Alog – Unemployed

• Alog . Unemployed
• 2011 . Norway
• experimental. electronic. acoustic. avant-garde

Jelikož jsem podle wordpressu a googlu zjistil, že na tuto stránku chodí i lidé z vesnic, dovolil jsem si nakreslit mapu, aby jsme všichni věděli, kde to Norsko vlastně je.

Teď když jsme v obraze, Alog vznikli ve městečku Tromso. Toto městečko má dvě zajímavosti. Jednak se druhé o píše přeškrtnuté, ale nechce se mi s tím pitvat. Za druhé, leží úplně jinde, než kam ukazuje šipka na mapě. Nic víc zajímavýho se o týhle díře říct nedá. Každopádně, tady se potkali Espen Sommer Eide a Dag-Are Haugen. Kromě toho, že Norové mají tak cool jména, že si ani nemusí vymýšlet přezdívky, bylo na nich zajímavého i to, že jeden z nich uměl na počítači a druhý uměl hrát na všechny hudební nástroje na světě, kromě kytary. To jsem si zrovna vymyslel, ale můžete si to ověřit? Nemůžete.

To všechno se událo koncem devadesátých let a výsledkem bylo vynikající debutové album Red Swing Shift. Kluci našli dokonalý kompromis mezi akustikou a elektronikou a to vše v následujících letech rozvíjeli nejen svým vlastním hudebním umem, ale i svým “alogickým” softwarem, který si Espen Eide speciálně pro kapelu vyvinul. Vrchol přišel v roce 2005, kdy Alog vyhráli cenu Spellemann, norskou obdobu Grammy nebo českých Andělů .

Přesuňme se v této sáze až na konec. Je listopad roku 2011 a Alog vydávají na labelu Rune Grammofon (to je ten label, který vydává tak šílený alba, že jej uznávají všichni alternativci, ale nikdo z nich není schopný doposlouchat jediné album do konce = alternativní alternativa) svoje páté a zatím poslední album Unemployed.

Vzhledem k tomu, že Alog u nás poslouchají asi dva lidi: Alog nejsou snadný poslech. Na druhou stranu, Alog nejsou ani pro náročné posluchače. Stojí někde uprostřed, v bodě, kde se všechno ještě dá pochopit. Jak už bylo řečeno, primárním poznávacím znamením je míchání elektroniky a akustiky. Alog k tomu využívají v podstatě všechny možné známé a používané finty, ať už jde o field recordings, samplování nebo tisíce možných efektů. Unemployed tak stejně jako jejich tvorba zní jako nic předtím. Všechno je originální a jedinečné, přesto stejně snadno identifikovatelné. Díky této diverzitě v postupu a tvorbě je pak radost poslouchat alba jako je Unemployed, protože se dostanete na desítky míst ve své hlavě a vytvoříte stovky pocitů, nakombinované z nekombinovatelného.

Není vůbec divné, když folkový song, tedy něco, co mohlo být folkovým songem, končí v rozmazaných hranicí noisu. V království Alog není nic vyjímečného, když vezmete staré varhany a přeměníte je v ambientní kvazi-koláž (Orgosolo, Apeland). V království Alog můžete v jednu minutu vzpomínat na Throbbing Gristle a o pár okamžiků později stepovat nohou do rytmu post-popové Bumlo Brenn Om Natta, jejíž nenucené tempo dopředu táhne efekty protažený vokál nizozemského básníka Jaapa Blanka. Klíčovým songem je ovšem Last day at the assembly line. Tenhle šestnáctiminutový epos tahá na povrch rituální hudbu severu a svojí neustále stupňující se smyčkou vám řekne, jestli je to váš šálek čaje nebo nikoliv. Máte rádi Cabaret Voltaire? Jestli je odpověď ano, stahujte.

Alog se povedlo natočit další album, které skáče z jedné nálady do druhé a nevypadá přitom jako paskvil. Je stejně tak smutné jako hravé, nepříjemné jako přirozené. Bohužel, stejně tak se dá napsat, že Alog natočili další album, které nikdo neuslyší, které nebude nikdo opěvovat, které skončí v zapomnění severu.

Originalita se nevyplácí.

Matana Roberts – COIN COIN Chapter One: Gens de couleur libres

• Matana Roberts . COIN COIN
• 2011 . USA
• free jazz. avantgarde jazz. spoken word

Nejdřív si řekneme o čem to všechno je a vy si pak řeknete, jestli do toho jdete, domluveno?

 

Před váma je totiž další deska, co má větší ambice než pásek Jarka Šimka.Tenhle opus pojednává o historii Louisiany, přesněji o historii mezi daty 1742-1830. Na mušce, středobodem a hlavním tématem je především život Marie Therese aka “Coin Coin“. Tu si na trhu (no řekněte, nebyly to úžasný časy, když jste si mohli na trhu koupit ženskou?) vyhlédl francouzský obchodník Claude Métoyen. Po pár letech ji ale nakonec propustil z otroctví, páč si našel jinou buchtu. Za to, že Coin Coin celou dobu bez odmlouvání dělala nádobí, žehlila a jen tak mimoděk odrodila deset dětí ji nakonec dal 68 akrů půdy a nějaký ty alimenty. Vím co vás teď napadlo, mě to taky napadlo… jak sakra jezdili na rodinný pikniky, když tehdy ještě neexistovaly autobusy?

 

Tahle ženská ale byla šikovná, takže se brzy vyprofilovala jako zdatná obchodnice s olejem a tabákem, který vyvážela do New Orleans. Ale o to tady nejde. Ta nejdůležitější věc je, že dala dohromady komunitu kreolú v Louisianě a začátkem 19. století založila první kostely, kam mohli chodit černí i bílí i červení, koně, lišky atd atd..

 

V kostce bychom tedy měli, o čem je valná hromada textů a co se nám album snaží vyjádřit. Tak co, jdete do toho? Jo a abych nezapomněl, celý album je avant-gardní free jazz. Ha!

 

Matana je totiž jedna z nejlepších jazzových saxofonistek současnosti. Najdete ji i v takových těch žebříčcích jako třeba 25 nejlepších jazzových muzikantů v USA. Tahle deska, řekněme první, opravdová, kde je Matana hlavní hvězdou a lodivodem, je její hledání kořenů. Už slyším, jak se desetitisíce jejich českých fanoušků co čtou tenhle časopis bouří: Louisiana? Vždyť se narodila v Chicagu, to ví snad každej!

 

Narodila, ale její rodina a její kořeny se táhnou až do Lousiany. Víte jak se v Evropě říká, že všechny cesty vedou do Říma? Tak v Americe se říká “Každá babička je z Louisiany”. True story. Zpět. Měla to být intimní zpověď jedné rodiny a hromady generací, ale Matana nakonec sáhla po širších souvislostech. Hodí se to. Kór když máte po ruce tak romantický příběh, jaký prožila Coin Coin. Ta osudovost a historie se skvěle doplňuje s výrazy a hudbou, která by jinak musela být více decentní. Takhle mohla sáhnout po všem, co jí napadlo.Piano, housle, trumpeta, tenor saxofon, doudouk (čti píšťala, s kterou arménci pasou ovce), kontrabas, bicí, kytara, cello…Bonus: orchestr navíc netvoří bezejmenní umělci, ale docela zajímaví lidé, třeba saxofonista Fred Anderson, nebo členové kapel Prefuse 73 a Tortoise.

 

Tortoise? Další zajímavý fakt – Matana je upsaná labelu Constellation records. Což znamená kromě toho, že její vinyl dostanete v krásné krabičce a s ručně napsaným poděkováním, že hodně času tráví v Montrealu a když nemá co dělat a venku třeba prší, hostuje všemožným post-rockovým kapelám na deskách. Silver Mt. Zion, Tv on the Radio, HRSTA, GY!BE a tak. Jo, já vím, že TV on the Radio nejsou post-rock, dejte mi klid.

 

Zpět. Coin Coin je jedna z nejlepších free jazzových desek tohoto roku a to můžu říct s naprostým klidem, protože jsem letos slyšel už dvě free jazzový desky! A je jedno, jak moc se toho žánru bojíte nebo jestli přivozuje noční můry. Tohle není free jazz, který by nechával veškerou imaginaci na vás. Spíš přešlapuje, ukazuje nahotu melodie ale nesklouzává v exhibici. Bonus: občas udeří formou nebo vrstvami, které byste na free jazzové desce nečekali.

 

Už třeba úvodní Rise spíš připomíná Stockhausena, strukturou a labilitou. Jen je hrána jazzovými hráči. Následná Pov Piti je zase na free jazz až moc ponurá a klaustrofobní, asi za to může onen apatický řev-zpěv, který není pro podobné kousky tolik typický. A když jsem u toho zpěvu – pokaždý je radost Matanu slyšet. Když občas vykoukne z disharmonie, můžete vsadit boty, že vás okouzlí, protože ať už jde o mluvené slovo nebo různé asociální běsnění, pokaždé dokáže vyvolat emoce. Ale je tu mnohem víc. Třeba její sólo na saxík končící Song for Eulanie. Nebo vynikající Kersaia, která přejde až nebezpečně volně z naprosté kakofonie potříštěné mluveným slovem v obskurní valčík. Jestli hledáte hranice, kde se boří a vytváří melodie, bude vás to bavit. Tady je všechno organické a živé, i když vám nikdo nehodí pod nohy rytmus, do kterého si máte vyklusávat. Vrcholem je ale jednoznačně desetiminutová I am, kde se Matana už natvrdo stylizuje do Coin Coin a převypráví svůj život, který si s radostí moc nepotykal.

 

Matana vytvořila vynikající album. Můžete se hádat, že free jazz a avant-garde jazz jsou blbosti jako hrom a že znám takových lidí, ale tohle je důkaz, že všechno jde, když se chce. Je to, jako by někdo hodil Stockhausenovy noční můry do pytle s Maxem Roachem, Keithem Tippettem a Johnem Coltranem. Žádnej úsmev, žádná radost z volnosti. Žádné klišé a atributy, které si představíte pod desetiminutovým vzduchem načichlým sólem bicích. Tady je free jazz ponurý jako sama historie.

 PSÁNO PRO FULL MOON MAGAZINE.

Zs – New Slaves

Zs . Meadow Rituals

2010 . USA

Social Registry

Brooklynská experimentální trojice Zs na svých prvních deskách koketovala s avantgardním jazzem. Koho by zajímalo, jak to zní, doporučuju jejich album Arms z roku 2007. Není špatný, ale místama mě nudí. Mlátěj do škopků a do toho foukaj do saxíků. Pak vteřinu ticho a zase do nich mlátěj a foukaj. Podle mě tomu něco chybělo…
Kluci jsou ale hlavy otevřený a jednoho dne si nad šálkem lahodné sračky ze Starbucks řekli, že to zkusí třeba s noisem, ale zachovají si svoje charakteristický prvky z předcházející tvorby, které okoření loopy a kytarou. Výsledek je skvělý.
Ačkoliv jsou z Brůklynu, města nudných rapperů, bukvic a vyfintěných hipsterů (kolikrát je to jedno a to samý), tak nemusíte mít strach z neumětelské hister sračky, kterýma tohle město solidně zaplavuje internetový éter.

Deska je minimalistická a disharmonická. Zaujme pokroucený a nervní saxík a mocné perkuse v Acres of Skin, vražedná a hypnotická Gentleman Amateur, odpočinete si u vyklidněné Masonry a hned na to vás bez slitování zadupe do země repetitivní buchar – dvacetiminutovka New Slaves – sekaný loopy doprovází zefektovaná elektrika a pak saxál. Náser. Tuhle desku bych možná doporučil fanouškům HEALTH, Merzbowa, Fuck Buttons, avantgardy a ušního šelestu. Zajímavá kombinace? Přesto celkem přesná.

Pro uvědomělejší noise maniaky je album New Slaves opravdu povinnost. HIGHLY RECOMMENDED. Už zase.

-debjot-

Minirecenze: Tsigoti – Private Poverty Speaks To The People Of The Party

• Tsigoti . Private Poverty Speaks To The People Of The Party
• 2010 . US/Italy
• avantgarde punk.cabaret.noise rock.art-rock
• 100%
  
• link odstraněn, času jste měli dost. Tohle album si zaslouží koupit!
• BUY!

Jako pozor! Je to sice objektivní a nemusí to mít žádnou váhu, ale přijměte fakt, že právě začínáte číst o nejlepším albu tohoto roku! Ono se to možná do konce roku změní, ale to bych si spíš tipnul že ne, protože Tsigoti nasadili laťku tak vysoko, že by ji ani Sotomayor nepřeskočil!

Tsigoti jsou hlavně a především Thollem Sickofwar. Thollem, jak už můžete maličko vydedukovat z jeho přezdívky, rozhodně nebere na lehkou váhu, co se kolem něj děje. Tenhle neuvěřitelně hravej a nekompromisní novátorskej pianista dal o sobě vědět už v roce 2005, aby se skrz nějaký kolaborace doblekotal do roku 2008, kdy vyšla jeho spolupráce s italským multiinstrumentalním triem pod názvemWaristerror Terroriswar – The Brutal Reality Of Modern Brutality. O co šlo? Šílená a ujetá deska se zabírala přestřelkou mezi Libanonem a Izraelem z roku 2006, jestli si to ještě pamatujete.

Už tohle není samo o sobě moc obvyklý a ani nahrávání alba nebylo zrovna “obyč”. To Thollem vzal kupu textů, které za cca rok napsal během svého pobytu v Praze, nějak divně je zpřeházel a nazpíval, s tím, že kapela dostala echo co se bude dít až během natáčení. Free art-punk. Nebo tak nějak.

Ale sere pes, pojďme do současnosti. Současnost se jmenuje leden 2010 a Thollem dal dohromady svůj další projekt, zase s těma echt muzikantama z Itálie a nazval ho Tsigoti (což znamená I see). Tsigoti se obsahem přesunulo z Izraele do Ameriky a rozhodně to neznamená, že by se ta agrese nějak rozmočila v krajkách a našlapování střevíčků. To ne. Thollem je totiž nasranej (zklamanej,paranoidní, zlej) pořád. A ty texty, panečku. Frank Zappa si musí podupávat v hrobě. Conformist Freedom, Reactionary Tourist. Ano, jde tu o čistou anti-kapitalistickou agresivní bestii, která kouše do všech nevyřčených otázek a hloupých odpovědí.

Na přetřes přijde samosebou i ten Obama (Yes we can! We?). Ale nebojte se, že by jste byli svědky nějaké sebestředné pankáčské onanie. Thollem to všechno velmi elegantně balí do těžce satirických, ironických popěvků (The Border crossed us je totální vrchol!)  a abstrakních složenin, až velmi připomíná Topola a jeho Psí vojáky – a to nejen slovem, texty, frázováním a hlasem, ale i hudebně.

Jestli se dá najít nějaký označení pro to co Tsigoti hrají, dejte mi ho. Chci ho znát. Já se spokojím s kombinací experimentálního art-punku, šlehajícího k mluvenému slovu, kabaretu a noise rocku. Je to šílená změt, někde mezi Pere Ubu, Zappou a Vojákama. A je to, je to tak sexy!

400 posluchačů na last.fm a totální nezájem hudebního světa o Tollema je pak výsměch. Flusněte hypsterům do ksichtu, Tsigoti jsou naše anarchie!

A pusťte si video, protože je to námrd pár exseláns, jak by řekl Jaromír Bosák!

Laughing Clowns – Ghosts Of An Ideal Life

• Laughing Clowns – The Ghosts Of An Ideal Life
• 1985, Australia
• post-punk, experimental, avantgarde, melancholy

Australská scéna byla z velké anglofilní „trojky“ vždycky ta nejméně známá (dokonce je tak málo známá, že se ve velké trojce ani nevyskytuje) a nebýt místního nihilisty Cavea, tak by se nikdo nenamáhal Austrálii vůbec zakreslovat do map. Co taky tam? Choděj tam nohama vzhůru, točej děsný pivo a do vody se tam může jen v surfařský kombinéze. Naštěstí tenhle národ má, z důvodů neznámých, cit pro dost specifickou hudbu. Možná to bude tím, že člověku prostě začne  z toho všeho písku, který většinu Austrálie souměrně vyplňuje trochu hrabat v makovici, že je chuť vyrazit do pouště a napsat tam blues o pochcaným písku. Ještě mě napadá možnost s míšením bývalých anglických trestanců s domorodým obyvatelstvem, čert ví a vlastně to není vůbec podstatný.  Prostě z toho všeho vylezla zcela unikátní kombinace vlastností, která posunuje písňotepectví zas do trochu jiné roviny.

Jedna taková skvadra australská si říká Laughing Clowns, a že to byli kluci šikovní (a pořád jsou, nedávno se zreunionovali) si doplníte záhy sami. Když v osmasedmdesátým, to byl punk právě vynaleznutej kult a v Anglii řval Rotten „nou fjůčr fór jů“, to všichni z toho byli odvařený, že to zní jak z jinýho vesmíru a kde-kdo měl na jazyku slova o revoluci či apokalypse.  Jenže si představte, že  naši milí klauni (jmenovitě především Ed Kuepper) se rozhodli, že punk už je nuda a dali se na post-punk experimentující se ságem a klavírem. Dokonce se jeden čas kamarádili i ze sousedem avantgardou a free-jazzem. Avšak i přes občasné avantgardní postupy, se kapela snažila udržet se především v melancholické rovině nebo jak říkáme my, post-punk rockeři,  v krasosmutnění,  které je prošpikované jasně čitelnými songy s jasnou strukturou a smyslem (člověk by si řekl, že to je přece samozřejmost, ale bohužel přátelé, není a dnes to platí mrtěnásob). Klauni absolvovali nějaké to turné s The Birthday Party po Austrálii či Evropě a postupně se z téhle kapely stala tak kultovní záležitost, že prokultovněla až do téměř úplného zapomnění.

Dneska si ale tuhle bandičku nebudeme připomínat v celé její kráse, ale jenom tu zavadím o jejich poslední studiovou desku – Ghosts Of An Ideal Life.  Ze všeho co kdy klauni vydali je právě tahle ta nejuhlazenější a nejpřístupnější se spoustou nadčasového materiálu. Postpunková kytara tam je prošpikovaná melodickým klavírem a v refrénových pasážích občasně zjemňovaná hořkosladkým saxofonem, který celou kompozici obvykle provzdušňuje (nebo jak tomu je v případě songu It Gets So Sentimental dodává songu na naléhavosti).  To vše zalito ležérně-naléhavým hlasem, který se utápí v povětšinou v existencinálních tématech (ale občas kapela odlehčí, třeba jako songu New Bully In The Town ).  Sem tam se ovšem mihnou i jiné nástroje, párkrát jsem tam slyšel dokonce i banjo (v songu Ghost of on ideal life) a další dechové nástroje.  Ale primárně se tu vyskytuje klasické složení (basa, ktara, bicí) + klavír a ságo.

Deska sice není tak dynamická a dravá, nepoužívají ani žádných čupr kytarových zkreslovačů, jak to bývá u podobných kapel dnes, ale právě jistá ležérnost a rezervovanost tomu dodává tu správnou patinu existencionální bezmocnosti.  Ovšem kapela má na svou dobu skutečně moderní zvuk a přivodí vám jistě nejednu reminiscenci. Songy No Words Of Honour (tady vysloveně, jako by se člověk probudil back in 90s, natáhl na sebe flanelku a šel do Starbucks na kafe, řešit jestli půjde na Džem nebo Smažky) anebo Winters Way jakoby předznamenávaly zvolna nastupující grungeovou vlnu.  New Bully In The Town místy zase připomíná melodie Mobyho, v Diabolic Creature si zase člověk během chvil s disharmonickým klavírem vzpomene na Paper chase, aby nakonec nechal vzpomenout na sólující avantgardu Johna Zorna v ságových pasážích během záverečného opusu The Only One That Knows.  A věřte, že na tuhle songu by si nezaskákala ani matka Sagvana Tofiho.

Ale abychom to zakončili trochu vážněji – tuhle desku nezbývá než doporučit všem co mají rádi osmdesátkovou i současnou kytarovou tvorbu a naléhavou atmosféru, která však zároveň není zbytečně patetická. Abych byl teda úplně objektivní. Není to většinou nic z čeho byste se posrali, zahrabali pod žumpu, zechcali či ejakulovali, ani malej průjem z toho mít nebudete a  dokonce tak triviální záležitost jako zvracení se při poslechu desky taky nekoná. I přesto tento drobný kaz se jedná o desku zásadního charakteru.

2-L8 – Armed Angels, Frustrated Youth, the Art of Self Deceit and Music Industry

• 2L8 . Armed Angels, Frustrated…
• 2005 . Greece
• experimental.avantgarde.post-rock.math-rock

Tady na blogu už jednou 2L8 máme. Z jejich druhý desky jsem upřímně sral týdny. Jejich první desku, Armed Angels, víceménně popsal už v předchozím postu noneto:  Lyricko-epická kapela z Řecka, která se dost těžko škatulkuje. Už jejich debut z roku 2005 Armed Angels, Frustrated Youth, the Art of Self-Deceit and Music Industry byl zvláštní směsicí žánrů(v Řecku se stal debutem roku). Z melodického folk-rocku přecházeli až k mírné kakofonii. Sem tam industrial, post-punk, art-rock, hardcore i pop. Žánrově se nijak neomezovali.

A že je to fakt směsice. Ten industriál se tu míchá se zvukem Radiohead, Michael Gira vyčuhuje za rohem, písně o sebevraždě jsou snad víc intenzivní než sebevražda sama. Emoce jsou to, co dostane největší zásah. 2L8 (čti Too Late) si všechen ten humbuk kolem nich zaslouží. Aspoň že tuhle kapelu nám dala ta zasraná země.

Libor Krejcar – Lesní hřbitovy (2004)

Máš rád WWW? Vím, že jo, tak čti dál. Libor Krejcar je všestranný umělec. Zabývá se hudbou, sochařstvím a malbou. Nejlepší na tom je, že všechny tyhle koníčky promíchává dohromady. Do své industriální, syrové elektronické muziky nemaluje obrazy pomocí štětce, ale pomocí českého jazyka. Z hrubého hudebního monolitu odsekává kusy rytmů, aby byl ještě hrubší. Nesnaž se pochopit texty. Zkoušeli jsme to s celou rodinou doma u kávy a věř mi, nešlo nám to. Z jeho textů pocítíš větší úzkost, než z textů WWW (pokud tedy nejsi Chuck Norris a úzkost nepociťuješ vůbec). Takže jak to zní ? Jako Plastic People of the Universe s fragmenty brněnské alternativy a WWW (v době Neurobeatu) dohromady + extra osobitý přístup pana Krejcara. Tuhle obecnou definici ber samozřejmě s obrovským nadhledem. Každý track je totiž úplně jiný a pokaždé převažuje jiný vliv výše jmenovaných. Dali by se krásně rozebrat, ale bylo by to zbytečné, tohle se musí prostě slyšet. Tahle deska tě v každém případě překvapí. Vyšla už 2 roky před geniálním Neurobeatem, ale to říkám jen tak mezi námi děvčaty.

-debjot-

Libor Krejcar – Lesní hřbitovy

Karen Cooper Complex – Shinjuku Birdwalk (1981)

• Karen Cooper Complex – Shinjuku Birdwalk
• 1981 USA
• post-punk, avantgarde, psych rock

Nechce se mi moc psát, takže to trochu zkrátím. Stejně si to nikdo nečte. Asi před týdnem jsem to našel v poště s nadpisem “You might find this interesting.” dál se tam psalo “We refer to it as “Analog Music from a Lost World” — previously unreleased post-punk experimental rock from 1981, unlike anything else recorded before or after.” a pak to obsahovalo už jenom samý pochvalný recenze. Tak jsem to stáhl a shledal jsem to kurevsky zajímavým, však si poslechněte We Saw Waves.

Karen Cooper Complex – We Saw Waves