strië – Öhtul

• strië . Öhtul
• 2012 . Germany?
• ambient. dark ambient. field recordings. contemporary classical
• BUY!

Strië is the moniker of multi-artist and musician Iden Reinhart, a retired prodigy actress and cellist who now lives in a secluded mansion on the rural outskirts of a town in Central Europe that shall remain nameless. Little is known of her past because Miss Reinhart made sure to erase traces of her background when she retreated from the spotlight, but in her prime she featured in several quartets performing around Europe and world-wide. With the rise to stardom, however, she also became the subject to envy and people who wanted to take advantage of her success and as a result, Iden Reinhart retired from her career at a much too early age and now lives with her Cat, leading a modest life in an elegant mansion where she in the comfort and secret of her own home creates electronic compositions with elements of the cinematic to preserve memories of her acting days.

Kdyby se rozdávaly ceny za trapný bio, Strië by se dostala minimálně do čtvrtfinále. O bio ale vůbec nejde. Kdyby lidi četli bio, minimálně půlka by okamžitě přestala poslouchat toho píčuse z Noir Desir. O co jde je hudba. A vážení přátelé, hudba strië je hudba z nebes. Měl jsem chuť ojet anděla v mlze jen co začal první track (Hällilaul). Prvně trochu šumu a field recordings, přidávají se housle, ruchy a pazvuky. Následuje éterická flétna, plující po zvuku, konstantně a hypnoticky. A mohla by plout do nekonečna, jak je hezká. Nedivím se tomu, že v Nebi všichni šukaj, protože tahle hudba je opium. Vše je krásné a jemné. Je jedno, jak moc se dnes chcete zabít. Je to pryč. Nechte si kulku na zítřek. Minimalistický zamlžený klavír. Ne nadarmo znamená Hällilaul v překladu ukolébavka. Takhle nějak by zněl The Caretaker, kdyby se narodil v romantismu, uměl na housle, byl holka a zrovna mu skončila perioda a on by radostí hrál tři tóny pořád dokola.

Druhá písnička Arabesque pokračuje ve stejném duchu za použití stejných zbraní se stejným výsledkem – fantasmagorickou hypnotickou linkou, která zůstává konstantní po celou dobu, občas přikrášlena klavírem nebo smyčci. A přes to všechno je to zase jiný prožitek, zase jiná forma zapadajícího Slunce. Tohle album si můžete pouštět jak při usínání, tak při vstávání. Obsahuje strašně mnoho forem temnoty a smutku, ale zároveň je snové a levitující. Ne, neberu LSD.

Může za to velmi střídmé užití samplů, field recordings, elektroniky – to vše protkané tklivými a plačtivými smyčci – ve finále jedna ponuře veselá koláž, která působí jako intimní procházka skrz usínající les právě proto, že obsahuje mnoho malinkých detailů, které vznikly smícháním výše zmíněných prostředků do formy, kdy nejste schopni rozeznat, co je sampl a co housle, stejně jako nejste schopni rozeznat, zda máte být smutní či veselí (Rapid Eye movement např.). Album přitom velmi jemně a pomalu přechází ze snové atmosféry do zneklidněné pomocí minimalistických meziher sovn uplácaných z ruchů. Lost in between je pak už na úplně opačném konci spektra ambientu, evokující spíš divadelní kousky Krenga než nějakou nebeskou onanii.

Ale abych to zkrátil, páč mi za to nikdo neplatí a ani sex s fanynkama z toho nemám: Ambientní překvapení roku? Jo.

Jo a jestli si to stáhnete ve tři odpoledne a pustíte si to skrz repráky od Motoroly a řeknete, že to stojí za hovno, tak se rovnou odstřelte.

Gultskra Artikler – Kasha iz topora

• Gultskra Artikler . Kasha iz topora
• 2007 . Vodka Hockey federation
• post- folk.dark ambient. folk. modern classical
• BUY!

Kdo sem chodí pravidelně, protože je sociálně narušený a dobrovolně se mučí těmito řádky, ten si jistě vzpomene, že jsme psali o labelu Miasmah, především teda o Krengovi. Jestli se vám zrovna tahle hudba líbila (Kreng, Haxan Cloak, Erik Skodvin etc), pak se vám bude líbit i Gultskra aka Alexey Devyanin. Mohl to být hokejista nebo komunista jako každej Rus, jenže místo toho si tenhle samorost stáhnul FL Studio a bylo vymalováno. Následovalo několik EP vydaných na zvučný ruských netlabelech (zvučný ruský netlabel – no to se ti povedlo), které zvedla velkou vlnu zájmu (tím velkou vlnou zájmu nemyslím články v časopisech), natolik velkou, že jeho první, pořádná, stoprocentní deska jménem Kasha iz topora v roce 2007 vychází na Miasmahu a působí jako velké plácnutí a přívalová vlna v jednom, v rybníku zvaném dark ambient.

Alexej je vlastně klasickým příkladem vzniku avantgardního hudebníka nového věku. Začíná to nenásilným a bádavým zkoumáním toho, co všechno se dá vymáčknou z Fruity Loops, až vám tenhle kanál příjde natolik placatým, že dostanete chuť přijít s něčím svým, vlastním, originálním. V případě Alexeje to bylo použití elektroakustických a akustických nástrojů, kterými se mu podařilo odpoutat od tisíců dalších kopií. Tento skok vpřed navíc dokázal vcelku jednoduše a přirozeně dostat do jeho hudby to nejdůležitější – duši zavátých sibiřských plání. Avantgardní nástroje a postupy, akustické aranže – odtud je jen krůček k symbióze s vlastní mytologií a minulostí. Kasha Iz Topora je ve finále lidovým albem nového tisíciletí, odpoutaná od IDM a ambient pokusů. Posun směrem k acoustic doomu byl logickým vyústěním cesty, kterou tenhle mladík začal. A nadšené recenze a pochvaly od Erika Skonvida byly jen na místě.Tento mix lidové pachutě je zamořený něčím nepoznaným, až příliš abstrakním, aby někdo mohl s klidem říct, že někdy něco podobného slyšel – na druhou stranu, ona sibiřská samota Dálného východu zakondenzovaného v každé sekundě působí familiérně. Vybaví se vám karavany a nehostinost. Mongolové na koních co pomocí orlů loví vlky (jako fakt, doopravdy tak tráví nedělní odpoledne, páč tam nemaj multikina!), starý plesnivý báby s vysušenýma ceckama…to už zacházím do detailů.

Pointa je taková, že Kasha Iz Topora je uzavřený prostor, plný lidové hudby, podaný ve velice abstrakní formě, jasně čitelný a symfonický ve své podstatě (viz úvodní trojblok), nebo nečitelný, umíchaný z dadaistických kompozicí, ruchů a samplů (prostředek alba).

A do sluchátek, hovada! (ta bílá věc s jackem na konci, navržená retardama v Pekle co se prodává s iPodem se jako sluchátka nepočítá)

Teargas and Plateglass – Black Triage

• Teargas and Plateglass . Black Triage
• 2007 . United States
• dark trip-hop temný jako hrnek kvalitní kávy Dadák

Když jsem zakládal tenhle blog, říkal jsem si, že sem jako jedno z prvních alb musím dát Black Triage od amerického projektu Teargas and Plateglass. Takže když jsem si dnes uvědomil, že tu ještě není, dal jsem si rovnou šest facek.

Teargas and Plateglass není ani jeden pán, ani dva, ale podle všeho nějaké uskupení umělců, které si zakládá na anonymitě (ale vzhledem k tomu, že se hned na debutu podílela Jocelyn Pook  a kámoší s lidmi jako Tweaker a Danger Mouse, tak o žádný hochy ze sklepa v Ohiu asi nepůjde), na něčem, co můžete nazvat politickou angažovaností (stop genocidám) a hodně temné dávce temnoty (temná dávka temnoty. Ano, i takové obraty jsem schopen vymyslet).

Takže, rád bych byl teď za toho chytrýho, ale kromě těchto málo informací není v podstatě nic bližšího známo. Kluci dali poslední interview někdy v roce 2005 a to ještě ke všemu odpovídali stylem fotbalista (Jak byste popsal první gól? “no, von mi to nahrál, poslal mi to, já cejtil že je to dobrý, sem se do toho opřel a bylo to”). Něco málo je ještě na jejich wiki, jako že jednou jedinkrát vyrazili anonymně na tour a to do východní Evropy – wtf? Opravdová perlička je ovšem zajímavost, že jejich songy několikrát zazněly v Kriminálce New York a Miami. To je asi tak šílený, jako kdyby během znělky k Ulici hráli Fantomas. Což by vypadalo nějak takto:

Black Triage je druhá deska tohoto obskurního uskupení a (když pominu, že je lepší než první deska) je rozhodně lepší, než první deska. Dark ambient potkává dark industrial potkává dark trip-hop potkává dark electro potkává dark martial music. Všechny beaty jsou hrány o 200% pomaleji než by hrány být měly. Kupte si pořádný sluchátka a zemřete, něco na ten způsob. Nikde nevyzařuje ani kousek naděje. Ona je otázka: mělo by album zabývající se genocidou vyzařovat nějakou naději?  Vrchol přijde už s třetím songem One day across the valley, který je protkán povídáním Valentiny Iribagizy, ženy známé jako Ta, která odmítla zemřít (během masakru v Rwandě)

“Then, when the war began, people changed. One day across the valley, we saw houses burning and people fleeing from their homes.

I was a young girl. My parents thought the church was safe because no one would be killed in a church. When we arrived, I could see the older people were very sad and upset. Everybody was scared, but nobody knew what was going to happen.

I saw the soldiers come in, and they started shooting and shooting. All we had to defend ourselves were rocks. And our local governor, Gacumbizi, came in and stood in front of us. Gacumbizi said that everyone should know what they were there for. He said that all those who were there should be killed, that no one should survive.

Then they started killing, hacking with their machetes. They kept doing it, and I was hiding under dead people. They didn’t kill me. Because of the blood covering me, they thought they had killed me.

It was very late, around 2:00 AM, when the Interahamwe came back. One of them stepped on my head. He was shaking me with his foot to see if I was alive. He said, “This thing is dead,” and so they left. I lived among the dead for a long time. At night, the dogs would come to eat the bodies. Once a dog was eating someone next to me. I threw something at the dog and he ran away. I hid in a small room. That’s where I stayed and slept for 43 days.

I felt a lot of pain, a lot of pain, because my fingers had been chopped off. And my head had been cut. I was very sad because my family was all dead. I was waiting to die myself. I didn’t think I was going to survive.

Ano, na léto jako dělané. A ano, můžete všechny svoje trip-hopový srajdy hodit do koše, až tohle stáhnete.

PS: Ne, to video není jen nějaká zpatlanina. Pořádně se podívejte.

Mixtape: ValkyR – The Misshapen

Mixtape: ValkyR – The Misshapen

ValkyR je francouz jak poleno jménem Marius Kovacs. Žije v Paříži, má rád drone, dark ambient, dubstep a klasiku. Vydává na netlabelu Pavillon 36. Tohle je jeho rok a něco stará mixtape, která se taky objevila na jeho domovském netlabelu a kterou Vám doporučuji stáhnout, pokud u vás nastane jedna z následujících situací:

 

- pracujete v Guantanamo bay

- chcete, aby vaší přítelkyni praskl mozek a vytekl okem na podlahu.

 

Ano, je to velmi příjemný poslech. Šilaut, jak by řekl Robert Reichel.

Kreng – Grimoire

•  Kreng . Grimoire
• 2011. Belgium
• dark ambient. noise. opera. drone. free fear

Povětšinou mi jde psaní samo od sebe. Stačí si pustit první song a víte, jak ty pocity zmlátit textem, nějak se to vždycky poskládá. Většina alb kooperuje s mým mozkem na výbornou. Kolikrát mám napsanou recenzi dřív, než skončí první písnička. Nejraději mám ty kapely, který jako první song hodí desetiminutový opus. To stihnu napsat recenzi, vyprat a uvařit si.

 

S Krengem jsem v naprosto mrtvý situaci. Připadám si, jako by mi bylo šestnáct a učitelka mi řekla, ať napíšu esej na téma “Moje největší noční můry” a já se pochcal a omdlel. Prostě nic. Totální výpadek. Není to o tom, že bych k tomu nedokázal přisoudit nějaký emoce. Ve skutečnosti vím docela jasně, jaký asociace mi běhají po zádech. Něco jako bolest zubů. Nebo vidličkou přes talíř.

 

Když jsem před rokem našel Krengův debut, kdesi jsem našel větu, která to všechno rozkódovala : Noise lost the power to insult. Silence hasn’t. Tady by jsme mohli skončit. Nebo začít. Stejně jako první deska L’Autopsie Phenomenale De Dieu, i novinka Grimoire je nejsilnější v momentech, kdy je nejmíň nápadná. Hudební verze otřepaného klišé, že člověk se nejvíc bojí toho co nevidí, v tomto případě neslyší.

Kreng je Pepijn Caudron a u jeho jména veškerá sranda začíná a končí. Nedivím se mu. Kdyby mi někdo dal jméno Pepin, asi bych taky nebyl nejveselejší člověk na světě. Rychlý fakta: Debut. Dark ambient. Plno hororových samplů. Minimalistické kompozice. Plačící děti. Samply. Badalamentiho převrácený klavír. Tma. Ideální deska pokud jste už umřeli.

 

S Grimoire Kreng neslevil ani o píď. Jeho hudební kniha čar a magie (aka grimoár)se plíží nocí a je plná ambientních ploch, houslí, piána, nervních music concréte kolapsů a dalších nepříjemných elementů. Devět písniček plných magie, čar, Lucifera a smrti startuje s ambientním kouskem Karcist, ale to všechno je pouze minimalistická předehra, která dostává strhující náboj v jejím vyvrcholení, druhé a hypnotické La Bateleur. Kreng nikam nespěchá a veškerý feeling soustřeďuje na postupné budování atmosféry, kterou nechává na malé momenty explodovat. Je to sampl z operní árie, který dokáže v songu Opkropper navodit ten pravý dekadentní horor.

 

Celé album je koncipováno jako jedna dlouhá hra na vkrádání se do podvědomí. Wrank je v tomhle ohledu král. Nervní a nepříjemná plíživá linka se zesiluje a přídávají se elementy dark jazzu, dokuď se nepolapí ve velmi nepříjemném noisu trubek, bicích, analogového běsu. Nejlepší na tom všem je fakt, že Kreng nespoléhá na budoucnost, ale spíš dekonstruuje minulost. Jsou tu náznaky Haydena a Mantovaniho a Mahlera, všechny rozebrané na kost a obalené pomalu tekoucí krví. Navíc, celá Pepijnova tvorba je sympatická v kontextu moderních ambientních desek svým neukotvením v čase. Teď se vkrádá do mysli slovo The Caretaker. Stejně jako on buduje strach a obranné mechanismy postupy a zvuky, které ve vás budou evokovat spíše předválečnou Evropu, doby, kdy strašidelné filmy byly ještě strašidelné a kdy jste mohli choleru potkat cestou do práce.

 

Grimoire není krásná deska na poslech. Ale stačí zavřít oči a v hlavě se vám objeví film, který potřebuje vaši fantazii. Smyčcové party a stupňující bicí v La poule noire můžou být tak epické, jak potřebujete. Stačí na chvíli zavřít oči a vymyslet si film, protože ideální hudbu už máte. Aby to pasovalo, měli by v něm pravděpodobně všichni umřít. To berte jako doporučení.

 

 

Label: Miasmah

Miasmah rec

Nikdy jsem nehrál na “tenhle label je nejlepší, protože vydává to a to a tamto”. Ta hra je ale velmi oblíbená, zejména mezi hudebními “odborníky“, protože když začnete mluvit o svých oblíbených labelech, mezi řádky vlastně říkáte, že se zajímáte a že víte víc než běžný laik, který si myslí, že label je kabelovka pro leváky (na tohle si dávám copyright, kdyby to chtěl někdo použít). Já na to nehrál, protože když si ráno pustíte folk, odpoledne noise a večer art techno, většinou se vám nepodaří upsat duši jednomu labelu.

90% indie a sub labelů se totiž zaměřuje na jeden žánr a maximálně jeho odnože. Nebo na dva žánry, které mají mezi sebou pojítko, oslí můstek formou drone/folk. Proč ne. Jako když na základní škole učíte dějepis a zeměpis.

Miasmah je jeden z těch menších labelů a jejich žánr, jejich poznávací značka a jejich doména jsou smyčce. Nebojte se vážné hudby. Nebavíme se tu o ní. Bavíme se o avant-garde dark ambient/drone/modern classical běsech.

Miasmah založil Erik K Skodvin, kterého jste mohli vidět ve filmech jako Svarte Greiner 3 nebo Deaf Center 2. Erik hraje hlavní roli i v Miasmahu. Ať už jde o výběr chráněnců, promo a podobnej miašmašh, bla bla, hlavně: grafická stránka. Erik je totiž designér. Prakticky každý artwork nebo booklet a lá Miasmah rovná se Erikova práce.

Ale zpátky k hudbě: Erik si loni vydal první sólovku (pod svým jménem), nazvanou Flare. A prakticky potvrdil směr, kterým se Miasmah (stejně tak jako on osobně) bude vydávat. Cestou daleko víc dark a daleko víc avantgarde než doposud.

Chci tím říct: dva osm až dva deset se nesl na vodách totálního ambientu. Bez urážky a ve vší počestnosti, ale hudba Rafaela Antona Irisarriho je tak jemná a tichá, že by ji bez problémů mohli poslouchat i hluší lidi. To je snad poprvý v životě, co vidím napsaný slovo hluší a vypadá to doopravdy divně. A víceméně, totéž platí pro Skodvinovu tvorbu aka Deaf Center nebo Svarte Greiner, debut Simona Scotta ze Slowdive Navigare nebo Jaspera TX.

Neříkám “tenhle způsob ambientu zdá se mi poněkud podivným”, ale pokud chcete vybočovat z řady do nadprůměru, potřebujete něco víc. Chemii. Taky neříkám “žádný album není nadprůměrný”. Třeba self titled debut švéda Fredrika Ness Sevendala, který vyšel před rokem, je výborná deska. Ale pořád tomu něco chybělo. Jako celkově, myslím.

Důvod proč to všechno kurva píšu, zatímco vy si sedíte v těch svých křeslech a děláte úplný hovno a přemýšlíte, jakou sračku si na noc stáhnout, je ten, že Miasmah nabral několik nových jmen (respektive starší jména natočili lepší desky) a rok 2011 si může pozlatit a zarámovat, protože sype jeden klenot za druhým.

Pamatujete si na Krenga? Teď už bych ani další jména psát nemusel a všichni můžeme začít z fleku onanovat. Krengův grimoár, který letos vypustil do světa je přehlídka avant-gardního dark ambientu. Takhle by znělo album, který by udělal Superman, kdyby jeho super schopnost byla natáčet dark ambient desky. Nehodlám se o tom víc rozepisovat, protože jsem to psal už do Full Moonu, takže tady v dalších dnech čekejte jeho novou desku a recenzi bez sprostých slov. Do té doby si dejte třicet facek, pokud jste ještě neslyšeli jeho prvotinu, kterou najdete tady ( a nebo EP u sousedů tady). Doporučeno poslouchat v noci zatímco vám nějaký známý bude držet nůž pod krkem.

Ale abych pořád nestrašil, že Kreng je hlavní hvězda Miasmahu, další výborný album letos vydali Kaboom karavan, tedy Bram Bosteels. Sice se mi první deska líbila o chlup víc, ale Barra Barra je taky špica.

Jinak, Bram je taky belgičan, stejně jako Kreng. Miasmah rovná se v drtivé většině Švédsko – Belgie – Norsko. Čti hokej-čokoláda-Breivik. Věděli jste, že si Breivik během střelby na ostrově pouštěl do sluchátek Lux Aeterna od Mansella? Očividně jsou smyčce v kurzu.

Ale abych neutíkal. A jo, vlastně ještě jednou uteču, protože se mi to nechce přepisovat – pokud se vám první Kreng líbil a nebo, pokud se vám líbilo letošní nostalgické vrzání z dílny Field Rotation (taky skvělá deska, recenze zítra), tak berte doporučení směrem k Elegi. Elegi je, překvapivě, norský drone/ambient/modern classical projekt a jeho album Varde (taky Miasmah), z roku 2009, je výborný mix dvou již zmíněných.

Pointa všeho co tu píšu je jednoduchá: dost lidí si stříklo do kalhot z The Haxan Cloak. A občas někdo říkal něco jako „ty vole, to je vážně dobrý, až jsem si zasral kalhoty, ale člověče, to je asi ňáká výjimka, páč jako neznám moc takovejch cédéček co by jako byly dobrý vole čéče vole“. V ten moment musíte číst o Miasmah, protože Miasmah je krev, tělo a duše, tohoto žánru a tohoto roku. Nebojte se dark ambientu jen proto, že tam nejsou refrény.

A pak tu máme: Juv – self-titled, a další deska od Scotta ze Slowdive, a Marcus Fjellström..

Letošní rok si dark ambient oblíbil a platí to i naopak. Zatímco Bedroom community si motá hlavu s folkem a mistr Daníel Bjarnason si dává šlofíka, prozkoumejte tenhle malý a nenápadný label, který nesází na kompromisy, nelaškuje s ostatními žánry a neklesá pod nastavenou laťku. Spíš naopak.

A vůbec, proč já vám to kurva vůbec píšu, to byste měli vědět.

The Haxan Cloak – The Haxan Cloak

• The Haxan Cloak . The Haxan Cloak
• 2011 . United Kingdom
• drone.modern classical.ambient.dark.cinematic

Nedávno jsem narazil na nějaký rozhovor s The Haxan cloak. Stálo tam něco v tomhle smyslu: “No mě je 23 let a páč studuju nějaký píčoviny na nějaký škole, tak sem musel udělat research vohledně drone a tak, a jak sem tak researchoval, tak jsem začal nahrávat nějaký věci, páč blah blah blah. “

Ten rozhovor měl asi tak dvě stránky a pokračoval všema možnejma klišé jaký si dokážete představit. Jako “prostě chci něco vyjádřit, miluju skládat hudbu, hudba je boží, baví mě hledat limity, vyjadřovat emoce, ať si v tom posluchač najde svoje pocity, meh meh meh”.

Právě jsem vám ušetřil tak osm minut života. Až budete příště honit, tak si na mě vzpomeňte, to já jsem vám na to poskytl čas.

Ty důležitý fakta ale známe. The Haxan Cloak je mladej cápek, co má doma strašně moc kytar a bicích a houslí a kontrabasů a tak – no a dělá drone. Ale jeho drone není žádná šestnáctiminutová valba jednoho zasranýho tónu, ale spíš mix modern classical a dark ambientu. Něco jako kdyby se členům Sigur Rós rozbilo auto a oni museli jít patnáct kilometrů pěšky a byli by z toho dost smutní. Tak nějak to zní. Prostě pokud vás baví věci který vydávají Bedroom Community (aka Frost,Bjarnason,Sigurðsson atd), rozhodně vás bude bavit i Haxan. No a samozřejmě je to jedna z nejlepších desek roku.

Micachu/Shapes/Sinfonietta – Chopped and screwed

• Micachu and The Shapes and London Sinfonietta . Chopped and screwed
• 2011 . United Kingdom
• trip-hop.dark.contemporary classical.weird folk.netusim

Uřezané petky, vysavač, podomácku vyrobené kytary a další nesmysly.McGyver by z toho sestrojil štekající kočku, smrtelník by to vyhodil do koše, Micachu s “co dům dal” před dvěma lety nahrála nejdivnější popové album roku. Ignorovala tolik typické nosné prvky popu. Rouhala se?

Možná se jen chtěla přiblížit halucinaci, která se stávala čím dál víc pravděpodobnější. Odpad a pop k sobě mají strašně blízko. Nahota, do které Micachu album oblékla, potvrdila, že popem se dá stále otáčet, pakliže máte vizi. Mica Levi tu vizi měla. A nepotřebovala k ní žádný dojemný refrén ani černošky svíjející se u kapoty GM ve videoklipu se střihem 600 řetízků za minutu.. Kosti byli potřeny prachem a láskou, jakkoli se to nezdálo býti realizovatelným, došlo k málo vídanému jevu – album fungovalo jak v rovině popové, tak experimentální. Nic nemohlo být, při dané konstelaci, s paletou nástrojů, s životními zkušenostmi, větším oříškem.

 

Pomohly tomu texty, které neutíkaly k otřepaným klišé. Pomohl tomu zvuk, který neexistoval, protože nikdo neměl odvahu jej vymyslet. Kurz, že by to mohlo fungovat byl opravdu vysoký. A lidí, kteří se snaží jít vlastní cestou v dnešní době už moc není. Micachu to zkusila a vysloužila si přirovnání k lidem jako byli Monroe, Mozart nebo Cobain. Warhol post-popové dekády, hudební Campbell’s soup, po které hipsteři a děti Pitchforku při první příležitosti skočí jako po Mesiášovi. Všechno do sebe zapadlo, jednak proto, že měla koule(ona ostatně i vypadá, že koule má), jednak proto, že pod dohledem producenta, jehož jméno teď nenapíšu, protože o něm budu psát za chvilku a nechci se opakovat, úspešne přetavila svůj šarm v inteligentní, chytlavé a multi-emotivní písně, které se neschovávaly pod naleštěnou strukturou hudebních pořadů, které nehrály schovávanou s rozumem.

 

Matthew Herbert (a je to tady!) byl ostatně tou nejlepší volbou na producentskou pozici. Však kdo jiný by měl vést progresivního umělce, než člověk, který má v portfoliu prakticky vše, přes soundtracky (Human Traffic), klasickou hudbu až po samplování a musice concréte. O spolupráci s lidmi jako Björk nebo R.E.M. netřeba mluvit. Jak se to říká s těma sobama? Že když jich je víc, tak se radost násobí? V tomto případě se talent násobil snad deseti.

 

O dva roky později přichází Micachu s novým albem, Chopped and screwed. Jiná dimenze, stejné prostředky, jiný zvuk, jiné emoce. I když si Jewellery hrála s noisem, abstraktními pazvuky a zvukovými experimenty všech barev, ve výsledku se i přes pubertálně nihilistické texty o lásce podařilo udržet celkovou náladu na veselé hraně. Jako kdyby vás někdo vyzval k tanci na staveništi, potom, co vám někdo zlomil srdce.

 

Chopped and screwed funguje diametrálně jinak. Micachu se pro novinku spřáhla s Londýnskou Sinfoniettou, což je jen logické, vezmeme-li v potaz, že má klasické hudební vzdělání (viola a housle na londýnské Guildhall school of music and drama). Složení: smyčce, kostry, hrátky se zpomalováním tempa a ignorováním beatů, hluboký a bezradný hlas. HOLY DIVER!

 

Pokud si doteď říkáte, že píšu jako dement a ve skutečnosti vůbec netušíte, jak to vlastně zní, vězte, že když si pustíte například Unlucky, vyvstane vám na mysli jedno jediné jméno – Portishead. Unplugged Portishead s mašinkami na dovolené. Album háže pop přes palubu a když pomineme takovou Everything, která se s přivřenýma očima dá popem nazvat, zůstane nám rázný krok do trip-hopových vod, do končin, kam nesmí laptopy a samply, kde se mlha a kouř a prach a smutek tvoří jako za starých časů – jen s pomocí hypnoticky ubíjejících smutečních smyčců a vokalistky, která nedá ani na sekundu najevo, že by se chtěla dožít dalšího dne.

 

Avant-pop prodigy, jak anglický tisk rád Micachu nazývá, plně naplňuje název svého alba. Chopped and Screwed, výraz používaný pro hip-hopovou techniku, při které DJ’s zpomalují beaty, až se song stane nepoznatelným. Její přístup k tomuto živáku je stejný – pop se oprostil od jakýchkoliv náznaků grimeu nebo folku, stal se soulem, soulem s duší tak tajemnou, že by se ztratila v mlze. Její podomácku vyrobené nástroje tentokrát nevykazují žádnou líbivost, songy postrádají onen catchy moment, který vás na minulém albu protáhl noisem, aniž by jste si to vlastně uvědomovali. To co Micachu představuje s novým albem, je těžkopádná a cynická verze hororových soundscapes, která vám nenastaví ruku a neprovede vás bludištěm, spíš vás nechá utopit se. Nechci to říkat nahlas, ale Robert Wyatt už pravděpodobně brzy umře. Je strašně fajn vědět, že mu roste zodpovědný nástupce (byť na rokec moc není).

 

Ale abychom tu měli nějakou hezkou perfekci: deset dramat spletených v divadelní představení mimo čas opět potvrzují, že Micachu s lehkostí dokáže své experimenty úspešne přetavit v album, které má duši. Byť tentokrát velmi temnou, která si vás nerada připustí k tělu a která vás napoprvé nesemele. Technické hrátky doma vyrobeného popu tentokrát hledejte pod vrstvou bahna. Good luck.

 

Psáno pro Full Moon výměnou za zjednání orálu od Sámera Issy.