Červen

Tak jsem před časem říkal wes, že by bylo dobrý hodit sem nějakej odkaz na nějaký dobrý menší akce, který moc profláklý nejsou a který je velmi lehký přehlídnout. Nějak jsem netušil, že mi pošle seznam snad pro celou republiku. Pořád se bojím, že mi třeba přijde i pokračování v podobě koncertů v červnu v okolí Montenegra. Taky jsem slíbil, že se na to nějak podívám a třeba k tomu přidám nějaký info, ale za A) nemám absolutně čas, za B) si myslím, že prolinkování stačí, protože ve finále bych stejně jen přepisoval oficiální info, proložené menším výskytem slov jako hustý, kurva, hovna atd.

• Sofy Major/Membrane . Split
• 2011. France
• hardcore. sludge. noise. stoner metal

Ale..stejně, aspoň jedna věc: Sofy Major. Ti kluci hrají v Poděbradech (to je prej někde v ČR) 7.6, což je čtvrtek, což je dost na hovno. Kažodpádně, pokud to máte alespoň trochu blízko, určitě by se vyplatilo zajít/zajet. Sofy Major jsou z Francie, hrají něco jako křížence noise rocku, hardcoru a stoner metalu a zní víc než slušně. Nedávno (konec 2011) vydali split s Membrane a rozhodně se jim povedl. Škrobená basa, nasraný vokály, troška blití, pořádné porce hluku atd. A navíc mají hezkou mikinu. Kdyby ji tam měli, tak mi ji někdo kupte. Já budu tou dobou bohužel někde úplně jinde. No a tyhle dvě kapely z Francie budou společně v Poděbradech. V Poděbradech. Chápe to někdo?

01.06. – 02.06. Freedim fest, Tábor (Negero, or atd.)

01. – 03.06. Fire fest, Křenůvky (Unna, Gagarin atd.)

02.06. Ještědská Odysea, Liberec (Social Party, Underground Theatre, Tengri atd.)

02.06. Piper fest, Kopřivnice (Sheevayoga atd.)

03.06. Bear in Heaven, Rock Café

07.06. Sofy Major & Membrane, Boss bar (Poděbrady)

08.06. Thou & Resurrectionists & Hexis, 007

09.06. Eclipse fest, Opava (Social Party, Underground Theatre, Illegal Illusion atd.)

09.06. Alternativní scéna dnů města Orlová (Sabot, Tosiro atd.), Orlová-Lutyně

10.06. Planety & Sholi, Final

16.06. Tera Melos & Superego Kid & Depakine Chrono & Wild Tides, Velbloud (Česká Budějovice)

17.06. The Oscillation & Stevie Brufen, 007 (Praha)

22.06. Magick Musick, Sušice (esazlesa, Unkilled Worker, Five Seconds to Leave, Zkouška Sirén atd.)

23.06. The Oscillation & Planety & Jupiters Disco Cowboys, Boro (Brno)

30.06. On/Off, Hranice u Chotěboře (nic, Lyssa, Gattaca atd.)

Paris Suit Yourself – My Main Shitstain

• Paris Suit Yourself . My Main Shitstain
• 2010 . France
• post-punk.art-punk.experimental

Shitstain:

if somebody is trying to act funny by doing a fake fart, and that results in shitting in your pants and no funny farting sound, u have gained nothing funny out u it, but only a nasty shitstain on your underwear.

Příklad: His underpants are the one with the huge shitstain on them

Nebo taky arogantní člověk s nízkou inteligencí, který si o sobě moc myslí a který se chová jako idiot.

Příklad: Luciáš F. Svoboda is a shitstain on the ass of the human race.

Shitstain je taky slovo, které se objevuje v názvu debutové placky francouzských experimentátorů Paris Suit Yourself. Svým způsobem jejich deska splňuje obě definice shitstainu. Jde o to, jak se na ni budete dívat.

My main shitstain totiž obsahuje strašně moc elementů, které z Paris Suit Yourself dělají klasický love-or-hate-nic-mezi-tím band. Loni jsem měl podobný problém s Extra Life. S dobrou náladou jde tenhle barokní úlet vnímat jako příjemně švihlou záležitost. Když ale máte špatnej den, je to transsexuální hudební průjem plný kastrátských popěvků.

Paris můžete vnímat podobně. Jako totální průjem, nebo jako skvělého zástupce něčeho, čemu můžete s přimhouřením oka říkat art-punk. Art-punk je v tomto případě jen znouzecnost, protože jejich zvuk je nedefinovatelný jedním tagem (třeba BBC si v recenzi pomohli tagem post-punk-New-Orleans-hip-hop-chanson-indie-rock-Manu Chao-biker-metal-African-free-jazz-harmony-pop). Opěrné body třeba Pere Ubu nebo Oxbow nebo hipster verze This Heat, ale berte to s velkou rezervou. A všechno smícháno s post-punkem. A s dance music. A s kakofonií. Melu hovna.

 PSY = A French-US collective, Paris Suit Yourself are the first ‘rock’ band ever to be signed to Big Dada. The three core members of Paris Suit Yourself are all originally from Bordeaux, although singer Luvinsky Atche only met Marie Boye (bass and vox) and Victor Tricard (guitar, keys and vox) when they were all mingling with the uptight snobs of the capital city which gave them their name. But it was when the band relocated to Berlin (with Marie now back in Paris) and recruited Arkansas drum-lunatic, death metal nut and contemporary classical composer Joe Heffernan that the alchemy was made complete.

Nejdůležitějším prvkem na téhle plavbě skrz desítky žánrů jsou vokály, které jsou nestabilní až běda. Zde fungují na podobném principu jako v Oxbow, kde má Robinson problém udržet tóninu déle než půlsekundu. Luvinsky Atche má podobný problém, ale přeci jen se to (občas) dá nazývat zpěvem. A když už to tedy zní jako zpěv, pak přijde na řadu tahání vokálu do homosexuálních výšek, což taky nedělá některým dobře. Nicméně, všechno je obklopeno vcelku zajímavými hudebními postupy, které s lehkostí přecházejí z klasických a neurážejících post-punkových podupávaček do kakofonických střípků a nápadů, které toto album tahají z průměru trochu víš. A to je důvod, proč byste si to měli poslechnout.

 Paris Suit Yourself are currently putting the finishing touches to a new single at a secret location in Bordeaux, France, before flying to New York to record their new album before the end of the year. All being well, it should be out on Big Dada by June 2012. Hold tight, this one will be huge…

Plebeian Grandstand – How hate is hard to define

• Plebeian Grandstand . How hate is hard to define
• 2010 . France
• mathcore.screamo.HC.sludge.grindcore.noisecore

“Plebeian Grandstand’s sound employs a nice blend of fast technical riffing and somewhat milder, yet still brutal, breakdowns. The band’s performance is pretty tight throughout, making the constant changes in tempo and time signature seem simple; there are also some more consistent songs like the sludgy “Easy to Hate / Hard to Define”, showing that the band does have a bit more diversity in them than it would first seem.” – někdo na netu už nevím kde

“You don’t have to be angry to get this: you have to be damn pissed. Because this is really pissed music, so the question remains: Are You Angry, or Are You Boring?. Boring people will never understand this band: angry people will.” – Sputnik

“Dostaneš tvrdý riffy, který se obejdou bez zbytečnejch melodickejch pahýlů, všude beznaděj a citový vydírání cáká okolo. Ale tentokrát nebudeš mít, jako obvykle, čas vychutnat si každej motiv a nechat se pohltit. Jede se v ostrým tempu, sypačky, klepání, sypačky, zastavuje se jenom zřídka. Přidej nabuzenej zvuk, vazbení, pískačky (ale žádný teplý hevíkaření nebo umělecký díla, pěkně rychle, ostře, nepříjemně) a rozsekaný rytmy. Protřepat, zamíchat, rozmixovat a máš před sebou řádně třaskavou směs.”  - Kotek, Marast

(kdo, kdo kurva přišel s nápadem, že je cool tykat čtenáři v hudební recenzi?)

“The drums are reminiscent of Dave Grohl’s beastly sound on Nirvana’s In Utero album.” – StereoKiller

(WTF?????)

“Converge-esque” – 14 219 bloggerů na světě

“Boring.” – Iveta Bartošová

SoKo – I thought I was an alien

• SoKo . I Thought I Was An Alien
• 2012 . France
• twee-pop.emo-folk.singer-songwriter.vagina monology.indie folk

Jsem citlivá duše. Třeba nedávno jsem jedný holce řekl, že ji mám rád skoro jako normální lidi, i když je tlustá jako prase. Ta holka se jmenuje Blanka a právě kvůli ní kopou tunel, aby se vůbec dostala do centra. Hahaha. Když jsem měl nějaký slabý období a byl jsem v nějakým romantickým cyklu nebo tak něco, objevil jsem SoKo. Psal se myslím rok 2008. Tehdy tahle malá polská francouzka měla obrovský hit jménem I’ll kill her, který byl přesně o tom, co tvrdí název. SoKo už od začátku pojmenovávala věci pravými jmény. Je to stejně tak působivé, jako infantilní, ve chvíli, kdy je vám sedmnáct-nebo-nevím-kolik, takže o životě toho víte asi tolik, jako Dobeš o školství. Ale SoKo sama si to uvědomovala. Její texty vždy byly o tom, jak je všechno na hovno, jak je nějakej kluk vylízanej, že je venku hezky nebo že prší, že ji někdo prcal zezadu a ona má vlhkou mušli atd. Takže něco jako Radiohead.

Pointa je taková, že i když je její hudba imbecilně přímočará, naivně dětinská a primitivně primitivní, funguje to, protože je to přímočaré, dětinské a primitivní a protože to všechno zpívá holka, co je tak roztomilá, že se vám sní o tom, jak dělá gang bang s vašema plyšáčkama. O tom vtipným francouzským přízvuku ani nemluvě. Zní asi tak, jako když chcete říct potkalo prase krávu, ale nemáte devatenáct zubů, takže místo toho řeknete pokaloo pase kafu (dvakrát jste si to v duchu vyslovili? Gratuluji, jste oficiálně francouzi).

Jenže. I’ll kill her byl úspěch natolik obrovskej (v top 5 v Dánsku, Nizozemí, Belgii, Austrálii), že jí praskla nějaká žilka v kebuli a řekla si, že to nezvládá, páč je toho moc. Něco jako třeba Iveta Bartošová, až na to, že SoKo místo dvanácti pokusů o sebevraždu prožila vlastně druhou pubertu. Teatrálně napsala na myspace že je dead, pak se dala na greenpeace, veganství, PETU a podobný píčoviny, aby se nakonec stejně zase vrátila k hudbě.

S nějakým tím EP na kontě, nějakýma živákama, je rok 2012, SoKo dodělala album, který slibovala snad čtyři roky a resumé – je to dobrý. Ale. Je to dobrý, pokud chcete zažít nějakou z následujících věcí:

- rozněžnit nějakou nádhernou dívku a pak s ní mít romantický sex (viz foto)

(necenzurovaná verze zde)

- konečně počít děťátko se svojí rozkošnou manželkou

Tohle album je oplodňovák, že by počala snad i Susan Boyle. Za předpokladu, že tedy neumí anglicky. Což je ale asi jediná věc, kterou Susan Boyle umí. Texty se totiž pořád plácají tam kde se plácaly před lety. SoKo je totiž vcelku egoistický nihilistický emař. Že na škole měla ráda Sartra se ani nemusíte sázet. Ono to nebylo na škodu v minulosti, protože každá sekunda její lo-fi indie písničkářské kariéry byla prosázena natolik jasnou nadsázkou a hravostí, že jste vcelku snadno přešli onu pubertální debilitu schovanou ve vypořádávání se se světem, potažmo životem.

V momentech, kdy na desce dostane slovo ta hravá stránka a twee-pop v nejkrystaličtější formě, jste ochotni to všechno prominout a odzpívat spolu s ní, protože “život je prostě fajn, život prostě není fajn, blá”. Jenže to jsou jen zlomky desky. Po většinu času je to pomalá nálož emocí a příběhů, tklivé uplakané balady, které se snaží pojmenovat určité traumata našich životů velmi seriózním způsobem, což způsobuje, že to prostě nefunguje. Samozřejmě, já nejsem cílovka. Kdybych byl mladá holka, pravděpodobně bych si vyrila její jméno na ruku kružítkem. Nebo, to je ale míň pravděpodobné, bych psala na zem svou menstruační krví SoKo pořád dokola. A pak to všechno slízala! Hahaha, a vy to pořád čtete dál a dál.

Její novinka je tak velmi nekonzistentní. Na jedné straně je tu křehká duše twee-popu, na druhé straně dospělácké balady zpívané duchem mimina. Ve výsledku tu máme dobrou desku, kterou můžete pouštět večer, když je vaše holka doma a zakázala vám desátý poslech Napalm Death. Vás to pravděpodobně nezabije, protože hudebně je to prostě standard s pár hezkýma momentama, ženskou to bude bavit a možná vám dá večer i jeden blou džob zdarma jak bude dojatá.

Kreislauf: Niteffect n Thierry Massard

• Massard/Niteffect . Inconnu/Ismeretlen
• 2011 . France/Germany
• ambient. dark trip-hop. ambient

Kreislauf was founded by Andreas Buttweiler and Thomas Hentrich in 1997 as an Ambient-Club in Mannheim/Germany. In the year 2000 they started their weekly radio-show Kreislauf.FM. The Label-Section was founded in 2001 by Dirk Hartmann and Andreas Buttweiler, and become a netlabel in 2006.

 

Tolik k historii. Moc se v netlabelech nevyznám, protože povětšinou je to hnůj vedle hnoje, ale Kreuslauf má v těch třech desítkách umělců minimálně dva zajímavý: Niteffect a Thierry Massard.

 

Společně vydali nedávno split (Kreislauf Extra13) a je parádní. Downtempo, ambient, trip-hop, všechno s přívlastkem dark, dark, dark. Hlavně teda Niteffectovi to jde od ruky. Instrumental hip-hop, který pojí všechny víše uvedený žánry do hodně depresivního spletence. Má tam snad někde i řadovku, taky povedená věc.

Kangding Ray – OR

• Kangding Ray . OR  /  Kangding Ray . Pruitt Igoe EP
• 2011 . France
• glitch. minimal techno. electronic. industrial. ambient
• BUY!!!

Víte, jak se občas někdo neobratně snaží vysvětlit zvuk tím, že tvoří sexuální dvojice? Tohle album zní, jako kdyby Iggy Pop a Britney Spears měli divokej sex a pak si šlehli marcipán. Něco v tomhle smyslu. Nový Kangding Ray zní jako by měli grupáč Moderat, Burial a Scuba. A všichni tři si plivali na žaludy. A byla tma. A fackovali se. A jejich péra byly z kovu. A Apparat to všechno natáčel na kameru.

Nový Kangding Ray je album roku. Už zase. Většinou vyjde alb roku za rok třeba deset, to je vcelku normální. A jestli ne album roku, tak je to pořád asi patnáctkrát lepší než masturbace. Vaše masturbace.

Už úvodní tóny uhrančivé pecky Athem přinášejí definici chladu a oceli. Robotické pokládání emocí vedle sebe. Or (francouzsky zlato) je deska, která je tak chladná, že by se dala v létě prodávat jako nanuk. Odtažitá, nepřístupná až nelidská.

Pokud jste slyšeli EP Pruitt Igoe (mimo jiné obsahuje verze od Alva Nota a Bena Frosta) jste doma. Pokud jste slyšeli Automne Fold tak přihořívá – Or je daleko víc systematické, nespoléhá tolik na samply a ambientní plochy. Spíš se tu objevují náznaky minimal techna, glitche a dupstepu. Každý z těchto žánrů v těch nejminimalističtějších polohách. Odřený na kost.

Or je album roku. Protože Athem, Odd Sympathy, Pruitt Igoe, Or a Leavlia Scheme, to všechno jsou tak zatraceně cool songy, až to není hezký.

Cool. To je to slovo.

Diaphane – Samdhya

• Diaphane . Samdhya
• 2010 . France
• idm.dark ambient.minimal.techno

Régis Baillet měl na svědomí společně s Chassagnardem zajímavý francouzský projekt Ab Ovo, který si prošel od neo-klasiky až k minimal technu, aby nakonec po deseti letech skončil u dark ambientu. No a deset let je dlouhá doba, takže si kluci dali pauzu a tenhle francouz se letos přivalil s novým projektem Diaphane (nevím, co to znamená ve francouzštině, ale pokuď se dobře pamatuju, tak u nás se tak říká těm proužkům, který určí, jestli máte v moči hodně nebo málo cukru, což není zrovna věc, po který bych pojmenoval kapelu) a vlastní deskou vydanou u art-zen, která nese název Samdhya, což znamená už nevím v jakým jazyce twillight, takže špatná volba jmen jest dokonána. Nicméně, hudba je na tom o hodně lépe. Baillet pokračuje v dark ambientu tam, kde Ab Ovo skončili, navíc přidává vlastní ingredience, od idm až po aural cosmos shit. Vcelku sympaticky zní i snaha o “tanečnější” a “agresivnější” kousky, jako třeba Platinum, nebo občasné použití klasických linek, chvílemi připomínající oblast, kolem které se motá třeba Jon Hopkins. Rozhodně jedno z lepších ambient/idm alb tohoto roku.

Daïtro – Laisser Vivre Les Squelettes

• Daïtro . Laisser Vivre Les Squelettes
• 2005 . France
• post-hardcore.screamo.post-metal

Frantíci si za poslední desetiletí vybudovali tři výsadní prim. Za prvý začali hrát nejnudnější fotbal v evropě, což by při existenci Řecka řekl málokdo. Pak taky převzali otěže ve tvorbě těch nebrutálnějších a nejujetějších horrorů od Itálie, které došel v osmdesátkách dech. Nutno dodat, že stejně jako italský fláky i ty francouzský jsou značně dementní. A za třetí, francouzi dali jasně najevo, že v evropě není místa, kde by se lépe dařilo screamu a post-hardcoru. Sed Non Satiata, Amanda Woodward, Mihai Edrisch, Celeste, Gantz, Aussitôt Mort a tak dál a tak dál.

Na rozdíl od americký scény, která už pomalu vyhasíná, francouzi nikdy nesázeli na syrovost a chaotičnost. Pokuď to šlo, byla tu snaha zůstat kamarád s melodií i v těch nejtvrdších pasážích. No a když se frantíků zeptáte, jaký album z celého tohoto emo/hardcore/screamo boomu by jste si měli pustit k nedělní kávě, pravděpodobně jako odpověď uslyšíte Laisser vivre les squelettes.

Na týhle nahrávce totiž Daïtro našli plochy, který jim a žánru sluší nejvíc. Na rozdíl od americký scény, kde si chlapci rádi vypomáhají chaotic grindem nebo metalcore, Daïtro šahá po post-metalu (a odtuď byl už jen krůček k sludge, který se teď v Evropě těší v kombinaci se screamem velké oblibě, viz Celeste nebo Time to Burn) a možná trochu překvapivě – po post-rocku.

Samozřejmě, není tu řeč o patnáctiminutových ambientních plochách, spíš o té stavbě jako celku, náladě a postupech, viz devítiminutová Nous sommes d’ici, která zní jako by někdo smíchal Rosettu s výše zmíněným post-rockem.

Samozřejmě, Daïtro a nikdy nebyli žádnou velkou hudební revolucí. Co jim však nejde upřít je jejich nasazení, přímočarost a právě ona geniální schopnost přinést do chaotického screama nálady post-rocku. Tohle je špička evropskýho nátěru. Period.