Teargas and Plateglass – Black Triage

• Teargas and Plateglass . Black Triage
• 2007 . United States
• dark trip-hop temný jako hrnek kvalitní kávy Dadák

Když jsem zakládal tenhle blog, říkal jsem si, že sem jako jedno z prvních alb musím dát Black Triage od amerického projektu Teargas and Plateglass. Takže když jsem si dnes uvědomil, že tu ještě není, dal jsem si rovnou šest facek.

Teargas and Plateglass není ani jeden pán, ani dva, ale podle všeho nějaké uskupení umělců, které si zakládá na anonymitě (ale vzhledem k tomu, že se hned na debutu podílela Jocelyn Pook  a kámoší s lidmi jako Tweaker a Danger Mouse, tak o žádný hochy ze sklepa v Ohiu asi nepůjde), na něčem, co můžete nazvat politickou angažovaností (stop genocidám) a hodně temné dávce temnoty (temná dávka temnoty. Ano, i takové obraty jsem schopen vymyslet).

Takže, rád bych byl teď za toho chytrýho, ale kromě těchto málo informací není v podstatě nic bližšího známo. Kluci dali poslední interview někdy v roce 2005 a to ještě ke všemu odpovídali stylem fotbalista (Jak byste popsal první gól? “no, von mi to nahrál, poslal mi to, já cejtil že je to dobrý, sem se do toho opřel a bylo to”). Něco málo je ještě na jejich wiki, jako že jednou jedinkrát vyrazili anonymně na tour a to do východní Evropy – wtf? Opravdová perlička je ovšem zajímavost, že jejich songy několikrát zazněly v Kriminálce New York a Miami. To je asi tak šílený, jako kdyby během znělky k Ulici hráli Fantomas. Což by vypadalo nějak takto:

Black Triage je druhá deska tohoto obskurního uskupení a (když pominu, že je lepší než první deska) je rozhodně lepší, než první deska. Dark ambient potkává dark industrial potkává dark trip-hop potkává dark electro potkává dark martial music. Všechny beaty jsou hrány o 200% pomaleji než by hrány být měly. Kupte si pořádný sluchátka a zemřete, něco na ten způsob. Nikde nevyzařuje ani kousek naděje. Ona je otázka: mělo by album zabývající se genocidou vyzařovat nějakou naději?  Vrchol přijde už s třetím songem One day across the valley, který je protkán povídáním Valentiny Iribagizy, ženy známé jako Ta, která odmítla zemřít (během masakru v Rwandě)

“Then, when the war began, people changed. One day across the valley, we saw houses burning and people fleeing from their homes.

I was a young girl. My parents thought the church was safe because no one would be killed in a church. When we arrived, I could see the older people were very sad and upset. Everybody was scared, but nobody knew what was going to happen.

I saw the soldiers come in, and they started shooting and shooting. All we had to defend ourselves were rocks. And our local governor, Gacumbizi, came in and stood in front of us. Gacumbizi said that everyone should know what they were there for. He said that all those who were there should be killed, that no one should survive.

Then they started killing, hacking with their machetes. They kept doing it, and I was hiding under dead people. They didn’t kill me. Because of the blood covering me, they thought they had killed me.

It was very late, around 2:00 AM, when the Interahamwe came back. One of them stepped on my head. He was shaking me with his foot to see if I was alive. He said, “This thing is dead,” and so they left. I lived among the dead for a long time. At night, the dogs would come to eat the bodies. Once a dog was eating someone next to me. I threw something at the dog and he ran away. I hid in a small room. That’s where I stayed and slept for 43 days.

I felt a lot of pain, a lot of pain, because my fingers had been chopped off. And my head had been cut. I was very sad because my family was all dead. I was waiting to die myself. I didn’t think I was going to survive.

Ano, na léto jako dělané. A ano, můžete všechny svoje trip-hopový srajdy hodit do koše, až tohle stáhnete.

PS: Ne, to video není jen nějaká zpatlanina. Pořádně se podívejte.

Ben Frost:Discography

• ALBUMS:
• 2001 Music for sad children
• 2003 Steel Wound
• 2007 Theory of Machines
• 2009 By the throat
• OTHER:
• BTT Bonus tracks (Studies, Theory Reprise)
• Híbákjůsa live video
• FACT MIX 235
• VA Bedroom community

V podstatě, Frostovu hudbu nějak popsat můžete. Že to zní tak a onak, posluchač získá přibližnej obraz a všichni jsou spokojení. Jenž pak jdete na Frostův koncert a všechny ty popisky a poslechy si můžete strčit tak hluboko do vlastní prdele, jak to jen jde. Je možný, že se toho prozření ani nedožijete, protože vám ten “nepříjemný ambient” (jeden můj známej jeho desky komentoval jako chill-outové prdění) vytáhne střeva ven z těla a nechá vás ležet v agónii vlastní blbosti, mordující dalším a dalším tónem, který “zněl na tý desce vlastně tak hezky”. Bože co já bych dal za to jít na Frosta s tím známým a za možnost vidět, jak mu to “chill-outové prdění” láme kosti.

Jak tomu předejít tomu nárazu? Nijak. Frostovy desky vás nepřipraví na Frosta live. Můžete ale minimalizovat šok, pokud si pustíte třeba takovej Killshot na maximální volume, do sluchátek a budete si při tom řezat ruku pilou, zatímco na vás někdo z třetího patra hodí pytel cementu. Jo, to by docela šlo.

Frostova wikipedie říká: His live performances are guitar oriented, utilizing real-time signal processing and several high powered Guitar and Bass Amplifiers such as the Ampeg SVT and often contain moments of extreme volume with a particular emphasis on the sub-bass aspects of his work. In a live setting this makes for extremely physical performances that can verge on infrasonic.

Sám Frost nahrával Steel Wound tím způsobem, že se zavřel v opuštěný chatrči, zapojil všechny zesilovače který našel a nahrával. Nahrával na mikrofony, který byly třicet metrů od té chatrče. Sám stál uprostřed toho pekla a v jednom rozhovoru uvedl, že nepočítal s tím, že to přežije. Ta enormní síla zvuku.

Pamatuju si, že když jsme šli na Frosta poprvé, v berlínském Berghainu, nikdo z nás netušil, co to bude.

Pamatuji si, jak jsem tam stál a říkal si, jestli neočekávám moc, jestli si to sám sobě celý nezkurvím. Jenže to byl Frost a Frost přece musí být nejlepší, i když lautr netuším co od něj naživo čekat. Jestli komorní ambientovej balast nebo očistec.

Další bod, který si pamatuju je ten, že se Frost šírí jako nemoc. Nikdo ho “moc nemusel“ a teď prakticky všichni, kteří ho viděli, by si nechali jeho zadek vytetovat na obličej. Jak tam stál ten Libor a říkal, že jsme trotlové, protože jsme ten hype vyhnali až do absurdních hranic a tvrdili jsme, aniž by jsme věděli, co bude, že to samozřejmě bude to nejlepší všech dob, lepší než cola a sex a Ford Mustang a bukkake a Bastian Schweinsteiger.

Jenže o dvě hodiny později stál venku a kouřil a dívali jsme se navzájem do očí, né v zkrocená-hora-významu ale v čistě nechápavě heterosexuálním, a Libor, který kritizuje i zkritizované kritiky kritických kritik, říkal, že to byl nejlepší koncert všech dob, lepší než Rosetta. A to je co říct, protože tehdy si na toho zpěváka i šáhl (viz foto), přičemž si malinko zasvinil trenky (zepředu i zezadu).

Pamatuju si, že jsem viděl, jak se sklo mění v peklo a peklo v nebe a nebe v duny.

Tehdá (v lednu) v tom Berghainu byly obrovský repráky a tma a perverze a všechno se vyvíjelo strašně skvěle. Měli jsme burgry v Marienburgru na Marienburgrštráse, což je ta nejmíň pravděpodobná pravda v tomhle článku, která není lež. Fakt takový místo existuje. A maj tam nejlepší burgry na světě. Jsou tak dobrý, že kdyby ta kráva, ze který vyřízli to maso, byla ještě při vědomí, tak by se ochutnala. Fakt. Vyfotili jsme se jak papáme a pustit k tomu znělku z přátel, tak vám z uší vyteče cukr krystal. Tak to byl hezkej večer.

Celou dobu si říkám, jestli vlastně Frost nebyl jen hřebíčkem do rakve radosti. Taková třešnička na dortu, která slízla smetanu za všechny dobrý pocity toho výletu. Všichni dřou, ale po zápase dostane zásluhu jen jeden. Takzvaný Koller-Galásek komplex. Nebo První sex komplex? Sice to kurva bolelo, ale bylo to hezký a poprvý. Něco mezi tím, možná oboje. V Berghainu všechno klapalo jak mělo. Frost vypadal jak mesiáš z jiný planety, co přistál na Islandu a omylem narval kytaru do řitě ambientu.

Jinými slovy: bylo to tak nahlas, že jste cítili bolest, tělo, jak se pohybuje aniž chcete, maso, jak se třepe, kosti, jak se pálí. Viděl a slyšel jsem strašně moc věcí, ale nikdy nic podobného. Připadal jsem si jako infrazvuk, který napálil do betonu. Když jsem Frosta psal pro Full Moon, vůbec jsem netušil, jak to definovat. A jestli to byla nějaká náhoda či co.

(Set otvírá jednoduchý beat, přecházející v Stomp, jednu z největších “hitovek” z velmi ceněného alba Theory of Machines. Od prvních momentů máte pocit, že sledujete přistání ufo, že sledujete něco, co jste ještě nikdy neviděli. Osm světelných panelů umístěných za Frostem v kombinaci s hlasitostí zanechávají mrazivý dojem. Stomp je nicméně první a poslední song, ve kterém Frost zachybuje a začíná svoji lavinu za katarzí opět od poloviny. Ne že by to někomu vadilo. Všechny kytarové loopy vznikají live (tady ta zrada), laptopem prohnané se mění v ohlušující smyčky, které nechávají celou drone scénu někde v koutě.

Ty čtyři reproduktory, které jsem popsal výše, k těm je důležitý se vrátit. Znáte ten pocit, když jste na koncertě a basák hrábne do strun a vy cítíte, jak vám vibrují nohavice? Vynásobte to tisícem. Možná milionem. Frost do poslední kapky využil technické možnosti klubu a hrál extrémně hlasitě. Jedním dechem nutno podotknout, že nikoliv na úkor kvality zvuku. Každý tón byl i ve své maximální poloze krystalicky čistý, neničen přebasováním. Při Killshot, když se na vás valí první droneová vlna, ten úder, ten šok, měli jste vidět tváře lidí. Polovina publika si zakrývala uši s výrazy blížícími se mučeným. Cítili jste, že se vám odlepuje maso od kostí, stojí vlasy, s každým beatem cukají končetiny a přísahám bůh, že jsem při onom Killshotu měl pocit, že se mi hýbou i vnitřnosti (seriózně). V tu chvíli si uvědomíte, jak je těžký napsat report, protože 50% úspěchu čtvrteční noci záviselo na intenzitě prožitku, tvořené intenzitou zvuku. A to nejlepší nakonec – i když Frostova produkce vyvolávala jasnou a přímou fyzickou bolest (seriózně), byla zároveň i nadmíru krásná a fascinující. Jako když vás děvka kouše do péra. Rozumíme si?

Frost zcela vypustil Steel Wound, přičemž první polovinu setu zasvětil Theory of Machines a druhou půlku poslední řadovce By the throat. “Ambientní” pasáže pomalu přeléval do agresivních noise/drone/concréte ploch, kdy každý tón, echo, beat, přecházel z náhodné kakofonie do zničující melodie souzvuku. Vrcholem v jeho pozvolném vrstvení byla We love you, Michael Gira, která začínala obyčejným pípáním a jednoduchým beatem a končila nadmíru brutálním doom metalovým, efekty prohnaným riffem, alias Coda.

Druhá polovina koncertu a bolest dosahuje maxima. Frost si navíc hraje se zvukem a pouští do vás jeden tón zleva, druhý zprava, třetí zezadu. Hororová verze Jarreho. Když zavřete oči, zvuk je tak intenzivní, že poslech hudby ze sluchátek vedle toho vypadá jako špatná 64kb empétrojka. Je to všude ve vás, v hlavě, těle, krvi. “Díky Bohu” přichází víc ambientních pasáží, spojek, které slévají Killshot, The Carpathians a Petera Venkmana v jeden souvislý dechberoucí zával zvukových stěn. Pomačkaný mozek. Máte pocit, že jste uprostřed nějakého experimentu na lidech. Zároveň vás to vzrušuje a stále rozlišujete čitelné melodie a rytmus, které se dere na povrch ze zdánlivě nepropustných zvukových stěn. Závěrečná Ó God protect me se vrací obloukem k začátku setu, který končí stejným beatem jakým začal. Frost jej nechává útočit necelé tři minuty. Skleněná stěna oddělující prostor na stání od baru se každým úderem třepe a vy čekáte, kdy už konečně všechno sklo v objektu popraská a vysype se na lidi (což se bohužel/bohudík nestalo). Následuje snad první pohled do publika a zaklapnutí laptopu. Prosté, strohé, stylové.)

Píšu to proto, že to není náhoda. Vážně to je skvělý. Pokaždý. I o měsíc a něco později v Rakousku, kde měl sebou ještě kamarády (Shazad Ismaily a Borgar Magnason aka elektrický bicí a basa). Tehdy jsem teda měl už než to začlo velkou radost, protože jsme dojeli naživu. Apačka má totiž ve zvyku ničit všechny popelnice co stojí u cesty a najíždět na obrubníky. Jako, ta holka by byla na pár věcí užitečná, třeba jako dozorce do vězení nebo komparz do mexických thrillerů, ale na řízení ji teda moc nevidím. Že jsem se tehdy bál, že jak tam Frost bude mít kamarády tak už to nebude takovej brutál. Blbost. Bylo to ještě lepší. Zvukově to tedy zaostávalo za Berlínem (hlasitost), ale ta basa tomu dodala takovej hororovej nádech, že se mi chtělo plakat a kakat (zkuste to vyslovit rychle desetkrát za sebou) ve stejnej moment. Dodnes mě sere, že jsme tam nezůstali někde přes noc a nešli druhej den i na jeho provedení Solaris (každopádně Bedroom Community oznámili, že by to ještě letos mělo vyjít – yoy!)

Bratislava byla taky fajn. Když pomineme, že jsme předtím museli vytrpět asi patnáctihodinové vystoupení dvou trotlů z Košic, kteří si myslí, že když budou křičet jak mončičák a do toho pouštět stejnej bordel přes hodinu času tak z toho vznikne hudba. Jmenovali se Bios, jestli to jméno někde uvidíte tak utečte. Naštěstí byl hned vedle McDonald. Frost byl opět skvělej, opět masivní a navíc hrál i nějakej novej song či co. Škoda jen že Slováci nedokážou posoudit kdy by měli tleskat a mluvit. No už jsem toho každopádně nakecal dost. Jestli vás tohle nedonutí vidět Frosta live, tak už nevím.

Pro začátek by bylo fajn se s ním seznámit, jestli jste tak ještě neudělali. Radio-friendly kamarádi nechť to vezmou chronologicky, od vcelku příjemného ambientu na Music for sad children. Ti odvážní můžou skočit rovnou na By the throat.

Každopádně vám říkám, že jestli se do příštího roku nezastřelím, tak tohoto magora dotáhnu do Prahy ať to stojí co to stojí.

Pati Yang – Jaszczurka

Pati Yang – Jaszczurka/ 1998/ místama industriální a místama downtempový (vem to čert) trip-hop

Podle miniankety na fb to vypadá, že byste tu uvítali víc z český scény (zrovna dneska jsem si říkal, že bych sem dal floexe). Ikdyž v případě naší hudby dost zvažuju, jak moc vhodný to je, když většinou neni problém si to jít koupit a podpořit tak živořící umělce. Klasickej protiargument je  zas ten, že by se o tom jinak značný numero lidí nedozvědělo (schválně kolik z vaší oblíbený hudby jste poznali díky blogům a kolik  skrze oficiální zdroje (rádio??/ kamarád vám přehrál kazetu?/ možná tak ještě skrz ten časopis)).

Přece to tu ale dneska trochu víc zeslovanštíme. Pati Young vydala tenhle svuj skvostnej debut ve svých osumnácti letech (jistě jste v tý době už taky měli za sebou nějakou tu první knihu nebo sólovou výstavu). Je to prej jeden z prvních polskejch trip-hopů. Texty jsou polski i anglicky. Kdybych měl klobouk, smekám.

k.

 

 

Flint Glass – Nyarlathotep

• Flint Glass . Nyarlathotep
• 2006 . France
• illbient. dark ambient. rhytmic industrial.

Chodím na jeden blog, občas, už ani nevím jak se jmenuje. Nějak dark něco. Každý den se tam objeví snad deset dark ambient, medieval sraček, a bůh ví, že do jednoho je to jen hučení a bzučení.

 

Takže když si stáhnete sto alb, v podstatě to znamená, že máte jedno, který obsahuje víc než tři tóny a když budete mít velký štěstí, tak i nějakej rytmus. To jen aby jste věděli, jakou medvědí službu vám tady děláme, když procházíme tuny tohoto okultního balastu a vybíráme něco, co za to fakt stojí. Je to zábavný asi jako loupat si zahnilý kousky hoven z řitních chlupů.

 

Flint Glass za poslech stojí. Přeci jen, občas jde slyšet i nějakej ten beat, halelůja. Nyarlathotep je jeho tuším druhá placka, která mu trvala snad čtyři roky (přitom, jak dlouho může trvat nahrát dark ambient desku? Hodinu?), ale budiž, on na to totiž šel kluk inteligentně a celou nahrávku nechal plynout dle motivů H.P. Lovercrafta, což je sice strašně skvělý a vypadá to dobře, ale ve svý podstatě, kdybych vám tady napsal, že se to inspirovalo kuchařkou Jiřiny Bohdalový, kdo z vás by to poznal.Vždyť všechno to hučení je tak stejný.

 

Nicméně, aby jsme se oprostili od toho negativního tónu, Glassova Nyarlathotep opravdu nasákla onu okultní, hyper vetřelčí atmosféru Lovercraftova pisálkovství, takže jestli si zrovna teď děláte zálusk na nějakou jeho knihu, tohle by mohl být ideální soundtrack.

 

Dark ambient a jeho temné cinematic soundscapes tu plují ruku v ruce s občas vykukujícím výkřikem rhytmic industriálu, což už je přeci jen o něco lepší a dává to albu silnější nádech. Dokonce i na nějakou tu odnož IDM a EDM a IBM a KB tu dojde, no a když budete hodně, hodně odvážní a zavřete oči, možná že se tu mihnou i Ghosts I-IV, ve svý přírodní podstatě. Mohl bych napsat, že mi to chvílemi silně připomíná skvělej Tábor Radosti, ale kolika z vás by to něco řeklo? Pohani. Budižkničemové. Barbaři.

 

Videoklip od druhé minuty rulezz, jak říkaj amíci.

Sightings – City of Straw

• Sightings . City of Straw
• 2010 . USA
• noise rock.industrial.noise.fabric hell

Musím se přiznat, že když jsem si poprvý pustil do sluchátek první song z poslední desky kapely Sightings, tekly mi blahem hovna z gatí, až zaplavily celej pokoj a tekly až na chodbu a všichni byli od hoven, já, lidi, psi, komáři, všichni jsme na sobě měli hovna, protože se ze sluchátek ozývala dadaistická metafora hluku, mix maxima a minima, decentní klik klak uprostřed vybuchující továrny. Přesně tak nová deska od Sightings začíná. A přesně tohle je její filozofie.

A je to filozofie, kterou nestráví kdekdo a rozhodně né někdo, kdo si tento článek čte s tím, že si stáhne poklidné broukání ke svíčkám. Zapomeňte na to. Jestli do toho půjdete, počítejte s tím, že vystavíte uši post-industriálnímu peklu. Noise schovaný v malých diodách. Je to všechno o to zvláštnější, protože Sightings se vlastně tváří jako obyčejná noise-rocková kapela, basa, kytárka a bicí, jenže to je velkej tělemklam.

A tak je tu Tar and Pine, úvodní song, který začíná jako industriální verze minimal techna, jako změť něčeho, co nemá strukturu, dokuď ji neprotne první dusivá kytarová vlna z pera Marka Morgana a bicí, které zní, jako by někdo zapomněl vypnout éru post-punku v pozadí. Pitchfork, odpusť mi pane, to docela trefně charakterizoval jako “sound like Wolf Eyes trying to cover Joy Division”.

Pocuď, dobře. Jenže Sightings ignorují song jako takový, chceme osmiminutový chaos, střih, křik, dusot – je tam. Jako by jste byli uprostřed války a do toho hrála ta nejprotivnější hudba, jako by jste ji slyšeli v dáli, schovanou za celou tou kovovou artilerií slyšíč poslední úryvky refrénu. Vím, že jsem vám nedal zrovna dvakrát velkej popis toho, jako vono to vlastně zní, ale seru na to. Protože to nejde. Tohle je agrese, která se dá pouze slyšet. Né napsat.

Chrome – Alien Soundtracks/Half Machine Lip Moves

Alien Soundtracks / Half Machine Lip Moves

• Chrome . Alien Soundtracks/Half Machine Lip Moves
• USA. 1977/1979
• krautrock.industrial.noise.experimental.psychedelic.rock
• for fans of: Pink Floyd,NEU!,This Heat,Butthole Surfers,The Stooges
• DL file: Half Machine,tracks 1-11, Alien Soundtracks, tracks 12-21
  

Jak Chrome zní? Tak pojďme:

“this is ‘scary’ sci-fi sanfrancisco acid punk”

“Excellent soundtrack for a bad trip psychedelic experience: Chrome are surely a source of inspiration for Butthole Surfers and for many neo-psych acts as well” (Butthole Surfers později uvedli, že Chrome byli jejich největší inspirace, konkrétně Helios Creed, který jim i přispěl na desku Independent

Worm Saloon)

“it’s THE ultimate psychedelic-noisy-garage-punk experience. unique.”

“In 1977 it must have sounded like, well… an alien soundtrack!”

“it’s the future. It’s a genuine example of practical avant-garde.”

“This album was quite probably recorded on high doses of ST-37, if not this is what the inside of your head sounds like when you take the shit.”

“the sonics meet faust meets hawkwind meets kraftwerk in a trashcan. on a spaceship.”

“Featuring a mix of sci-fi rhetoric/paranoia, screeching, primitive electronics, recorded-in-a-basement noodlings, and touches of krautrock (can, faust, neu, amon duul 1, etc.), hendrix and the stooges, this collection of songs work brilliantly on two levels: as an example of pure, indiluted experimentalism brimming with ideas; and as some of the best “rock” songs – riffs ‘n’ all – ever written.”

A teď zcela vážně? Mám ještě psát něco o týhle kapele, nebo už si to kurva stahujete? Mám ještě psát, že se objevili v roce 1976, vydali devět alb a pak se rozpadli? Má smysl psát detaily o tom, že Alien soundtracks a Half Machine Lip Moves jsou ty nejzásadnější desky, co se týče noise rocku, industrialu, krautrocku, neo-psych a space rocku? Má nějaký smysl popisovat, jak Chrome už v sedmdesých letech přišli se zvukem, který ostatní kapely objevily až o dvacet let později? Má smysl psát, že absolutně ignorovali formu písně jako takové a přicházeli s nečekanými stopkami, loopy, samply a reverby? Co takhle si přečíst, jak vypadá úvodní song? “A mighty industrial metal scraping noize devolves into a 1973 Stooges riff that sounds like it was recorded in a tin shack in 1957, cheapo drums start crashing away like The Trashmen. The only lyric you can make out is the sneered “I dunno whyyy!” at the end of every line. After 90 seconds a Faust-like dissolve through grinding, chattering zounds, creepy moog organ, analog tapes running backwards and flipping off the spindles . . . . the noise slowly fades as a chugging metal riff builds and BUILDS — with acid lead guitar flourishes and a tambourine accompaniment!” Má smysl přemýšlet nad tím, jak je do hoven možný, že je historie naprosto ignoruje? Má smysl psát, že kombinace The Stooges, NEU!, Hendrixe, Pink Floyd, This Heat a Kraftwerk je naprosto neuvěřitelná? Co by jste ještě víc chtěli? Pozdravte dvě nejdůležitější desky sedmdesátých let a serte, serte na to, co vám říkají encyklopedie. Tohle je made in future space.

Scorn – Refuse;Start Fires

• Scorn . Refuse;Start Fires
• 2010 . United Kingdom
• downtempo.dark ambient.filthstep.dub.industrial
• 80%

“Dark breakbeat-driven rhythmic mantras informed by avant-garde modern composition, the reflective spaces of Dub and dark drone-based ambience”

Za tímhle zajímavým popisem si člověk může představit ledacos, takže stručně a jasně: temný downtempo s citelným zásahem industriálu, noisu, dubu a filthstepu.

A co je na tom všem nejzajímavější? Project Scorn nemá na svědomí nějaký slowbeatový pomatenec, ale Mick Harris, zakládající člen grindcoreových Napalm Death. Projekt ještě dřív tvořil Nic Bullen (taky ND), James Plotkin (Khanate) a zahostoval si i sám velký ďábel Justin Broadrick.

Scorn funguje stále nestále už od roku 1991, tahle placka je jejich (jeho) poslední počin, celkově s číslovkou 12. Refuse;Start Fires je přesně takový, jaký očekáváte, když si představíte, kdo za tím stojí. Hodně temné industriální ambientní kompozice, vibro/hypno loops aka Burial (krát tři), špína, smrad a tma.

Tečka.

Milanese – Extend

• Milanese . Extend
• 2006 . United Kingdom
• dubstep.grime.industrial.breaks.hip-hop

Už jak jsem slyšel druhej track Dead Man Walking (spolupráce s hip-hopovým duem Virus Syndicate, viz video níže), tak jsem si říkal, že tohle prostě na blog musí jít. Kolikrát člověka fakt zamrzí, že se mu měsíce válí na disku takovýhle kotle, zatímco poslouchá kupu nudných sraček. Tohle je debutový album z roku 2006 a je megahutný. To znamená jako že fakt hutný. Dubstep se za poslední roky stočil do vod, kde kámen šuká cihlu a nikdo už vlastně neví, kdo co hraje. Tohle stálo na počátku a neobsahuje to žádnej náznak zběhnutí k podbízivému melancholickému popu, kam se tenhle žánr poslední dobou tak hrne – naopak, Milanese tu představuje dubstep v té nejsyrovější a nejtemnější podobě, i když ze slovíčka dubstep si bere jen to nejnutnější. Grime a agresivní plochy jsou tu na denním pořádku, breakcore vystrkuje růžky, i ten hip-hop a industriál tu člověk najde. Nějaká jednotná definice se tu hledá sakra těžko. Ale kdo slyšel Teargas and Plateglass, mohl by si malinko představit, o co tu půjde. Soundtrack průmyslové zóny. Kovový tanec. Chladná krása. To jsou klišé co?