SoKo – I thought I was an alien
- SoKo . I Thought I Was An Alien
- 2012 . France
- twee-pop.emo-folk.singer-songwriter.vagina monology.indie folk
Jsem citlivá duše. Třeba nedávno jsem jedný holce řekl, že ji mám rád skoro jako normální lidi, i když je tlustá jako prase. Ta holka se jmenuje Blanka a právě kvůli ní kopou tunel, aby se vůbec dostala do centra. Hahaha. Když jsem měl nějaký slabý období a byl jsem v nějakým romantickým cyklu nebo tak něco, objevil jsem SoKo. Psal se myslím rok 2008. Tehdy tahle malá polská francouzka měla obrovský hit jménem I’ll kill her, který byl přesně o tom, co tvrdí název. SoKo už od začátku pojmenovávala věci pravými jmény. Je to stejně tak působivé, jako infantilní, ve chvíli, kdy je vám sedmnáct-nebo-nevím-kolik, takže o životě toho víte asi tolik, jako Dobeš o školství. Ale SoKo sama si to uvědomovala. Její texty vždy byly o tom, jak je všechno na hovno, jak je nějakej kluk vylízanej, že je venku hezky nebo že prší, že ji někdo prcal zezadu a ona má vlhkou mušli atd. Takže něco jako Radiohead.
Pointa je taková, že i když je její hudba imbecilně přímočará, naivně dětinská a primitivně primitivní, funguje to, protože je to přímočaré, dětinské a primitivní a protože to všechno zpívá holka, co je tak roztomilá, že se vám sní o tom, jak dělá gang bang s vašema plyšáčkama. O tom vtipným francouzským přízvuku ani nemluvě. Zní asi tak, jako když chcete říct potkalo prase krávu, ale nemáte devatenáct zubů, takže místo toho řeknete pokaloo pase kafu (dvakrát jste si to v duchu vyslovili? Gratuluji, jste oficiálně francouzi).
Jenže. I’ll kill her byl úspěch natolik obrovskej (v top 5 v Dánsku, Nizozemí, Belgii, Austrálii), že jí praskla nějaká žilka v kebuli a řekla si, že to nezvládá, páč je toho moc. Něco jako třeba Iveta Bartošová, až na to, že SoKo místo dvanácti pokusů o sebevraždu prožila vlastně druhou pubertu. Teatrálně napsala na myspace že je dead, pak se dala na greenpeace, veganství, PETU a podobný píčoviny, aby se nakonec stejně zase vrátila k hudbě.
S nějakým tím EP na kontě, nějakýma živákama, je rok 2012, SoKo dodělala album, který slibovala snad čtyři roky a resumé – je to dobrý. Ale. Je to dobrý, pokud chcete zažít nějakou z následujících věcí:
- rozněžnit nějakou nádhernou dívku a pak s ní mít romantický sex (viz foto)
(necenzurovaná verze zde)
- konečně počít děťátko se svojí rozkošnou manželkou
Tohle album je oplodňovák, že by počala snad i Susan Boyle. Za předpokladu, že tedy neumí anglicky. Což je ale asi jediná věc, kterou Susan Boyle umí. Texty se totiž pořád plácají tam kde se plácaly před lety. SoKo je totiž vcelku egoistický nihilistický emař. Že na škole měla ráda Sartra se ani nemusíte sázet. Ono to nebylo na škodu v minulosti, protože každá sekunda její lo-fi indie písničkářské kariéry byla prosázena natolik jasnou nadsázkou a hravostí, že jste vcelku snadno přešli onu pubertální debilitu schovanou ve vypořádávání se se světem, potažmo životem.
V momentech, kdy na desce dostane slovo ta hravá stránka a twee-pop v nejkrystaličtější formě, jste ochotni to všechno prominout a odzpívat spolu s ní, protože “život je prostě fajn, život prostě není fajn, blá”. Jenže to jsou jen zlomky desky. Po většinu času je to pomalá nálož emocí a příběhů, tklivé uplakané balady, které se snaží pojmenovat určité traumata našich životů velmi seriózním způsobem, což způsobuje, že to prostě nefunguje. Samozřejmě, já nejsem cílovka. Kdybych byl mladá holka, pravděpodobně bych si vyrila její jméno na ruku kružítkem. Nebo, to je ale míň pravděpodobné, bych psala na zem svou menstruační krví SoKo pořád dokola. A pak to všechno slízala! Hahaha, a vy to pořád čtete dál a dál.
Její novinka je tak velmi nekonzistentní. Na jedné straně je tu křehká duše twee-popu, na druhé straně dospělácké balady zpívané duchem mimina. Ve výsledku tu máme dobrou desku, kterou můžete pouštět večer, když je vaše holka doma a zakázala vám desátý poslech Napalm Death. Vás to pravděpodobně nezabije, protože hudebně je to prostě standard s pár hezkýma momentama, ženskou to bude bavit a možná vám dá večer i jeden blou džob zdarma jak bude dojatá.
Sarah Jaffe – Suburban nature
- Sarah Jaffe . Suburban Nature
- 2010 . USA
- indie. folk-rock. acoustic
Sarah Jaffe vydala tenhle debut už na začátku roku 2010 a pamatuju si dost jasně to nutkání ho sem švihnout hned zkraje. Jenže jsem se styděl. Alternativa vole, alternativa, nemůžem tam dávat mladý uplakaný američanky, co si brnkaj ty svoje tři akordy zatímco pláčou nad zastydlou láskou, v malých obměnách prakticky song od songu.
Je to tak. Sarah není bratr revoluce nebo sestra evoluce. Její rodiče nejsou progrese, nebo kreativita. Všechno co má je teta melancholie, kterou rozřezala na malý kousky a nastrkala její vnitřnosti a kosti a maso do všech těch ukňouraných balad, který, pokud vám je devatenáct a na zdi máte plakáty s kobylama, vám můžou propuknout srdce. To je jako když pukne a někdo ho zároveň prostřelí. Propuknout.
Jenže, braňte se tomu, když je to vážně za a) dojemný a to my jako máme city, né že ne, a za b) chytlavý. V podstatě to samé, desetkrát identické, pokaždé rozeznatelné. Clementine je hit jako hrom, kdyby si toho všiml nějakej koumavej producent a střelil to na soundtrack od nějakýho primitivního indie filmu o lásce se Scarlett prasečím rypákem Johansson, tahle mladá hvězdička by byla rozhodně dál než teď je. A zasloužila by si to.
Už i za to, že nezklouzla k žádným sentimentálním nedospělým klišé, jako její ostatní kolegyně a drží se na hranici poslouchatelnosti i-kluk-to-přežije. Když si k tomu připočteme, že momentálně venku sněží a mrzne, je tahle dávka sentimentu docela ok. Jo a má skvělej hlas. Viz video.
Mirah – Advisory Committee (2002)
Mirah (vlastním jménem Mirah Yom Tov Zeitlyn – užitečná informace, opravdu) je americká zpěvačka židovského původu bydlící v post-hipizáckém San Franciscu. Vydala 5 desek + několik desek s hosty (např. Ginger Brooks Takahashi, Black Cat Orchestra) a nějaká ta é-píčka.
Už když se na ni člověk podívá, jsou mu jasný tři věci:
a) Mirah není moc hezká holka
b) Mirah je lesbička
c) její hudba nebude divoká
Vypadá jako jedna z těch sečtělých amerických intelektuálek, co by kus masa do huby nedaly a na kytaru hrají svejm kámošům od táboráku při opékání kartoflí. To jen tak pro představu, s kým že máme tu čest. O žádnou folkovou nudu bez špetky experimentu se tady ale ani náhodou nejedná. No. V roce 2002 vydala svoji druhou desku Advisory Committee. Je to asi (určitě?) nejlepší indie folk/popová deska, co jsem slyšel. Důkazem toho, že je tohle album vážně klasa je to, že se nachází na seznamu 100 nej indie alb podle… a teď nevím koho, ale je na krásným 46. místě (na prvním jsou Guided by Voices, takže ten žebříček nemůže být úplně blbej, jak většinou bejvaj).
Advisory Committee je velice chytrý a nápaditý indie folk/pop. Jak jinak než o lásce. Rozmanitá deska plná svěžých nápadů jako váš dech po vykloktání dvou litrů Listerinu (neplacená reklama). Spousta zajímavých aranží. Většinou kejtra, někdy basa, někdy syňták, někdy harmonika, ta holka má šecko! Celkem tichý, ale silný album. Další její desky jsem neslyšel, pustil jsem si pár věcí, co má na můjšpajzu a nepřišly mi tak nápaditý jako ty, co jsou na AC.
Za tuhle desku dávám ruku a penis do ohně. To musí stačit.
-debjot-
Mirah – Advisory Committee
Dirty Projectors + Björk – Mount Wittenberg Orca EP
- Dirty Projectors + Björk . Mount Wittenberg Orca
- 2010 . USA
- ethereal.dreamy.experimental pop
David Longstreth tuhle kolaboraci vysvětluje takhle:
V dubnu 2009 se mě Brandon Stosuy ze Stereogum zeptal, jestli by jsme nechtěli zahrát na benefičním koncertu v knihkupectví v New Yorku. Řekl jsem ano. Stejnou otázku položil i Björk a ona řekla ano. Pak se nás zeptal, jestli bychom chtěli spolupracovat, a my jsme řekli, že ano. Björk se mě zeptala, jak to teda pojmeme a já jsem jí řekl: “Já nevím, myslím, že bych mohl napsat spoustu nových písní, který pak spolu odzpíváme?” A ona řekla ano.
Jednoduchý jako facka, nebo ne?
Nedlouho poté se zpěvačka Dirty Projectors Amber procházela po hřebeni Mount Wittenberg, severně od San Francisca. Když se pak na chvíli zastavila a dívala se na oceán, zahlédla malou skupinku velryb. Tenhle zážitek pak pověděla Davidovi a ten o tom všem napsal několik písniček. Takže první část byla na světě a spokojená byla i Björk, která si okamžitě zamluvila, že bude zpívat mámu velrybu. Mount Wittenberg Orca se začala rodit. Amber, Angel a Haley nazpívaly zbylé party a celý tenhle nástřel si pak naživo zkusili při dalším vystoupení v knihkupectví.
Jenže chvíli po tom Dirty Projectors vydávají Bitte Orca (tady je souvislost jmen náhodná, Bitte Orca dostala svůj název čistě proto, že se Davidovi líbilo, jak ty slova znějí dohromady) a vyráží na svoje nejdelší turné, které, podle Davida, trvalo snad věčnost.
Nicméně přesně po roce, hned jak turné skončilo, kapela i s Björk zamířila do studia Rare Book Room v Brooklynu a během čtrnácti dnů desku nahráli. Sám Dave říká, že nahrávání probíhalo stylem všechny nástroje naráz, povětšinou na první nebo druhou dobrou, aby tam zůstalo trochu života.
Album si za sedm doláčů můžete koupit například tady, všechny peníze jdou na velryby. Tak by jste mohli udělat nějakej ten dobrej skutek.
Představujeme: Danton Eeprom – Yes is More
- Danton Eeprom . Yes is more
- 2009 . France
- minimal techno.indie pop.electro.downtempo
Xiu Xiu – Dear God, I Hate Myself
- Xiu Xiu . Dear God, I hate myself
- 2010 . USA
- experimental.electronic.indie pop.noise.genius
- Poslední deska, ne třeba se příliš rozepisovat. Kapelu Jamese Stewarta tentokrát doplnili jiní pošuci a vznikla možná nejhitovější deska.
Recent comments