Gultskra Artikler – Kasha iz topora

• Gultskra Artikler . Kasha iz topora
• 2007 . Vodka Hockey federation
• post- folk.dark ambient. folk. modern classical
• BUY!

Kdo sem chodí pravidelně, protože je sociálně narušený a dobrovolně se mučí těmito řádky, ten si jistě vzpomene, že jsme psali o labelu Miasmah, především teda o Krengovi. Jestli se vám zrovna tahle hudba líbila (Kreng, Haxan Cloak, Erik Skodvin etc), pak se vám bude líbit i Gultskra aka Alexey Devyanin. Mohl to být hokejista nebo komunista jako každej Rus, jenže místo toho si tenhle samorost stáhnul FL Studio a bylo vymalováno. Následovalo několik EP vydaných na zvučný ruských netlabelech (zvučný ruský netlabel – no to se ti povedlo), které zvedla velkou vlnu zájmu (tím velkou vlnou zájmu nemyslím články v časopisech), natolik velkou, že jeho první, pořádná, stoprocentní deska jménem Kasha iz topora v roce 2007 vychází na Miasmahu a působí jako velké plácnutí a přívalová vlna v jednom, v rybníku zvaném dark ambient.

Alexej je vlastně klasickým příkladem vzniku avantgardního hudebníka nového věku. Začíná to nenásilným a bádavým zkoumáním toho, co všechno se dá vymáčknou z Fruity Loops, až vám tenhle kanál příjde natolik placatým, že dostanete chuť přijít s něčím svým, vlastním, originálním. V případě Alexeje to bylo použití elektroakustických a akustických nástrojů, kterými se mu podařilo odpoutat od tisíců dalších kopií. Tento skok vpřed navíc dokázal vcelku jednoduše a přirozeně dostat do jeho hudby to nejdůležitější – duši zavátých sibiřských plání. Avantgardní nástroje a postupy, akustické aranže – odtud je jen krůček k symbióze s vlastní mytologií a minulostí. Kasha Iz Topora je ve finále lidovým albem nového tisíciletí, odpoutaná od IDM a ambient pokusů. Posun směrem k acoustic doomu byl logickým vyústěním cesty, kterou tenhle mladík začal. A nadšené recenze a pochvaly od Erika Skonvida byly jen na místě.Tento mix lidové pachutě je zamořený něčím nepoznaným, až příliš abstrakním, aby někdo mohl s klidem říct, že někdy něco podobného slyšel – na druhou stranu, ona sibiřská samota Dálného východu zakondenzovaného v každé sekundě působí familiérně. Vybaví se vám karavany a nehostinost. Mongolové na koních co pomocí orlů loví vlky (jako fakt, doopravdy tak tráví nedělní odpoledne, páč tam nemaj multikina!), starý plesnivý báby s vysušenýma ceckama…to už zacházím do detailů.

Pointa je taková, že Kasha Iz Topora je uzavřený prostor, plný lidové hudby, podaný ve velice abstrakní formě, jasně čitelný a symfonický ve své podstatě (viz úvodní trojblok), nebo nečitelný, umíchaný z dadaistických kompozicí, ruchů a samplů (prostředek alba).

A do sluchátek, hovada! (ta bílá věc s jackem na konci, navržená retardama v Pekle co se prodává s iPodem se jako sluchátka nepočítá)

SoKo – I thought I was an alien

• SoKo . I Thought I Was An Alien
• 2012 . France
• twee-pop.emo-folk.singer-songwriter.vagina monology.indie folk

Jsem citlivá duše. Třeba nedávno jsem jedný holce řekl, že ji mám rád skoro jako normální lidi, i když je tlustá jako prase. Ta holka se jmenuje Blanka a právě kvůli ní kopou tunel, aby se vůbec dostala do centra. Hahaha. Když jsem měl nějaký slabý období a byl jsem v nějakým romantickým cyklu nebo tak něco, objevil jsem SoKo. Psal se myslím rok 2008. Tehdy tahle malá polská francouzka měla obrovský hit jménem I’ll kill her, který byl přesně o tom, co tvrdí název. SoKo už od začátku pojmenovávala věci pravými jmény. Je to stejně tak působivé, jako infantilní, ve chvíli, kdy je vám sedmnáct-nebo-nevím-kolik, takže o životě toho víte asi tolik, jako Dobeš o školství. Ale SoKo sama si to uvědomovala. Její texty vždy byly o tom, jak je všechno na hovno, jak je nějakej kluk vylízanej, že je venku hezky nebo že prší, že ji někdo prcal zezadu a ona má vlhkou mušli atd. Takže něco jako Radiohead.

Pointa je taková, že i když je její hudba imbecilně přímočará, naivně dětinská a primitivně primitivní, funguje to, protože je to přímočaré, dětinské a primitivní a protože to všechno zpívá holka, co je tak roztomilá, že se vám sní o tom, jak dělá gang bang s vašema plyšáčkama. O tom vtipným francouzským přízvuku ani nemluvě. Zní asi tak, jako když chcete říct potkalo prase krávu, ale nemáte devatenáct zubů, takže místo toho řeknete pokaloo pase kafu (dvakrát jste si to v duchu vyslovili? Gratuluji, jste oficiálně francouzi).

Jenže. I’ll kill her byl úspěch natolik obrovskej (v top 5 v Dánsku, Nizozemí, Belgii, Austrálii), že jí praskla nějaká žilka v kebuli a řekla si, že to nezvládá, páč je toho moc. Něco jako třeba Iveta Bartošová, až na to, že SoKo místo dvanácti pokusů o sebevraždu prožila vlastně druhou pubertu. Teatrálně napsala na myspace že je dead, pak se dala na greenpeace, veganství, PETU a podobný píčoviny, aby se nakonec stejně zase vrátila k hudbě.

S nějakým tím EP na kontě, nějakýma živákama, je rok 2012, SoKo dodělala album, který slibovala snad čtyři roky a resumé – je to dobrý. Ale. Je to dobrý, pokud chcete zažít nějakou z následujících věcí:

- rozněžnit nějakou nádhernou dívku a pak s ní mít romantický sex (viz foto)

(necenzurovaná verze zde)

- konečně počít děťátko se svojí rozkošnou manželkou

Tohle album je oplodňovák, že by počala snad i Susan Boyle. Za předpokladu, že tedy neumí anglicky. Což je ale asi jediná věc, kterou Susan Boyle umí. Texty se totiž pořád plácají tam kde se plácaly před lety. SoKo je totiž vcelku egoistický nihilistický emař. Že na škole měla ráda Sartra se ani nemusíte sázet. Ono to nebylo na škodu v minulosti, protože každá sekunda její lo-fi indie písničkářské kariéry byla prosázena natolik jasnou nadsázkou a hravostí, že jste vcelku snadno přešli onu pubertální debilitu schovanou ve vypořádávání se se světem, potažmo životem.

V momentech, kdy na desce dostane slovo ta hravá stránka a twee-pop v nejkrystaličtější formě, jste ochotni to všechno prominout a odzpívat spolu s ní, protože “život je prostě fajn, život prostě není fajn, blá”. Jenže to jsou jen zlomky desky. Po většinu času je to pomalá nálož emocí a příběhů, tklivé uplakané balady, které se snaží pojmenovat určité traumata našich životů velmi seriózním způsobem, což způsobuje, že to prostě nefunguje. Samozřejmě, já nejsem cílovka. Kdybych byl mladá holka, pravděpodobně bych si vyrila její jméno na ruku kružítkem. Nebo, to je ale míň pravděpodobné, bych psala na zem svou menstruační krví SoKo pořád dokola. A pak to všechno slízala! Hahaha, a vy to pořád čtete dál a dál.

Její novinka je tak velmi nekonzistentní. Na jedné straně je tu křehká duše twee-popu, na druhé straně dospělácké balady zpívané duchem mimina. Ve výsledku tu máme dobrou desku, kterou můžete pouštět večer, když je vaše holka doma a zakázala vám desátý poslech Napalm Death. Vás to pravděpodobně nezabije, protože hudebně je to prostě standard s pár hezkýma momentama, ženskou to bude bavit a možná vám dá večer i jeden blou džob zdarma jak bude dojatá.

Chelsea Wolfe – Apokalypsis

• Chelsea Wolfe . Apokalypsis
• 2011 . United States
• drone. goth. folk. slowgaze. post-fšechno

“like P.J. Harvey, Johnny Cash, Patricia Morrison, Patty Waters, 1972 Black Sabbath, Danzig, and Joy Division are playing strip poker.”

“Хооороошо!”

“I guess if Nina Simone were reincarnated as a young caucasian lady raised on post-punk dirges, this is what she’d sound like.”

Vono je to na jednu stranu hezký, na druhou docela děsivý. Jak se nám pomalu točí měíce a roky, pořád koukáme dozadu a louhujeme co bylo už louhováno. To zase melu sračky. Abych to vysvětlil. Chelsea Wolfe není nic víc, než další copycat dřívějších dob.

Jednou prostě někdo řekl “hele, Jesus and Mary Chain byli boží, osmdesátky byly boží, Cocteau Twins byli boží, všechno co už bylo bylo boží, pojďme vymyslet znovu reverb, a dělat, že jsme z minulosti.” Nebo něco v tomhle duchu. Spousta hoven a člověk aby se v tom vyznal.

Chelsea Wolfe aka slečna z Kalifornie se stejnojmenným bandem v zádech je přesně tahle škatulka, která vám během poslechu zamoří mozek otázkama “jo, jo, tohle už jsem ale všechno slyšel”. Ale i před Agátou Hanychovou byly na světě hezký holky a stejně, kdyby vás s ní zavřeli do malý místnosti bez oken, potaháte ji ty její nateklý ceciky, že?

Chelsea Wolfe a její Apokalypsis je album jako stvořený pro pokrytectví a příjemný podzimní večery. Hodí se k obojemu. Jsme v době, kde se míra originality hodnotí tím, jak úspěšně ostatní kopírují. Pokud stojí za hovno, tak budete vypadat jako anděl, co najednou kurva prozřel nebo co. To se v jeden moment klidně můžou kapely jako Wooden Shjips stát slavnými.

CH.Wolfe má ale zelenou, protože má smysl pro dokonalou, jednoduchou a souměrnou kompozici. Umí zpívat. Všechno podmanila stylu, který je uhrančivý a přesně takový, jaký si toto album zaslouží. To když se jmenuje Apocalypse, vaše další kapela The Death a na obalu máte sami sebe bez očí. Říká, že je to specific brand of drone-metal-art-folk, tady není co dodat, teda až na to, že metal wtf? Apocakypsis je další várka nostalgie, je to hodně zpomalený extrakt Joy Division a temné, konstantní gothické echo romantiky Ameriky osmdesátých let. Navíc se to tváří jako folk. Cože? Jestli se vám prostě líbily Warpaint ve svých pomalých pasážích, tohle je pro vás. Nebo jestli vás zajímalo, jak by mohla znít Zola Jesus, kdyby měla rád rokec a né pomrdaný synťáky.

Dead Man’s Bones – S/T

• Dead Man’s Bones . Dead Man’s Bones
• 2009 . USA
• folk. gothic. choir. indie

Ryan Gosling má kapelu. Jmenuje se Dead Man’s Bones. Založil ji s kamarádem Zachem Shieldsem, kterej není slavnej, takže se o něm vůbec nebudeme bavit. Důvod proč ji založili byl ten, že zjistili, že oba dva fascinují duchové a monstra a strašidelný historky. Outfit do kterého svoji vášeň navlékly je adekvátní: na pomezí folku, gothic-rocku, indie-rocku a kostelních chorálů. Sem tam nějaká ta americana.

Výsledek je překvapivě příjemný. Na jednu stranek relativně smutný songy a smutnej feeling, na druhou stranu občas rozkotačené aranže a dětský sbor, jmenovitě Silverlake Conservatory Children’s Choir. Album, který když večer pustíte přítelkyni, všechny lichý písničky se budou líbit vám a sudý jí.

 

Gosling mimochodem zrovna válcuje kina v jednom z nejopěvovanějších filmů tohoto roku. Jen si to představte – akční film o kaskadérovi, co dělá řidiče bankovním lupičům. Samozřejmě se něco posere. A začnou skřípat gumy. Zní to kurevsky lacině že? Vtip je v tom, že je to těžká artovka. Akční film, který vyhrál v Cannes cenu ze nejlepší režii? Běžte kurva do kina.