Clams Casino – Rainforest EP

• Clams Casino . Rainforest EP
• 2011 . USA
• witch house. instrumental hip-hop.shoegaze
• BUY! 

To jsem se vám takhle dneska vzbudil a došlo mi, že na tomhle blogu není vůbec žádnej witch house. Přitom teď hrají witch house i Kryštof.

Tak si říkám, jakou placku sem dát a nestát se karikaturou, stejně jako witch house, který se z undergroundu vyhrabal do totálních sraček za několik málo týdnů. Clams Casino a jeho debutový EP je ovšem trochu jiná liga.

Debutový je blbý slovo, protože tenhle kluk (Michael Volpe) sázel materiál a mixtapes a podobný srance skoro celej rok, než přišel s touto dvacetiminutovou plackou.

Změny? Tak poprvý tady můžeme mluvit a jeho “věcech”, o jeho “skladbách”. V uvozovkách, protože Clams Casino funguje na teď strašně módním principu “vezmu nějakej song, nebo refrén, zpomalím to na desetinu, přihodím šum a mám album”.

Michael šahá po známých kouskách. Žádný obskurní raritky z padesátých let. Adele, Björk? Není problém. Ta pointa, proč takový umělce neházet do koše je jednoduchá: pokud máte mozek, můžete přetavit už jednou úspěšný popový song do něčeho naprosto jiného, útočícího úplně jiným směrem.

Potřebujete k tomu počítač a znalost slov jako delay, reverb, echo atd. Na ničem jiném Clams Casino nestojí ale rozhodně ani nepadají. Vemte si úvodní Natural, která si Adele omotala kolem nohy a zabalila ji do witch housem načichlého hip-hopového fláku. Nebo Gorillu, která dokazuje, že efekty jdou dohromady i s kytarami.

Důležitá slova jsou instrumental hip-hop, witch house, shoegaze, Adele, r’n'b, Four tet, psych-pop. Říká vám to něco? Pokud ano, stahujte.

A tramtadá, nejlepší song:

Jules Chaz – Toppings…

• Jules Chaz . Toppings…
• 2010. Canada
• Wagon Repair
  
• instrumental hip-hop.electronic.sample

Jules Chaz a jeho novinka Toppings… je něco jako indie-verze nového Káněte Westa. Až na to, že: Jules Chaz není černoch, není egomaniak, není gayfish, nemá na desce kolaborace od teploušů a kurviček, nikdo o něm nepíše, není milionář a vlastně ani žánrově nenahrál nic, co by se dalo spojovat s Kanye Westem. Když tak nad tím vlastně přemýšlím, tak je nespojuje vůbec nic.

Až na to, že oba dva na svý desce kralují přirozeným chameleonstvím. Chameleonství je schopnost naplácat na plochu šedesáti minut samply z mnoha různých odnoží hudby a nevypadat při tom jako imbecil. Zatímco Káně už ztratil soudnost a malinko to přehnal ve všech ohledech (ano, ta deska je ultradementní a to, že tam na piáno hraje telpej angličan se sestřihem podle hrnce rozhodně není plus), Chaz pluje v daleko klidnějších a umírněnějších vodách instrumentálního hip-hopu a electra, kde jsou samply někdy jen vrstvou, málokdy stavebním kamenem.

Chaz se potuluje po kanadské dýdžejské scéně už hromadu let, ale tohle je jeho první sólo opus od začátku do konce. To, že nápady vznikaly a krystalizovaly mnoho let je patrné už při prvním poslechu, když ve vás některé momentky ihned evokují postupy pozdních devadesátých let typu Sixtoo nebo DJ Shadow. Chaz rozhodně nepotřebuje produkci a aranže jako West (aby zastřel prvotní plochost a tupost), stačí jen vzít jeden skvělý motiv a maličko ho znásilnit, protáhnout smyčkou nebo echem a hned máme základ pro další song. Ať už se jedná o tuctovou r’n'b záležitost, Badalamentiho slavné Twin Peaks nebo Bennyho Lavu, především v první polovině alba Chaz skáče od nálady k náladě s naprostou samozřejmostí. Veselá verze Flying Lotuse, plná samplů a nostalgie. Teebs pro kanaďany.

Chaz nikdy nebude umělcem století. Jeho Toppings můžete označit za skvělou a monumentální slepeninu, stejně tak jako prachobyčejnou mixtape, kterých každý den zamoří internet stovky. Nicméně nelze mu upřít, že baví, že dokázal zábavu dostat i na tuto desku a tím na míle pokořil Westa, který se tak snažil vytřískat emoce, až se z něho stala hloupá figurka osamoceného bývalého zpěváka, který vypráví o svých plánech bezdomovcům v Hyde Parku.

PS: Pochopím, když mě někdo nařkne z porovnávání neporovnatelného. Jenže já tak nějak cítím, že Chazovi i Westovi šlo o to samé. Udělat desku, kterou nebude možné zařadit, kterou budete muset vnímat jako encyklopedii se zpětnou vazbou. Jediný rozdíl je ten, že jeden do toho recituje a bere se setsakramentsky vážně, zatímco druhý je uvolněný a skromný.

 

Villain Accelerate – Maid of Gold

Villain Accelerate – Maid of Gold/ 2003/ Canada/ instrumental hip-hop/

… skvělý

 

 

 

Rob Swift – The Architect

• Rob Swift . The Architect
• USA . 2010
• instrumental hip-hop.trip-hop.turntablism

Jak jste z minulýho postu mohli vyčíst, o turntablátorství vím ouplný hovno, ale zhorka těžka jsem ten post vyplnil nějakou vatou. Dneska je na řadě další turntablátor, takže to vezmu vážně zběžně, jelikož na tomhle poli se moc nevyznám, i když nějakej přehled co asi je dobrý a co ne mám.

Taky si pamatuju, že Swift docela zabodoval s Wargames, ale to je pár let zpět a za tu dobu jsem na tu desku skoro (úplně) zapomněl. Nicméně letos je zpět, placka se jmenuje The Architect a zní dobře, i když hodnocení jsou tak na půl cesty. Plno beatů, plno hip-hopu, plno instrumentalu, to vše s velkou dávkou až hororových efektů až pazvuků, takže spíš tak někam k turntable-trip-hopu.

Co je ještě zajímavý, tak to je fakt, že Rob vychází ze soulu a blues a funky, což se trochu mlátí s tou depresivní atmosférou. Deska vyšla letos pod záštitou Ipecacu Mike Pattona, jelikož to jsou staří známí, to když Swift aka člen The X-ecutioners točil gramce na jeho Peeping Tom. O tom, že to není žádná druhá liga navíc svědčí i to, že si zasloužil svoje místo v dokumentu Scratch, vedle kapacit jako DJ Shadow, Apollo a nebo Qbert.

Enjoy.

Alien Army – The End

• Alien Army . The End
• 2003 . Italy
• turntablism.scratch.hip-hop.instrumental

Alien Army je dílem né jednoho, dvou, tří, čtyř, nebo pěti DJů, ale rovnou šesti! Takže je šestkrát lepší než cédéčko jednoho dýdžeje a 36 krát lepší než jakýkoliv cédéčko českýho dýdžeje! Jasně, že ne. Ale je dobrý. Sám kolektiv říká, že je to jejich nejlepší věc (ale to říkaj všichni o všem ne?)

Každopádně, k tý grupě, tvoří ji Zak, Skizo, Inesha, MicroMetz, Type10 a Tayone a asi není nutno se stydět, že vám ty jména neříkají, protože za hranicema Itálie je znají jen opravdoví fajnšmekři turntablátorismu. Naopak v Itálii jsou kluci na výsluní, co se jejich scény týče. Na MTV Tálijánsko jsou dnes a denně, pořádají scratch battles od Milána až po Vesuv a nejen to, dokonce je i vyhrávají (12 titulů), takže se klidně můžou měřit s Johnem McEnroem, ten skrečoval 14 utkání, z toho třikrát Wimbledon.

Nějaký ten úspěch za hranicemi už taky byl,ať už šlo o fesťáky po celé Evropě nebo několik exclusivních apérancí na prestižních US kompilacích, který jste nikdy neslyšeli. I přesto, tihle kluci si zaslouží pozornost, protože lámají beáty a scratchují velmi příjemně.

Změť vysamplovaných loopů umně montují do velmi zajímavých a neškodně/originálních tracků s všemohoucím hip-hopovým feelingem. A navíc jsou rozumní a necpou tam ten jejich tuty fruty jazyk! Venku je teplo, tak proč ne. Co dodat? The End vyšel v roce 2003 a je zatím jejich poslední plnokrevnej materiál.

Flying Lotus – Cosmogramma

• Flying Lotus – Cosmogramma
• 2010, USA
• downtempo/instrumental hip-hop/experimental/absolute genius
• 100 % (!)

Nemohl jsem se dívat, jak tady tahle deska chybí, prostě nemohl. Flying Lotus se totiž nadpozemsky vytáhl. Že je to maník talentovaný dokazoval již od prvních épeček, které pro některé abstraktní onanisty asi navždy zůstanou jeho největším odkazem scéně, ale možná se mýlím. Každopádně Cosmogramma je pro mě nejvýraznějším počinem instrumentálního downtempo hip-hopu (tyvole, pojmenuj si to jak chceš) všech dob. On to už je sotva hip-hop, z toho zbyla jen nenápadná kostra, možná míň. Steven Ellison si zde pohrává s nekonečným množstvím střípků a napadů, z nichž skládá naprosto neokoukané koláže a aranžerské stěny, které působí pomalu jako výsměch většině dnešních produkcí. Génius a vizionář mazaný je to.

Desku můžes mít puštěnou jako podkres (k čemukoliv) a dostane tě, nebo vnímat každý nenápadný sampl a dostane tě taktéž.
Pravý zážitek pro tvé zmlsané uši, dávám ruce do ohně. Cítí se jako most mezi hip-hopem a ambientem, ale jeho rozmach producentských křídel je daleko širší. Někteří ho nazývaj Hendrixem naší doby, což většině nenapoví skoro nic, ale každý má rád přirovnání, žeano.

Prostě musíš slyšet a milovat. Jedna z nejgeniálnějších desek dekády, na tom vem jed.

DJ Krush – Holonic

• DJ Krush . Holonic
• 1998 . Japan
• turntablism.dark.trip-hop.hip-hop.jazzy

Holonic, celým názvem Holonic The Self-Megamix je placka, kterou vydal DJ Krush v roce 98 a namíchal na ní svým osobitým stylem svoje předchozí počiny, Strictly Turntablized, Krush, Meiso a Milight. Takže vlastně takový all in one. I když k tomu v názvu uvedené slovo megamix svádí, nejedná se o bezduchou mixtape. Z původních skladeb si totiž Krush bere jen to co potřebuje, rozebírá je a smíchává s novými samply a beaty (přiznávám se, že z prvních čtyř alb jsem slyšel jen dvě, takže co a jak moc je tu jinak oproti povdním nahrávkám jsem schopný posoudit jen okrajově). Celkově je nálada alba převážně temná, trip-hopové skladby se stáčí k funky polohám aby následně končily u jazzových melodií..Každopádně, pokuď s DJ Krushem začínáte, tohle berte jako skvělý intro do jeho tvorby a náhradu, pokuď se vám nechce sosat jeho první čtyři alba.