Butcher Mind Collapse – Night Dress

• Butcher Mind Collapse . Night Dress
• 2011 . Italy
• noise rock. stoner rock. psych rock.garage.post-punk
• BUY!
• 90%

Kdyby mi někdo před lety řekl, že budu už druhej rok po sobě považovat za jedno z alb roku album italský kapely, asi bych tomu člověku dal nějaký peníze, aby si šel koupit mozek.  Nechápejme se špatně, Itálie dala světu dobrý věci, jako třeba špagety, pizzu a mafii, ale co se týče kapel a hudebního vkusu, to už je na tom snad líp i Bolívie.

 

Loni jsem si stříkl do kalhot z Tsigoti. Někde tu jsou, jestli vás to zajímá. Tsigoti hráli divnou kvazi rockovou patlaninu plnou kabaretu, free jazzu, punku a podobných věcí. Ta nová věc, z který teču letos se jmenuje Butcher Mind Collapse a hrají něco velmi podobného.

 

Butcher Mind Collapse a nechtějte po mě, abych zjišťoval nějaký informace o kapele, která má 82 poslucháčů na last.fm, hrají místy hodně živelný noise-rock. Saxík a takový ty věci. Zkoušel jsem nějaká google překlady z italštiny, ale nejsem vůbec moudrej. Každopádně, objevovaly se tam slova jako Dantesque, kyselina, psychedelie, tradiční struktury s jiným řešením, zatracený, beznadějný, zhnilý. Psychedelie. Co na tom, šlape to jako kurva. Díky bohu zpívají anglicky. Zvuk je správně špinavej. Garážovka, co se týče základů, ale skladba skladeb se rozpadá pod náporem úkroků stranou. Od punku až po stoner rock. Taková malá sicilská tragédie.

Oficiální tag teda říká post-punk. Ale na post-punk je jejich zvuk až moc “plný” a “živý” a “nelineární”. To ten saxofon. Ten saxofon, který dokáže být občas úděsně otravný, tady spíš zastupuje funkci basy. Hutné pozadí, chraplák, riffy. Nic víc už si letos nepřeju. Vánoce.

Connan Mockasin – Please turn me into the snat

• Connan Mockasin . Please turn me into the snat
• 2010 . New Zealand/United Kingdom
• dream pop.acid pop.psychedelic rock

Mám problém číst recenze na zahraničních serverech. Není to nic, co by mě nějak limitovalo, ale čím dál víc se všichni schovávají za přídavný jména, z čehož bych šílel. Člověk si to všechno nemůže zapamatovat! Nehledě na to, že se tak polovina všech těch high-pitched terminologií nedá skoro přeložit.

Mluvím o tom, protože když se budete snažit dohledat nálady všech použitých efektů na poslední řadovce Connana Mockasina v zahraničních recenzích, zkončíte v zajetí pseudohudebních vět a definicí typu jangling electric tones, swirling synths, chugging basslines, fluttering swells, bending riffs, frenetic percussion, and ethereal helium breath vocals.

Zaplácávám tím místo, vadí to někomu? Přídavný jména a wiki fakta. Nešvar čitelnosti. Jako by bylo podstatný někomu neustále vysvětlovat, že ten dotyčnej prostě hrát na kytaru umí, protože vydal už tři alba, tehdy a tam, nahráno ve tmě dešti, v roce 2005 jedl jogurt a veku. Chceš bibliografii? Máš myš, mišmaš rozetni.

Takže bez ohledů zpátky, Please turn me into a snat křepčí na povrchu dream popu, jenže ve skutečnosti je to kukaččí vejce psychedelického acid rocku. Jen se ty kytary, prostě, občas nedostaví.

Není to chyba. Je to proces. Zatímco se všichni psychedelici snaží o diplom z rozvrzávání riffů skrz známé galaxie a ničí dobrý dojem uhlazenýma, přeprodukovanýma plackama, který smrdí jako wc čistič z reklamy a s psychedelií si už netykají ve formě “pojďme na trip”, spíš balí baťoh a valí s U2 na výlet, Connan i bez dominantní účasti kytar je psychedelie víc – ten hlavní fakt, vytvořit trochu jiný iracionální svět mu jde dobře.

Protkaný efekty, startuje album dětským zvoláním Ahoj Connane. Zavřete uši, protože pak už to bude jen lepší a to i v případě, že nesnášíte high-pitched (už je to tady) vokály stejně jako já. Pasují, ladí, posouvají. Ba co víc, třeba v takové Egon Hosford přímo hladí po acid popové duši. Jestli tohle není návrat časem, tak nic. Nachystejte si batikovaný trička a předstírejme, že se Altamont nikdy nestal. Centrem všeho je pak desetiminutový acid bossa nova pop epos Forever dolphin love, paradoxně první singl, znějící jako minialbum, jako teaser, aneb ukaž co umíš, natáhni, buduj, exploduj, překvapuj. Forever dolphin love je extrakt, pomalu a pečlivě budovaný, který vás nasměruju k vnitřní extázi, s faktem, že MGMT můžou jít se svojí líbivou verzí do hoven.

35 minut uteče jako voda a věřte, že když si to pustíte znovu, bude to zase jiné. Pořád je co objevovat. Navíc, všechny ty vyumělkovaný pasáže se začnou měnit v romantický linie, v podvědomý pop.

Chrome – Alien Soundtracks/Half Machine Lip Moves

Alien Soundtracks / Half Machine Lip Moves

• Chrome . Alien Soundtracks/Half Machine Lip Moves
• USA. 1977/1979
• krautrock.industrial.noise.experimental.psychedelic.rock
• for fans of: Pink Floyd,NEU!,This Heat,Butthole Surfers,The Stooges
• DL file: Half Machine,tracks 1-11, Alien Soundtracks, tracks 12-21
  

Jak Chrome zní? Tak pojďme:

“this is ‘scary’ sci-fi sanfrancisco acid punk”

“Excellent soundtrack for a bad trip psychedelic experience: Chrome are surely a source of inspiration for Butthole Surfers and for many neo-psych acts as well” (Butthole Surfers později uvedli, že Chrome byli jejich největší inspirace, konkrétně Helios Creed, který jim i přispěl na desku Independent

Worm Saloon)

“it’s THE ultimate psychedelic-noisy-garage-punk experience. unique.”

“In 1977 it must have sounded like, well… an alien soundtrack!”

“it’s the future. It’s a genuine example of practical avant-garde.”

“This album was quite probably recorded on high doses of ST-37, if not this is what the inside of your head sounds like when you take the shit.”

“the sonics meet faust meets hawkwind meets kraftwerk in a trashcan. on a spaceship.”

“Featuring a mix of sci-fi rhetoric/paranoia, screeching, primitive electronics, recorded-in-a-basement noodlings, and touches of krautrock (can, faust, neu, amon duul 1, etc.), hendrix and the stooges, this collection of songs work brilliantly on two levels: as an example of pure, indiluted experimentalism brimming with ideas; and as some of the best “rock” songs – riffs ‘n’ all – ever written.”

A teď zcela vážně? Mám ještě psát něco o týhle kapele, nebo už si to kurva stahujete? Mám ještě psát, že se objevili v roce 1976, vydali devět alb a pak se rozpadli? Má smysl psát detaily o tom, že Alien soundtracks a Half Machine Lip Moves jsou ty nejzásadnější desky, co se týče noise rocku, industrialu, krautrocku, neo-psych a space rocku? Má nějaký smysl popisovat, jak Chrome už v sedmdesých letech přišli se zvukem, který ostatní kapely objevily až o dvacet let později? Má smysl psát, že absolutně ignorovali formu písně jako takové a přicházeli s nečekanými stopkami, loopy, samply a reverby? Co takhle si přečíst, jak vypadá úvodní song? “A mighty industrial metal scraping noize devolves into a 1973 Stooges riff that sounds like it was recorded in a tin shack in 1957, cheapo drums start crashing away like The Trashmen. The only lyric you can make out is the sneered “I dunno whyyy!” at the end of every line. After 90 seconds a Faust-like dissolve through grinding, chattering zounds, creepy moog organ, analog tapes running backwards and flipping off the spindles . . . . the noise slowly fades as a chugging metal riff builds and BUILDS — with acid lead guitar flourishes and a tambourine accompaniment!” Má smysl přemýšlet nad tím, jak je do hoven možný, že je historie naprosto ignoruje? Má smysl psát, že kombinace The Stooges, NEU!, Hendrixe, Pink Floyd, This Heat a Kraftwerk je naprosto neuvěřitelná? Co by jste ještě víc chtěli? Pozdravte dvě nejdůležitější desky sedmdesátých let a serte, serte na to, co vám říkají encyklopedie. Tohle je made in future space.

Samsara Blues Experiment – Long Distance Trip (2010)

Berlínská psychedelic rocková čtveřice Samsara Blues Experiment vznikla v roce 2007. Do svýho psycho/stoner rocku přicmrndává prvky blues. Týpci sjeli se svýma dvěma Ep’s a letošním debut albem celou Evropu a pořád pokračují. Kéž by se tohle tažení objevilo i u nás (is there a promoter?).
Tenhle 6-ti písňový klenot je dost heavy, dost dark, dost epic, dost dobrý.
Tučný riffy se pomalu valí jeden za druhým, stejně jako orgasmy. Slušný nájezdy, slušný výbuchy. Vybočuje pouze akustická Wheel of Life. Příjemně překvapí sitár v závěrečné a předlouhé pecce Double Freedom.

Původně jsem chtěl nahodit jedno jejich live vystoupení, ale jak víme, dost často jejich kvalita nedosahuje zvukových standardů, kterých my požadujeme, proto pouze takhle… ale dobrý ne?
A vohulit.

-debjot-

Samsara Blues Experiment – Long Distance Trip

Ten Kens – Ten Kens

• Ten Kens . Ten Kens
• 2008 . Canada
• noise-pop.alt rock.garage.psychedelic

Některý kapely to mají ze začátku těžký. Nedaří se zaujmout, šéfy labelů musíte nahánět po všech možných restauracích a obědech, nikdo je ale nechce. A pak jsou tu další kapely, který mají to štěstí (protože jsou tak dobrý?), že se chytnou hned. To je případ i Ten Kens.

Tihle mladíci z Toronta se stali první kanadskou atrakcí, po který šáhl slovutný Fat Cat Records, objevitel takových jmen jako Sigur Ros, No Age, Frightened Rabbit nebo Max Richter. Inu, jde vidět, že lidi z Fat Cat ví co dělají, když vás vyšťourají z lokální scény, kde prezentujete jen pár pecek, který jste si sami produkovali a nahráli někde v garáži.

To byl konec roku 2004 a Ten Kens měli před sebou turné s A Place To Bury Strangers (velmi úspěšný) a ambice nahrát konečně plnohodnotnej debut. Jenže se jim to všechno rozleželo v hlavě, kdo ví co za tím bylo, a tak utekli zpátky do Kanady. Tam se upsali neméně slavnému Last Gang records (Metric, Crystal Castles, Mother Mother), sehnali producenta Colina Stewarta (Black Mountain, Destroyer) a v roce 2008 konečně dodělali debut. A je extrémně dobrej.

Na stejnojmenném debutu Ten Kens přináší hodně živelný mix popu, psychedelic a noise rocku. Sice se všude objevuje alt rock, ale je to především kombinace těchto tří žánrů, které hrnou album dopředu. Jako by Ten Kens převzali schopnost Franka Blacka napsat špinavé, syrové a otrhané popové songy tvořené post-punkovými riffy.

Ten Kens uvádí Pixies za vzor a hned po úvodních songách vám dojde, že víc než moderní trendy noise pop kapela jako inspiraci doluje pozdní osmdesátky a devadesátky. A člověk jim to prostě sežere! Garážové etudy se tu prolínají s psychedelií šedesátek, tady máš noise-rockovej bridge a jako refrén šup, co třeba těžce návykovej popovej popěvek?

Ten Kens nejsou ničím novým, progresivním nebo extra originálním. Jenže občas to stačí. Občas se vám to prostě povede, smíchat všechny ty věci, který “šlapou” v jeden ambiciózní mix, kterej o hlavu převyšuje všechen ten módní plevel. A ještě další plus má tahle deska. Zatímco většině dochází v druhý polovině dech, Ten Kens s každou písničkou valí líp a líp.

Jestli hledáte solidní noise-garage-psychedelic-punk popovou desku, Ten Kens jsou jasná volba. A v srpnu je tu druhá deska, For Posterity, a to mám tucha, že bude ještě lepší než tahle.

Digg it vole!

Hypatia Lake – ..and we shall call him Joseph

• Hypatia Lake . ..and we shall call him Joseph
• 2007 . USA
• post-rock.art rock.shoegaze.psychedelic
• buy!

Hypatia Lake jsou čtyři mladí kluci ze Seattlu, ale na nějakej grunge si nechte zajít chuť. Ostatně, koho to dneska ještě zajímá.

Hypatia Lake je kromě názvu kapely taky název fiktivní oblasti, ve které žijí všichni protagonisté, o kterých zpívají. Na první desce se kapela zaměřila na kovboje Jeremiah Freuda, to vše doplňoval příběh o vzpurných zaměstnancích z Candy factory. Jeden z nich, Joseph Bigsby, si pak urval celou druhou desku pro sebe.

Joseph Bigsby totiž nebyl jen tak někdo, byl to právě on kdo podnítil a vedl vzpouru v Candy factory. And We Shall Call Him Joseph je jeho příběh, jeho osud, zamotaný do deseti chronologicky seřazených písní, které vás provedou událostmi v Candy factory a ze kterých se dozvíte, proč ho našli na konci mrtvého.

Osobně se mi myšlenka koncepčních alb hodně líbí (díky bohu za Constellation Branch) a celá tahle idea vytvořit si vlastní mytologii mi přijde vyloženě sympatická. I přes to do toho jde člověk s obavami, jak si s tím vším poradí poměrně nová a neznámá kapela. Obavy můžete hodit za hlavu. Hypatia Lake přesně vědí co a jak, jejich příběh dokonale plyne a souzní s výborně namíchaným koktejlem post-rocku, shoegaze a art rocku. Místy si sice hodně vzpomenete na GYBE! nebo na Pink Floyd (výborná Scene 8), které kapela uvádí jako své inspirace, rozhodně to ale není na škodu.

Hypatia Lake stojí za zkoušku. Pokuď máte v library Pink Floyd nebo nějaký post-rockový uspávače hadů tak by vás neměli zklamat.

Tame Impala – Innerspeaker (2010)

• Tame Impala – Innerspeaker
• 2010, Australia
• Psychedelic rock, 60′s

Tame Impale je čtyř-členná kapela pocházející z Australského Perthu. Vznikli v roce 2005, tenkrát ještě jako the Dee Dee Dums, později se s příchodem nového bubeníka přejmenovali na Tame Impala. V roce 2008 vydali první EP, na kterém zněli trochu jako mutanti Cream a The Beatles ale které jim vyneslo spoustu pochvalných recenzí a trochu toho humbuku kolem nich. Až teď přichází na řadu jejich debutové album na kterém přidali více hravosti, kterou nejspíš okoukali na společným turné s MGMT, to stejný se dá říct i naopak o vlivu Tame Impala na psychedeličtějším novém albu MGMT.

Ale i tak jde v první řadě o šedesátkovou psychedelii, kterou nepohrdne žádný hipík na světě.