Tag Archive | Australia
16/10/2011  

Sleeping Beauty

  • Sleeping Beauty
  • 2011 . Australia
  • Size: 710MB, 720×384, 999kbs.
  • DVDRip, A10/V10
  • Fileserve, filesonic

Jsou dva důvody, proč se na WWWar poprvé objevuje odkaz na nějaký film. Ten první je docela jednoduchý.

Příběh. Smrtí pronásledovaná, mírně lehkomyslná univerzitní studentka Lucy přijme práci jako Šípková Růženka. V její „komnatě“ hledá starší muž erotický zážitek a po Lucy vyžaduje absolutní podřízenost. Tento znepokojující úkol jí začne zasahovat do života a ona získává vzrůstající potřebu dozvědět se, co se s ní děje, když spí. Ne, není to tak romantický jak to zní.

Druhý důvod je ještě jednodušší. Soundtrack dělal pán jménem Ben Frost.

 

 

09/06/2011  

Ben Frost:Discography

V podstatě, Frostovu hudbu nějak popsat můžete. Že to zní tak a onak, posluchač získá přibližnej obraz a všichni jsou spokojení. Jenž pak jdete na Frostův koncert a všechny ty popisky a poslechy si můžete strčit tak hluboko do vlastní prdele, jak to jen jde. Je možný, že se toho prozření ani nedožijete, protože vám ten “nepříjemný ambient” (jeden můj známej jeho desky komentoval jako chill-outové prdění) vytáhne střeva ven z těla a nechá vás ležet v agónii vlastní blbosti, mordující dalším a dalším tónem, který “zněl na tý desce vlastně tak hezky”. Bože co já bych dal za to jít na Frosta s tím známým a za možnost vidět, jak mu to “chill-outové prdění” láme kosti.

Jak tomu předejít tomu nárazu? Nijak. Frostovy desky vás nepřipraví na Frosta live. Můžete ale minimalizovat šok, pokud si pustíte třeba takovej Killshot na maximální volume, do sluchátek a budete si při tom řezat ruku pilou, zatímco na vás někdo z třetího patra hodí pytel cementu. Jo, to by docela šlo.

Frostova wikipedie říká: His live performances are guitar oriented, utilizing real-time signal processing and several high powered Guitar and Bass Amplifiers such as the Ampeg SVT and often contain moments of extreme volume with a particular emphasis on the sub-bass aspects of his work. In a live setting this makes for extremely physical performances that can verge on infrasonic.

Sám Frost nahrával Steel Wound tím způsobem, že se zavřel v opuštěný chatrči, zapojil všechny zesilovače který našel a nahrával. Nahrával na mikrofony, který byly třicet metrů od té chatrče. Sám stál uprostřed toho pekla a v jednom rozhovoru uvedl, že nepočítal s tím, že to přežije. Ta enormní síla zvuku.

Pamatuju si, že když jsme šli na Frosta poprvé, v berlínském Berghainu, nikdo z nás netušil, co to bude.

Pamatuji si, jak jsem tam stál a říkal si, jestli neočekávám moc, jestli si to sám sobě celý nezkurvím. Jenže to byl Frost a Frost přece musí být nejlepší, i když lautr netuším co od něj naživo čekat. Jestli komorní ambientovej balast nebo očistec.

Další bod, který si pamatuju je ten, že se Frost šírí jako nemoc. Nikdo ho “moc nemusel“ a teď prakticky všichni, kteří ho viděli, by si nechali jeho zadek vytetovat na obličej. Jak tam stál ten Libor a říkal, že jsme trotlové, protože jsme ten hype vyhnali až do absurdních hranic a tvrdili jsme, aniž by jsme věděli, co bude, že to samozřejmě bude to nejlepší všech dob, lepší než cola a sex a Ford Mustang a bukkake a Bastian Schweinsteiger.

Jenže o dvě hodiny později stál venku a kouřil a dívali jsme se navzájem do očí, né v zkrocená-hora-významu ale v čistě nechápavě heterosexuálním, a Libor, který kritizuje i zkritizované kritiky kritických kritik, říkal, že to byl nejlepší koncert všech dob, lepší než Rosetta. A to je co říct, protože tehdy si na toho zpěváka i šáhl (viz foto), přičemž si malinko zasvinil trenky (zepředu i zezadu).

Pamatuju si, že jsem viděl, jak se sklo mění v peklo a peklo v nebe a nebe v duny.

Tehdá (v lednu) v tom Berghainu byly obrovský repráky a tma a perverze a všechno se vyvíjelo strašně skvěle. Měli jsme burgry v Marienburgru na Marienburgrštráse, což je ta nejmíň pravděpodobná pravda v tomhle článku, která není lež. Fakt takový místo existuje. A maj tam nejlepší burgry na světě. Jsou tak dobrý, že kdyby ta kráva, ze který vyřízli to maso, byla ještě při vědomí, tak by se ochutnala. Fakt. Vyfotili jsme se jak papáme a pustit k tomu znělku z přátel, tak vám z uší vyteče cukr krystal. Tak to byl hezkej večer.

Celou dobu si říkám, jestli vlastně Frost nebyl jen hřebíčkem do rakve radosti. Taková třešnička na dortu, která slízla smetanu za všechny dobrý pocity toho výletu. Všichni dřou, ale po zápase dostane zásluhu jen jeden. Takzvaný Koller-Galásek komplex. Nebo První sex komplex? Sice to kurva bolelo, ale bylo to hezký a poprvý. Něco mezi tím, možná oboje. V Berghainu všechno klapalo jak mělo. Frost vypadal jak mesiáš z jiný planety, co přistál na Islandu a omylem narval kytaru do řitě ambientu.

Jinými slovy: bylo to tak nahlas, že jste cítili bolest, tělo, jak se pohybuje aniž chcete, maso, jak se třepe, kosti, jak se pálí. Viděl a slyšel jsem strašně moc věcí, ale nikdy nic podobného. Připadal jsem si jako infrazvuk, který napálil do betonu. Když jsem Frosta psal pro Full Moon, vůbec jsem netušil, jak to definovat. A jestli to byla nějaká náhoda či co.

(Set otvírá jednoduchý beat, přecházející v Stomp, jednu z největších “hitovek” z velmi ceněného alba Theory of Machines. Od prvních momentů máte pocit, že sledujete přistání ufo, že sledujete něco, co jste ještě nikdy neviděli. Osm světelných panelů umístěných za Frostem v kombinaci s hlasitostí zanechávají mrazivý dojem. Stomp je nicméně první a poslední song, ve kterém Frost zachybuje a začíná svoji lavinu za katarzí opět od poloviny. Ne že by to někomu vadilo. Všechny kytarové loopy vznikají live (tady ta zrada), laptopem prohnané se mění v ohlušující smyčky, které nechávají celou drone scénu někde v koutě.

Ty čtyři reproduktory, které jsem popsal výše, k těm je důležitý se vrátit. Znáte ten pocit, když jste na koncertě a basák hrábne do strun a vy cítíte, jak vám vibrují nohavice? Vynásobte to tisícem. Možná milionem. Frost do poslední kapky využil technické možnosti klubu a hrál extrémně hlasitě. Jedním dechem nutno podotknout, že nikoliv na úkor kvality zvuku. Každý tón byl i ve své maximální poloze krystalicky čistý, neničen přebasováním. Při Killshot, když se na vás valí první droneová vlna, ten úder, ten šok, měli jste vidět tváře lidí. Polovina publika si zakrývala uši s výrazy blížícími se mučeným. Cítili jste, že se vám odlepuje maso od kostí, stojí vlasy, s každým beatem cukají končetiny a přísahám bůh, že jsem při onom Killshotu měl pocit, že se mi hýbou i vnitřnosti (seriózně). V tu chvíli si uvědomíte, jak je těžký napsat report, protože 50% úspěchu čtvrteční noci záviselo na intenzitě prožitku, tvořené intenzitou zvuku. A to nejlepší nakonec – i když Frostova produkce vyvolávala jasnou a přímou fyzickou bolest (seriózně), byla zároveň i nadmíru krásná a fascinující. Jako když vás děvka kouše do péra. Rozumíme si?

Frost zcela vypustil Steel Wound, přičemž první polovinu setu zasvětil Theory of Machines a druhou půlku poslední řadovce By the throat. “Ambientní” pasáže pomalu přeléval do agresivních noise/drone/concréte ploch, kdy každý tón, echo, beat, přecházel z náhodné kakofonie do zničující melodie souzvuku. Vrcholem v jeho pozvolném vrstvení byla We love you, Michael Gira, která začínala obyčejným pípáním a jednoduchým beatem a končila nadmíru brutálním doom metalovým, efekty prohnaným riffem, alias Coda.

Druhá polovina koncertu a bolest dosahuje maxima. Frost si navíc hraje se zvukem a pouští do vás jeden tón zleva, druhý zprava, třetí zezadu. Hororová verze Jarreho. Když zavřete oči, zvuk je tak intenzivní, že poslech hudby ze sluchátek vedle toho vypadá jako špatná 64kb empétrojka. Je to všude ve vás, v hlavě, těle, krvi. “Díky Bohu” přichází víc ambientních pasáží, spojek, které slévají Killshot, The Carpathians a Petera Venkmana v jeden souvislý dechberoucí zával zvukových stěn. Pomačkaný mozek. Máte pocit, že jste uprostřed nějakého experimentu na lidech. Zároveň vás to vzrušuje a stále rozlišujete čitelné melodie a rytmus, které se dere na povrch ze zdánlivě nepropustných zvukových stěn. Závěrečná Ó God protect me se vrací obloukem k začátku setu, který končí stejným beatem jakým začal. Frost jej nechává útočit necelé tři minuty. Skleněná stěna oddělující prostor na stání od baru se každým úderem třepe a vy čekáte, kdy už konečně všechno sklo v objektu popraská a vysype se na lidi (což se bohužel/bohudík nestalo). Následuje snad první pohled do publika a zaklapnutí laptopu. Prosté, strohé, stylové.)

Píšu to proto, že to není náhoda. Vážně to je skvělý. Pokaždý. I o měsíc a něco později v Rakousku, kde měl sebou ještě kamarády (Shazad Ismaily a Borgar Magnason aka elektrický bicí a basa). Tehdy jsem teda měl už než to začlo velkou radost, protože jsme dojeli naživu. Apačka má totiž ve zvyku ničit všechny popelnice co stojí u cesty a najíždět na obrubníky. Jako, ta holka by byla na pár věcí užitečná, třeba jako dozorce do vězení nebo komparz do mexických thrillerů, ale na řízení ji teda moc nevidím. Že jsem se tehdy bál, že jak tam Frost bude mít kamarády tak už to nebude takovej brutál. Blbost. Bylo to ještě lepší. Zvukově to tedy zaostávalo za Berlínem (hlasitost), ale ta basa tomu dodala takovej hororovej nádech, že se mi chtělo plakat a kakat (zkuste to vyslovit rychle desetkrát za sebou) ve stejnej moment. Dodnes mě sere, že jsme tam nezůstali někde přes noc a nešli druhej den i na jeho provedení Solaris (každopádně Bedroom Community oznámili, že by to ještě letos mělo vyjít – yoy!)

Bratislava byla taky fajn. Když pomineme, že jsme předtím museli vytrpět asi patnáctihodinové vystoupení dvou trotlů z Košic, kteří si myslí, že když budou křičet jak mončičák a do toho pouštět stejnej bordel přes hodinu času tak z toho vznikne hudba. Jmenovali se Bios, jestli to jméno někde uvidíte tak utečte. Naštěstí byl hned vedle McDonald. Frost byl opět skvělej, opět masivní a navíc hrál i nějakej novej song či co. Škoda jen že Slováci nedokážou posoudit kdy by měli tleskat a mluvit. No už jsem toho každopádně nakecal dost. Jestli vás tohle nedonutí vidět Frosta live, tak už nevím.

Pro začátek by bylo fajn se s ním seznámit, jestli jste tak ještě neudělali. Radio-friendly kamarádi nechť to vezmou chronologicky, od vcelku příjemného ambientu na Music for sad children. Ti odvážní můžou skočit rovnou na By the throat.

Každopádně vám říkám, že jestli se do příštího roku nezastřelím, tak tohoto magora dotáhnu do Prahy ať to stojí co to stojí.

11/04/2011  

Witch Hats – Cellulite Soul

  • Witch Hats . Cellulite Soul
  • 2008 . Australia
  • In-Fidelity
  • post-punk.post-hardcore.indie-sludge dirty pop shit

Witch hats o Radiohead:

“People with wonky eyes shouldn’t play music.”

Kluci vydali v roce 2008 svoje první LP, jmenovalo se Cellulite Soul. Další citace, protože se mi nechce přemýšlet: Witch Hats abide somewhere between rhythmic psychedelic post-punk and post-hardcore. And Cellulite Soul is loud and booming but musically varied and expressive.

Samozřejmě, že se všichni ozvali, že znějí jako Birthday Party. Jako nějaký stigma, který si sebou ponese každá australská kapela. Ale nevyhnete se tomu, když prohlašujete, že Rowland byl génius a s albem vám pomáhá chlápek jménem Phill Calvert (bubeník BP).

A na desce byla flákota jménem Hellhole, spousta podladěnejch, přeladěnejch, rozladěnejch a dunivejch kytar a špíny a to všechno přeplácaný přes dozvuky britský nevinnosti a legitimity rádiových popěvků, zvuk jako kdyby The Beatles začali psát ty svoje love songy na sludgeovým festivalu. Z lokálky se stala senzace. Hlasitá, špinavá, v nitru pořád punková.

Kluci jsou momentálně ve studiu a dolaďují druhý album. Bude vynikající. Vím to.

20/02/2011  

The Black Ryder – Buy The Ticket, Take The Ride

The Black Ryder – Buy The Ticket, Take The Ride/ 2009/ Sydney/ Mexican Summer/ psych, shoegaze, electronic

▲

08/12/2010  

My Disco – Paradise

  • My Disco . Paradise
  • 2007 . Australia
  • noise-rock.post-punk.reductive art-rock,haha

 

Tahle věta by mohla bejt dobrej úvod: In October 2007, the band recorded their second album, entitled Paradise, at Electrical Audio with Steve Albini of Shellac.

Tak co, už se vám kroutí ukazovák na myši? Post-punk a lá Albini. A že hutnej. Poslední roky se všemožnejch post-punkových kapel vyrojily mraky, My Disco je všechny hážou do hoven a utíkají o světelný roky dál, tohle není emo ve stylu White Lies, tohle není žádná učesaná, načichlá kopie Joy Division, jo, o She Wants Revenge se bavíme, tohle je nádherně syrová, noise-art-dance rockem načichlá mršina všech Curtisových budoucností.

K albu, vážnějc, takhle ukradnuto z wiki: Paradise showcased another refinement of their minimalist sound, with several songs consisting of just one note, repetitive single-sentence vocals and long-sustained guitar chords. Drumlines, although minimal, still offer dance-like, albeit disjointed, beats, described as reductive art-rock.

Reductive art-rock, jasný ne?

Jo a pak je tu ještě hodně sympatických informací, jako že se pojmenovali podle songu Big Black, že hrají koncerty klidně i na ulici a zadara, že sou kámoši s Young Widows a tak, ale to se mi nechce psát.

 

 

 

17/08/2010  

Circle Pit – Bruise Constellation

“It’s like Kurt Cobain and Kim Gordon recording Stooges covers together in a garage” bol posledný koment  na ich last.fmku a ja, že to teda skúsim. Po vštkých tohtoročných gazeoch mi to pre zmenu prišiel byť dobrý nápad. No a až na to, že Cobaina som skôr videl než počul, to je popis až prekvapivo trefný. Volajú sa Jack Mannix a Anagela Bermuda, čo sú docela štýlové mená, sú z Austrálie a vyzerá to tak, že sa majú radi. Čo je pekné. A pekný je aj ich tohtoročný sebavedomý debut Bruise Constellation. Žiadny experiment, žiadna silná avantgarda a ani nič extra kontroverzné. Iba kompikovane jednoduché gitarové riffy a texty plné frustrácie, strachu a podobne vďačných tém. A majú za sebou už aj predskakovanie napríklad takým Yeah Yeah Yeahs. Aj keď to je vlastne jedno. Podstatné je, že tých pár ľudí, čo si ich už náhodou vypočuli, potešili. Občas sa dokonca Bruise Constellation spomína ako jeden z tých tohtoročne najlepších. Another Trick ako hymna tohoto leta. Tak si kľudne skúste.

  • Circle Pit . Bruise Constellation
  • 2010 . Australia
  • garage rock.indie rock.proste rock
29/07/2010  

Snowman – The Horse, the rat and the swan

Snowman hrají alternativní rock a jestli je pro vás alternativní rock málo alternativní genre v současným trendu “tenhle týden letí černoši, za měsíc wonky”, pusťte si dole přiložený video o Danielovi, co byl časovaná bomba. Stejně bych vás k tomu dřív nebo později nutil. Jestli jste to udělali, máte přehled, že tohle není Nickelback pile of shit mám kudrlinky chorus-bridge-chorus hnůj, ale něco, co si tam to slovo alternativa zaslouží.

Na druhou stranu se zase nenechte zmást tou agresí, protože dobrý dvě třetiny desky se nesou v o hodně pomalejším duchu, i když o baladách tu taky nikdo nemluví. Spíš je řeč o hodně špinavým surf rocku, post-punku, blá blá, krautrocku a…tadatadá syrový jazyky pomatenýho apokalyptickýho blues olizující všechny ty reverby, efekty, dischorted pijanos a tak. V podstatě je to všechno, co máme rádi a co letí a co jako “že před vostatníma pomlouváme”, ale pak tomu prostě neodoláme, protože čas od času se přiřítí banda band jako třeba Snowman, kdy s přehledem přejdete všechny ty škatulky z recenzí, který vám říkaj, jak to zní jak Liars, jak My Bloody Valentine, jak Bowie na speedu. Čert to vem, co by se vlastně mělo říkat? Že je to originální a v každé druhé písni tu máme vymyšlenou novou notu?

Nejdůležitější je celá ta chemie a ta se v tomhle sotva 40 minutovým příběhu o konci světa a vykoupení namíchala dostatečně silně. Není to uragán, spíš postupný ušlapávání dolů do hrobky. Hity tu, pomiňme Daniela, představují rovnici opakuj-opakuj-opakuj a blábol, dokuď se nepodrobí a neodpadne. No a jako bonus tady máš vokál, co je falsetto, co je nesrozumitelnej, co pluje na tý vlně psychedelie a kope tě kanálem směrem k hlavní.

Možná je to tím, že Snowman jsou cosmopolitan víc než ten časopis. Australan, Islanďan, Indonéský občas (je sedm ráno, nedokážu to vyskloňovat) a Engličan. Austrálie je dobita, celkem úspěšně (že mají nějaký jméno svědčí to, kdo si je vybírá jako support při protinožců tůrs / Spoon,mclusky atd), ceny v kapse, nová kapitolka v Anglii. Jestli to půjde jak to šlo, kdo může tušit. Nášlápnuto mají dobře, i Pičvork říká 8. Buďte v obraze.

Follow

Get every new post delivered to your Inbox.