Jenny Hval – Viscera

• Jenny Hval . Viscera
• 2011 . Norway
• ambient. experimental. post-rock

Můžete vsadit bradavky vlastní babičky, že jakmile uzavřete nějaký žebříček, další album který si pustíte bude aspirant tak na top 20. Prostě to tak funguje.

Jenny Hval měla tu smůlu, že jsem se k ní loni nedostal. To je prostě průser, zpětně řečeno.  Protože album, které začíná slokou

I arrived in town with electric tooth brush

Pressed against my clitoris

prostě do žebříčku nacpat musíte.  Takový texty se prostě ocenit musí. Viscera je její třetí deska, první pod vlastním jménem. Předtím nahrávala pod pseudonymem Rockettothesky, což jsem prej někdy poslouchal, ale moc mě to nezaujalo.

Viscera je daleko víc experimental. Je taky daleko víc sexy a není to texty. Je prostě přitažlivější, protože hudba plyne tak nějak nenáročně, obtočená kolem slov.  Viscera je sbírka písniček o těle. O těle zevnitř a zvenku. Jednou v první osobě, jednou ve třetí.  Jestli jste puritáni co musí mít při sexu zhasnuto a po sexu se mlátí bičem přes žalud a první sloka vás trochu vyvedla z míry pak buďte v klidu, zbytek alba není tak „přímý“ jako první song.

Ve skutečnosti tu nejde o žádnou exhibici, ale o éterickou poezii, jednou docela vážnou, břitkou a až feministicky kousavou, někdy umírněnou provokativní  hříčkou. Nedivte se, když vám jako inspiraci řekne příjmení typu Jelineková nebo Woolfová.  Kromě úžasného konceptu těla je tu pak samozřejmě i hudba a ta nijak nezaostává – Jenny má štěstí na muzikanty, kteří se nebojí improvizovat a kolikrát se přistihnete, že vlastně nevíte, co se vám líbí víc. Jestli ta melodie kousajících ale křehkých textů, nebo band v pozadí, hrající vše, od post-rocku, přes experimental ambient až po alt-country. Možná i na metal dojde.

I saw what you did underneath the table –

Beneath the fine layer of sweat

That encapsulates your hands and face

As if you are my egg.

Is that sweat from my body?

My voice turned to milk in your mouth.

I gave you words:

The milk was from my breast.

Squadra Omega – Tenebroso

• Squadra Omega . Tenebroso
• 2009 . Italy. Holidays Records/Clinical Archive
• Vinyl, 12″, Single Sided, Etched
• Post-Rock, Free Jazz, Krautrock, Noise

Nikdy jsem nezažil lepší zahájení koncertu, když tenhle rok v žižkovským Finálu spustili už v zákulisí a oblečení v černých kápích napochodovali jako řada krysařů až na pódium. Zážitek to byl vskutku italskej, trochu filmovej i na kníry došlo. Na desce je jeden singl (19:52) nahranej na osmistopej kazeťák.

Grails – Deep Politics

Tady je slibovaný nový album. Podle předrecenzí jsem se bál, že půjde o nějaký neposlouchatelný ruchy, vystřihaný z filmů, na který v půlce došly peníze, ale naštěstí (anglické okénko: as luck would have it) tomu tak neni. Jen v jinejch lukách vzývají další nepojmenovatelný nálady.

Grails – Deep Politics/ 2011/ Portland, US/ Temporary Residence/ post-rock, instrumental

1. Future Primitive
2. All The Colors Of The Dark
3. Corridors Of Power
4. Deep Politics
5. Daughters Of Bilitis
6. Almost Grew My Hair
7. I Led Three Lives (oficiálně free mp3)
8. Deep Snow

grailsongs.com

▲

HNIC – Condor and River/The Heritage

Condor and River EP

The Heritage

Vy co mě znáte (i minimálně), určitě se vám už přihodilo to, že jsem vás kopal k tomu, ať si poslechnete Her name is Calla, se slovy, že je to nejlepší kapela na světě nebo tak něco. Samozřejmě, že není (Maroon5 bumtarata), ale když vám něco nutím, přece nebudu říkat, že je to jen dobrý. To se na to pak všichni vyserou.

S tím, jak moc se mi líbí souviselo i to, že se tu neobjevili, protože kapely, který mám fakt extra mrtě rád, a který navíc potřebují prachy, působí sympaticky a tak nějak vycítíte, že to jsou obyčejní lidi jako já,ty,on,oni,my a vy, prostě nechci šířit mediafajrem, protože vím, že za to vy kundy líné stejně nezaplatíte, i kdyby vám zhnědly gatě blahem.

Jenže…nový/starý-stařenový album The Quiet Lamb bude na konci srpna konečně (!!) v prodeji, a při tý příležitosti tahle parta kosteláckejch myší dala svolení sosat co to jde a to grátis. A to si kuřte, že je o co stát.

Pro ty, kteří se s touhle kapelou ještě nesetkali, tu máme trochu chronologie.2006 – první single pokus Hideous Box. 2007 vychází Condor a River EP. Ten samý šestnáctiminutový epos se pak o rok později objevuje i na splitu s Maybeshewill. Mezi námi – kdyby na světe existoval jen jeden song a byl to zrovna tenhle, vůbec bych si nestěžoval. Post-rockový intro se kolem páté minuty přetavuje do nehorázného metalového běsu, utichá a poprvé si o kladné body říká nebeský/andělský/ouch ouch vokál Toma Morrise. Mezi námi – kdyby byl Tom Morris jediný zpěvák na světě, vůbec bych si nestěžoval.

Your body wrapped in the vines

Your body covered in cuts

Your body surrounded by quiet

Your body surrounded by dark

Uff. Pak tu máme A Moment of Clarity, další dvoupísňičková ochutnávka, ale přeskočíme a jsme u The Heritage. To už Her name is Calla zaparkovala u Gizeh records a tímhle minialbem se konečně pořádně představila. 6 dlouhých songů na pomezí kostel music a post-rocku s folkovými podšlehy.

Já vím, na blozích se denně protočí 300 000 alb s tímhle otravným tagem a většinou je to vata a vata, jenže post-rock v podání HNIC má duši, kouzlo a charisma. New England, Pour more oil, to jsou nadčasovky, jen jim dát čas uzrát. O medaili si pak přímo říká Motherfucker! It’s Alive and it’s bleeding, která z hypnotického úvodu odstartuje k agresivně/utopistické výbušnině.

Post-rock je možná žánr, kterej by potřeboval polejt studenou vodou, ale pokuď jste to s ním ještě nevzdali, HNIC si vaši pozornost zaslouží. Pokuď navíc máte rádi folk, smyčcové nástroje a každou neděli chodíte na mši, přičtěte si k hodnocení plus mínus 900%.

Tohle je nejupřímnější deska široko daleko. Dalo by se toho ještě napsat mraky, ale jelikož už od druhého odstavce nikdo dál nečte, nechám si to na jindy. Třeba na The Quiet Lamb. Do tý doby si přečtěte Bibli, nalejte si vína a buďte připraveni.

PS: Download via cover. Idiots.

Lisabö – Ezarian

• Lisabö . Ezarian
• 2000 . Basque Co/Spain
• noise rock.post-rock.post-hardcore
• for fans of: Fugazi,Shellac,Unwound etc

Tak a dneska to bude extrémně krátký, což je určitě dobře pro mě a možná i pro vás, protože nebudete muset číst kupu sraček. Jde o to, že sehnat o Lisabö nějaký konkrétnější informace je nad moje schopnosti, a že jsou dost omezený. Jejich předností a důvod, proč je sem rvu, je jejich velmi osobitý zvuk, míchající post-rock a post-hardcore. No vážně. A že jim to jde. Takže zavřete oči, představte si delší instrumentální pasáže a všechny ty strašně sexy breakdowns, inspirace (někdy dost čitelné) od Unwound, přes Shellac až k Fugazi. A je to právě kombinace melodických, jemných a klidných post-rockových ploch s tímhle devadesátkovým drajvem, co vás bude bavit od začátku do konce.

Navíc, nad vším tím se vznáší jemnej odér exotičnosti, protože zpívají v rodné baskičtině (jo, vážně se to píše takhle blbě). To, že jsou texty skvělý vám psát nebudu, protože nerozumím ani slovo. Ale na zážitku to vůbec neubírá.

Co jsem vyčetl, prej se otírají o všechny ty sociálně/politicko/kultůrní otázky, kterých mají baskové plnej zadek. Další zajímavej fakt? Složení tvoří tři chlapi a jedna ženská = dvoje bicí a tři vokály. A zpívající bubenice jsou sexy, to snad víme všichni.

Kapela má za sebou 4 desky a 2 epíčka, Ezarian je jejich druhá placka a podle ohlasů i nejlepší.

Carla Bozulich – Evangelista

• Carla Bozulich . Evangelista
• 2006 . USA
• noise.post-rock

No, Carla Bozulich je taky poděs, to teda jo. Né, že by skákala nahoru dolů ve snuffu, ale ten přístup ke světu není o nic míň radikální, ať už je řeč o textech, nebo hudbě.

“I find myself saying things more and more each night that might incite a fucking reaction, wake up some indignance on either side of the spectrum, be insulted by me or against the world that sewed your fucking mouth shut. Tell me to fuck off cuz i called myself and you a mother fucking faggot. Let me lull you. Look at someone straight in the eyes, how bout that, how hard is that?”

Punk rock, to je základ, říká Carla. Sama z něj vzešla, sama ho miluje. Jenže tak prostý to v jejím případě není. Tahle holka si totiž s hudbou tropí co chce. A může, protože její hlas, její hlas prostě pasuje všude. Ať už zkoušela alternativní country, noise, drone, experimental rock, vždycky to skončilo zajímavě a úspěšně (tím se nemyslí první místo hitparády).

A co jí pojí s Lydií Lunch? Společně si zazpívali na zde nahozené Smoke in the Shadows. A těch pojítek je samozřejmě víc. Taky jde o ženskou dost velkýho jména v undergroundových kruzích, taky ji potáhne na padesát (Lydii už padesát je) a taky skáče z jednoho projektu do druhýho. Takže tu máme Geraldine Fibbers, což je country, nebo Ethyl Meatplow, což je zase industriál. To byly 80′ a 90′, pak si Carla našla vlastní cestu, vyplivla nějaký sólo alba a jako milník můžete brát právě Evangelistu. Tahle deska vyšla v roce 2006 a byla přijatá víc než kladně (od té doby, vzhledem k tomu, že následující sólo alba natáčela v podstatě se stejnou partou lidí, vydává pod hlavičkou Evangelista). A kdo se s ní nesetkal skrz Evangelistu, určitě ji slyšel v Traineateru od The Book of Knots (ty vole ty bych sem mohl taky hodit).

“We could get arrested just for standing on a corner and yelling “Someone come and fuck me please before i completely forget what it feels like to open myself up to something other than my own caged thoughts.”

Evangelista začíná stejnojmenným trackem, viz video výše. Ten se táhne na devítiminutové ploše, kde Carla přímo exhibuje svůj hlas na smyslným mixu drone, noisu a post-rockových smyčců. Ta post-rocková nálada pak taky není žádná náhoda, protože tohle album ji pomohli uplácat Thee Silver Mt. Zion (pokuď se v době vydání tohoto článku už zase jmenují jinak tak se omlouvám), jmenovitě Efrim Menuck, Thierry Amar a Jessica Moss (s tou si totiž Carla zběžně zahrála v Geraldine Fibbers, proto ta známost).

Nicméně, známost užitečná, protože ten zná toho, ten kamarádí s tím a Carla se stala prvním ne-kanadským autorem, který vydal matroš na prestižním kanadským labelu Constellation Records ( v podstatě veškerá esa post-rocku, GY!BE, Do Make Say Think, HRSTA, Mt. Zion,atd až do aleluja)…

Ale zpět k desce. Tam je tahle kanadská pustina a chladná nepřístupnost citelná v každém koutku. Carla se tu v tom všem minimalistickým post-rocku namíchaným s drone, field recordings a noisu, proplétá v podobě posledního věrozvěsta, umrlce, trápeného..no prostě žádná růžová zahrádka. Ale funguje to. Navíc to kanadský echo je tu citelný. A to příjemně. Měli by jste jí dát šanci. Ta ženská má to pravý utrpení v hlase.

Bathyscaphe – -11034m

• Bathyscaphe . -11034m
• 2004 . France
• instrumental.progressive.post-rock

Podle průzkumů pouze 14% uživatelů internetu dočte článek na webu do konce. Takže to raději napíšu hned na začátek – tohle jejich album je skvělý! Jestli máte rádi post-rock obecně, můžete rovnou přestat číst a sosat.

Ale ještě něco k albu. Bathyscaphe vznikli v Nice a brzy na to vypustili první vlaštovku v podobě cinematického Road Movie. Debut se ve Francii nesetkal s extra vřelým přijetím. Převažovaly táhlé scénické plochy, i ta instrumentální odtažitost malinko klepala na dveře. Dvojka -11034m jede na podobné vlně, ovšem kvalitativně je někde úplně jinde. Trio Fred Charlot, Olivier Charlot a Cyril Moyer si tady pořád hraje tu svoji, tentokrát se jim ale podařilo na album nacpat něco, co by si přála drtivá většina post-rockových kapel – atmosféru. Jejich soundtrack o cestě na dno Mariánského příkopu je přesně takový, jaký by jste čekali. Nervní, stresující, plný závratí a úzkosti. Každá písnička je sestup o dalších pár metrů, nenechá vás vydechnout, jen padá kolem útesů níž a níž do temnoty. Velkou zásluhu na tom všem má velmi chytré použití elektroniky a kláves, které tomu přidávají onen “haunting” element. To vše lemuje a táhne směrem dolu skvělej zvuk rickenbackerky, bassy, kterou milují všichni prog rockeři (pokuď si neumíte představit jak zní, hrál/je s ní třeba Chris Squire z Yes nebo Peter Hook). Brice glace nebo závěrečná stejnojmenná pecka, to je prostě radost poslouchat. Klaustrofobický vyznění táhnoucí se celým albem zde dosahuje na svůj vrchol, aby vás následně uvítalo na samotném dně. Kdo se bude snažit a zavře oči, tuhle jízdu uvidí detailně před sebou aniž by měl nějakou znalost Mariánského příkopu. Velký podíl na tom má i jistá repetetivnost a smyčky, které Bathyscaphe tvoří a které se objevují snad ve všech písních. Celé to pak s odstupem působí jako dokonalý instrumentální celek, nikoliv prázdná sbírka několika dobrých nápadů, což je případ většiny post-rockových alb.

PS: Kdo má rád free jazz, free sound, AMM atd, může zkusit i jejich vedlejší projekt Maninkari, kterej jede přesně v tomhle duchu. Jam,  improvizace, noise, ambient, free.

Nedry – Condors

• Nedry . Condors
• 2010 . United Kingdom
• IDM.electronic.downtempo.post-rock.trip-hop

Čerstvý leaky letošních desek tady nenajdete moc často (ten Flying Lotus prostě musel bejt), ta pozornost kterou to přináší není moc žádaná a navíc – všechny tyhle hodně očekávaný pecky člověk najde prakticky ihned kdekoliv jinde. Nedry jsou další vyjímka. Jejich debut je totiž fakt dobrej.

Už když jsem ho slyšel prvně, cítil jsem, že je tam něco malinko jinak. Jakoby definovali jakýsi crossover mezi laptop popem, trip-hopem a post-rockem. Bylo to prostě hravý, kouzelný, smutný, ojetý i nový zároveň.

Moje nadšení teď potvrzují nadšený recenze (BBC 80%, Uncut 80%,All Music 80%) takže tak nějak stručně:

Nedry vznikli už koncem roku 2007, to když si Matt Parker a Chris Amblin vyměnili tuny nápadů přes skype a mail. Časem se sešli, všechno to nahráli a aby tomu vnukli nějakou tu duši, tak si přizvali zpěvačku Ayu Okakitu, která hlasově připomíná klon Beth Gibbons, Björk a Katky Winterové. A jako obvykle, celá deska na ní stojí a padá. Tahle holka vás protáhne všemi škatulkami, do kterých se Nedry snažili dostat. Ať už tu člověk narazí na dubstepové spodky, trip-hopové rytmické a uhrančivé bicí, nebo akustický kytary v až post-rockových vodách, vše působí právě díky Ayo Okakitě (?) organicky, symetricky a přirozeně. Je těžký tohle album jednoduše smáznout ze stolu nálepkou “další trip-hop z Anglie, bože já už myslel, že ten styl je mrtvej”. Nedry ty hranice žánru zase malinko posunují, umí při tom být temní a nepřístupní, stejně tak hraví a veselí. Každej si tu něco najde. Na někoho tu toho ale bude až moc. Pokuď ovšem máte rádi experimenty a nevadí vám kytary v čistě elektronických věcech, budete příjemně překvapeni.

“There are shades of Plaid, Ades, Portishead, and Thom “The Eraser” Yorke in the down-tempo to dream-to-nightmare vibe and edgy electronic patter, but the band develops its own breathtaking, subdued-yet-intense sound that jettisons the listener into a spacious, but non-complacent atmosphere. A laid-back flow of guitars and sustained, airy sonics is juxtaposed with complex, jittery electronics and occasional guitar grind while Ayu sings in a yearning, breathy tone.” - Adequacy