďarsku už dokonce mají i tu elektřinu. Zdá se to jako výmysl, ale je to pravda. Jestli se nepletu, zahlédl jsem dokonce i rychlovarnou konvici.

Ale popořadě. Když někdy pojedete do Maďarska, místo toho, abyste využili České dráhy, běžte raději pěšky a cestou si utírejte prdel po sraní do bankovek, uděláte lépe. Ne že by vlaky nějak nefungovaly, ale jejich systém prodeje jízdenek dává asi takový smysl, jako kdyby jste se vysrali do vany vedle záchodu, tj. žádný, pokud v sobě nemáte patnáct piv.

Jinými slovy: u přepážky nám borec řekl, že si to máme koupit online, páč na přepážce to vyjde za 2200 (dva zpáteční) zatímco online jen 1400. V tu chvíli si řeknete: Ok, dobře, ten maník nám zrovna ušetřil osm set. Jenže pak máte zapnutý online shop a zjistíte, že dva zpáteční na Sporo Maďarsko vyjdou na 2400. A to už tak cool není. Takže si řeknete: ten maník je ale kokot. Absolutní nesmysl nastane ve chvíli, kdy zkusíte koupit místo dvou lístků pro jednu osobu dvakrát zpáteční lístek. V ten moment stojí jeden 950. Krát dva je 1900. Dává to smysl? Ne. Takže kupuju první, 950 Kč, oukej, super. Kupuju druhý, naprosto totožně vyplněný, o 30 sekund později – 1350. WTF? Když pak jedete vlakem, stejným vlakem a ve stejný čas a jeden z vás má o třetinu dražší lístek, tak si připadáte jako debil. O místenkách za 150 na osobu bez možnosti, aby byly vedle sebe, ani nemluvě.

Je absolutně irelevantní psát o nákupu jízdenek na vlak, protože si stejně řeknete, že jsem debil, ale potřebuju to prostě nějak natáhnout. A ve finále jste si ten zbytečný odstavec stejně přečetli že? Tak kdo je tu debil nakonec.

Ve vlaku jsme potkali krásnou slovenku, co měla tašku Gucci, boty Gucci, šaty Gucci, pásek Gucci, ruce Gucci a hlavu Gucci. Rád bych jí poděkoval za její hovory. Kdyby netelefonovala, nikdy bychom nezjistili, jak těžký život slovenské modelky mají. Musíte sehnat někoho, kdo vám nakrmí psa hej, někoho, kdo vám zajistí šaty na párty hej (ach jo, zase párty) a někoho, kdo popřeje vaší mamince k narozeninám hej. Buďte rádi, že jste dělníci, doopravdy. Kromě toho, že celou dobu byl někdo v kupé a nemohli jsme dělat šedesát devítku ale cesta utíkala docela dobře.

Když dojedete do Budapešti, dojde vám, jak moc nádherný jsou i ty nejpoblitější a nejposranější ulice v Prostějově. Budapešť vypadá trochu jako africká Evropa. Představte si, že na patnáct let vystěhujete z Prahy všechny obyvatele a pustíte do města pouze retardy, sprejery, kočovné národy (a né že mě někdo obviní, že jsem napsal cigány!) a lidi s akutním, neléčitelným průjmem. Tak přesně nějak takhle vypadá Budapešť. Všechno trochu zachraňují nádherné budovy, které tady zanechali Turci a další národy, za což by jim Maďaři měli děkovat do nekonečna, páč jinak by to tam vypadalo jak v Ostravě.

Lidé byli milí, pokud jste tedy narazili na někoho, kdo měl všechny končetiny, popřípadě mozek v hlavě. Zbytek vypadal, jako kdyby zrovna skončila válka a oni se na radost toho ožrali a posrali. A z nepochopitelného důvodu na sebe oblíknuli outfit z roku 1983. Což je na druhou stranu pozitivní, protože většina čechů sem zapadne a vůbec nevypadají jako turisti.

Velkou záhadou je pak maďarština, což, jak jsem vypozoroval, není jazyk, ale pouze hra maďarů s cizinci, kdy vyslovují ty nejblbější a nejsložitější slova co je napadnou – což ve finále, kdy jim nerozumíte, vypadá, jako by to byl skutečný jazyk. Naštěstí stačí malý trik a budete umět maďarštinu taky: k prvnímu slovu přidejte roš, k druhému tétek a k třetímu yorok. A umíte maďarsky. Příklad: Kolik stojí pivo? Maďarsky: Kolikóroš stojététek pivoyorok?

První večer jsme zašli do pizzérky na véču. Neměli tam gambáče ani utopence, tak jsme si dali nějaký saláty a žrádlo celkem za necelých osm tisíc. Forinty jsou skvělá věc, protože je skvělé vybírat každý den DESET tisíc z bankomatu a chodit na večeře za OSM tisíc. Jak často se vám tohle poštěstí v Praze? Kdo z vás, přátelé, na to má? V té pizzerii měli dokonce raky. Jako živý. Fakt. Obsluha byla vynikající, ale jídlo stálo docela za hovno. Což nasere, když vezmete v potaz, že stálo OSM litrů! Ale salám byl dobrej, aspoň že ti Maďaři uměj jednu věc (na rozdíl třeba od Slováků, kteří neuměj nic hej).

Druhej den jsme jeli do tropicária, páč tam mají žraloky. Cesta vyžadovala přesun tramvají a autobusem a to je taky na samostatnou úvahu, protože jestli jste si někdy mysleli, že středověk skončil, tak ne, středověk trvá. Jízda v jejich MHD tak přináší smíšené pocity – máte pocit, že jste nasedli do stroje času, ale zároveň si připadáte, jako by vás zrovna deportovali do toho nejodpornějšího tureckýho vězení, viz foto.

V tropicáriu jsme uviděli žraloky, kapry, rejnoky, aligátora, nějaký vopice co pořád sraly a kudlanku nábožnou. Úspěšný výlet.

No a večer byl koncert. O hale jsem psal už při loňském koncertu Joanny Newsom, takže copy/paste: Maďarská národní koncertní síň Bély Bártoka byla postavena v roce 2006 jako jedno z posledních děl mistra zvuku a audiofila Russella Johnsona, který stojí za zvukovým řešením prakticky všech významným síňí postavených za posledních deset let. S kapacitou 1700 lidí, obrovskými varhany v čele a profesionálními nahrávacími studii ve svých útrobách se tento třípatrový “gotika-potkává-modernu” kolos hned o rok později zařazuje na seznam pěti nejlepších koncertních síňí na světě.Myslím, že je tady někde i fotka. Těžko byste ve střední Evropě hledali lepší halu pro Solaris. Tenhle chrám moderní klasické hudby je dechberoucí.

Lístky do první řady za dvě kila jsou pak výsměch. Za stejnou cenu si můžete v Čechách například koupit jednu pětadvacetinu vstupenky na Helenu Vondráčkovou v Lucerně 22.12.2012. Program měl začínat o půl osmé, kolem třičtvrtě už byla na pódiu jak Krakovská sinfonietta, tak Frost s Bjarnasonem. Bjarnason, který mimo jiné vypadá jako Harry Potter po skřipci, se ujal dirigování a začala spanilá jízda soundtrackem k Solaris, který byl přehrán celý, včetně několika klavírních intermezzí v podání Bjarnasona. Proti němu seděl bosý a koncentrovaný Frost, který neustále jemně a systematicky popoháněl symfonickou část svými kytarovými efekty a stěnami hluku, který přecházely z nenápadných (po drtivou většinu času) po hřmotné. Ačkoliv je Solaris extrémně ambientním a minimalistickým kouskem, který těží svoji energii a působivost právě z klidných ploch a z vcelku nadměrného využívání ticha ve prospěch budoucího tónu, došlo i na dva momenty, kdy byl právě Frost tím hlavním hybatelem, kdy se jeho drone vyšponoval do extrémní hlasitosti pohlcující všechno symfonické sebou. V ten moment bylo Solaris nejpůsobivější a nejemotivnější. A nebo to bylo prostě jen kurva tím, že to bylo fakt hlasitý. Každopádně abych to nějak zakončil, subtilní Solaris naživo funguje daleko více než z desky (tradá, velký překvapení!). Jestliže mi na desce pořád něco chybělo a ve velké míře to byla právě forma nějakého mohutného klimaxu, naživo fungovalo zámýšlené uspořádání (průběh = klimax) na výbornou, aniž by nastal pocit, že tomu něco chybí. To celé doprovázela střídmá videoprojekce, sestávající se z fotek z filmu prolínajících se v nějakým šíleně zastaralým módu (což se rovná umění, že jo).

Po Solaris přišla na řadu pauza, kdy se lidi ve večerních šatech šli vychcat, vysrat a dát si brandy, zatímco lidi v mikinách si dali cigáro. Poté přišla na scénu už samotná Krakovská sinfonietta a odehrála část Goreckého 3. symfonie a jestli nejsem magor, tak i Partovu Fratres for Violin, Strings and Percussion. Ale je dost možný, že ne, páč já se ve vážný hudbě vyznám asi jako Karel Gott v dildo shopu.

Vážení přátelé, bylo to hezký. Když jsme pak mluvili s Frostem, dokonce říkal, že přijede do Prahy. Ale byla to taková ta věta typu jo-přijedu-klidně-i-do-Litoměřic-wtf-is-this-guy? Každopádně, řekl to.

Fotka s Frostem

Moje kalhoty po fotografii s Frostem

Black Swan – Aeterna

• Black Swan . Aeterna
• 2012 . United States
• drone. minimal. ambient. noise
• BUY!!

A máme tu další album roku. Což není nic šokujícího, protože každý rok se urodí tak 40 alb roku. Tentokrát je tu ale vážná šance, že tohle album až do konce roku zůstane opravdovým albem roku, co se žánru DRONE týče (drone jsem napsal tiskacím, protože jsem chtěl, abyste věděli o čem bude řeč, protože vím, že pro drtivou většinu vás, kulturních barbarů, je drone asi tak zábavný jako sledovat čtrnáct dní starou skvrnu od paštiky na podlaze), páč v podstatě všechny recenze obsahují slova jako MASTERPIECE, BEST, SHIT MY PANTS. Jestli si teď říkáte „ok, kurva, to teda bude fakt skvělý“, nezapomínejte, že většině z těch bloggerů je 17 let, mají na obličeji uher velký jako zadek JLo a pravděpodobně do svých 22 let spáchají sebevraždu, protože je nikdo nemá rád. Což samozřejmě neplatí pro mě, jelikož já mám 60 centimetrový penis, boží tělo a 2, slovy dva, kamarády.

Black Swan vydal svoji novinku In 8 movements někdy v roce 2010 a i když tam ještě byly slyšet určité rezervy, byla dobrá. Loni vydal druhou desku The Quiet Divide a ta byla ještě lepší. Letos vydal třetí desku Aeterna a ta je nejlepší.  Není jednoduché být hudebním publicistou. Chce to dřinu, shánění informací a odříkání.

Black Swan je na informace dost skoupý. Nikdo pořád neví, kdo to je (ani jeho nejbližší přátelé nemají tucha, jak se jednou svěřil), což je prý proto, že by jakákoliv informace mohla vést k odvedení pozornosti od samotné hudby, blá blá. Nicméně, ve třech rozhovorech co jsem četl se ani jednou nezmínil o Berlíně nebo Bonusovi, takže jedno každopádně víme jistě – Lukáš Benda to není.

Důvody proč je Aeterna zatím jeho nejlepším dílem jsou jednoduché. Black Swan přetavil rovnici nudy a napětí a smíchal je dohromady s citem hodným Caretakera a melancholií Willamette. Tyhle dvě jména se mi v hlavě točí pořád dokola zatímco hraje Aeterna a je to právě minimalistická kombinace základních prvků těchto projektů, která do alba vnesla “život”, náladu a hlavně kurevskou porci atmosféry.

Dalším bodem úspěchu pak je jasná a citelná gradace, která se skrz šum a desítky nuancí stále více blíží bodu varu. Gradace ve formě samplů, které jsou znečištěny, znásilněny, pohozeny vedle hlavního proudu zvuku. Klavír, vylézající odnikud a zase padající dlouhou cestou zpět. Staré časy, romanci ale zároveň i nejistotu a primární smutek vyvolávající chorál v podbízivé Variation, 618. To, že album má jednotnou linku, která celou dobu stoupá vzhůru a nabaluje se jako sněhová koule je pak efekt, který nejenom, že funguje na výbornou ve smyslu budování atmosféry, ale i ve smyslu katarze, která pak přichází v podobě 23 minutového eposu Dying God. V jedné ze zahraničních recenzí se objevilo:  the world’s first epic-drone track and possibly one of the most incredible things you’ll ever hear . Podepsat, vytisknout, zarámovat. Neuvěřitelný, epický, šílený.

Aby to všechno fungovalo, musíte Aeternu poslouchat v celku a užít si tu nádhernou cestu delíriem a temnotou od začátku do konce. V ten moment se Dying God a vlastně celé album přetaví v jednu obrovskou cinematickou koláž, která velmi snadno zasáhne vaše základní pocity – strach a smutek. Když se to povede, konečně pochopíte, že drone není sprosté slovo, že drone má smysl, že drone dokáže vyvolat emoce stejně snadno a inteligentně, jako „normální“ hudba. A to je na Black Swan to největší plus. Přistupnost nepřístupného.

Ben Frost/Daniel Bjarnason – Solaris

• Ben Frost/Daniel Bjarnason . Solaris
• 2011 . Iceland
• minimal.modern classical.ambient
• BUY!

Když jsem se vloni nebo předloni dozvěděl, že Ben Frost a Daníel Bjarnason společně pracují na alternativním soundtracku k Tarkovského Solaris, nebyl jsem ani trochu překvapený. Frost sám několikrát prohlásil, že Solaris je jeho nejoblíbenější snímek, Bjarnason se také sympatiemi k Stalkerovi a spol. netajil a že se Ben a Daníel mají rádi navzájem, to je stará písnička. Když se Frosta ptali, jak vnímá rozdíl mezi kolaborací a sólo tvorbou, odpověděl: „I suppose it’s like the difference between a one night stand and fucking someone who you have gone out with for years.“ Rovnice o žádné neznámé, která nepotřebuje lomítko. Jenže i přesto, že všechno dává smysl, byl tu malý háček – co vlastně chtějí vytvořit? Protože, řekněme si to na rovinu, ani jeden z nich si s ambientem moc netyká.

Byly časy, které by se daly ve Frostově diskografii nazvat ambientními. Jenže ty už dávno odvál čas, Music for Sad Children má nálepku 2001. A za těch jedenáct let se toho dost změnilo. Například Ben Frost už nehraje ambient. I když – tady je zase háček. On ten ambient pořád hraje, a zároveň nehraje.

Delší dobu jsem si lámal hlavu s tím, jak to všechno funguje a kde se bere ta zvláštní magie, která se hrne do těla, když Ben Frost stojí před vámi a snaží se vás zabít zvukem. Vždycky jsem se těšil, až se ohromná zvuková vlna odhrne a dostane se klimaxu v podobě ambientní mezihry, která je pouze přípravkou, malým bezpečným koutkem, než přijde další úder. Dlouhou dobu jsem si myslel, že magie je v kombinování těchto vln, noise/dronových útoků a ambientních poloh. Byl to omyl.

Ježíš a Christian Bale v jednom - Ben Frost!

 Půvab Bena Frosta spočívá v tom, že jeho hudba je ambient i noise zároveň. Pakliže si rozeberete jeho píseň na základní stavební prvky, v drtivé většině případů najdete klasicky konstruovaný ambientní základ, který by mohl fungovat už z podstaty a kvality sám o sobě – ale je pokaždé překrytý něčím bolestným a hlasitým, co zničí pracně stavěnou symfonickou konstrukci hlukem a chaosem. Citelný je tento postup například v Theory of Machines, písni otevírající stejnojmenné album. A když vás to ani tam netrkne, pak si zkuste poslechnout Killshot. V podstatě celé Theory of Machines a By the Throat těží ze souboje relaxu a napětí.

„I mean, that can be extremely aggressive, extremely loud and violent, but in the same time, it can be very beautiful. That is what Theory of Machines is about.“

 Daníel Bjarnason, Frostův kolega a stejně jako on spoluzakladatel islandského labelu Bedroom Community, funguje na velmi podobném principu. Až na to, že ambientní rovinu své tvorby neustále rozvíjí o další a další složky většinou temného, ale organického rázu. Dva roky starý debut Processions se může pyšnit neuvěřitelně květnatým a živým zvukem, ovšem pořád zůstává symfonií značně nepříjemnou a rozhodně neleží v typickém vymezení pojmu ambient. Příkladem budiž vynikající Sorrow Conquers Happiness.

Když se spojí Frost a Bjarnason, povede to k dvěma výsledkům. Vznikne buď symfonická balada zašlapaná hromadou hluku, nebo příjemný ambient, pokud dojde ke kompromisu z Frostovy strany. A že ke kompromisu dojde, bylo jasné od začátku, protože Frost, když už odbočuje ze své hlavní tvorby, zkouší něco jiného (a povětšinou střídmějšího). A Solaris není jeho první filmovou participací. Jen loni nahrál soundtrack k dokumentu The Invisibles, poté dělal s Julií Leigh na jejím erotickém dramatu Sleeping Beauty. V obou případech došlo na delší klidné pasáže, hravost, jednoduchost a přímočarost.

Daniel Bjarnason a Daniel Bjarnason v jednom - Daniel Bjarnason!

Je třeba říct, že duo Frost/Bjarnason už od začátku přistupovalo k Solaris s myšlenkou na něco kompletně nového, něco, co se nebude opírat o film ani předešlé soundtracky. Nečekejte chronologický přepis lásky a frustrace, scénami inspirované sekvence, vykrádání známých motivů. Na jednu stranu je to chvályhodné, na druhou stranu odvážné, protože jak knižní, tak filmová předloha nasadily laťku nechutně vysoko – tak vysoko, že jakákoliv jiná interpretace může v očích fanoušků okamžitě pohořet, i když bude povedená. Zachování nálady bylo tedy klíčovým prvkem. Prvkem, který může pomoct imaginaci posluchače a zároveň přihrát plusové body při srovnávání, kterému se nikdo postižený originálem nevyhne.

We Don’t Need Other Worlds, We Need Mirrors nastupuje s křišťálově jemnou a odcizenou melodramatičností. Neoklasické prvky se pevně ustalují a na povrch vystupují první silnější linky, které ovšem nikdy nedosáhnou vrcholu. Jako by někde v pozadí seděl Frostův mentor Eno a neustále křičel: „Crescendo a calmando, a pořád dokola!“ Neustálé nádechy a žádná ejakulace. Původní OST, který měl na svědomí Tarkovského dvorní skladatel Artěmjev, dával velký důraz na sci-fi element, na přítomnost stroje. Tady se hned od prvního songu hraje na lidskou notu. Důkazem budiž hned další v pořadí, Simulacra, rozdělená do dvou částí. Ponořuje se do lidské nejistoty a odcizenosti za pomoci velmi jemných vrcholů, které se stupňují tak, jak se stupňuje panika u Tarkovského.

Simulacra je signifikantní. Definuje celé album, jeho křehkost a touhu vymanit se z křeče, která ho svírá. Jenže uvolnění nepřijde. Frost a Bjarnason místo toho přidávají další kousky nervní skládačky. Kontrabas v Reyja a první silný, hlasitý vrchol přechází do fortissimo piana, pokračuje v melancholické Cruel Miracles a končí opět hlasitě a neurvale, aby se mohlo začít od začátku. Nebo taky temné podtóny vyhřezávající na samém konci. Příznačné pro album je, že se musíte naučit číst mezi řádky. Solaris (nikoliv Sólaris) funguje jako celek, a pokud nebudete dávat pozor po celou dobu, uniknou vám podstatné momenty, které objasňují a opodstatňují, co bylo nebo co přijde.

Frost a Bjarnason nahrávali s uznávaným krakovským symfonickým orchestrem a všech já-přesně-netuším-kolik-členů-tak-cca-40 je tu znát. Kompoziční minimalismus je podpořen maximalismem detailu. Frost i Bjarnason jsou hudebníci, kteří pilují každou sekundu své hudby. To je na jednu stranu vynikající, protože při poslechu máte pocit, jako byste poslouchali mechanickou linku procitající do nového organického života, na druhou stranu album svojí profesorskou jistotou a dokonalostí chvílemi nudí. Problém je, že nikdy nedojde ke katarzi – katarzi odpovídající napětí, které je průběžně budováno a opětovně zahlazováno. Čestnou výjimkou budiž menší sonická vlna, která se přežene nad Unbreakable Silence. Tady je taky nejpatrnější rozložení rolí – Bjarnason vykrádá své vlastní postupy a Frost to zaštiťuje minimalistickou sonickou hrou s hlukem a ozvěnou.

Je dobré studovat Solaris opakovaným poslechem. Z jednoho motivu začnou vycházet další, celková atmosféra se přelévá do několika rovin, „breakdowny“ jsou najednou vrcholy a „vrcholy“ jsou půdou pod nohama. Ale, jak už jsem zmínil, akademická přesnost a strojová nechuť ukázat lidský faktor (který tu je obsahem, nikoliv formou) drží album od stoprocentního účinku. Ve finále vám bude smutno, možná dolehne i tíseň, ale nic z toho vás nechytne za srdce. Opravdově. A tak, jaký paradox, tenhle křehký kousek má o kousek menší duši než By the Throat nebo Processions. Což je vzhledem k prostředkům a výrazivu, kterých bylo použito, velká škoda.

PSÁNO PRO FULL MOON MAGAZINE.

Alog – Unemployed

• Alog . Unemployed
• 2011 . Norway
• experimental. electronic. acoustic. avant-garde

Jelikož jsem podle wordpressu a googlu zjistil, že na tuto stránku chodí i lidé z vesnic, dovolil jsem si nakreslit mapu, aby jsme všichni věděli, kde to Norsko vlastně je.

Teď když jsme v obraze, Alog vznikli ve městečku Tromso. Toto městečko má dvě zajímavosti. Jednak se druhé o píše přeškrtnuté, ale nechce se mi s tím pitvat. Za druhé, leží úplně jinde, než kam ukazuje šipka na mapě. Nic víc zajímavýho se o týhle díře říct nedá. Každopádně, tady se potkali Espen Sommer Eide a Dag-Are Haugen. Kromě toho, že Norové mají tak cool jména, že si ani nemusí vymýšlet přezdívky, bylo na nich zajímavého i to, že jeden z nich uměl na počítači a druhý uměl hrát na všechny hudební nástroje na světě, kromě kytary. To jsem si zrovna vymyslel, ale můžete si to ověřit? Nemůžete.

To všechno se událo koncem devadesátých let a výsledkem bylo vynikající debutové album Red Swing Shift. Kluci našli dokonalý kompromis mezi akustikou a elektronikou a to vše v následujících letech rozvíjeli nejen svým vlastním hudebním umem, ale i svým “alogickým” softwarem, který si Espen Eide speciálně pro kapelu vyvinul. Vrchol přišel v roce 2005, kdy Alog vyhráli cenu Spellemann, norskou obdobu Grammy nebo českých Andělů .

Přesuňme se v této sáze až na konec. Je listopad roku 2011 a Alog vydávají na labelu Rune Grammofon (to je ten label, který vydává tak šílený alba, že jej uznávají všichni alternativci, ale nikdo z nich není schopný doposlouchat jediné album do konce = alternativní alternativa) svoje páté a zatím poslední album Unemployed.

Vzhledem k tomu, že Alog u nás poslouchají asi dva lidi: Alog nejsou snadný poslech. Na druhou stranu, Alog nejsou ani pro náročné posluchače. Stojí někde uprostřed, v bodě, kde se všechno ještě dá pochopit. Jak už bylo řečeno, primárním poznávacím znamením je míchání elektroniky a akustiky. Alog k tomu využívají v podstatě všechny možné známé a používané finty, ať už jde o field recordings, samplování nebo tisíce možných efektů. Unemployed tak stejně jako jejich tvorba zní jako nic předtím. Všechno je originální a jedinečné, přesto stejně snadno identifikovatelné. Díky této diverzitě v postupu a tvorbě je pak radost poslouchat alba jako je Unemployed, protože se dostanete na desítky míst ve své hlavě a vytvoříte stovky pocitů, nakombinované z nekombinovatelného.

Není vůbec divné, když folkový song, tedy něco, co mohlo být folkovým songem, končí v rozmazaných hranicí noisu. V království Alog není nic vyjímečného, když vezmete staré varhany a přeměníte je v ambientní kvazi-koláž (Orgosolo, Apeland). V království Alog můžete v jednu minutu vzpomínat na Throbbing Gristle a o pár okamžiků později stepovat nohou do rytmu post-popové Bumlo Brenn Om Natta, jejíž nenucené tempo dopředu táhne efekty protažený vokál nizozemského básníka Jaapa Blanka. Klíčovým songem je ovšem Last day at the assembly line. Tenhle šestnáctiminutový epos tahá na povrch rituální hudbu severu a svojí neustále stupňující se smyčkou vám řekne, jestli je to váš šálek čaje nebo nikoliv. Máte rádi Cabaret Voltaire? Jestli je odpověď ano, stahujte.

Alog se povedlo natočit další album, které skáče z jedné nálady do druhé a nevypadá přitom jako paskvil. Je stejně tak smutné jako hravé, nepříjemné jako přirozené. Bohužel, stejně tak se dá napsat, že Alog natočili další album, které nikdo neuslyší, které nebude nikdo opěvovat, které skončí v zapomnění severu.

Originalita se nevyplácí.

Erland Dahlen – Rolling Bomber

• Erland Dahlen . Rolling Bomber
• 2012 . Norway
• avant-garde claustrophobic drumm session
• HISVoice

UPOZORNĚNÍ!

V tomto článku se nevyskytuje žádný popový umělec, je tedy elitářská!

Když se Rusko, Německo, Japonsko a USA neměli moc v lásce, americká vláda zavedla přísná omezení na používání kovu. V hudebním průmyslu se takové omezení dotklo například i velkovýroby bicích souprav – bicí můžou obsahovat pouze 10% kovu, zbytek dřevo, tak znělo nařízení. Z této doby pochází i legendární a sběratelský kousek Rolling Bomber (především javor a ořech), souprava vyráběná společností Slingerland.  Jeden z těchto kousků, specifický svým hřejivým a tříštivým zvukem, před lety doputoval i do vlastnictví Erlanda Dahlena.

Že nevíte kdo je Erland Dahlen mě nepřekvapuje, když máte hlavu plnou informací typu, jak velký kozy má Dominika Mesárošová nebo kde mají nejlepší párky. Erland Dahlen je bubeník! Šok! Za poslední roky spolupracoval s několika zvučnými jmény jako třeba Mike Patton nebo Hanne Hukkelberg, ale také s několika naprosto nezvučnými jmény, jako třeba Ingrid Olava. Schválně, zkuste si to potichu říct…Ingrid Olava…nezvučné. Každopádně, v Norsku si udělal jméno především jako bubeník kapely Madrugada,  nyní pokračuje s Nilsem Molvaerem. Kromě toho ale letos vydal i svoje první sólové album – Rolling Bomber.

Rolling Bomber je poctou i exhibicí. Začíná předváděčkou v Flower power, ale strach z egoistického tripu do nitra jednoho bubeníka vám hned po chvíli rozežene souhra/nesouhra kalimby a hudební pily, které si berou prostor pro sebe. Dahlenovo střídmé a cílené dávkování elektroniky vyplňuje prostor a způsobuje, že píseň, potažmo album, funguje na principu dvou nálad, nepříjemné a odlehčené, které se nepřekrývají ani nečekají, až jedna odezní – prostě fungují naráz.

Pyramid je důkazem oné symbiózy v plné kráse. Ač se v určitých momentech jedná o obrovskou sbírku avantgardních ruchů, šumů a ne-rytmů, vše dohromady slepuje právě atmosféra budoucí katarze, která ovšem nikdy nepřichází. Je to, jako by někdo natáčel kraut-rockové písničky a uprostřed songu si řekl, že to stačí. Klimaxem není vyvrcholení, tolik typické pro klasický postup, ale právě průběh. Album v podstatě funguje jako dlouhý a velmi sexy drum roll, který ovšem nikdy neměl v plánu explodovat. Repetetivnost zároveň dodává albu lehce klaustrofobický nádech.

Použití hudební pily, kalimby, elektroniky a dalších nástrojů (a že jich je, rumba koule, samba bubny, gong, tympány) tedy nepůsobí jako nadstandard, ale substituují tu lepidlo, které drží pohromadě v podstatě jednoduché experimentální pokusy „co já všechno dokážu vyloudit z těch starých bicích.“ Ono ždímání výjimečného zvuku je pak nejlépe slyšitelné ve skladbě Monkey, kde Dahlen využívá 100% povrchu.  Tribal prvky jsou pak už třešničkou na dortu.

Dahlen neskončil jako onanista předvádějící, co všechno dokáže. Místo toho s lehkostí představil varianty, které je možné poskládat z maxima minimalismu. Napsal bych toho ještě víc, ale chce se mi strašně srát.

Fjordne – Charles Rendition

• Fjordne - Charles Rendition
• 2011 . Japan
• ambient.piano.jazz.electronics

It was like being born for a second time – everything was new, everything was yet to be learned, and we had no prior knowledge we could apply to help us make sense of the overwhelming impressions that were bombarding us from all sides. They told us that we had been found wandering in the forest, completely naked and completely alone, with no sign of how we got there or how we had survived. They said we had no speech then, but communicated between ourselves through glances and the most basic of gestures. They decided we must be brother and sister – how else could two children end up alone together in the woods? – though they had no way of knowing if this was true or not.

V životě jsem zažil tři hrozně divný probuzení s hudbou. To první nastalo, když hrál song I can’t see why od švédských Baxter, kteří první deskou atakovali to nejlepší z devadesátkovýho trip-hopu, aby dalším albem spadli do hoven tuctového d’n'b-nebo-co-to-sakra-bylo. Druhé divné probuzení přišlo se songem It’s not too beautiful  od výborných a historií odporně přehlížených The Beta Band. Potřetí se mi divné probuzení stalo nedávno, když hrál Fjordne a jeho song Ald Square. Všechny tyhle momenty měli takový nepříjemný snový charakter “neprobuzení”, který zapříčinil, že jsem netušil, jestli spím nebo bdím. Moment, kdy si prohlížíte pokoj a zjišťujete, jestli je všechno opravdové a hmatatelné. Asi jako byste prošli hvězdnou bránou. Nebo uviděli Jiřinu Bohdalovou nahou. Něco takového. Baxter to zřejmě způsobili jejich hypnotickou linkou, Beta Band měli štěstí, že k ránu silně pršelo a ty smyčce se prostě po chvíli zadřou pod kůži. Fjordne to dokázal, protože ta písnička zní doopravdy jako sen. To už mi ale pěkně jebe, což?

We were taken in by a distinguished gentleman, one of the most important men in the town, who clothed us and fed us and hired a tutor to conquer our muteness. Our new patron thought that the best way for us to adjust to civilised living was to be immersed in it, so he took us with him wherever he went: to the office where he managed his factory business, to the meetings of the town council on which he sat, and to the bars and cafes he frequented in the evenings. I was dazzled by all of it, but especially by the nightlife – there was an energy and urgency to it that I did not understand, but nonetheless found intoxicating.

 V tom třetí případě, o kterém tu dneska píšu: Ald square působí, jako šedesátkový jazz smíchaný s těmi nejlepšími ingrediencemi, které do hudby přinesl The Caretaker. Šum, praskot, nedefinovatelnost v čase (vlastně naprosto jasná definovatelnost, wtf?), klavír jdoucí přes rytmiku, do pozadí vtlačená dechová sekce, všechno je špatně, ale přitom to svým zvláštním způsobem funguje jako nějaká magická zastávka v čase. Jo, frenetické, to je to slovo, na které jsem si nemohl vzpomenout.

Late one night we were sat in our patron’s favourite haunt. He was acting strangely again, as he often did by this point in the night (drunk, I would later realise). The pianist was playing something slow and dreamy, the notes drifting reluctantly through the smoke. Suddenly I was overcome by a sense of enormous grief and loss, and I realised that I could not remember anything about my life in the forest, before we were found and brought to the town. I looked across the bar at my sister, but I could not recall any memory of her before the moment when the lumberjacks who found us first called out to us with voices that seemed to rend the silence of the world.

 Fjordne je třicátník jménem Schunichiro Fujimoto a je odtud - 東京都 . Čert ví, co to znamená, ale sázím na Japonsko, Malajsii nebo Olomouc. Charles Rendition je jeho druhá deska (ale na discogs jsem našel, že pátá, přičemž všechny čtyři desky se tváří jako regulérní placky, takže jsem z toho trochu jelen) a taky druhá deska, která vyšla loni na singapurském labelu  KITCHEN (mj. aspidistrafly, Haruka Nakamura, Janis Crunch), známém pro svoji důslednost, puntičkářství a nádherné artworky. To je nám ale samozřejmě jedno, páč mi si to ukradneme z netu, páč proč bychom to měli v jednadvacátým století platit, že?

After a couple of years our patron’s business went bust, and he blamed my sister and I rather than his alcoholism, saying that we were bewitched and had brought him bad luck. He threw us out onto the streets, and, after a few weeks of sleeping under bridges and being spat at by most of the town, we were taken in by an old woman. She was very kind and very poor; she said she’d already had so much bad luck in her life that a little more couldn’t hurt. Together we managed to eke out some sort of existence, until my sister married a man from another town and moved away, and I got a job cleaning cars for a used car salesman.

Album otvírá Propheteia, stopáží klasické intro, která zároveň splňuje i svoji funkci – připraví vás velmi jasně na to, co se bude dít. Samply, trochu elektroniky v pozadí, bouře začíná, nepříjemné pocity, dechy, trocha klavírní arytmie. Můžu tomu říkat creepy smoothy jazz? Jasně, proč bych nemohl. Gathering zasadí desku do daleko příjemnější nálady, dechy jsou potlačeny, metronom v pozadí tiká a tempa se ujímá klasický kavárenský jazz šedesátých let. Trochu mi evokující třeba ranou práci  Keitha Jaretta.

Of course I went back to the forest many times, but it never stirred any memories for me, or revealed to me any secrets of my own past. Then one autumn morning, as I was on the way to work, I was about to cross the street when I saw an amazing sight. In a puddle in the road I saw reflected in the sky behind me what my old tutor, when he was teaching us the Christmas story, would have called ‘a heavenly host’. They even had an organ with them. Of course when I looked up into the sky there was nothing out of the ordinary there, and when I returned my gaze to the puddle the angelic choir had disappeared. For a moment I was dumbfounded, because I knew instinctively that what had happened was unspeakable, or rather, it was a moment of perfect speech. For the briefest of moments I had been back, I had returned to the forest.

 Ve stejném duchu pokračuje i následná Awakening, decentní, posmutnělá balada hrající v zakouřeném baru. To Forfeiture a již výše zmíněná Ald Square mění směr a tvar a jdou na to přímo z opačné strany – demontáž rytmu, disharmonie, samply, nepříjemnost. Mezi ně vklíněná Hope je naopak vynikající upbeat piano jazz balada, protkaná neuvěřitelně jemným ženským vokálem. Ve výsledku, i když dobré dvě třetiny desky odkazují na klasický piano jazz minulého století v jeho nejkrystaličtější podobě ( plus trocha té elektroniky), výsledný dojem je spíš klaustrofobický a nepříjemný, v tom nejlepším možném slova smyslu. Je pravděpodobné, že kdyby Fjordne ještě více zkoumal efekty disharmonie, pravděpodobně by to bylo ještě lepší.  Počkáme na příště.  

All of this happened many decades ago now. My sister died of cancer a while back, though her daughter still comes to visit me sometimes at the care home. I still have no recollection of what happened to me in the forest, and no new evidence has surfaced that might have shed light on where I came from. But I retain the recollection of that glimpse in the puddle, and it has become a kind of placeholder for all that I have lost. Soon I will lose that too, and silence will fall once again on the world.

Jo a ta kurzíva je příběh, který se nám album snaží sdělit. Ale to vám asi došlo, předpokládám.

Forma – Earoticon

• Forma . Earoticon
• 2011 . Czech republic
• ambient.electronica.spacejazz.abstract
• BUY!!

Bude to rok, co jsem byl na Spermu v Meet Factory. Kromě toho, že mám doteď průjem z toho jejich tofu “opravdu nejde poznat, že je to tofu” burgeru, sem tam si vzpomenu na úvodní vystoupení Formy. Tehdy jsem napsal:

 ”Že se nemusíme bát o vymření talentů řekla ostravská Forma rázně. Jejich audiovizuální reinkarnace Machatého Erotikonu byla smyslná, futuristická a mrazivá zároveň. Patřím k těm, které jejich živý soundtrack v rámci Projektu 100 minul, takže očekávání byla minimální. O to víc potěšila fungující a dýchající koncepce, která smíchala ambientní plochy, jazzové prvky a noiseové zvukobití do velmi intimního a zároveň epického akustického vystoupení. Chvílemi se, díky hudebnímu doprovodu, z Machatého love story stával až surrealistický noirový thriller, v jiných momentech na mysl vyplynula křehká podobnost s Mansellovou Fontánou. Snad má Forma v plánu tento soundtrack nějakým způsobem vydat, protože i samostatná audio stopa by tvořila nadprůměrné album.”

Co čert nechtěl, dneska vlezu na net a cestou na Pornhub mi Forma odněkud vyskočila a já zjistil, že onen soundtrack doopravdy vyšel. Už loni. Svoje opožděné zjištění tohoto faktu si omlouvám tím, že Musicserver tohle zjistí až v roce 2019, když bude Benda sestavovat žebříček 10 nejlepších kapel, které poslouchá cestou autobusem do Berlýna.

Forma původní doprovod vzala a podle svých slov “z hodiny a půl hudby a zvuků jsme vybrali několik nosných prvků z nichž jsme pak vystavěli kompletně nové skladby”. Aktuální verze se tak smrskla na 5 písniček v stopáži cca 29 minut, což je sice málo, ale čas je relativní (třeba takovej Artur Bartoš Štaidl Pomeje Bartůčky dokáže za tento časový úsek sníst 46 porcí svíčkové). Co je nejdůležitější – Earoticon zní pořád skvěle. Možná ještě líp, než jsem si ho pamatoval. Tak dobře, že by nebyla hanba u něj masturbovat. To už je trochu za hranicí, že?

Kupujte, nebuďte prasata a pro jednou podpořte něco, co na naší scéně nemá konkurenci. Stokoruna ještě nikoho nezabila (kromě lidí, kteří byli přepadeni, okradeni o stokorunu a následně zabiti).

—————————————————————————————-

Timeless black and white silent film by world-famous director Gustav Machatý and cast (camera: Václav Vích/cast: Ita Rina, Olaf Fjord, Theodor Pištěk, Charlotte Suza, Luigi Serventi) from 1929. The central theme of the film is love and relationships. The director Machatý interprets an idea that love can have many forms. We can love someone even if we’re not blindly in love and we can be attracted to a person not only on physical basis.

Approximately one year ago we have created a soundtrack for this movie and we’ve been playing it together with a movie at various festivals and other cultural events. We took out few good parts and built up completely new tracks which are available for digital download or you can buy it as a regular CD.