AWOTT

Mixtape: ValkyR – The Misshapen

Mixtape: ValkyR – The Misshapen

ValkyR je francouz jak poleno jménem Marius Kovacs. Žije v Paříži, má rád drone, dark ambient, dubstep a klasiku. Vydává na netlabelu Pavillon 36. Tohle je jeho rok a něco stará mixtape, která se taky objevila na jeho domovském netlabelu a kterou Vám doporučuji stáhnout, pokud u vás nastane jedna z následujících situací:

 

- pracujete v Guantanamo bay

- chcete, aby vaší přítelkyni praskl mozek a vytekl okem na podlahu.

 

Ano, je to velmi příjemný poslech. Šilaut, jak by řekl Robert Reichel.

Kreng – Grimoire

•  Kreng . Grimoire
• 2011. Belgium
• dark ambient. noise. opera. drone. free fear

Povětšinou mi jde psaní samo od sebe. Stačí si pustit první song a víte, jak ty pocity zmlátit textem, nějak se to vždycky poskládá. Většina alb kooperuje s mým mozkem na výbornou. Kolikrát mám napsanou recenzi dřív, než skončí první písnička. Nejraději mám ty kapely, který jako první song hodí desetiminutový opus. To stihnu napsat recenzi, vyprat a uvařit si.

 

S Krengem jsem v naprosto mrtvý situaci. Připadám si, jako by mi bylo šestnáct a učitelka mi řekla, ať napíšu esej na téma “Moje největší noční můry” a já se pochcal a omdlel. Prostě nic. Totální výpadek. Není to o tom, že bych k tomu nedokázal přisoudit nějaký emoce. Ve skutečnosti vím docela jasně, jaký asociace mi běhají po zádech. Něco jako bolest zubů. Nebo vidličkou přes talíř.

 

Když jsem před rokem našel Krengův debut, kdesi jsem našel větu, která to všechno rozkódovala : Noise lost the power to insult. Silence hasn’t. Tady by jsme mohli skončit. Nebo začít. Stejně jako první deska L’Autopsie Phenomenale De Dieu, i novinka Grimoire je nejsilnější v momentech, kdy je nejmíň nápadná. Hudební verze otřepaného klišé, že člověk se nejvíc bojí toho co nevidí, v tomto případě neslyší.

Kreng je Pepijn Caudron a u jeho jména veškerá sranda začíná a končí. Nedivím se mu. Kdyby mi někdo dal jméno Pepin, asi bych taky nebyl nejveselejší člověk na světě. Rychlý fakta: Debut. Dark ambient. Plno hororových samplů. Minimalistické kompozice. Plačící děti. Samply. Badalamentiho převrácený klavír. Tma. Ideální deska pokud jste už umřeli.

 

S Grimoire Kreng neslevil ani o píď. Jeho hudební kniha čar a magie (aka grimoár)se plíží nocí a je plná ambientních ploch, houslí, piána, nervních music concréte kolapsů a dalších nepříjemných elementů. Devět písniček plných magie, čar, Lucifera a smrti startuje s ambientním kouskem Karcist, ale to všechno je pouze minimalistická předehra, která dostává strhující náboj v jejím vyvrcholení, druhé a hypnotické La Bateleur. Kreng nikam nespěchá a veškerý feeling soustřeďuje na postupné budování atmosféry, kterou nechává na malé momenty explodovat. Je to sampl z operní árie, který dokáže v songu Opkropper navodit ten pravý dekadentní horor.

 

Celé album je koncipováno jako jedna dlouhá hra na vkrádání se do podvědomí. Wrank je v tomhle ohledu král. Nervní a nepříjemná plíživá linka se zesiluje a přídávají se elementy dark jazzu, dokuď se nepolapí ve velmi nepříjemném noisu trubek, bicích, analogového běsu. Nejlepší na tom všem je fakt, že Kreng nespoléhá na budoucnost, ale spíš dekonstruuje minulost. Jsou tu náznaky Haydena a Mantovaniho a Mahlera, všechny rozebrané na kost a obalené pomalu tekoucí krví. Navíc, celá Pepijnova tvorba je sympatická v kontextu moderních ambientních desek svým neukotvením v čase. Teď se vkrádá do mysli slovo The Caretaker. Stejně jako on buduje strach a obranné mechanismy postupy a zvuky, které ve vás budou evokovat spíše předválečnou Evropu, doby, kdy strašidelné filmy byly ještě strašidelné a kdy jste mohli choleru potkat cestou do práce.

 

Grimoire není krásná deska na poslech. Ale stačí zavřít oči a v hlavě se vám objeví film, který potřebuje vaši fantazii. Smyčcové party a stupňující bicí v La poule noire můžou být tak epické, jak potřebujete. Stačí na chvíli zavřít oči a vymyslet si film, protože ideální hudbu už máte. Aby to pasovalo, měli by v něm pravděpodobně všichni umřít. To berte jako doporučení.

 

 

Hive Mind – Death Tone

Hive Mind - Death Tone

• Hive Mind // Death Tone
• Chondritic Sound // 2005
• noise

Několik důvodů proč tohle poslouchat: je to noise. Jsou tam vysokofrekvenční zvuky. Z kterejch bolí uši. Je to jenom jedna písnička. Dlouhá 43 minut. A 34 sekund. Počvtrtý v životě zešílíte. Má to hezkej název kapely. Má to hezkej název alba a tý jedný skladby. Neni to nový. Nikdo to nezná. Nedávno si to koupil jeden potetovanej stařík (Henry Garfield). Naserete sousedy. Naserete kolegy v práci. Zamilujete se do dívky se špenátem mezi zubama. Vyšlo to na fajn obskurním labelu. Jsou tam všechny noiesový postupy. Klišé, třeba. Má to hezkej artwork. Je to super. A tak vůbec.

EmptySet – Demiurge

• EmptySet . Demiurge
• 2011 . United Kingdom
• techno. noise. drone

Není to tak dávno, vlastně to je docela chvíli, co se tady objevila debutová placka od projektu EmptySet a už se mi ani nechce hledat, co jsem vyplodil za sračku jako popisek, ale tuším, že tam bylo jen něco jako techno vole tuc tuc, nebo tak něco.

 

Co jsem nečekal a netušil, že EmptySet má v rukávu novou desku, kterou vysypal letos v létě a je všechno, jen ne tuc tuc techno vole. Novinka je svině. Těkavá, nestálá, agresivní, špinavá svině.

 

Skok. Obrovskej skok. Jako by tu první desku někdo zabalil do obrovské hromady noisu. Vlastně, celé album zní – víte jak zní Frostův Killshot? Tak víte, v jakým duchu se nese nová placka EmptySet. Není to příjemný, není to na tancování, holkám se to nelíbí, je to hlasitý, bolí z toho uši, je to až nepříjemný – a působivý. Samozřejmě, s tímhle konceptem se snadno stane, že se začnete opakovat.

 

Není problém se na sekundu zastavit a říct si počkat vole, vždyť je to vlastně pořád dokola to samé… hutnej, pomalej beat protkanej efektem, rozpláclej do nekonečna a zavalen industriálním prachem, rozboostrovaným šílenstvím, které není ani trochu soft, tak soft, jako když se řekne techno.

Už se tomu nedá říkat techno. Lidi občas přijdou s tím, že tohle je kříženec tam toho a tak. A tohle zní přesně tak, jak by znělo techno, kdyby týdny a týdny šukalo s noisem. Není to ani jedno ani druhý a zároveň je to oboje. Znásilněné pomalým tempem a pohřbené špínou.

 

“….somewhere between drone, techno, noise, power electronics and the very outer limits of dubstep: in other words, audio porn for the more serious soundboys and girls among you. The duo’s reliance on stomach-aching subs and ear-grazing blasts of static make clear their love of, and debt to, the work of Mika Vainio and Pan Sonic, and ‘Void’ reminds us of last year’s blink-and-you-missed it Suum Cuique record: electronic music with real physical presence. ‘Point’ and ‘Function’ wrestle a kind of juddering techno groove out of jagged comper shrapnel, reminding us of the Raster-Noton bods like Byetone, Ikeda and Alva Noto at their most brutal and direct.”

Squadra Omega – Tenebroso

• Squadra Omega . Tenebroso
• 2009 . Italy. Holidays Records/Clinical Archive
• Vinyl, 12″, Single Sided, Etched
• Post-Rock, Free Jazz, Krautrock, Noise

Nikdy jsem nezažil lepší zahájení koncertu, když tenhle rok v žižkovským Finálu spustili už v zákulisí a oblečení v černých kápích napochodovali jako řada krysařů až na pódium. Zážitek to byl vskutku italskej, trochu filmovej i na kníry došlo. Na desce je jeden singl (19:52) nahranej na osmistopej kazeťák.

Valet – Naked Acid

Valet - Naked Acid

• Valet . Naked Acid
• 2008 . USA
• Kranky
• experimental . noise . drone

Honíte nad Grouper? Já teda jo. Dokonce bych s ní chtěl chodit a nosit jí snídani do postele. Hehe. No a pak je tu ještě Valet. Tu taky miluju. Ale zatim jí moc neznám.

Jistý je, že Valet zní podobně jako Grouper. Teda zní. Prská, šumí a předkládá nám hlasy z jiných světů. Je dobrý, že se holky věnujou noisu.

Ben Frost:Discography

• ALBUMS:
• 2001 Music for sad children
• 2003 Steel Wound
• 2007 Theory of Machines
• 2009 By the throat
• OTHER:
• BTT Bonus tracks (Studies, Theory Reprise)
• Híbákjůsa live video
• FACT MIX 235
• VA Bedroom community

V podstatě, Frostovu hudbu nějak popsat můžete. Že to zní tak a onak, posluchač získá přibližnej obraz a všichni jsou spokojení. Jenž pak jdete na Frostův koncert a všechny ty popisky a poslechy si můžete strčit tak hluboko do vlastní prdele, jak to jen jde. Je možný, že se toho prozření ani nedožijete, protože vám ten “nepříjemný ambient” (jeden můj známej jeho desky komentoval jako chill-outové prdění) vytáhne střeva ven z těla a nechá vás ležet v agónii vlastní blbosti, mordující dalším a dalším tónem, který “zněl na tý desce vlastně tak hezky”. Bože co já bych dal za to jít na Frosta s tím známým a za možnost vidět, jak mu to “chill-outové prdění” láme kosti.

Jak tomu předejít tomu nárazu? Nijak. Frostovy desky vás nepřipraví na Frosta live. Můžete ale minimalizovat šok, pokud si pustíte třeba takovej Killshot na maximální volume, do sluchátek a budete si při tom řezat ruku pilou, zatímco na vás někdo z třetího patra hodí pytel cementu. Jo, to by docela šlo.

Frostova wikipedie říká: His live performances are guitar oriented, utilizing real-time signal processing and several high powered Guitar and Bass Amplifiers such as the Ampeg SVT and often contain moments of extreme volume with a particular emphasis on the sub-bass aspects of his work. In a live setting this makes for extremely physical performances that can verge on infrasonic.

Sám Frost nahrával Steel Wound tím způsobem, že se zavřel v opuštěný chatrči, zapojil všechny zesilovače který našel a nahrával. Nahrával na mikrofony, který byly třicet metrů od té chatrče. Sám stál uprostřed toho pekla a v jednom rozhovoru uvedl, že nepočítal s tím, že to přežije. Ta enormní síla zvuku.

Pamatuju si, že když jsme šli na Frosta poprvé, v berlínském Berghainu, nikdo z nás netušil, co to bude.

Pamatuji si, jak jsem tam stál a říkal si, jestli neočekávám moc, jestli si to sám sobě celý nezkurvím. Jenže to byl Frost a Frost přece musí být nejlepší, i když lautr netuším co od něj naživo čekat. Jestli komorní ambientovej balast nebo očistec.

Další bod, který si pamatuju je ten, že se Frost šírí jako nemoc. Nikdo ho “moc nemusel“ a teď prakticky všichni, kteří ho viděli, by si nechali jeho zadek vytetovat na obličej. Jak tam stál ten Libor a říkal, že jsme trotlové, protože jsme ten hype vyhnali až do absurdních hranic a tvrdili jsme, aniž by jsme věděli, co bude, že to samozřejmě bude to nejlepší všech dob, lepší než cola a sex a Ford Mustang a bukkake a Bastian Schweinsteiger.

Jenže o dvě hodiny později stál venku a kouřil a dívali jsme se navzájem do očí, né v zkrocená-hora-významu ale v čistě nechápavě heterosexuálním, a Libor, který kritizuje i zkritizované kritiky kritických kritik, říkal, že to byl nejlepší koncert všech dob, lepší než Rosetta. A to je co říct, protože tehdy si na toho zpěváka i šáhl (viz foto), přičemž si malinko zasvinil trenky (zepředu i zezadu).

Pamatuju si, že jsem viděl, jak se sklo mění v peklo a peklo v nebe a nebe v duny.

Tehdá (v lednu) v tom Berghainu byly obrovský repráky a tma a perverze a všechno se vyvíjelo strašně skvěle. Měli jsme burgry v Marienburgru na Marienburgrštráse, což je ta nejmíň pravděpodobná pravda v tomhle článku, která není lež. Fakt takový místo existuje. A maj tam nejlepší burgry na světě. Jsou tak dobrý, že kdyby ta kráva, ze který vyřízli to maso, byla ještě při vědomí, tak by se ochutnala. Fakt. Vyfotili jsme se jak papáme a pustit k tomu znělku z přátel, tak vám z uší vyteče cukr krystal. Tak to byl hezkej večer.

Celou dobu si říkám, jestli vlastně Frost nebyl jen hřebíčkem do rakve radosti. Taková třešnička na dortu, která slízla smetanu za všechny dobrý pocity toho výletu. Všichni dřou, ale po zápase dostane zásluhu jen jeden. Takzvaný Koller-Galásek komplex. Nebo První sex komplex? Sice to kurva bolelo, ale bylo to hezký a poprvý. Něco mezi tím, možná oboje. V Berghainu všechno klapalo jak mělo. Frost vypadal jak mesiáš z jiný planety, co přistál na Islandu a omylem narval kytaru do řitě ambientu.

Jinými slovy: bylo to tak nahlas, že jste cítili bolest, tělo, jak se pohybuje aniž chcete, maso, jak se třepe, kosti, jak se pálí. Viděl a slyšel jsem strašně moc věcí, ale nikdy nic podobného. Připadal jsem si jako infrazvuk, který napálil do betonu. Když jsem Frosta psal pro Full Moon, vůbec jsem netušil, jak to definovat. A jestli to byla nějaká náhoda či co.

(Set otvírá jednoduchý beat, přecházející v Stomp, jednu z největších “hitovek” z velmi ceněného alba Theory of Machines. Od prvních momentů máte pocit, že sledujete přistání ufo, že sledujete něco, co jste ještě nikdy neviděli. Osm světelných panelů umístěných za Frostem v kombinaci s hlasitostí zanechávají mrazivý dojem. Stomp je nicméně první a poslední song, ve kterém Frost zachybuje a začíná svoji lavinu za katarzí opět od poloviny. Ne že by to někomu vadilo. Všechny kytarové loopy vznikají live (tady ta zrada), laptopem prohnané se mění v ohlušující smyčky, které nechávají celou drone scénu někde v koutě.

Ty čtyři reproduktory, které jsem popsal výše, k těm je důležitý se vrátit. Znáte ten pocit, když jste na koncertě a basák hrábne do strun a vy cítíte, jak vám vibrují nohavice? Vynásobte to tisícem. Možná milionem. Frost do poslední kapky využil technické možnosti klubu a hrál extrémně hlasitě. Jedním dechem nutno podotknout, že nikoliv na úkor kvality zvuku. Každý tón byl i ve své maximální poloze krystalicky čistý, neničen přebasováním. Při Killshot, když se na vás valí první droneová vlna, ten úder, ten šok, měli jste vidět tváře lidí. Polovina publika si zakrývala uši s výrazy blížícími se mučeným. Cítili jste, že se vám odlepuje maso od kostí, stojí vlasy, s každým beatem cukají končetiny a přísahám bůh, že jsem při onom Killshotu měl pocit, že se mi hýbou i vnitřnosti (seriózně). V tu chvíli si uvědomíte, jak je těžký napsat report, protože 50% úspěchu čtvrteční noci záviselo na intenzitě prožitku, tvořené intenzitou zvuku. A to nejlepší nakonec – i když Frostova produkce vyvolávala jasnou a přímou fyzickou bolest (seriózně), byla zároveň i nadmíru krásná a fascinující. Jako když vás děvka kouše do péra. Rozumíme si?

Frost zcela vypustil Steel Wound, přičemž první polovinu setu zasvětil Theory of Machines a druhou půlku poslední řadovce By the throat. “Ambientní” pasáže pomalu přeléval do agresivních noise/drone/concréte ploch, kdy každý tón, echo, beat, přecházel z náhodné kakofonie do zničující melodie souzvuku. Vrcholem v jeho pozvolném vrstvení byla We love you, Michael Gira, která začínala obyčejným pípáním a jednoduchým beatem a končila nadmíru brutálním doom metalovým, efekty prohnaným riffem, alias Coda.

Druhá polovina koncertu a bolest dosahuje maxima. Frost si navíc hraje se zvukem a pouští do vás jeden tón zleva, druhý zprava, třetí zezadu. Hororová verze Jarreho. Když zavřete oči, zvuk je tak intenzivní, že poslech hudby ze sluchátek vedle toho vypadá jako špatná 64kb empétrojka. Je to všude ve vás, v hlavě, těle, krvi. “Díky Bohu” přichází víc ambientních pasáží, spojek, které slévají Killshot, The Carpathians a Petera Venkmana v jeden souvislý dechberoucí zával zvukových stěn. Pomačkaný mozek. Máte pocit, že jste uprostřed nějakého experimentu na lidech. Zároveň vás to vzrušuje a stále rozlišujete čitelné melodie a rytmus, které se dere na povrch ze zdánlivě nepropustných zvukových stěn. Závěrečná Ó God protect me se vrací obloukem k začátku setu, který končí stejným beatem jakým začal. Frost jej nechává útočit necelé tři minuty. Skleněná stěna oddělující prostor na stání od baru se každým úderem třepe a vy čekáte, kdy už konečně všechno sklo v objektu popraská a vysype se na lidi (což se bohužel/bohudík nestalo). Následuje snad první pohled do publika a zaklapnutí laptopu. Prosté, strohé, stylové.)

Píšu to proto, že to není náhoda. Vážně to je skvělý. Pokaždý. I o měsíc a něco později v Rakousku, kde měl sebou ještě kamarády (Shazad Ismaily a Borgar Magnason aka elektrický bicí a basa). Tehdy jsem teda měl už než to začlo velkou radost, protože jsme dojeli naživu. Apačka má totiž ve zvyku ničit všechny popelnice co stojí u cesty a najíždět na obrubníky. Jako, ta holka by byla na pár věcí užitečná, třeba jako dozorce do vězení nebo komparz do mexických thrillerů, ale na řízení ji teda moc nevidím. Že jsem se tehdy bál, že jak tam Frost bude mít kamarády tak už to nebude takovej brutál. Blbost. Bylo to ještě lepší. Zvukově to tedy zaostávalo za Berlínem (hlasitost), ale ta basa tomu dodala takovej hororovej nádech, že se mi chtělo plakat a kakat (zkuste to vyslovit rychle desetkrát za sebou) ve stejnej moment. Dodnes mě sere, že jsme tam nezůstali někde přes noc a nešli druhej den i na jeho provedení Solaris (každopádně Bedroom Community oznámili, že by to ještě letos mělo vyjít – yoy!)

Bratislava byla taky fajn. Když pomineme, že jsme předtím museli vytrpět asi patnáctihodinové vystoupení dvou trotlů z Košic, kteří si myslí, že když budou křičet jak mončičák a do toho pouštět stejnej bordel přes hodinu času tak z toho vznikne hudba. Jmenovali se Bios, jestli to jméno někde uvidíte tak utečte. Naštěstí byl hned vedle McDonald. Frost byl opět skvělej, opět masivní a navíc hrál i nějakej novej song či co. Škoda jen že Slováci nedokážou posoudit kdy by měli tleskat a mluvit. No už jsem toho každopádně nakecal dost. Jestli vás tohle nedonutí vidět Frosta live, tak už nevím.

Pro začátek by bylo fajn se s ním seznámit, jestli jste tak ještě neudělali. Radio-friendly kamarádi nechť to vezmou chronologicky, od vcelku příjemného ambientu na Music for sad children. Ti odvážní můžou skočit rovnou na By the throat.

Každopádně vám říkám, že jestli se do příštího roku nezastřelím, tak tohoto magora dotáhnu do Prahy ať to stojí co to stojí.