Tag Archive | shoegaze
22/11/2011  

Chelsea Wolfe – Apokalypsis

  • Chelsea Wolfe . Apokalypsis
  • 2011 . United States
  • drone. goth. folk. slowgaze. post-fšechno

“like P.J. Harvey, Johnny Cash, Patricia Morrison, Patty Waters, 1972 Black Sabbath, Danzig, and Joy Division are playing strip poker.”

“Хооороошо!”

“I guess if Nina Simone were reincarnated as a young caucasian lady raised on post-punk dirges, this is what she’d sound like.”

Vono je to na jednu stranu hezký, na druhou docela děsivý. Jak se nám pomalu točí měíce a roky, pořád koukáme dozadu a louhujeme co bylo už louhováno. To zase melu sračky. Abych to vysvětlil. Chelsea Wolfe není nic víc, než další copycat dřívějších dob.

Jednou prostě někdo řekl “hele, Jesus and Mary Chain byli boží, osmdesátky byly boží, Cocteau Twins byli boží, všechno co už bylo bylo boží, pojďme vymyslet znovu reverb, a dělat, že jsme z minulosti.” Nebo něco v tomhle duchu. Spousta hoven a člověk aby se v tom vyznal.

Chelsea Wolfe aka slečna z Kalifornie se stejnojmenným bandem v zádech je přesně tahle škatulka, která vám během poslechu zamoří mozek otázkama “jo, jo, tohle už jsem ale všechno slyšel”. Ale i před Agátou Hanychovou byly na světě hezký holky a stejně, kdyby vás s ní zavřeli do malý místnosti bez oken, potaháte ji ty její nateklý ceciky, že?

Chelsea Wolfe a její Apokalypsis je album jako stvořený pro pokrytectví a příjemný podzimní večery. Hodí se k obojemu. Jsme v době, kde se míra originality hodnotí tím, jak úspěšně ostatní kopírují. Pokud stojí za hovno, tak budete vypadat jako anděl, co najednou kurva prozřel nebo co. To se v jeden moment klidně můžou kapely jako Wooden Shjips stát slavnými.

CH.Wolfe má ale zelenou, protože má smysl pro dokonalou, jednoduchou a souměrnou kompozici. Umí zpívat. Všechno podmanila stylu, který je uhrančivý a přesně takový, jaký si toto album zaslouží. To když se jmenuje Apocalypse, vaše další kapela The Death a na obalu máte sami sebe bez očí. Říká, že je to specific brand of drone-metal-art-folk, tady není co dodat, teda až na to, že metal wtf? Apocakypsis je další várka nostalgie, je to hodně zpomalený extrakt Joy Division a temné, konstantní gothické echo romantiky Ameriky osmdesátých let. Navíc se to tváří jako folk. Cože? Jestli se vám prostě líbily Warpaint ve svých pomalých pasážích, tohle je pro vás. Nebo jestli vás zajímalo, jak by mohla znít Zola Jesus, kdyby měla rád rokec a né pomrdaný synťáky.

19/08/2011  

Clams Casino – Rainforest EP

  • Clams Casino . Rainforest EP
  • 2011 . USA
  • witch house. instrumental hip-hop.shoegaze
  • BUY! 

To jsem se vám takhle dneska vzbudil a došlo mi, že na tomhle blogu není vůbec žádnej witch house. Přitom teď hrají witch house i Kryštof.

Tak si říkám, jakou placku sem dát a nestát se karikaturou, stejně jako witch house, který se z undergroundu vyhrabal do totálních sraček za několik málo týdnů. Clams Casino a jeho debutový EP je ovšem trochu jiná liga.

Debutový je blbý slovo, protože tenhle kluk (Michael Volpe) sázel materiál a mixtapes a podobný srance skoro celej rok, než přišel s touto dvacetiminutovou plackou.

Změny? Tak poprvý tady můžeme mluvit a jeho “věcech”, o jeho “skladbách”. V uvozovkách, protože Clams Casino funguje na teď strašně módním principu “vezmu nějakej song, nebo refrén, zpomalím to na desetinu, přihodím šum a mám album”.

Michael šahá po známých kouskách. Žádný obskurní raritky z padesátých let. Adele, Björk? Není problém. Ta pointa, proč takový umělce neházet do koše je jednoduchá: pokud máte mozek, můžete přetavit už jednou úspěšný popový song do něčeho naprosto jiného, útočícího úplně jiným směrem.

Potřebujete k tomu počítač a znalost slov jako delay, reverb, echo atd. Na ničem jiném Clams Casino nestojí ale rozhodně ani nepadají. Vemte si úvodní Natural, která si Adele omotala kolem nohy a zabalila ji do witch housem načichlého hip-hopového fláku. Nebo Gorillu, která dokazuje, že efekty jdou dohromady i s kytarami.

Důležitá slova jsou instrumental hip-hop, witch house, shoegaze, Adele, r’n'b, Four tet, psych-pop. Říká vám to něco? Pokud ano, stahujte.

A tramtadá, nejlepší song:

20/02/2011  

The Black Ryder – Buy The Ticket, Take The Ride

The Black Ryder – Buy The Ticket, Take The Ride/ 2009/ Sydney/ Mexican Summer/ psych, shoegaze, electronic

▲

17/05/2010  

Hypatia Lake – ..and we shall call him Joseph

Hypatia Lake jsou čtyři mladí kluci ze Seattlu, ale na nějakej grunge si nechte zajít chuť. Ostatně, koho to dneska ještě zajímá.

Hypatia Lake je kromě názvu kapely taky název fiktivní oblasti, ve které žijí všichni protagonisté, o kterých zpívají. Na první desce se kapela zaměřila na kovboje Jeremiah Freuda, to vše doplňoval příběh o vzpurných zaměstnancích z Candy factory. Jeden z nich, Joseph Bigsby, si pak urval celou druhou desku pro sebe.

Joseph Bigsby totiž nebyl jen tak někdo, byl to právě on kdo podnítil a vedl vzpouru v Candy factory. And We Shall Call Him Joseph je jeho příběh, jeho osud, zamotaný do deseti chronologicky seřazených písní, které vás provedou událostmi v Candy factory a ze kterých se dozvíte, proč ho našli na konci mrtvého.

Osobně se mi myšlenka koncepčních alb hodně líbí (díky bohu za Constellation Branch) a celá tahle idea vytvořit si vlastní mytologii mi přijde vyloženě sympatická. I přes to do toho jde člověk s obavami, jak si s tím vším poradí poměrně nová a neznámá kapela. Obavy můžete hodit za hlavu. Hypatia Lake přesně vědí co a jak, jejich příběh dokonale plyne a souzní s výborně namíchaným koktejlem post-rocku, shoegaze a art rocku. Místy si sice hodně vzpomenete na GYBE! nebo na Pink Floyd (výborná Scene 8), které kapela uvádí jako své inspirace, rozhodně to ale není na škodu.

Hypatia Lake stojí za zkoušku. Pokuď máte v library Pink Floyd nebo nějaký post-rockový uspávače hadů tak by vás neměli zklamat.

07/05/2010  

Autolux – Future Perfect

  • Autolux . Future Perfect
  • 2004 . USA
  • noise rock.noise pop.shoegaze
  • for fans of: Sonic Youth, Pavement
  • buy!

Tohle trio je pospolu už cca 10 let a na kontě mají zatím jen tuhle debutovou desku. Zatím, protože tolik očekávaný následovník Transit Transit se vyrábí už skoro tři roky. První singl z ní Autolux vypustili do světa už koncem 2008, ale pak se asi nějak všechno zesralo a táhne se to a táhne. Letos v srpnu by už měla být definitivně venku, což potvrdila i kapela datem 3. sprna. Snad ta prodleva nebude na úkor kvality, tak i tak bude hodně těžký navázat na úspěch Future Perfect.

Ta vyšla v roce 2004 v produkci T-Bone Burnetta (kterej dělal na deskách pro B.B. Kinga, Costella ale i na hovnech typu Counting Crows), kterej je v roce 2002 viděl živě a hned se do nich zamiloval.

To se jim taky málem stalo osudný, protože jim pak domluvil předskakování tomu brejlatýmu Costellovi, což asi nevydejchala bubenice Carla Azar, která snad trémou sletěla z pódia a rozjebala si lokty tak, že by se za to nestyděl ani Travis Pastrana.

Naštěstí moderní technologie je dost daleko, takže jí tam narvali nějaký titanový šrouby či co a kariéra byla zachráněna, což je pro nás jedině dobře, protože tahle holka je rozhodně zajímavá – s Autoluxem okouzlila celou americkou alternativní scénu, dala turné s Vincentem Gallo a nahrála bubny pro Fruscianteho Curtains nebo pro PJ Harvey/Parish kolaboraci A Woman a Man Walked By. A aby toho nebylo málo, do toho i slušně zpívá. Ano, Meg White se může jít vysrat.

Zpátky k Autolux. Ti s Future Perfect sklidili obrovský úspěch. Žádný hodnocení nešlo pod 8/10, nabídky na spolupráci se jen hrnuly (UNKLE/War Stories) a i sám velkej Reznor řekl, že je tak uchvácenej, že je chce jako předkapelu, i když mají s industriálem společnýho asi tolik co banán nebo žehlička. Ostatně, těch velkých jmen, který si je vybraly jako předkapelu bylo opravdu hodně, Beck, Shellac, The White Stripes atd.

A právě poslední dva jmenované můžete můžete hodit do hrnce, přidat k nim Sonic Youth a posypat špetkou post-punku. Za stálýho míchání dvacet minut povařit, trošku podusit a vylezou vám Autolux. Jestli se vám zdá, že jste do toho dali trochu víc Sonic Youth než kolik mělo bejt, máte recht. Jenže tady nejde o vývar, ale o solidní hlavní chod.

Autolux, kteří zůstal trochu v pozadí zájmu (to je tak, když si pro debut vyberete stejnej rok, jako Arcade fire.(každopádně to dotáhli na 16 místo v Dance/Electronic Charts, WTF??)) totiž stvořili jednu z nejlepších rockových desek posledních let. Co víc, prý je to nejlepší věc, kterou dala Kalifornie světu od dob Pavement. A kdo by se chtěl přít po tom co si je poslechne, ať si dá ledovej obklad. Tahle generační zpověď ztracených dětí noise rockové evoluce má tendenci podchytit dospívající američany tak, jak se to povedlo v osmdesátých Pixies.

“We don’t know what side we’re on, dreaming with our heads cut off”

Pokuď chcete být v létě in, pusťe si je. Pokuď jste fanoušky Sonic Youth,My Bloody Valentine nebo Pavement, budete mít rádi i je. A pokud máte rádi zpívající bubenice, tak si rovnou nachystejte kapesníčky štěstí.

13/04/2010  

Retro: Galaxie 500

Tadle kapela se kolem mě motala už pěkně dlouho, ale nejspíš teprve s letošní reedicí uzrál ten správný čas. Však mi už nikam neutečou (v roce 1991 se rozpadli), říkal jsem si. Že mě huba nebolela. Trojka, již se zjevně nechalo inspirovat spoustu dalších od Smashing Pumpkins až třeba po Notwist, si mě omotala kolem prstů a jen tak mimochodem se pasovala na jednu z dalších srdcovek, je to tak. Prostě zase jednou kurevsky zásadní kapela, žejo.

Jako, vždycky mě trochu popadne zánět konečníku, když slyším slovo „slowcore“, to jen tak pro ujasnění, ale todle je o něčem jiným. Vše stojí na geniálních melodiích a hlasu Deana Warehama, citlivých aranžích a naprosto nepopsatelné melancholii. To vše v prorockém pnutí, které se děje jednou za hooodně dlouhou dobu (nejsem kalendář). Zanechali po sobě tři desky (pro pitchforkofily 9.5/10.0/8.3) a absolute-must-have jsou všechny, takže do toho. Tlachat dál je zbytečný.

11/04/2010  

Brian Jonestown Massacre – Who Killed Sgt. Pepper?

Je nade vše udivující, že tahle parta okolo Antona Newcomba vydala další desku. Jeden by si myslel, že pan Newcombe už hnije v pekle v kotli plném heráku. Opak je pravdou. BJM předhazují po minulé těžce strávitelné a totálně vazbami rozmrdané My Bloody Underground o něco vřelejší nahrávku. Taky jdou dál. Není to už jen androšská kytarová psychedelie s geniálními songy (Take It From The Man je vole základ), tahle bestie v tom bordelu ukrývá i dost elektroniky, prvků world music a sakramentských hitů. Koho zajímá, že je to z velké části sesběr loňských épéček s pár novými skladbami a že můžeš mít občas pocit rozpadající se nahrávky (?) Když ty skladby tě chytnou pod krkem… Koho taky zajímá, že jsem zarytý fanoušek, který by jim odpustil i spolupráci s Ivetou Bartošovou… (?)

Na stránkách kapely je ke každé skladbě uděláno prapodivné video, však uvidíš (doporučuju raději začít až od třetího).

18/03/2010  

Alcest – Écailles De Lune (2010)

Alcest

Francouzská kapela Alcest v roce 2007 nadchla téměř všechny svým skvělým debutem Souvenirs d’un autre monde, který v sobě míchal prvky shoegaze, black metalu a post-rocku, v těchto dnech vydává své druhé album Écailles De Lune. Troufám si říct, že ani letos nebudou na konci roku chybět v žebříčcích o nejlepší album roku.

Alcest taky vyráží na turné (Set Sail To Mystery Tour) společně s The Vision Bleak a Fjoergyn a ikdyž se to může zdát divné (kapela existuje už 11 let) je to jejich vůbec první evropské turné. V rámci tohoto turné se 2. dubna představí i v Praze, takže pokud nebydlíte banbilión kilometrů od Prahy a cesta vás nevyjde dráž jak samotný koncert, tak je to pro vás povinnost.

Follow

Get every new post delivered to your Inbox.