Tag Archive | dark
11/03/2012  

Erland Dahlen – Rolling Bomber

UPOZORNĚNÍ!

V tomto článku se nevyskytuje žádný popový umělec, je tedy elitářská!

Když se Rusko, Německo, Japonsko a USA neměli moc v lásce, americká vláda zavedla přísná omezení na používání kovu. V hudebním průmyslu se takové omezení dotklo například i velkovýroby bicích souprav – bicí můžou obsahovat pouze 10% kovu, zbytek dřevo, tak znělo nařízení. Z této doby pochází i legendární a sběratelský kousek Rolling Bomber (především javor a ořech), souprava vyráběná společností Slingerland.  Jeden z těchto kousků, specifický svým hřejivým a tříštivým zvukem, před lety doputoval i do vlastnictví Erlanda Dahlena.

Že nevíte kdo je Erland Dahlen mě nepřekvapuje, když máte hlavu plnou informací typu, jak velký kozy má Dominika Mesárošová nebo kde mají nejlepší párky. Erland Dahlen je bubeník! Šok! Za poslední roky spolupracoval s několika zvučnými jmény jako třeba Mike Patton nebo Hanne Hukkelberg, ale také s několika naprosto nezvučnými jmény, jako třeba Ingrid Olava. Schválně, zkuste si to potichu říct…Ingrid Olava…nezvučné. Každopádně, v Norsku si udělal jméno především jako bubeník kapely Madrugada,  nyní pokračuje s Nilsem Molvaerem. Kromě toho ale letos vydal i svoje první sólové album – Rolling Bomber.

Rolling Bomber je poctou i exhibicí. Začíná předváděčkou v Flower power, ale strach z egoistického tripu do nitra jednoho bubeníka vám hned po chvíli rozežene souhra/nesouhra kalimby a hudební pily, které si berou prostor pro sebe. Dahlenovo střídmé a cílené dávkování elektroniky vyplňuje prostor a způsobuje, že píseň, potažmo album, funguje na principu dvou nálad, nepříjemné a odlehčené, které se nepřekrývají ani nečekají, až jedna odezní – prostě fungují naráz.

Pyramid je důkazem oné symbiózy v plné kráse. Ač se v určitých momentech jedná o obrovskou sbírku avantgardních ruchů, šumů a ne-rytmů, vše dohromady slepuje právě atmosféra budoucí katarze, která ovšem nikdy nepřichází. Je to, jako by někdo natáčel kraut-rockové písničky a uprostřed songu si řekl, že to stačí. Klimaxem není vyvrcholení, tolik typické pro klasický postup, ale právě průběh. Album v podstatě funguje jako dlouhý a velmi sexy drum roll, který ovšem nikdy neměl v plánu explodovat. Repetetivnost zároveň dodává albu lehce klaustrofobický nádech.

Použití hudební pily, kalimby, elektroniky a dalších nástrojů (a že jich je, rumba koule, samba bubny, gong, tympány) tedy nepůsobí jako nadstandard, ale substituují tu lepidlo, které drží pohromadě v podstatě jednoduché experimentální pokusy „co já všechno dokážu vyloudit z těch starých bicích.“ Ono ždímání výjimečného zvuku je pak nejlépe slyšitelné ve skladbě Monkey, kde Dahlen využívá 100% povrchu.  Tribal prvky jsou pak už třešničkou na dortu.

Dahlen neskončil jako onanista předvádějící, co všechno dokáže. Místo toho s lehkostí představil varianty, které je možné poskládat z maxima minimalismu. Napsal bych toho ještě víc, ale chce se mi strašně srát.

21/02/2012  

Dead Janitor – The Pigeon Superstition

Na Dead Janitora jsem narazil docela nedávno a stáhnul jsem si to, i když jsem si byl dopředu vědom, že je to Made in Slovakia. Odvážný, že? Ale na Slovensku to poslední dobou docela kvete. Viz třeba Stroon nebo Pjoni a ten trpaslík. Oslí můstek, Pjoni je na stejným labelu jako Dead Janitor – Exitab. Co víc, prej nad tímhle posledním Janitorovým počinem měl i producentskej dohled. Ono to zní cool, ale jinými slovy: vaši desku produkuje kluk, který nemůže pít pivo a má rád veverky…to už tak cool není že?

Ale dost už. Mrtvý školník je košičan Braňo Findrík (WTF name fail LOL) a ačkoliv tenhle popisek zatím vypadá jako výsměch, jeho poslední FREE placka The Pigeon Superstition je vynikající! Předchozí tvorbu jsem nikdy neslyšel, takže nemůžu soudit, jestli je to lepší nebo horší nebo pomalejší nebo rychlejší, ale je dobrý minimálně jako rohlík s Vysočinou. O co jde? O hrátky na pomezí IDM, glitche, rozbitých elektrod a tak různě. Ačkoliv se Braňo občas nehlídá a spíš než na minimal sází na maximal, jeho vrstvy nikdy nespadnou do nějakých wonky hoven, ale i přes rozmanitost a vrstevnatost si drží ten správný dark nádech. Napadá mě třeba Amon Tobin. Plus mínus.

22/11/2011  

Chelsea Wolfe – Apokalypsis

  • Chelsea Wolfe . Apokalypsis
  • 2011 . United States
  • drone. goth. folk. slowgaze. post-fšechno

“like P.J. Harvey, Johnny Cash, Patricia Morrison, Patty Waters, 1972 Black Sabbath, Danzig, and Joy Division are playing strip poker.”

“Хооороошо!”

“I guess if Nina Simone were reincarnated as a young caucasian lady raised on post-punk dirges, this is what she’d sound like.”

Vono je to na jednu stranu hezký, na druhou docela děsivý. Jak se nám pomalu točí měíce a roky, pořád koukáme dozadu a louhujeme co bylo už louhováno. To zase melu sračky. Abych to vysvětlil. Chelsea Wolfe není nic víc, než další copycat dřívějších dob.

Jednou prostě někdo řekl “hele, Jesus and Mary Chain byli boží, osmdesátky byly boží, Cocteau Twins byli boží, všechno co už bylo bylo boží, pojďme vymyslet znovu reverb, a dělat, že jsme z minulosti.” Nebo něco v tomhle duchu. Spousta hoven a člověk aby se v tom vyznal.

Chelsea Wolfe aka slečna z Kalifornie se stejnojmenným bandem v zádech je přesně tahle škatulka, která vám během poslechu zamoří mozek otázkama “jo, jo, tohle už jsem ale všechno slyšel”. Ale i před Agátou Hanychovou byly na světě hezký holky a stejně, kdyby vás s ní zavřeli do malý místnosti bez oken, potaháte ji ty její nateklý ceciky, že?

Chelsea Wolfe a její Apokalypsis je album jako stvořený pro pokrytectví a příjemný podzimní večery. Hodí se k obojemu. Jsme v době, kde se míra originality hodnotí tím, jak úspěšně ostatní kopírují. Pokud stojí za hovno, tak budete vypadat jako anděl, co najednou kurva prozřel nebo co. To se v jeden moment klidně můžou kapely jako Wooden Shjips stát slavnými.

CH.Wolfe má ale zelenou, protože má smysl pro dokonalou, jednoduchou a souměrnou kompozici. Umí zpívat. Všechno podmanila stylu, který je uhrančivý a přesně takový, jaký si toto album zaslouží. To když se jmenuje Apocalypse, vaše další kapela The Death a na obalu máte sami sebe bez očí. Říká, že je to specific brand of drone-metal-art-folk, tady není co dodat, teda až na to, že metal wtf? Apocakypsis je další várka nostalgie, je to hodně zpomalený extrakt Joy Division a temné, konstantní gothické echo romantiky Ameriky osmdesátých let. Navíc se to tváří jako folk. Cože? Jestli se vám prostě líbily Warpaint ve svých pomalých pasážích, tohle je pro vás. Nebo jestli vás zajímalo, jak by mohla znít Zola Jesus, kdyby měla rád rokec a né pomrdaný synťáky.

03/07/2011  

Kreislauf: Niteffect n Thierry Massard

  • Massard/Niteffect . Inconnu/Ismeretlen
  • 2011 . France/Germany
  • ambient. dark trip-hop. ambient

Kreislauf was founded by Andreas Buttweiler and Thomas Hentrich in 1997 as an Ambient-Club in Mannheim/Germany. In the year 2000 they started their weekly radio-show Kreislauf.FM. The Label-Section was founded in 2001 by Dirk Hartmann and Andreas Buttweiler, and become a netlabel in 2006.

 

Tolik k historii. Moc se v netlabelech nevyznám, protože povětšinou je to hnůj vedle hnoje, ale Kreuslauf má v těch třech desítkách umělců minimálně dva zajímavý: Niteffect a Thierry Massard.

 

Společně vydali nedávno split (Kreislauf Extra13) a je parádní. Downtempo, ambient, trip-hop, všechno s přívlastkem dark, dark, dark. Hlavně teda Niteffectovi to jde od ruky. Instrumental hip-hop, který pojí všechny víše uvedený žánry do hodně depresivního spletence. Má tam snad někde i řadovku, taky povedená věc.

03/09/2010  

Drum Eyes – Gira Gira

  • Drum Eyes . Gira Gira
  • 2010 . United Kingdom
  • krautrock 2.0, nintendocore, post-metal
  • 80%
  • BUY!!

Album Gira Gira, což si z japonštiny můžete přeložit jako mrknout nebo taky záblesk mají na svědomí Shigeru Ishihara aka Dj Scotch Egg a E-da, toho času v Anglii tvořící uskupení Drum Eyes, a mezi náma, je to solidní magořina. Co taky očekávat od chlápků, z nichž jeden spí doma se svejma bubnama (E-Da = Ex-Boredoms), zatímco ten druhej při živých vystoupeních hází po lidech vejce a rozbíjí starý nintenďácký gameboye. Výsledek nemohl dopadnout nezajímavě. Jak říkaj emeričani, mén dis šit is fukin insejn!

Oba si totiž přinesli to svoje a smíchali to, jak se jim prostě v danou chvíli chtělo, takže výsledek je něco, co se v jednu chvíli tváří jako industriál, pak jako krautrock a když už toho máte dost, přifaří se se zvukem né nepodobným začátkům Fuck Buttons aby skončili u hodně tvrdého nintendocore.

Dobrým příkladem budiž otvírák 50-50, který má snad vše z výše jmenovaného. Startuje velmi pomalu, hlavní linka nastupuje až kolem druhé minuty, to vše kolem sedmé minuty zakončeno zběsilými bicími. Následná instrumentální Future Police se tváří o poznání uhlazeněji, synth a nintendo sračky s 80′ feelingem doplněné o bicí, které mají beat (hustě) pomalu a jistě připravují půdu pro hlavní a klíčový track Future Yakuza, desetiminutový epos, který to hned z kraje odpálí sludgeovými bicími. Drowned in Sound to v recenzi nazval moderním agresivním instrumentálním rockem, z čímž se dá souhlasit, leč daleko výstižněji působí jakýsi crossover mezi článkem, kterého se krautrock bojí dopátrat a post-metalem.

Teď ještě k tomu, jak jsem psal ty odporný slova typu synth a nintendo. Já se jich bojím. Jakmile má nějaká kapela tohle v popisku, vypínám kompl a utíkám z domu. Vy co to máte stejně – celá tahle mačkátková anarchie je tu v minimu. Ano, uzurpovala si pro sebe celou Future Police, ale ve zbytku alba tvoří spíš pozadí, nenápadné obvzláštnění, které způsobuje, že tohle album působí jako výlet do krautrockových/metalových vod s nádechem futurismu.

Co tady hraje prim není znělka ze Super Maria, ale bicí, které mají funkci lepidla, které to všechno drží pohromadě a táhnou ke zdárnému konci. Vrcholem budiž agresivní 13 magicians, míchající úderné bicí v two-stepu s tradičními japonskými nástroji, jejichž názvy neznám a je mi to úplně jedno.

Tohle album se povedlo. Drum Eyes na svý prvotině zní hodně agresivně, hodně sebevědomě a hodně svěže, protože se jim podařilo namíchat hodně vlivů do jedné desky, aniž by se jim to rozpadlo pod rukama. Takže až najede přechod z Future Yakuza do až filthstepového intermezza Gyanza, bude vám to připadat naprosto ok. Samosebou, není to na patnáct poslechů a horko těžko budete přemýšlet, komu to doporučit, protože tohle vážně není věc, která by se dala přibalit k Překvapení.

PS: Celkem mě fascinuje, že NME dalo týhle placce 8 z 10. Že by?

22/08/2010  

Scorn – Refuse;Start Fires

“Dark breakbeat-driven rhythmic mantras informed by avant-garde modern composition, the reflective spaces of Dub and dark drone-based ambience”

Za tímhle zajímavým popisem si člověk může představit ledacos, takže stručně a jasně: temný downtempo s citelným zásahem industriálu, noisu, dubu a filthstepu.

A co je na tom všem nejzajímavější? Project Scorn nemá na svědomí nějaký slowbeatový pomatenec, ale Mick Harris, zakládající člen grindcoreových Napalm Death. Projekt ještě dřív tvořil Nic Bullen (taky ND), James Plotkin (Khanate) a zahostoval si i sám velký ďábel Justin Broadrick.

Scorn funguje stále nestále už od roku 1991, tahle placka je jejich (jeho) poslední počin, celkově s číslovkou 12. Refuse;Start Fires je přesně takový, jaký očekáváte, když si představíte, kdo za tím stojí. Hodně temné industriální ambientní kompozice, vibro/hypno loops aka Burial (krát tři), špína, smrad a tma.

Tečka.

11/05/2010  

Necro Deathmort – This Beat is Necrotronic

Od doby, co jsem objevil (a stříkl si do gatí) Teargas and Plateglass už uběhl snad i nějakej ten rok a narazit na podobnou, temnou a hutnou, hutnou, hutnou elektronickou sebevražednou masáž se mi nedařilo.

Hledání je minulostí, protože přišli AJ Cookson (sol Invicto) a Matthew Rozeik (astrohenge), kteří dali dohromady projekt s výmluvným názvem Necro Deathmort a připravili pořádnou dávku temné elektrodeprese.

O tom, že tohle album rozhodně nebude příjemným soundtrackem pro nedělní popíjení čaje a luštění křížovek už ostatně hodně napovědělo bio obou zainteresovaných. Cookson se už dříve realizoval v hodně temných industriálních Medes, výborně pak zvládl i dva remixy pro NIN. Rozeik zase vedl post-metalovou Astrohenge, ve které je velmi citelně znatelná jeho láska k elektronice a sludge.

I jejich společný album This Beat is Necrotronic je velmi silně prošpikováno temnými sludgeovými kořeny, cinematickou epičností položenou na velmi tíživých a občas i polámaných beatech, které se táhnou od pochmurných trip-hopových ploch až k náznakům doom metalu. Zní to krutě. Kdo ale zná teargas and plateglass, ví o čem je řeč. Necro Deathmort vám nedarují ani sekundu na nadechnutí.Jak se jednou potopíte, už jste tam.

“Heavy, deep and moody… the mixing of electronics, beats and doom metal is entirely sucessful. I wish this album were longer. All future experimental dub metal artists should look to this album to see how to get ’er done.” -Decibel Magazine

“Album that every death metal idiot was too clunky, too loud and too lumpen to make, this is the album that Nick Cave should play at home” -Unpeeled

“For fans of acts such as Earth, Growing and Jesu, This Beat is Necrotronic is likely to be a hugely enjoyable purchase. . . a splendid debut turned all the way up to eleven, and one which deserves your attention.” – Bearded magazine


21/04/2010  

Gry with FM Einheit and his Orchestra – Public Recording

Gry (neboli Gry with FM Einheit and his Orchestra) byla hodně zajímavá kooperace bývalého člena ENeubauten Franka Strausse ( aka FM Einheita) a dánské zpěvačky a malířky Gry Bagøien.

Společně pak nahráli na konci devadesátých let dvě alba, Touch of E! vydané v roce 1998 a Public recording, to se psal rok 2000.

Einheit, jenž po patnáct let v ENeubauten obstarával perkuse, destrukce a bouchání do všeho plechového si na druhou desku přizval kolegy z Neubauten, Terranovy nebo Funkstörung a hromadu dalších lidí a vyrukoval se solidním mixem trip-hopu a elektroniky, velmi náladovým zbožím, které se nebojí jít do hodně pochmurných a temných melodií (viz portisheaďácká Ghost nebo Coctailism), nebo vesele poskakovat při rytmu starého ragtimeu (dodnes asi nejznáměnší song Princess Crocodile).

Nestačí? Je-libo trubku? Housle? Pop? Drum n bass? To všechno tu je, perfektně propojené, organické, podpořené úžasným hlasem Gry, která nechá vzpomenout třeba kanadskou Esthero nebo soplák Angely McCluskey.

Pro příznivce trip-hopu povinost.

« Older Posts
Follow

Get every new post delivered to your Inbox.