Forma – Earoticon

• Forma . Earoticon
• 2011 . Czech republic
• ambient.electronica.spacejazz.abstract
• BUY!!

Bude to rok, co jsem byl na Spermu v Meet Factory. Kromě toho, že mám doteď průjem z toho jejich tofu “opravdu nejde poznat, že je to tofu” burgeru, sem tam si vzpomenu na úvodní vystoupení Formy. Tehdy jsem napsal:

 ”Že se nemusíme bát o vymření talentů řekla ostravská Forma rázně. Jejich audiovizuální reinkarnace Machatého Erotikonu byla smyslná, futuristická a mrazivá zároveň. Patřím k těm, které jejich živý soundtrack v rámci Projektu 100 minul, takže očekávání byla minimální. O to víc potěšila fungující a dýchající koncepce, která smíchala ambientní plochy, jazzové prvky a noiseové zvukobití do velmi intimního a zároveň epického akustického vystoupení. Chvílemi se, díky hudebnímu doprovodu, z Machatého love story stával až surrealistický noirový thriller, v jiných momentech na mysl vyplynula křehká podobnost s Mansellovou Fontánou. Snad má Forma v plánu tento soundtrack nějakým způsobem vydat, protože i samostatná audio stopa by tvořila nadprůměrné album.”

Co čert nechtěl, dneska vlezu na net a cestou na Pornhub mi Forma odněkud vyskočila a já zjistil, že onen soundtrack doopravdy vyšel. Už loni. Svoje opožděné zjištění tohoto faktu si omlouvám tím, že Musicserver tohle zjistí až v roce 2019, když bude Benda sestavovat žebříček 10 nejlepších kapel, které poslouchá cestou autobusem do Berlýna.

Forma původní doprovod vzala a podle svých slov “z hodiny a půl hudby a zvuků jsme vybrali několik nosných prvků z nichž jsme pak vystavěli kompletně nové skladby”. Aktuální verze se tak smrskla na 5 písniček v stopáži cca 29 minut, což je sice málo, ale čas je relativní (třeba takovej Artur Bartoš Štaidl Pomeje Bartůčky dokáže za tento časový úsek sníst 46 porcí svíčkové). Co je nejdůležitější – Earoticon zní pořád skvěle. Možná ještě líp, než jsem si ho pamatoval. Tak dobře, že by nebyla hanba u něj masturbovat. To už je trochu za hranicí, že?

Kupujte, nebuďte prasata a pro jednou podpořte něco, co na naší scéně nemá konkurenci. Stokoruna ještě nikoho nezabila (kromě lidí, kteří byli přepadeni, okradeni o stokorunu a následně zabiti).

—————————————————————————————-

Timeless black and white silent film by world-famous director Gustav Machatý and cast (camera: Václav Vích/cast: Ita Rina, Olaf Fjord, Theodor Pištěk, Charlotte Suza, Luigi Serventi) from 1929. The central theme of the film is love and relationships. The director Machatý interprets an idea that love can have many forms. We can love someone even if we’re not blindly in love and we can be attracted to a person not only on physical basis.

Approximately one year ago we have created a soundtrack for this movie and we’ve been playing it together with a movie at various festivals and other cultural events. We took out few good parts and built up completely new tracks which are available for digital download or you can buy it as a regular CD.

 

Zs – New Slaves

Zs . Meadow Rituals

2010 . USA

Social Registry

Brooklynská experimentální trojice Zs na svých prvních deskách koketovala s avantgardním jazzem. Koho by zajímalo, jak to zní, doporučuju jejich album Arms z roku 2007. Není špatný, ale místama mě nudí. Mlátěj do škopků a do toho foukaj do saxíků. Pak vteřinu ticho a zase do nich mlátěj a foukaj. Podle mě tomu něco chybělo…
Kluci jsou ale hlavy otevřený a jednoho dne si nad šálkem lahodné sračky ze Starbucks řekli, že to zkusí třeba s noisem, ale zachovají si svoje charakteristický prvky z předcházející tvorby, které okoření loopy a kytarou. Výsledek je skvělý.
Ačkoliv jsou z Brůklynu, města nudných rapperů, bukvic a vyfintěných hipsterů (kolikrát je to jedno a to samý), tak nemusíte mít strach z neumětelské hister sračky, kterýma tohle město solidně zaplavuje internetový éter.

Deska je minimalistická a disharmonická. Zaujme pokroucený a nervní saxík a mocné perkuse v Acres of Skin, vražedná a hypnotická Gentleman Amateur, odpočinete si u vyklidněné Masonry a hned na to vás bez slitování zadupe do země repetitivní buchar – dvacetiminutovka New Slaves – sekaný loopy doprovází zefektovaná elektrika a pak saxál. Náser. Tuhle desku bych možná doporučil fanouškům HEALTH, Merzbowa, Fuck Buttons, avantgardy a ušního šelestu. Zajímavá kombinace? Přesto celkem přesná.

Pro uvědomělejší noise maniaky je album New Slaves opravdu povinnost. HIGHLY RECOMMENDED. Už zase.

-debjot-

The Jazzus Lizard – Horn

• The Jazzus Lizard . Horn
• 2008 . USA
• jazz. cover band

Kdyby mi někdo před deseti lety řekl, že se mi bude líbit polský hip-hopový album, asi bych se na místě zastřelil. Ale asi jsem nějak dospěl či co (ostatně Neurofotoreceptoreplotyka je i tady na blogu a je to fakt dobrý album!) Stejná situace platila i v případě poslechu revivalu nebo cover bandu. Kdo by kurva poslouchal covery, right? Jenže stačí jedna jednoduchá věta : Tihle kluci milují jazz a – Jesus Lizard (což ostatně nebylo moc těžký odvodit z názvu že? Opravdu jste kvůli tomuto zdrcujícímu odhalení museli číst tento odstavec?) Na jejich debutu najdete celkem 14 předělaných songů, mimo jiné i dvě předělávky od The Dicks respektive od Scratch Acid, které předělali samotní Jesus Lizard. Nutno dodat, že pro správné vychutnání této desky musíte být současně bývalý pankáč  a nyní padesátiletý právník nebo doktor, mít masivní křeslo, láhev Danielse a plakát Johna Coltranea na záchodě.

Kreng – L’Autopsie Phenomenale De Dieu

• Kreng . L’Autopsie Phenomenale De Dieu
• 2009 .  Belgium
• dark dark dark ambient. experimental. horror. sample. jazz
  
• BUY!!
• 95%
  

Kdyby měla tahle deska svůj profil na Facebooku a udělala si test Z kolika procent jsi zlý, to číslo by nešlo pod 80%.

Noise lost the power to insult. Silence hasn’t.

L’Autopsie Phenomenale De Dieu zní jako dvojník Badalamentiho nejodvážnějšího soundtracku k okultnímu avantgardnímu hororu, který nikdy neexistoval.

Když zavřete oči, můžete slyšet, jak si vaše chlupy hrají na vojáky. Pozor, pohov, pozor, pohov. Všechny klišé avantgardních hororů tu vystupují z hudby a pomalu a jistě vás zatlačí na to prokleté schodiště uprostřed haly. Celou tu dobu se můžete jen sami sebe ptát “kde jsem to kurva byl celou dobu, když mi podřezávali hrdlo?” A co ta bezejmenná nebohá dívčina, jejíž uplakané, depresivní samply proplouvají pětinou desky, přežila to nakonec? Je její hlava v celku?

L’Autopsie Phenomenale De Dieu je poslední deska belgického sample maniaka Pepijna Caudrona, která vyšla loni na labelu Miasmah, a to už je solidní a vážený uskupení dark ambient šílenců - Marcus Fjellström, Svarte Greiner, Gultskra Artikler, Jacaszek, Greg Haines atd atd bla bla.

Pepijn (vážně?), který se primárně živí nahráváním hudby pro menší avantgardní divadelní spolky po celý Belgii i na své třetí desce nezapomněl na svoje největší hrdiny a inspirace, takže smíchal free jazz + klasiku (nejvíc teda Stravinsky) + samply z neznámých filmů a vyšla mu neuvěřitelně silná a atmosférická dark-jazz ambient deska, kterou, jestli vám to pomůže v orientaci, si můžete představit jako Kammerflimmer Kollektief + Badalamenti hrající na hřbitově. Mrtví.

Co je na tom všem nejlepší je to, že tohle album obsahuje naprosto vše, co vám může přijít banální a typické pro tenhle žánr. Ať už to jsou skřípající zuby, nervní linky, roztěkané smyčcové plochy nebo minimalistické bicí a jazzem zakouřené staré piáno – všechno prohlubuje atmosféru a i ty samply ubrečených dětí a starých zlých pánů (jsou tu v minimu) nepůsobí jako stokrát provařené klišé.  Kreng nepotřebuje “lekačky”, zničehonic vybuchují balíčky instantních kolapsů, ta pravá síla spočívá v tom, že nic neuvidíme, respektive neuslyšíme.

Pro fanoušky dark ambientu naprostá povinost. Pro fanoušky Badalamentiho taky. Pro fanoušky noir/horrorů/free jazzu taky. A pro všechny ostatní taky.

PS: Předchozí dvě alba na Soundwatchingu!

Profil: Lydia Lunch

Lydia Lunch? Je hodně pravděpodobný, že po přečtení toho titulku reakce zní nějak “kdo to kurva je?” takto. Takže, aby jsme se nějak uvedli do obrazu, zkusím třeba tuhle větu: Lydia Lunch spolupracovala se Sonic Youth (vokál v Death valley 69′), Michaelem Girou, EP s Thurstonem Moorem, epizodka s Birthday Party, společný alba s Rowlandem S. Howardem, dejmu pánbů věčnou slávu, a koho tu máme na závěr, Omar Rodriguez Lopez. Jo a abych nezapomněl, ENeubaten a Foetus. Mezi náma, to je sbírka jmen, ze který by si měl slušný člověk minimálně uprdnout respektem. Už vás ta ženská začala zajímat že?

Lydia Koch prej často kradla obědy, ujídala hranolky a tak asi, takže dostala přezdívku Lunch. Lydia Lunch. Takhle to v sedmdesátkách všechno začalo. Lydia se poflakovala zasmrádlým New Yorkem, rock’n'roll začínal být pasé a zatuchlina v barech pomalu naznačovala, že následující roky budou patřit lidem, co s těma kytarama hážou trochu jinak, pogo pogo dup. Věděl to i Brian Eno, takže koncem 70′ vydává kompilaci mapující avantgard-no wave scénu kolem Harlemu a jednou z účínkujících tohoto sampleru je i kapela Teenage Jesus and the Jerks, první věc, ve který Lydia znásilňovala svoji kytaru, na kterou, když měla dobrou náladu, natáhla maximálně tři struny.

Lydia Lunch a Rowland S. Howard

Kompilace slavila úspěch. A mašina Lunch se rozjela. Za chvilku byla venku sólovka Queen of Siam a po ní si tahle divoženka mohla dovolit prakticky cokoliv, protože underground ji ležel u nohou. Takže tu byla druhá kapela, Beirut Slump, a pak další sólovka, 13.13, kterou dodnes zkouší překonat. Ne, špatně to píšu. Tohle není one-hit-wonder článek. Jde o to, že 13.13 je strašně specifická placka, navíc dost zkultovněla a Lydia prostě už něco podobnýho nenahrála. Vždyť bylo tolik co objevovat. A s takovejma kumpánama ve studiu, to prostě nejde zůstat u jednoho zvuku. No Wave, post-punk, avant-punk, punk jazz, experimental rock, cokoliv je libo. A navíc – Lydia je hyperaktivní a to nejen na hudebním poli. Takže už o pět let později si zakládá vlastní label, jmenuje se Widowspeak Production, což ji dává možnost vydávat vlastní spoken word pokusy, a to jako že ujetý. Nicméně, i v tomhle ohledu se stala uznávanou kulturní ikonou, která si později střihla i spolupráci s Henry Rollinsem nebo Hubertem Shelby Jr. (to je ten chlápek, co napsal Requiem za sen).

• Lydia Lunch . 13.13
• 1981 . USA
• no wave.gothic-punk

Kromě nahrávání tu pak bylo i docela dost filmových rolí, řekněme tak třicet, ale vypisovat nebudu ani jednu, protože se jednalo o těžkej underground, nezávisláky a art filmy (čti snuff), který navíc byly tak malonákladový, že šance, že je někdy uvidíte je skoro nula. Za zmínku snad stojí Fingered, film jejího známýho Richarda Kerna (většinou hrála jen ve filmech známých, kteří znají známé, kteří znají známé), což je dost výrazná osobnost NY undergroundu, videoklipy pro Mansona a Sonic Youth… Každopádně, jak už sám název filmu napovídá, Lunch si tu střihla nehraný vyprstění a spoustu další švandy natvrdo. O tom, jak takovýhle experimenty vypadají si můžete udělat představu když si pustíte tenhle krátkej úsek filmu The Right Side of my Brain, kterej měl na svědomí taky Kern. Vězte nevězte, ten chlápek s bambitkou je Norman Westberg, aka kytarista Swans.

Poslední roky se samozřejmě hodila trochu do klidu. Její poslední řadovku Smoke in the Shadows, kterou tady najdete, vydala v roce 2004 a po nějakým gothic-no wave punku by tu člověk čmuchal marně. Jak člověk stárne, tak..jazz. No jasně. Tam jednou skončíme všichni. Je tu všechno, co by měl správnej noirovej kousek mít. Plus vibrafon, cymbály, hip-hopový beaty a trip-hopový jazzy loopy. Lydia prostě zvládne cokoliv. Navíc je skvělý sledovat, jak ji celá tahle hra baví a podřizuje jí cokoliv. Citelná inspirace? Levný brakový porno a béčkový horrory. Smutní detektivové, sjeté prostitutky, ujetý artworky. Nic mezi tím. Prášky, prášky, prášky. Lydia nikdy nebyla hybatelem a pachatelem hudební evoluce, ale když se v osmdesátkách a devadesátkách rodila síla noise-rocku, ona tam vždy byla a se všema si kurva zazpívala. Tyhle zkušenosti, pokuď nejste idiot, pak prostě musíte prodat. A jí se to se Smoke in the Shadows povedlo.

• Lydia Lunch . Smoke in the Shadows
• 2004 . USA
• jazzy.noir.experimental.trip hop

No a co na to Carla Bozulich? Co s tím má společnýho?

Bernard Herrmann – Taxi Driver OST

• Bernard Herrmann . Taxi Driver
  
• 1976 . USA
• jazz. noir

Dneska se mi rozesralo auto. Normálně jedu a najednou nejedu. Ve světle těchto událostí nemám absolutně nejmenší chuť vypisovat nějaký zasraný minibio o Herrmannovi, takže jen stručne poznamenám, že tenhle cápek byl dvorní skladatel Alfréda Hičkoka, taky dělal hudbu pro Občana Kejna nebo Mys Hrůzy (originál), ty thrillery mu prostě šly nějak vod ruky. Taxikář je jeho poslední flák. Ne, vážně, je to smutný, protože to byl úžasnej chlápek. Taxikáře prý dodělal odpoledne a ve stejný den večer umřel. To je panečku přístup! Každopádně, tohle album je vážně nádherný. Ten hlavní motiv táhnoucí se celý deskou je prostě neuvěřitelně všeobjímající (co já vím co to znamená). Prostě hřeje. Jako velkej kabát upletenej z hnusu velkoměsta. Jako když si sednete do nějakých zvratek uprostřed Bronxu a kolem vás projde nějakej slepej kofoláč a bude hrát swing. Je to jako vzbudit se ve dne, plavat v noci. Nebo tak nějak.  Kdo nezná nemá netušil, měl by si tohle pořídit, minimálně pokuď pijete cogňak, byla by to výborná decentní kulisa, při které by vaše snobské latinské poznámky lítaly vzduchem elegancí podobné slovního kaviáru. Je to prostě deska i pro nesoundtrackovce. Geniální, poslední záblesk špinavé elegance. Nebuďte hudební kundy. A dendva promine, že sem mu to vyfoukl.

Mouse on the Keys – An Anxious Object

• Mouse on the Keys . An Anxious Object
• 2009 . Japan
• neo-classical.post-rock.jazzy

S prvním ep Sezession si Mouse on the keys nadělali po internetu hodně kamarádů, s prvním dlouhohrajícím albem pak ještě víc. To vyšlo už loni, ale blogosféru pomalu a jistě zasahuje až poslední měsíce, naštěstí ne v takový míře, aby to bylo vyloženě otravný (viz zasranci Crystal Castles, to aby se člověk zesral když otevře čtečku)..každopádně k desce.

Ta úspěšně navazuje na předchozí echo geniality, ubrala na minimalistické náladě a daleko víc působí dojmem opravdu vyzrálý flákoty, zahraný tak precizně a detailně, jak to jen jde. Piáno a klávesy a bubny – to je pro konceptuální album o jednom dni v Tokyu výborná kombinace. Hypnotický a naléhavý klavír vás uvede do slunného ráno, dalšího pracovního dne, aby vás pak pomalu protáhl každou nepřehlednou uličkou. Žádný nástroj tu není nijak utlačovaný, vše je účelné a dominantní, přesně jak si to momenty vyžadují. Výsledkem je nádherné album, které zní jako lepší a vychytralejší následovník Jagga Jazzist (s rezervou samozřejmě), který má koule, nádherný post-rockový feeling a vynikajícího bubeníka, který to jazzovými kopanci dokonale slepuje dohromady.

Důkazem kvality tohoto uskupení budiž fakt, že vydávají u výborného labelu Denovali (Jenifever,HNIC, Year of no light, Mihai Edrisch) i to, že si loni odjeli koncerty s Envy. (na živo jsou prý o dost drsnější).

Black Gold 360 – LM6iX

• Black Gold . LM6iX
• 2010 .  Nederland
• electro.jazz.dirty.experimental
• “An interesting free form of electronic jazz which echoes the more thoughtful work of Miles Davis, Eno and Can, avoiding a retro-sound with a pinch of electronic effects.” LIVE XS MAGAZINE.NL