La Dispute: Audiotree live session

Takže, děcka. Pište si:

• La Dispute jsou momentálně nejlepší kapelou co používá kytary
• mají nejlepší texty všech dob
• budou 19. června v Praze
• La Dispute jsou momentálně nejlepší kapela co používá kytary a mají nejlepší texty

No dobře, možná trochu přeháním. Ale jestli s tím nesouhlasíte, založte si vlastní blog. To co vidíte nahoře je video záznam jejich vystoupení na Audiotree, který se odehrálo cca před čtrnácti dny. Jestliže se vám nechce poslouchat žvásty mezi písničkama, časově to vypadá následovně:

• 2:00 – 4:47 a Departure
• 4:47 – 8:42 The Most Beautiful Bitter Fruit
• 12:30 – 1613 a Letter
• 16:15 – 21:47 Edward Benz, 27 times
• 25:42 – 30:15 All your bruised bodies and the whole heart shrinks
• 30:15 – 36:15 You and I in Unison

Přičemž si poznamenejte, že All your bruised bodies and the whole heart shrinks je vrchol. Vrchol s geniálním textem:

So now tell me how your story goes. Have you ever suffered?
If so, did you get better or have you never quite recovered from it?
Did you find your lover laying in your bedroom with another and then
Did you let it hover over you and everything else well after the fact?

Show me all your bruises. I know everybody wears them.
They broadcast the pain–how you hurt, how you reacted.
Did cancer take your child? Did your father have a heart attack?
Have you had a moment forced the whole heart to grow or retract?

Or just shrink.
Does the heart shrink?

Tell me everything. Tell me everything you know.

Were you told as a child how cruel the whole world can be?
Did anybody ever tell you that?
Tell me what your purpose is? Who it was that put you here and why?
Did anybody really put you here at all?
And what of those necessities? Like how to cope with tragedy and pain?
Did anybody ever show you how?
When it hits will my heart burst or break or grow strong?
Is there really only one way to know now?

I’m not sure if I’m ready yet to find out the hard way
How strong I am. What I’m made of.
I’m not sure if I’m ready yet to walk through the fire.
I’m not sure I can handle it.
Do you think if the heart keeps on shrinking
One day there will be no heart at all?
And how long does it take?
Am I better off just bursting or breaking?
Because I don’t see my heart getting strong.

Tell your stories to me. Show your bruises.
Let’s see what humanity is capable of handling.

She lost her kid, only seven, to cancer. She answered with faith in her god and carried on,
While he was attacked by his son and was stabbed in his stomach and his back and his arms.
He showed me scars.
82 years old, told me, “I still have my daughter and my wife. And I still have
My life and my son.”

Tell me what your worst fears are. I bet they look a lot like mine.
Tell me what you think about when you can’t fall asleep at night.
Tell me that you’re struggling. Tell me that you’re scared. No,
Tell me that you’re terrified of life.
Tell me that it’s difficult to not think of death sometimes.
Tell me how you lost. Tell me how he left. Tell me how she left.
Tell me how you lost everything that you had.
Tell me that it ain’t ever coming back.
Tell me about God. Tell me about love.
Tell me that it’s all of the above.
Say you think of everything in fear.
I bet you’re not the only one who does.

Everyone in the world comes at some point to suffering.
I wonder when I will. I wonder.
Everyone is out searching for someone or something.
I wonder what I’ll find. I wonder.

Retro: Hum – You’d Prefer an Astronaut

• Hum – You’d Prefer an Astronaut
• 1995, USA
• Post-Hardcore. Space Rock. Alternative Rock

Znáte Hum? Oblíbená kapela China Morena z Deftones, který se mimochodem k tédle desce vyjádřil slovy: “„Heavy deska, která Deftones z velký části ovlivnila. Plno silných akordů, backbeatů, basová linka pod tím vším. Některé písně nás přímo inspirovaly. Kytara vytváří neprostupnou stěnu, která je heavy bombastickým způsobem. Má to i velmi dobrou produkci. Oslovili jsme producenta (Keith Cleversley), aby pro nás dělal první, nebo druhou desku. Vokálům postupně přijdete na chuť, neměl nejlepší hlas, spíš mluvil, než zpíval, ale texty jsou hodně sci-fi, zpívá o hvězdách a astrofyzice, opravdu divný témata, ale songy vás zahřejou romantickou atmosférou. Věděl jsem, že bych si měl vybrat nějaký desky, které nás inspirovaly, a toto je jedna z nich – poslouchám to i teď, takže to obstálo ve zkoušce času, a Deftones byli touhle deskou určitě ovlivněni.“ No, tak to vidíte. Myslím, že stačí.

Ještě si dejte tydle dvě videa a berte všemi deseti:

Slyšíte tam ty Deftones, žejo? A todle je asi největší hit desky:

Touché Amoré – Parting the Sea Between Brightness and Me

• Touché Amoré . Parting the Sea between Brightness and Me
• 2011 . USA
• melodic hardcore. screamo. post-hardcore
• BUY!

Jako Raein, i Touché Amoré se letos představili na Fluffu. Páč tam byli La Dispute. La Dispute jsou největší kamarádi s Touché Amoré. Hádejte proč? Protože zní jako dvojčata.

Tedy, je tady pár rozdílů: Touché nejdou nad dvě minuty. Zpěvák zní jak dospělej chlap.

Ale jinak platí, že společně s La Dispute a Comadre tvoří tahle americká kapela pomyslnou špičku současnýho melodickýho hardcoru. Přesahy do post-hardcore a punku. Jak chcete.

Touché Amoré letos vydali svoji druhou placku, jmenuje se Parting the Sea Between Brightness and Me a je skvělá. A už letos nevyjde moc lepších desek na tomhle poli, to si tedy nemyslím jen já, ale skoro všichni. Zprůměrujte recenze a jste někde kolem 85%.

Není to náhoda. Touché Amoré berou dvě minuty jako věčnost. S ničím se neserou, nevytváří zapeklitý struktury. Nic tu není navíc, ani jeden tón, ani jeden úder bicích, ani jedna sekunda. Takhle zní písničky osekané na kost, kterým nic nechybí, které jsou dokonalé ve své upřímnosti a zběsilosti. Proč třeba takovou Home away from here natahovat na pět minut. Proč používat další a další slova a opakovat refrén, když to není zapotřebí.

Když pominu, že je sympatický takhle uvažovat a jít přímo na bránu, bez zbytečných keců, je to navíc i šíleně zdrcující. Myslím, pokud se tu teď bavíme o energii a momentu překvapení. 13 songů, dvacet minut. Když zavřete oči a zarazíte pecky pořádně do uší, je velká pravděpodobnost, že se z vašeho mozku stane mosh pit.

A jako bonus, emařskými bláboly načichlé texty nejen, že nejsou blbé, ale občas mají hodně silný momenty. Pokud tedy máte rádi patetický hlášky o vlastním utrpení a nesmyslnosti světa a tak.

 

Mewithoutyou – proč je (ne)mít rád

• mewithoutyou . A to B life
• 2002 . USA
• post-hardcore. indie. post-grunge

Znáte mewithoutyou? Bývala to dobrá kapela. Měli kytary a bubny a zpěváka a tak. Jenže tomu zpěvákovi postupem času mrdalo víc a víc až mu mrdlo definitivně a tenhle jev je hmotnej, je to čtvrtý album a na světě je, kromě fanatických křesťanů z Alabamy jen jeden další člověk, kterýmu se líbí. Dá se to vysvětlit zřejmě jen nadměrným pitím whiskey, jinak nevím.

Rozeberme si to všechno v klidu.

Mewithoutyou a jejich první deska. Jmenuje se A – B life a když si ji pustíte, můžete si nachystat žiletku a hadr, protože vám z winampu vyteče tak 20 litrů zoufalství. Tohle zoufalství je čistě osobního rázu. Nevíra v sebe sama, ponižování vlastního ega, rozpaky, ego výlevy a útoky vůči lásce. Tohle jsou texty, které se v menší nebo větší míře vyskytují v každém druhém rock bandu, kde mají kluci ani né pětadvacet a logicky tou dobou procházejí prvními solidními zářezy v utopii zvané vztahy. A protože jsou povětšinou mladí cápci píčusové, vztahy končí špatně a tenhle ventil je víc než logický. Je to upřímný ventil, je to společenská norma a zároveň tabu. Něco, co můžete aplikovat na sebe a když ne, i tak moc dobře pochopíte, proč a co se zpívá. Aaron Weiss se zde neprofiluje jako nějaký neuvěřitelně obratný řečník ( čti – texty nejsou nic, co by ze sebe nevyplivnul zkušenější pisálek jeho věku), leč vše dopadá na neuvěřitelně uvěřitelnou půdu, protože zkazky o neschopnosti tu podporují dva velmi důležité elementy: hudba (surprise!) a Aaronův vokální projev. Jeho křik a řev je patetický, psychopatický,emotivní i milosrdný. Je to jak zmar tak vzdor, co žene toto album kupředu. Nejlépe je to slyšitelné v post-hardcore vypalovačce Gentlemen, která může sloužit jako stěžejní bod alba.

Ale abychom zůstali u samotného Aarona a pochopili, co vedlo k tomu, kam se mewithoutyou posunuli. Je důležité vědět, že Aaron byl vychován v rodině protestantky a žida. Protestantka později konvertovala k judaismu, oba rodiče později přesedlali na súfismus (mystická forma Islámu). Tohle vám prostě v hlavě naseká paseku. Aaron nikdy nepotvrdil, že by byl křesťan (dokonce prohlásil, že jeho kapela nehraje christian music), potvrdil ale, že věří v Boha

“If you really want to just try to follow a path to God, I don’t believe you need anything beyond [Jesus Christ], but it’s just the idea that you’re fixed on the only way and that everybody else is just completely misguided… that is a sort of obtuse attitude that can hurt your own spirit.”

Co se týče náboženství, zůstávalo první album takřka nedotčeno vnějšími vlivy. Když nepočítáme citaci súfiského básníka z třínáctého století Rumiho v The Cure for the pain, Weiss čerpal především ze svých vlastních zkušeností, nebo z kultovních literárních kousků, ať už šlo o Vonneguta (Everything was beautiful and nothing hurt) nebo Johna Donnea.

Citace, to je další bod, který se postupem času měnil. Citace Weiss používá velmi často a pakliže vás několikrát při poslechu napadlo, že je nějaký obrat opravdu vyjímečný, jedná se s velkou pravděpodobností o citaci. Opravdový odklon k „náboženskému“ poselství přišel už s druhou deskou Catch for us the foxes (název ze Solomonovy písně, 2:15), která je citacemi přímo prošpikovaná. Třeba jen úvodní Torches Together čerpá z Petra (2:4-5), Matěje (5:14, 11:16-17) a Lukáše (11:33). O co se tu jedná? Opět o beznaděj. Weiss přechází z pubertální naivity pevněji ke své víře, ale nevěří si, připadá si nicotný a naprosto bezvýznamný (“overfed, unconcerned, and comfortably numb” existence). Následující January 1979 (datum Weissova narození, které tehdy bral jako bod, kdy jeho život přestal dávat smysl) a Tie me up! Untie me! (Matěj 23:11) jen prohlubuje myšlenky na sebevraždu, ale zároveň i dalšími citacemi z bible a Rumiho ukazují, že se Weiss nevzdává a hodlá najít svého Boha, což vede jak cestou pokání, tak odmítáním sedmi smrtelných hříchů ( Disaster Tourism – smilstvo, The Soviet – pýcha etc).

Ale dost k rozboru Catch for us the foxes. Album stále funguje. Post-hardcoreových vlivů sice ubylo a místy se jedná o tvrdší odnož indie rocku, ale stále nad tím vším ční Aaronův projev. Všechny složky tu zapadají jedna do druhé. I přes silné náboženské konotace a náboženské indície zaházené špínou kytar album nepůsobí jako laciná agitka nebo PR materiál nejbližšího kostelíčka.

To co jsem tu popsal je potřeba vědět, aby vás změna na čtvrtém albu nepraštila do nosu. Čtvrté album It’s All Crazy! It’s All False! It’s All a Dream! It’s Alright ( sufi Bawa Muhaiyaddeen) je totiž agitka od začátku do konce.(There’s a love that never changes, no matter what you done – Allah Allah Allah)

Důvod proč to nemůžu vystát? Ano. Weiss už přešel z citací do obyčejného přezpívávání starých bajek a pohádek (“The Fox, the Crow, and the Cookie” a “The King Beetle on a Coconut Estate“ jsou pouze poupravené verše už zmíněného Bawa Muhaiyaddeena), budiž. Jenže i po hudební stránce mewithoutyou zapluli do zákoutí, která: nejsou ničím objevná, ničím překvapující, ničím zajímavá. Post-hardcore se tu přetavil v raggea indie-pop, který sice mává před nosem použitím miliónů hudebních nástrojů (zvonky, harfa, akordeon, triangl, housle, etc), ale jejich instrumentace je přinejlepším průměrná. Na takovém základě můžete postavit průměrné album. Průměrné, které neurazí, ale které ani nenadchne. Pokud na to všechno ovšem nasadíte těžkotonážní palby z bible a súfismu, stanou se dvě věci: věřící vás budou zbožňovat, nehledě na to, že hudba je barokní popovej balast. Ateisté z vás budou zvracet.

Příklad za všechny? A Stick, A carrot and String.

Bring low the hills that the valleys might be filled (Lukáš 3:5)

Goats = sinners (Matěj 25:31)

Deep cried out to deep (žalm 42:7)

The disciples fast asleep (Marek, Lukáš 22:45-46)

This cup might pass (Lukáš 22:42)

Crushed bebeath the foot (Genesis 3:15)

Sám Weiss se za roky od křesťanství odklonil daleko více k pantheismu (víra, že je bůh ve všem kolem nás) („In everyone we met, in everything we see, in every blade of grass“) a já mu to moc přeji, ale za A) nemám rád reggae B) jako ateista nemám rád „věřící“, kteří mi svoji víru cpou pod nos. Weiss se stal jakýmsi uřvaným poblázněným kazatelem, takový, jako stojí u autobusových nádraží a křičí, že když přijmeš Boha, tak ho můžeš uvidět ještě dnes. Že ty jsi Bůh a Bůh tě miluje a podobný sračky. Vrcholným příkladem je třeba song Every Thought a Thought of You (kde you znamená God), což vlastně už ani není song, ale plnohodnotná modlitba.

Kde je ta hranice, kdy se protivní Jehovisté zvonící vám na dveře změní v modly? (he’ll make right what man made wrong – A stick, a carrot and string). Stačí k tomu zvonky, akustická kytara a agitační texty, plné přímých odkazů, které si na první poslech vlastně ani neuvědomíte? Jsou to metafory (foxes, snakes, sheeps, crows etc), které vás obalamutí a vy si myslíte, že vlastně posloucháte něco strašně příjemného? Weiss s tím vším pracuje a předhazuje svoji víru. Samozřejmě, neříká, že je nejlepší nebo jediná správná (ještě to tak), ale působí jako sestřelená srnka, která vstala a teď běhá po lese a křičí, že mluvila s Bohem. Není na tom nic špatného. Ale pokud vám toto nic neříká, je to těžce iritující. Nechci podkopávat, že Weiss je zřejmě úžasný a milující a hodný člověk (“I feel embarrassed buying food when it’s being thrown away everywhere I look! And dressing up in new clothes every day, trying to look attractive or desirable and stay clean and respectable—it’s a lot of effort, and I don’t have it in me anymore. When I see people with their hair done and make up and stylish clothes, it looks silly to me now, like a costume.”). Ostatně, když si přečtete desítky diskuzí a komentářů, naleznete v každé z nich adorace na jeho postavu. Na to, že někomu po vystoupení dal své oblečení nebo sušenku nebo svoji colu. Weiss určitě nedělá tyto činy s vyšším plánem pojistit si své postavení nového Ježíše, každopádně s k tomu jeho obraz velmi blíží, což mě opět o trochu víc straší. S trochou nadsázky se dá napsat: “Aaron said: I am the way, the truth, and the life. No one comes to the Father except through Me. (John 14:06)“

Takže jsme zase na začátku. A vy si můžete vybrat. Buď si pustíte první album. Je to post-hardcore, je to kick ass, je to emotivní a upřímný.

A nebo si můžete pustit poslední album. Je to reggae indie verze Bible, agitující za každý slunečný den, říkající vám, že jste všichni úžasní, že vás všechny miluje, že všechno je Bůh.

Black Elk – Always a Six, Never a Nine

• Black Elk . Always a Six, Never a Nine
• 2008 . USA
• Crucial Blast records
• post-hardcore.noise rock.sludge rock

“Then Black Elk came one with a ferocious attack with a punk/metal hybrid sound.”

“They’re like The Jesus Lizard meets Slayer. They are super heavy with lots of slow-burn changes with a steady drumbeat backdrop. The singer, Tom who’s also in Lopez, is crazy good with tons of screaming and jumping around and is strangely charismatic. The drummer puts the hammer down with some of the best drumming I’ve witnessed and the bass and guitar play off of each other like they’ve been doing it forever.”

“Heavy and weird, like an odd pairing of your favorite metal and post-punk sensibilities.”

“One minute they’re a big screaming mess of lowly yelped vocals, the next a giant metal pain in the ass with agonized vocalizations.”

“Black Elk was face-ripping killer. …more energy than I`ve seen from anybody in quite a while…awesome songs, tons of sludge, all kinds of throat-tearing screaming, and lotsa punk-sludge energy a la Eyehategod/Cable.”

“For the Jesus Lizard fan that can palate a bit more screaming and heavy metal crunch in their diet comes the cleverly named Black Elk.”

“…this fearsome foursome bash out hard party anthems that meld Black Flag attitude with Melvins sheer tonnage.”

Dananananaykroyd – Hey Everyone! (2009)

Ano ano, veliká palánovina,

drobed ujetý a taky hravý ve smyslu skoro zbrklý, 

nepozérský 

a určitě růžový, nikoliv teplý 

a taky hurá a taky a vůbec. 

A tolik energie, že žádnej hhedbull, 

ale Danananananananananananannananaykroyd vám dává kččídla! 

(kdo by sledoval všechny ty zavádějící žebříčky, ale na discogs jsou- koukám- desátý za devátej rok, vizte hia. Zároveň teď nám volali do redakce, že tenhle post vyhrál “Zlatého sádrového permonika” měsíce ledna, prestižní hortikulturně-grafickou cenu pod záštitou Přemka Prkenná-Podlahy, za nejhorší grafické zpracování v kategoriích: font, výběr barev a celková kompozice + čtenářskou cenu časopisů Typo, Bantam a Celer. Děkujeme za přízeň!)

STNNNG – Dignified Sissy, Fake Fake

• STNNNG . Fake Fake
• USA . 2006
• noise-rock.post-hardcore
• for fans of: Pixies, Shellac,
• Jesus Lizard, Black Flag etc..

 

 

 

 

 

• STNNNG . Dignified Sissy
• USA . 2003
• noise rock. post-hardcore

 

 

 

 

 

 

STNNNG. Zapamatujte si to slovo. Vyslovujte Stunning. Zapamatujte si
to všechno. Další řádky jsou o hovnu, jako vždy, ale tohle si
zapamatujte. Bude se vám to hodit, až se vás někdo zeptá “hele, a z
který kapely sis naposled nasral do kalhot?”

Já si nasral. Přiznám to všechno, každej ulomenej chlup v hurikánu
střev. Psal jsem to nedávno, vím o tom (Sightings akce), ale tohle je
úplně novej level. Jako když před vás někdo položí placku, na kterou
jste celej život mysleli a netušili, že by fakt mohla existovat a že
by mohla bejt přesně tak zábavná, jak vy chcete. Epik Fejl!

Důvod, proč to poslední dobou na tomhle blogu vypadá tak jak vypadá je
ten, že mě hudba přestala bavit. Nebo spíš hledat ty meze
slyšitelnosti, mezery v mezích mezer, kde se skrývají kapely, který za
to stojí. Je to jako nekonečná honička. Droga. V podstatě jde o to, že
jsme všichni závislí. Né na hudbě, ale na tom kolotoči, kdy se střídaj
objevy jako děvky po dešti, kdy každý ráno další běhna opouští vaše
doupě, smočený péro, nejlepší sex života, o dům dál. Ve skutečnosti,
mluvíc pravými jmény, brodíme se po uši v hovnech abychom našli lepší
kapely, než ty nejlepší kapely všech dob, protože prostě musí
existovat a né že ne. Něco jako jet na benzinu s plnou nádrží. Nebo
říkat Marku Vašutovi, že je skvělej herec. Nesmysl.

A pak přijde zase ta stará dobrá záludná a zkurvená facka. STNNNG jsou
ten nejvíc nedoceněnej band na světě ever všech dob ty vole, a tak ať
si klidně apačka přepíše v diáři ty mclusky (ostatně STNNNG už odehráli hafo koncertů s Future of the left, takže tu asi čelíme nějaký konspiraci) , protože tohle je teda větší nefér. Epik Fejl! Tihle kluci by měli bejt na tričkách jako
Black Flag, měli by nahradit všechny ty připosraný dětský mikiny v New
Yorkeru s vytahanými Ramones přes prsa. Epik Fejl! To že vyhráli letos
loni nebo tak někdy cenu pro jednu z nejzásadnějších mineapoláckých
kapel poslední dekády v mineapolským deníku na tom nic nemění. Pořád
to znamená to, že vás doceňuje míň lidí než Gustu Bubníka.

A to jsou na scéně už osm let. Osm let, tři placky, víceménně stejný -
ale hlavně, kvalita nejde dolů a to si kurva kluci laťku šoupli dost
vysoko. Protože už první zářez Dignified Sissy zní jako ta
nejšťavňatější emulze sestavená z ejakulátu starýho dobrýho Rollinse,
psychopatů všech zemí, dekadence krystalicky čistého literárního
nano-archo-rachot punku generace, která potřebuje novou hymnu. Hymnu,
která si na skok pár slok ukradne pro věci, o kterých se nemluví. Když
Bessinger křičí, co a komu nová hymna říká, dejte mu všechno co máte,
oblečte se, protože tohle je na husinec. Bessinger to se slovy umí a
to se cení v době, kdy je největší dilema v punkové písni fakt, že nám
zase zdražili McBacon. Wordsmiths tepe a křičí, přechází v mluvené
slovo, cituje nálady The Fall, odráží šílenství ranných mewithoutyou.

Jako by někdo zabalil nejzábavnější anarchistické poučky do parního
válce, rotujícího si to přes všechny ty nanicovaté idealisty a
samohonící nacionalisty. Kytara podladěná přeladěná úplně mimo. Agrese
i v polovičním tempu. Zběsilé, hutné a valící se bicí Michaela Warda,
nerespektující formu a level pádu. Katarze hluku směřující do čistě
punkového smradu, dva v jednom proti lupům.

Citelně je to slyšet třeba v Explosive, More Intense , ve které se
hračičkování zvuku mění v jakousi fun verzi free punku s tím, že se to
všechno děje na popředí energického a negramotného hlavního riffu,
který zní jako dědeček toho, co o pár let později v slow-motion verzi vymejšlí
Jamie Hince v The Kills. STNNNG zní jako vše v jednom. Jako vývar
Jesus Lizard smíchaný Rollinsovým pozdním nedělním odpolednem.

Fake Fake, druhá, prostřední v pořadí – nic netratí. Grand Island,
Neb.  První kontakt a hypnotizující atmosféra paranoii, kterou tvoří a
kroutí uchlácholující špinavej riff. Text odřvaný, odkňučený,
odpovídaný – to podle okamžiku, Bessingerem, popisující příběh magora
stavícího si uprostřed americké pouště ponorku, to pro případnou
invazi. Slova, která Bessinger umně skládá v mikropříběhy šílenství a
konfliktů jsou hlavní devízou STNNNG. Když na konci minutu řve Row!
Keep rowing! , byl bych rád za nějaký antidepresiva. Projev to
umocňuje k neskutečným výšinám. Přechválil jsem je? Napsal jsem hafo
zamrdaných přídavných jmen? Ne, ano. STNNNG jsou něco, co vás buď
povalí a uzemní, nebo vás budou celou dobu jen a jen otravovat. Něco
jako s The Paper Chase. Emotivní, neuposlouchatelná verze pop songů z
pekla, plná šílených lidí, kňučících kytar hledajících riffy,
přeafektovaný vokál, silné texty. Teď když to The Paper Chase
zabalili, je čas najít novou nejlepší kapelu všech dob. Domluvil jsem.

Fugazi – The Argument

Fucked Up, Got Ambushed, Zipped In – The Argument/ Washington D.C./ Dischord Records/2001/ post-hardcore

“Beru vždycky, když letim na Měsíc.”