Rozhovor/deska: Neural Corrosion

• Neural Corrosion . The Sound of Footsteps
• 2012 . Czech republic
• experimental. progressive rock. electronic. darkwave

WWWAR: Kdo vlastně seš? Jak ses dostal k hudbě? A proč skládáš zrovna tohle?

NC: Kdo jsem? Jmenuju se Martin Mohyla, je mi 23, jsem z Orlové, což je taková díra kousek od Ostravy. Jak jsem se dostal k hudbě. Hmm… k hudbě mám kladný vztah už od dětství, ale víc jsem se do hudby zažral asi ve třinácti. Tehdy to byly takové ty indie britpop srandy, které zní jedna jak druhá. Pak jsem se asi o rok později tak nějak omylem dostal k Pink Floyd (díky The Wall). Tahle kapela mi otevřela dveře do světa komplexnější hudby – 70s prog/art rocku, který jsem pak nějakou dobu vyzdvihoval nadevše a nebyl jsem schopný ocenit nic, co bylo nahráno jindy než v 60. nebo 70. letech. Naštestí jsem se z toho docela rychle vzpamatoval a začal objevovat další zajímavé, různě žánrově zaměřené interprety, kteří mě dokázali něčím zaujmout. Většinou šlo o různé okrajové žánry a umělce, kteří se nebojí trošku experimentovat. A proč skládám to co skládám? Jednoduše se snažím vytvořit něco, co bych sám chtěl poslouchat a nechávám na sebe působit vlivy všeho, co zrovna poslouchám, což se může někdy zajímavě zvrhnout. Jeden den jsem například poslouchal nějaký psytrance (už ani nevím, co přesně to bylo) a napadlo mě “hej, co kdybych něco takového nacpal do mojí rozpracované skladby, do které se to vlastně absolutně nehodí?” (skladba Room 502). Tak jsem to udělal a řekl bych, že to nakonec nebyl úplně marný nápad.

WWWAR: Orlová u Ostravy? Nepřijde ti trapný, že Baník, který celý rok hrál mega tužku se v první lize díky ofsajdům/neofsajdům na poslední chvíli udržel, zatímco všemi milovaná Bohemka spadla?

NC: KFC Bahník Otrava je mi tak nějak u prdele, jako celý fotbal, takže na tohle ti bohužel neodpovím (asi jsem právě přišel o nějaké potenciální posluchače).

WWWAR: Ještě zpátky k těm začátkům a Pink Floyd. Jak to, že jsi se dostal z prog a art rocku do industriálních vod? Jaký album, nebo umělec tě k tomu přivedl? Nabízí se Trent Reznor.

NC: S Reznorem ses trefil. Je pro mě stále jedním z největších hudebních vzorů. Obdivuju ho jako skladatele, textaře i jako producenta. Mám rád hudbu, ve které i při stém poslechu najdu něco nového, nějaký detail, co mi unikal a Reznor si s detaily rozhodně hrát umí. Ze stejného důvodu mám moc rád i dobře udělaný dark ambient nebo drone, zkrátka hudbu založenou hlavně na vrstvách zvuku a na detailech, ne na kompozici, melodii nebo rytmu. Dokonce mám v plánu založit další projekt, který bude celý v tomhle duchu. Ještě skok k tomu industrialu, Necro Deathmort teď vydali nové album The Colonial Script. Kdo je nezná, měl by rychle napravit. Všechny tři desky této formace jsou perfektní.

Neural Corrosion – Freakshow (2011)

WWWAR: Tak dál. V čem nahráváš? Co používáš ? Přece jen, šance, že to teď čte někdo, kdo by taky chtěl dělat hudbu je velká a tohle by mu mohlo pomoct.

NC: K nahrávání používám poměrně levný USB audio interface, který by už asi potřeboval vyměnit za něco lepšího, ale i s málem se toho dá udělat hodně. Každopádně alespoň nějaká externí zvukovka je úplný základ všeho. Jako DAW (což je zkrátka softwarový základ pro nahrávání a editaci) jsem do teď používal Audition 3 od Adobe, který ale moc nedoporučuju. Je to sice velmi přehledný a user-friendly DAW, ale chybí mu podpora některých pro mě zásadních funkcí, takže jsem ho musel kombinovat s dalším DAW (Reaper 4). Teď budu přecházet na Cubase, kde by snad mělo být vše ok. Co se týče samotného nahrávání, na prvním albu jsem ke kytaře (elektrické i basové) používal klasické krabičky a pedály (distortion, wah, delay atd.), na druhém albu jsem tohle úplně vypustil, protože jsem zjistil, že softwarově upravený zvuk kytary je už na takové úrovni, že je skoro neodlišitelný od profesionálních studiových nahrávek a hlavně mnohem lepší než umožňovalo moje kytarové vybavení. Takže stačí mít kytaru a software. Na tohle používám hlavně AmpliTube 3, který si nemůžu vynachválit. Je to vlastně simulace veškerého vybavení, kterým signál kytary prochází – simulace různých typů pedálů, efektů, aparátů, mikrofonů a jejich umístění, výstupního racku atd. Vše tohle se dá do detailu nastavit a upravit. Klávesy nahrávám taky softwarově. Používám MIDI kontroler Roland Edirol PCR-500, což je vlastně něco, co vypadá jako klávesový nástroj, ale samo o sobě to žádný zvuk nevydává. Ovládají se tím softwarové simulace (VSTi) různých nástrojů – syntézátorů, kláves, sekvencerů atd. Cokoliv člověka napadne už má svou VSTi podobu. Akustické kytary, klavír a zpěv nahrávám dynamickým mikrofonem – klasickým SM57 od Shure, který se mi líbí svou univerzálností.

WWWAR: Kolik taková sranda stojí? Na kolik peněz to zhruba vyjde?

NC: To je těžká otázka. Já jako chudý student si studio rozšiřuju pomalu a postupně. Je to zdlouhavý proces šetření peněz, navíc něco musí zbýt i na pivo a podobné důležité věci. Ale pokud chce člověk dělat hudbu a nemá žádné prachy, nic ho nezastaví. Stačí mít přístup k počítači a může začít s hudbou založenou na samplech, beatech, elektronice a tak.

WWWAR: Jak dlouho  jsi se s posledním albem piplal čistého času? Na bandcampu je uvedeno půl roku, ale předpokládám, že tam hodně času sežraly ostatní věci. A na co jsi z posledního alba “pyšnej”? Co bylo nejtěžší?

NC: Čistý čas práce na albu se špatně odhaduje, ale řekl bych, že jeden song od počátku nahrávání po jeho finální verzi sežere asi tak 20 hodin života. Výjimkou jsou ambientní skladby, ty nezaberou tolik času. S novým albem jsem celkově spokojený, na rozdíl od toho prvního, ale nejvíc jsem pyšný na skladbu The End Is Drawing Near, která se povedla přesně podle mých představ. Nejtěžší byla skladba Footsteps. Dlouhou dobu jsem si s ní nevěděl rady, hlavně se závěrečnou instrumentální pasáží, která v průběhu vývoje zažila hodně proměn.

WWWAR: Necro Deathmort jsou vynikající. Třetí desku mám v plánu, už jsem si ji “koupil”. Druhá malinko kulhala (i když je pravda, že ta první byla geniální, těžko se tomu rovnat), tak uvidíme. Kam ty bys to chtěl v budoucnu směřovat? Pokračovat v uhlazeném, krystalovém zvuku jako na poslední desce (to není urážka), nebo spíš do temnějších vod jako jsou zmiňovaní Necro Deathmort?

NC: Těžko říct, jak bude další album znít. Nikdy si nedělám plány, jaká deska bude po hudební stránce. Akorát The Sound Of Footsteps jsem se rozhodl udělat jako tematicky koncepční album, takže jsem se trošku omezil v textech, ale hudební volnost byla zachována. Vždycky mi nejspíš zůstane snaha udělat hudbu co nejpestřejší, takže asi odpadá možnost, že bych udělal čistě heavy temné album nebo naopak akustickou písničkovou desku. Mám rád kontrasty – ticho a hluk, melodii a disharmonii, jemnost a brutalitu, krásu a hnus. Tyhle prvky v mojí hudbě nejspíš vždy v nějaké podobě budou.

WWWAR: Dívám se, že jsi vsadil jak na bandcamp, tak na bandzone. Bandcamp funguje vlastně pouze jako obchod/uložiště, zatímco bandzone se ohání fanoušky a možností kontaktu, jak už od fanoušků, tak i od promotérů. Jak ty to hodnotíš? Kam tím mířím – bylo ti to k něčemu? Je návštěvnost bandzone/bandcamp srovnatelné? Nějaký nabídky na koncerty nebo ohlas? A když jsem u těch koncertů, chystá se něco?

NC: Bandcamp používám jako prostředek pro vydávání desek. Je to výborná služba, které využívá i spousta velkých profesionálních kapel a interpretů. Bandzone, SoundCloud a podobné používám jen abych rozšířil možnosti, že si toho někdo všimne a poslechne si to, což svým způsobem funguje. Co se týče nabídek koncertovat, tak mi jich opravdu několik přišlo a nejen z okolí, ale i z Prahy. Sranda je, že mě vždycky oslovují v množném čísle, tj. jako kapelu. Musím je vždycky zklamat, že jsem na to sám a že Neural Corrosion je jen studiový projekt. Současné možnosti nedovolují, abych s tím mohl vystupovat, i když je to lákavé.

WWWAR: Na závěr: Anál s Natalií Imbruglijou (moravská výslovnost), nebo cucání bradavek Milly Jovovich?

NC: Tu Natálii neznám a Milla nemá kozy. Asi si budu muset hodit mincí.

Alog – Unemployed

• Alog . Unemployed
• 2011 . Norway
• experimental. electronic. acoustic. avant-garde

Jelikož jsem podle wordpressu a googlu zjistil, že na tuto stránku chodí i lidé z vesnic, dovolil jsem si nakreslit mapu, aby jsme všichni věděli, kde to Norsko vlastně je.

Teď když jsme v obraze, Alog vznikli ve městečku Tromso. Toto městečko má dvě zajímavosti. Jednak se druhé o píše přeškrtnuté, ale nechce se mi s tím pitvat. Za druhé, leží úplně jinde, než kam ukazuje šipka na mapě. Nic víc zajímavýho se o týhle díře říct nedá. Každopádně, tady se potkali Espen Sommer Eide a Dag-Are Haugen. Kromě toho, že Norové mají tak cool jména, že si ani nemusí vymýšlet přezdívky, bylo na nich zajímavého i to, že jeden z nich uměl na počítači a druhý uměl hrát na všechny hudební nástroje na světě, kromě kytary. To jsem si zrovna vymyslel, ale můžete si to ověřit? Nemůžete.

To všechno se událo koncem devadesátých let a výsledkem bylo vynikající debutové album Red Swing Shift. Kluci našli dokonalý kompromis mezi akustikou a elektronikou a to vše v následujících letech rozvíjeli nejen svým vlastním hudebním umem, ale i svým “alogickým” softwarem, který si Espen Eide speciálně pro kapelu vyvinul. Vrchol přišel v roce 2005, kdy Alog vyhráli cenu Spellemann, norskou obdobu Grammy nebo českých Andělů .

Přesuňme se v této sáze až na konec. Je listopad roku 2011 a Alog vydávají na labelu Rune Grammofon (to je ten label, který vydává tak šílený alba, že jej uznávají všichni alternativci, ale nikdo z nich není schopný doposlouchat jediné album do konce = alternativní alternativa) svoje páté a zatím poslední album Unemployed.

Vzhledem k tomu, že Alog u nás poslouchají asi dva lidi: Alog nejsou snadný poslech. Na druhou stranu, Alog nejsou ani pro náročné posluchače. Stojí někde uprostřed, v bodě, kde se všechno ještě dá pochopit. Jak už bylo řečeno, primárním poznávacím znamením je míchání elektroniky a akustiky. Alog k tomu využívají v podstatě všechny možné známé a používané finty, ať už jde o field recordings, samplování nebo tisíce možných efektů. Unemployed tak stejně jako jejich tvorba zní jako nic předtím. Všechno je originální a jedinečné, přesto stejně snadno identifikovatelné. Díky této diverzitě v postupu a tvorbě je pak radost poslouchat alba jako je Unemployed, protože se dostanete na desítky míst ve své hlavě a vytvoříte stovky pocitů, nakombinované z nekombinovatelného.

Není vůbec divné, když folkový song, tedy něco, co mohlo být folkovým songem, končí v rozmazaných hranicí noisu. V království Alog není nic vyjímečného, když vezmete staré varhany a přeměníte je v ambientní kvazi-koláž (Orgosolo, Apeland). V království Alog můžete v jednu minutu vzpomínat na Throbbing Gristle a o pár okamžiků později stepovat nohou do rytmu post-popové Bumlo Brenn Om Natta, jejíž nenucené tempo dopředu táhne efekty protažený vokál nizozemského básníka Jaapa Blanka. Klíčovým songem je ovšem Last day at the assembly line. Tenhle šestnáctiminutový epos tahá na povrch rituální hudbu severu a svojí neustále stupňující se smyčkou vám řekne, jestli je to váš šálek čaje nebo nikoliv. Máte rádi Cabaret Voltaire? Jestli je odpověď ano, stahujte.

Alog se povedlo natočit další album, které skáče z jedné nálady do druhé a nevypadá přitom jako paskvil. Je stejně tak smutné jako hravé, nepříjemné jako přirozené. Bohužel, stejně tak se dá napsat, že Alog natočili další album, které nikdo neuslyší, které nebude nikdo opěvovat, které skončí v zapomnění severu.

Originalita se nevyplácí.

Aufgang – Aufgang

• Aufgang . Aufgang
• 2009 . USA
• modern classical. electronic

Zjišťuji, že mám pořád plnou prdel kapel, který bych sem mohl hodit, ale prostě se mi nechce. Ne že bych neměl čas, ale jak vím, že z toho nevytřískám anál (klidně s klukem, je mi to fuk), tak mě to moc nemotivuje.

 

Tuhle jsem zase narazil na Aufgang. Pamatuji si tři body. Že když jsem je předloni někde našel a pak ztratil, snažil jsem se je najít znovu a všechny blogy kde se tihle kluci objevili byly zničeny a spáleny a pohřbeny. Tehdy jsem si řekl, že si musím dát minimálně rok oraz, jinak dopadnu stejně.

 

Další bod je ten, že mě docela zamrzelo, s jakou pompou přišli na scénu Brandt Brauer Frick, o kterých se mluvilo, jako že je strašný oživení, když se techno respektive taneční hudba neskládá z diodek ale z vážný hudby. Aufgang hráli ty stejný perly o rok dřív. A taky jim k tomu stačí akorát bicí a piáno a klasika a tempo.

 

Ten poslední bod je ten, že třeba taková Barock je výborná písnička do sprchy, když si ho snažíte po ránu poprvé vyhonit. Holky si místo toho můžou dosadit třeba utírání prachu.

 

No a pak je tu video, a víc nemám co bych řekl, protože cítím, že se mi dnes večer plní mozek hovnama.

Isis – Oceanic: Remixes & Reinterpretations

Isis - Oceanic: Remixes & Reinterpretations

•  Isis . Oceanic: Remixes & Reinterpretations
• 2005 . USA
• Hydra Head Records
• post-metal, electronic

Ze Svatý Trojky (Neurosis, Isis, Tool) mám stejně nejradši Isis. Nejsou tak patetický a kurva alternativní jako Neurosis a nejsou tak dokonalý a kurva bezchybný jako Tool. Prostě obyčejný kluci co hráli kytary.

No a v tý době kdy jsem fakt dával denně všechny alba těchhle tří kapel najednou, jsem náhodou objevil remixy. Isis remixy, o který se pokusili např. Tim Hecker a Venetian Snares. Jasně, to teď všichni posloucháme. Ale v roce 2005? Jen nekecejte, to jste neznali. Ale určitě jste v tý době poslouchali Mika Pattona a Broadricka, ty tu taky remixujou.

Jo, je to trochu oldschool, ale na letopočty se stejně sere.

Amon Tobin – Isam

• Amon Tobin . Isam
• 2011 . Brasil
• electronic. glitch. IDM. all-in-1
• BUY!
• 90%

Scéna vypadala nějak takto.

Jeli jsme…

Nezáleží, kam jsme jeli. Já a Evelyn, slyšíme hučení, auto jede kolem sto čtyřiceti a kouř, který se snažíme pootevřenými okénky dostat ven nejde ven, stejně tak popel.

Scéna vypadá tak, že je asi třicet stupňů a každá maličkost, kterou v tom autě máme se při delším zadívání změní na nanuk.

Evelyn je propocená a nevyspalá. Cítím její pot a svůj pot, ale jedeme moc rychle, aby mě to obtěžovalo. Pokaždé, když se rychlost dostane nad sto, začnu v autě uvažovat o nekončícím nebezpečí a zmačkaném plechu a dvou sekundách.

Dvě sekundy. A konec.

Aby scéna dávala smysl. Na cestách je nejděsivější uvědomění si, že každý další metr může být váš poslední. Sleduji auta, která se k nám blíží a snažím se zahlídnout obličej řidiče, pro případ, že by strhl volant a jeho světla by se střetla s našima. Chci ho vidět, na tu sekundu, než mi páteř vyletí z těla.

Můj život, moje studia, moje práce, moje lásky, moje nedokončený spisy a rozdělaný úkoly a nepolíbený babičky a špatný nálady, všechno tohle může kdokoliv z vedlejšího pruhu okamžitě ukončit.Stačí zvednout telefon. Špatně si kýchnout. Ohnout se pro cigaretu. Okřiknout děti. Na dvě sekundy usnout. Dvě sekundy.

Každý tenhle moment, o kterém vy nerozhodujete, může ukončit vše, o čem rozhodovat chcete. Každý je potenciální vrah, který čeká na svůj moment nepozornosti. Tváří v tvář, plech v plech. To jsme my a jedeme sto třicet a Evelyn se potí a je nevyspalá a když už se zdá, že nás nikdo dneska nechce zabít, když už se zdá, že nikdo nemá tolik odvahy na chvilku nesledovat cestu, v ten moment Evelyn převrací pravidla hry.

Ucítil jsem hrbol dělící můj život a jejich život. Zvedl jsem oči a podíval se na rodinku proti mně. Byli veselí a snad si i zpívali. Scéna: představte si typickou americkou rodinku v americkým seriálu s americkým osudem, jak si zpívají americkou hymnu. Vypadali přesně takhle, jen zpomalení. Moje oči sledovali každou poslední sekundu jejich životů a oni nedělali nic jiného, než že celý ten osud ignorovali.

Dvě sekundy. A konec.

Ve výsledku je Evelyn vlastně vítěz, protože spala a nebyla myslí u toho, když její lebka narazila na spojnici vlevo nahoře a praskla jako plastová židle. Tohle jsou okamžiky, který si nikdy nevybavíte, když vám někdo řekne: Vybavte si něco. Za ty dvě sekundy se v to ospalé odpoledne, kde se každá setina vlekla jako roky a kdy se už hodiny nic nestalo, jen cesta a cesta a cesta, v ty dvě sekundy se toho stalo opravdu moc. Neviděl jsem moji nohu, ale cítil jsem, jak se otočila, jak praskla, jak praskla znovu a výš, jak se trhá a opouští mě a já se tomu můžu jen smát. Viděl jsem dítě, jejich dítě, americký dítě s malou barevnou knížkou, jak letí přímo proti nám, jako by chtěla políbit Evelyn. Jenže trefuje vrchní část předního skla a střecha našeho malého, útulného a bezpečného Fiatu ji skalpuje. Skalpuje její nádherný blonďatý vlásky, který na fotkách každý chválí.

Plech praskal a křičel a svíjel se a smál a my jsme byli přímo uprostřed toho zvuku. Naše auta vůbec nezajímal náš křik Hlavní role a vedlejší role byly rozlosovány. Scéna: v momentě, kdy vaše věc, kterou jste roky milovali a roky umívali a hladili a leštili, vaše věc, váš Fiat se najednou na nic neptá a řeže.

Jako čtyřnohý rodinný přítel rotvajler Ben, který se z ničeho nic rozběhne a vaší dceři ukousne kus obličeje. Tak nějak bych tuhle nemohoucnost definoval.

Scéna: a teď, uprostřed všho toho hluku a transformace a energie a pokřivení, u toho všeho hraje novej Amon Tobin, jako ideální soundtrack kinetiky a ocelového chladu.

Jen si to představte. Zvuky rozložené na momenty a pocity. Nedávají smysl, roztříštěné na tisíc kousků. To je nový Tobin a jeho práce definovaná na Foley Room dovedená k dokonalosti. Každá sekunda je důležitá a poslední věc, kterou ucítíte je atmosféra. Není to na škodu. Zdá se to tak, ale proč vyžadovat od alb atmosféru a pospolitost a “vtáhnutí do děje” a podobný nesmysly. Proč, když každá sekunda ve vašem životě je důležitá. Piece of paper, Bedtime Stories, všechno tohle jsou kousky, které vám musí vnutit všechny efekty. Efekty vašeho života, efekty zvuku prodané hladce ale agresivně. Plech ohýbaný plechem. Kov v těle.

Tak nějak zní nový Tobin. Bible pro Transformers a účastníky dopravních nehod. Žádná těla. Žádný rozuzlení. Tobin nepředkládá pocity, ale jejich mechaniku. Evelyn se boří přístrojová deska do těla. Diody a ukazatele nahrazují střeva a jícen. Isam funguje na podobném principu. Rozložený organický kus hmoty, postupně pomalu skládaný dohromady na automatické lince.

Rozčiluje mě, když k tomu někdo přistupuje jako k tragédii. Nic se nestalo. Jen se pomačkalo několik věcí. Nežijeme, a nejsme ani vcelku. Naše části se pomíchaly a leží na silnici a mrkají na sebe. Dvě sekundy, jedna sekunda, jeden zvuk. Zvuk kovu.

Amon Tobin – Remixes

• Amon Tobin . Remixes
• 1996 – 2011

Na tuhle kolekci jsem narazil náhodou a byla by věčná škoda ji sem nehodit. Někdo si dal tu práci a posbíral všemožný remixy a edity za posledních patnáct let, který vyšly buď na výběrech, singlech, nebo nikdy. Celkově to vypadá takto:

• Baby Fox – Ladybird [Cujo Remix]
• Cujo – Trespassing [The Chalice Mix]
• Cujo – Northstar [Road To Dubland] [Remix by Baby Fox]
• Flavornaughts – Bulawayo [Cujo Remix]
• Gak Sato – Hip Wagging, Foot Shuffling [Amon Tobin Remix]
• Ponga – Pick Up The Pieces Of Saturn [Mosh Mix] [Remix by Amon Tobin]
• Cujo & Superstars Of Rock – Apollo [Adam Goldstone Edit]
• Airto Moreira – Chicken In The Mind [Amon Tobin Remix]
• Bebel Gilberto – Samba da Bencao [Produced by Amon Tobin]
• Bonobo – Scuba [Amon Tobin Remix]
• Etienne Daho – San Antonio De La Luna [Amon Tobin Mix]
• Foetus – Cirrhosis Of The Heart [Amon Tobin Mix]
• Red Room – Easy Smoky Way [Re-Bass Mix By Amon Tobin]
• Baikonour – Coca Sun [Bhangratronic Mix] [Remix by Amon Tobin]
• Amon Tobin – Trickstep [Pacific Rift Remix]
• Omar Faruk Tekbilek – Aksak [Amon Tobin Remix]
• Noisia – Machine Gun [Amon Tobin Remix]
• Amon Tobin – Bloodstone [King Cannibal Remix]
• Amon Tobin – Foley Versions [Kronos Quartet Interpretation]
• Amon Tobin – People Like Frank [Upoint Remix]
• Amon Tobin – 4 Ton Mantis [Unreleased Remix]
• Amon Tobin – Mighty Micro People [Unreleased Remix]

WWWAR0111

• VA . WWWAR0111
• 2011 
• electronic.glitch.modern classical.ambient.dubstep

Jasně, nevím všechno, třeba to, kdo je prezident Peru (ale koho z nás to zajímá), ale vím třeba to, že už je červen, psali to na Seznamu, a to je někde v půlce roku, takže by jsme si mohli malinko shrnout, co hezkýho letos vyšlo.

V tom výběru, kterej tady na vás kouká, jsou věci, který mají co dočinění s nějakou tou elektronikou. Ve skutečnosti je to strašnej bordel. Dubstep, ambient, modern classical, IDM, všechny tyhle mrdky v jednom. Ale všichni používají laptopy, tak proč je nehodit do jednoho pytle. Když to půjde dobře, tak se tu ještě objeví ten samej pokus, ale s kytarama. Kapišto?

Tracklist je následující:

1. Tábor Radosti – Synchronicita (to je kapela, kterou jsem doporučil Kubovi)
2. AGF – Emmissionsnebel
3. Access to Arasaka – Cynosure
4. Field Rotation – Acoustic Tale 2
5. Kangding Ray – Athem
6. Andy Scott – North to South
7. Son Lux – Leave the Riches
8. Paris Suit Yourself – Father
9. Sun Glitters – Find your way (see)
10. John Koch-Northrup – Sleeping
11. Amon Tobin – Bedtime Stories
12. Randomer – Brunk
13. Stateless – Ariel
14. Burial – Stolen Dog
15. DJ Shadow – I’ve Been Trying (LP Version)

Son Lux – Claws

Na prvním místě mého last.fm se toho děje asi tolik jako v hlavě Ivety Bartošové. Hned na začátku se tam usadili BATS, protože desky jako Red in tooth and claw nikdy neomrzí. Jenže Son Lux je trvalka. A jsem na něj úchyl, to vím. Sice bych mu neprovedl felaci, ale třeba pusu bych mu dal.Jeho At war with wall and mazes (tady!)je neskutečná deska a jestli se mnou někdo nesouhlasí, ať si vypne internet. Teď je na prvním místě a protože, nevím, jestli to víte, a proto to píšu, abych věděl, že víte a zároveň i já budu vědět, že všichni víme, že mu vyšla nová deska. Jmenuje se We are rising ( v překladu Jsme rozinky) a někde po netu se už válí cca týden, propagovaná stejnojmenným singlem. Son Lux ji dělal v rámci RPM Challenge, což znamenalo nahrát komplet album za týden. (video).

We are rising se povedla, což si ostatně můžete přečíst i v novým Full Moonu, kterej vydává stará Jamesonová, takže se k tomu tady vyjádřím jen zběžně: víc instrumentace, víc aranží, víc nálad, víc veselí ale zároveň i smutku. První půlka alba se bije s vším tím květnatým zvukem aby na konci spadla do melancholického blouznění, kterému zase velí kapitán vokál a neskutečně jednoduché texty, které jsou tak miniaturní, že by booklet klidně mohl být ve tvaru tic tacu. Zářným příkladem budiž zřejmě nejtemnější song na desce, Claws - temná verze už tak negativního Blakea, klávesy a smrad dubstepu. Neskutečně povedená věc!

SON LUX – CLAWS

Dost k Son Luxovi. Postup – stáhnout Claws. Poslechnout si. Poděkovat mi. KOUPIT SI VINYL. Vytetovat si na čelo Bukkake.