Tag Archive | experimental
22/05/2012  

Paris Suit Yourself – My Main Shitstain

  • Paris Suit Yourself . My Main Shitstain
  • 2010 . France
  • post-punk.art-punk.experimental

Shitstain:

if somebody is trying to act funny by doing a fake fart, and that results in shitting in your pants and no funny farting sound, u have gained nothing funny out u it, but only a nasty shitstain on your underwear.

Příklad: His underpants are the one with the huge shitstain on them

Nebo taky arogantní člověk s nízkou inteligencí, který si o sobě moc myslí a který se chová jako idiot.

Příklad: Luciáš F. Svoboda is a shitstain on the ass of the human race.

Shitstain je taky slovo, které se objevuje v názvu debutové placky francouzských experimentátorů Paris Suit Yourself. Svým způsobem jejich deska splňuje obě definice shitstainu. Jde o to, jak se na ni budete dívat.

My main shitstain totiž obsahuje strašně moc elementů, které z Paris Suit Yourself dělají klasický love-or-hate-nic-mezi-tím band. Loni jsem měl podobný problém s Extra Life. S dobrou náladou jde tenhle barokní úlet vnímat jako příjemně švihlou záležitost. Když ale máte špatnej den, je to transsexuální hudební průjem plný kastrátských popěvků.

Paris můžete vnímat podobně. Jako totální průjem, nebo jako skvělého zástupce něčeho, čemu můžete s přimhouřením oka říkat art-punk. Art-punk je v tomto případě jen znouzecnost, protože jejich zvuk je nedefinovatelný jedním tagem (třeba BBC si v recenzi pomohli tagem post-punk-New-Orleans-hip-hop-chanson-indie-rock-Manu Chao-biker-metal-African-free-jazz-harmony-pop). Opěrné body třeba Pere Ubu nebo Oxbow nebo hipster verze This Heat, ale berte to s velkou rezervou. A všechno smícháno s post-punkem. A s dance music. A s kakofonií. Melu hovna.

 PSY = A French-US collective, Paris Suit Yourself are the first ‘rock’ band ever to be signed to Big Dada. The three core members of Paris Suit Yourself are all originally from Bordeaux, although singer Luvinsky Atche only met Marie Boye (bass and vox) and Victor Tricard (guitar, keys and vox) when they were all mingling with the uptight snobs of the capital city which gave them their name. But it was when the band relocated to Berlin (with Marie now back in Paris) and recruited Arkansas drum-lunatic, death metal nut and contemporary classical composer Joe Heffernan that the alchemy was made complete.

Nejdůležitějším prvkem na téhle plavbě skrz desítky žánrů jsou vokály, které jsou nestabilní až běda. Zde fungují na podobném principu jako v Oxbow, kde má Robinson problém udržet tóninu déle než půlsekundu. Luvinsky Atche má podobný problém, ale přeci jen se to (občas) dá nazývat zpěvem. A když už to tedy zní jako zpěv, pak přijde na řadu tahání vokálu do homosexuálních výšek, což taky nedělá některým dobře. Nicméně, všechno je obklopeno vcelku zajímavými hudebními postupy, které s lehkostí přecházejí z klasických a neurážejících post-punkových podupávaček do kakofonických střípků a nápadů, které toto album tahají z průměru trochu víš. A to je důvod, proč byste si to měli poslechnout.

 Paris Suit Yourself are currently putting the finishing touches to a new single at a secret location in Bordeaux, France, before flying to New York to record their new album before the end of the year. All being well, it should be out on Big Dada by June 2012. Hold tight, this one will be huge…

10/01/2012  

Jenny Hval – Viscera

  • Jenny Hval . Viscera
  • 2011 . Norway
  • ambient. experimental. post-rock

Můžete vsadit bradavky vlastní babičky, že jakmile uzavřete nějaký žebříček, další album který si pustíte bude aspirant tak na top 20. Prostě to tak funguje.

Jenny Hval měla tu smůlu, že jsem se k ní loni nedostal. To je prostě průser, zpětně řečeno.  Protože album, které začíná slokou

I arrived in town with electric tooth brush

Pressed against my clitoris

prostě do žebříčku nacpat musíte.  Takový texty se prostě ocenit musí. Viscera je její třetí deska, první pod vlastním jménem. Předtím nahrávala pod pseudonymem Rockettothesky, což jsem prej někdy poslouchal, ale moc mě to nezaujalo.

Viscera je daleko víc experimental. Je taky daleko víc sexy a není to texty. Je prostě přitažlivější, protože hudba plyne tak nějak nenáročně, obtočená kolem slov.  Viscera je sbírka písniček o těle. O těle zevnitř a zvenku. Jednou v první osobě, jednou ve třetí.  Jestli jste puritáni co musí mít při sexu zhasnuto a po sexu se mlátí bičem přes žalud a první sloka vás trochu vyvedla z míry pak buďte v klidu, zbytek alba není tak „přímý“ jako první song.

Ve skutečnosti tu nejde o žádnou exhibici, ale o éterickou poezii, jednou docela vážnou, břitkou a až feministicky kousavou, někdy umírněnou provokativní  hříčkou. Nedivte se, když vám jako inspiraci řekne příjmení typu Jelineková nebo Woolfová.  Kromě úžasného konceptu těla je tu pak samozřejmě i hudba a ta nijak nezaostává – Jenny má štěstí na muzikanty, kteří se nebojí improvizovat a kolikrát se přistihnete, že vlastně nevíte, co se vám líbí víc. Jestli ta melodie kousajících ale křehkých textů, nebo band v pozadí, hrající vše, od post-rocku, přes experimental ambient až po alt-country. Možná i na metal dojde.

I saw what you did underneath the table –

Beneath the fine layer of sweat

That encapsulates your hands and face

As if you are my egg.

Is that sweat from my body?

My voice turned to milk in your mouth.

I gave you words:

The milk was from my breast.

24/10/2011  

Retro: Jandek

 

  • outsider, haunted folk, lo-fi, people who are freakier and folkier than motherfucking Devendra Banhart, experimental, kult

Pěkné tagy, ne? Jandek je jeden z mála interpretů, u kterého jsou řeči o kultu na místě. První koncert odehrál 27 let po vydání debutu, skoro nikdo nezná jeho pravou identitu, na last.fm fanoušci řeší, jestli někoho zabil… Celkově má na kontě 67 alb. Psychopat z jiné planety (ruku na srdce, máme je rádi). Vybral jsem tři desky, Ready For The House je debut a zřejmě nejznámější nahrávka, Blue Corpse nejpřístupnější dílo (rozuměj: největší šance, že to doposloucháte) a Where Do You Go From Here je zatím posledni deska, vydaná letos, už dost odlišná od jeho typického šíleného zvuku. Ten je tvořen většinou brutálně nalazenou (nenalazenou) kytarou, disharmonickými akordy a hlasem ze záhrobí, ale měl i období baskytar, bicích a noiseu – ať už nahrál desku s čímkoliv, bylo to dost, řekněme, svérázné (rozuměj: zabijácké). Zmíněná poslední deska je dost ambientní, skřípající kytary, děsivé piáno, v pozadí rozmlácené bicí. Atmosféra ne nepodobná Krengovým výtvorům. By mě zajímalo, jestli se tihle dva znaj. Noční hudba, zlá hudba.

Dopodrobna rozebírají Jandeka, jeho desky a věci okolo TADY.

25/06/2011  

Valet – Naked Acid

Valet - Naked Acid

  • Valet . Naked Acid
  • 2008 . USA
  • Kranky
  • experimental . noise . drone

Honíte nad Grouper? Já teda jo. Dokonce bych s ní chtěl chodit a nosit jí snídani do postele. Hehe. No a pak je tu ještě Valet. Tu taky miluju. Ale zatim jí moc neznám.

Jistý je, že Valet zní podobně jako Grouper. Teda zní. Prská, šumí a předkládá nám hlasy z jiných světů. Je dobrý, že se holky věnujou noisu.

18/06/2011  

Master Musicians Of Bukkake – The Visible Sign Of The Invisible Order


Master Musicians Of Bukkake - The Visible Sign Of The Invisible Order

Jestli neznáte Master Musicians of Bukkake, tak jste lůzrové. Jestli jo, tak by vás tohle mohlo zajímat. The Visible Sign Of The Visible Order je jejich první album a taky tak trochu, ehm, nejmíň přístupný. Ale prostě to tu musí bejt. Díkyčau.

09/06/2011  

Zs – New Slaves

  • Zs . Meadow Rituals
  • 2010 . USA
  • Social Registry

    • Brooklynská experimentální trojice Zs na svých prvních deskách koketovala s avantgardním jazzem. Koho by zajímalo, jak to zní, doporučuju jejich album Arms z roku 2007. Není špatný, ale místama mě nudí. Mlátěj do škopků a do toho foukaj do saxíků. Pak vteřinu ticho a zase do nich mlátěj a foukaj. Podle mě tomu něco chybělo…
    Kluci jsou ale hlavy otevřený a jednoho dne si nad šálkem lahodné sračky ze Starbucks řekli, že to zkusí třeba s noisem, ale zachovají si svoje charakteristický prvky z předcházející tvorby, které okoření loopy a kytarou. Výsledek je skvělý.
    Ačkoliv jsou z Brůklynu, města nudných rapperů, bukvic a vyfintěných hipsterů (kolikrát je to jedno a to samý), tak nemusíte mít strach z neumětelské hister sračky, kterýma tohle město solidně zaplavuje internetový éter.

    Deska je minimalistická a disharmonická. Zaujme pokroucený a nervní saxík a mocné perkuse v Acres of Skin, vražedná a hypnotická Gentleman Amateur, odpočinete si u vyklidněné Masonry a hned na to vás bez slitování zadupe do země repetitivní buchar – dvacetiminutovka New Slaves – sekaný loopy doprovází zefektovaná elektrika a pak saxál. Náser. Tuhle desku bych možná doporučil fanouškům HEALTH, Merzbowa, Fuck Buttons, avantgardy a ušního šelestu. Zajímavá kombinace? Přesto celkem přesná.

    Pro uvědomělejší noise maniaky je album New Slaves opravdu povinnost. HIGHLY RECOMMENDED. Už zase.

    -debjot-

    04/06/2011  

    OXBOW:DISCOGRAPHY

    Jsou zpěváci a zpěváci. Ta první kategorie nestojí za řeč. V tý druhý jsou chlápci, kteří jsou pro většinu z nás modly, Bohové, aristokrati v těle punkera. Renesanční duchové tancující s vlastním stínem, jejichž sex-appeal a charisma teče ven každým naším otvorem, jen co otevřou pusu. Všiml jsem si, že momentálně sedí na královském křesle David Eugene Woven Hand, který když párkrát prskne na mikrofon, přemění všechny hledící pány na transcendentální levitující homosexuály snící o tom, že jim jednou bude šeptat texty písní v opuštěném a zaprášeném koutě téhle bezprizorní civilizace, jako jeden z posledních přeživších bohémů. Je to aura, kterou nekoupíte, kterou nezískáte slaboduchým mlácením vlastního ega a bombastickými slevami v HMV. Musíte se profilovat, exhibovat a „nezapadat“ po desítky let. Tvořit vlastní mýtus tím, že odmítáte koncepce. Granulované mléko, gravitaci, nějakou tu válku. Mít vlastní názor. Mít vlastní názor, a to už není běžná věc.

     

    Oxbow

    Rozepsal jsem se o tom zrovna teď, protože Eugene Robinson je jedním z nich. Není nejznámější, nejhlasitější ani nejprogresivnější. Ale to není nikdo z nich. Pokud sníte o tom, že jste jako oni, v případě transformace do Robinsonovi duše by jste se stali nařachaným černochem, který po většinu času upadal do skřehotajícího jevištního tranzu pouze ve slipech, potetovaným pouličním boxerem, který napsal knihu o tom, co vlastně boj, bitky a zlomené nosy znamenají. Tyler Durden bez semtexu na poloviční úvazek. Člověk, který je nejraději, když na koncertech není security, protože si velmi rád vyřizuje účty s nepozornými diváky. Taky by jste měli hlas na pomezí Nicka Cavea a schizofrenního psychopata, neschopného udržet tóninu déle než pár slov, aniž by jste nezačali mumlat nějaký psychopatický podvousovky. Psali by jste poezii a zároveň sloupky do Hustlera. Nahrávali paranoidní audioknihy. To všechno je Robinson, vůdčí postava amerických Oxbow. Že jste o nich ještě neslyšeli? Ale to, že je šlapka Hanychová v jináči víte že? Barbaři.

     

    Oxbow se zformovali koncem osmdesátek v SF ( SF znamená San Francisco, zkrátil jsem to naschvál, abych si tím ušetřil psaní, kapiš?) Bay area a svým zvukem míchajícím avantgardní jazz, noise rock a music concréte (pochopil už někdo tohle zákoutí hudby?) tvořili alternativu a zároveň protipól NY scéně, tehdy zastupované jmény jako Unsane, Swans nebo Foetus. Na rozdíl od nich ovšem pracovali i s gotickou a prázdnou romantikou Birthday Party, kteří byli v začátcích zjevnou inspirací (i když je pravda, že se tu nedá hovořit o nějaké zvukově přibližné vazbě – to jsou obraty, co? Sám nevím, co to má znamenat).

     

    Za ty dvě dekády přišli Oxbow s šesti řadovkami, z nichž jsou nejzásadnější řekněme tři (ale klidně i šest): první Fuckfest z devětaosmdesátýho roku definovala novou podobu avantgardy v americkém experimentálním noise rocku, což ji přiřklo až kultovní nálepku. Jesus Lizard slunné Kalifornie. Ta druhá zásadní deska se jmenuje Serenade in red a ano, režisérem byl Steve Albini (omlouvám se všem, kteří se před čtením tohoto článku vsadili o pade, že nebude obsahovat slovo Albini – je kurva všude že?) Paranoia se tiskla na samý vrchol, duety s Marianne Faithfull a Lydií Lunch aneb „love gone wrong“, Robinson se převtěloval do duše polovičního blázna. Že se tak dělo víc než úspěšně, charakterizuje i stručná recenze v americkém plátku Flipside: Aural anal tape. This shit is seriously fucked up. The Tapatio-lubricated average next door naighbor will surely be running from the hills screaming ’til they can’t scream no more. Lotsa pain, lotsa damage.

     

    Bluesem a jazzovými nuancemi načichlý noise tu došel na vrchol definice „ujetosti“. Což je zásluha především sociopata Robinsona, který si z vokálem neuvěřitelně hraje – čti předvádí plnokrevnou činohru. Je démonem a bláznem, střídá to v sekundách jako nervní maniak. Kulturista, poeta a milovník porna byl vždy tím hlavním důvodem, proč se živé koncerty Oxbow dočkaly nálepky „očekávejte cokoliv. I to, co vůbec neočekáváte“. Hudba trhající tempa, nestabilní bicí, houpavé a hypnotické primitivní zářezy kytar, to vše jen podtrhávalo atmosféru přenášeného zla.

    Ta třetí zásadní deska vyšla před čtyřmi lety a jmenuje se The Narcotic Story a anglický magazín Rock-n-Rolla ji označil jako desku roku 2007. Oxbow přidali dechy a klavír, vše zabaleno do lehce bluesových prvků, což chvílemi vedlo i k tomu, že pár jedinců označilo tuto desku jako „příjemnou na poslech“. Jenže i pod zdánlivě volnějšími aranžemi stále bublá nervozita z vlastních činů, nepopsatelná úzkost, kterou chameleón Robinson reguluje svým vokálem. V podstatě je mylné celou dobu nazývat Robinsona zpěvákem (nehledě na to, že on ani moc „nezpívá“), protože jeho hlas je instrumentem, spojnicí mezi znepokojivými bicími a nestabilními riffy.

    Bla bla blah

    Tohle všechno jsem psal před měsíci do Full Moonu (kdyby jste si ho kupovali, tak by jste to věděli) a když jsem to psal, byl pro mě Eugene fakt zajímavá osobnost a ty desky pro mě byly taky vážně zajímavý. Byl to rock’n’roll pro duševně postižené. Mentální kolaps schovaný v netaktních taktech (ty vole, už jsem skoro tak dobrej jako Benda). Nedávno jsem Oxbow viděl live a všchny tyhle myšlenky se přelily v jedno obrovské “no ty píčo”, které pořád nemůžu dostat z hlavy. Může za to především ta aura kolem Robinsona, kterého jsem popsal jako nařachaného černocha. Ono to zní už tak dost nebezpečně, ale když tam stál, metry ode mě, potetovaný (abychom byli v obraze: říšská orlice, Davidova hvězda, blesky SS, svastika, pentagramy atd), v tranzu, přelepené uši, výraz člověka, který chce každou sekundou někoho zabít – jo, to vám trochu zvedne zájem a to, kdo a co tohle kurva je.

     

    Oxbow, Lyon 2008

    Od té doby pro mě nejsou desky Oxbow tím čím byly. Je to opravdový průlet jedním zajímavým mozkem. Všechno dává smysl a přitom zůstává tajemné. Koupil jsem si vinyl. Teda, apačka mi ho musela koupit, protože jsem neměl prachy. The King of the Jews. Vzal bych zpět to o třech nejdůležitějších deskách. Všechny jsou úžasné. The King of Jews obzvlášť. Texty jsou za hranicí myslitelnosti. Není se co divit, když tahle deska vznikala v době, kdy si Eugene uvědomoval cca toto: Lyrics that touch on my personal move from thinking that suicide was a workable solution to a much more practical understanding of life. But there are still plenty of people who deserve to die more than I do. In the end? Homicide seemed a much better solution and one which I was propably much more functionally suited for.

     

    Oxbow, když se do nich pustíte, jsou na první dotek smradlavým zbožím, které vás rozhodně nebude plácat po zádech, jací jste dobří kamarádi. Ve skutečnosti budete mít pocit, že vás chce někdo znásilnit. Jako kdyby jste hodiny hráli Postal a pak chtěli vyjít ven a zastřeliv všechny debilní prodavačky v trafikách. Jako by vám někdo házel hlínu na rakev. Jako kdyby jste se stali svědkem vraždy. Nebojte se toho. Odměnou budou zákoutí, které nikdo jiný tak precizně a tak důsledně neprozkoumal. Oxbow jsou unikátní, protože Eugene je unikátní. Nesnažte se ho pochopit, nikdy to nezvládnete. Když ale budete pozorně poslouchat, tak mu možná přijdete malinko na kloub.

    PS: A to jsem ani nenapsal, že An Evil Heat je ta nejnepříjemnější deska všech dob. Že duet s Lydií Lunch v písni Angel na The King of the Jews je geniální. Ani jsem vám nevnucoval to video, který tady někde je a který dokonale vystihuje ten hudební mindfuck valící se z každé sekundy. Ani fakt, že letos (příští rok?) vydají novou desku. Dokonce jsem ani nenapsal, že mám obrovskej penis, a to je taky pravda!

    Eugene S. Robinson

    29/05/2011  

    The Coathangers – Larcery and Old lace

    • The Coathangers . Larcery and Old Lace
    • 2011 . United States
    • experimental rock. noise rock. garage shit. post-punk

    The Coathangers jsou zpátky. Jo, zní to pořád stejně. Možná už to ani není taková sranda, protože holky se naučily hrát. The Coathangers jsou Crook Kid, Minnie, Rusty a Bebe. Prý už mají sesynchronizovaný i měsíčky. Měsíčky, hezký slovo že? Moc se toho o nich člověk nedozví, protože většinou odpovídají jen větou “You are retarded”. Tahle sympatická stránka jejich osobností se promítá i do jejich songů. Názvy jako Don’t tochu my shit, Nestlé in my booobies nebo Shut the fuck up jsou rozhodně velmi zajímavé.

     

    Larcery and Old Lace není převratné dílo. Pořád je to ta samá odrhovačka na pomezí noise-rocku, post-punku a garážovky. Ale jsou to čtyři holky, takže se při tom dá onanovat!

    « Older Posts
    Follow

    Get every new post delivered to your Inbox.