Fredrik – Trilogy
Malmo, Sweden/2010/Kora Records/experimental folk
.
(jabka jsou ve sklepě, nějak se tu kutálej ze stolu)
Minilogue – Animals 2CD
- Minilogue . Animals 2CD
- 2008 . Sweden
- tech-house.minimal.downtempo.microhouse
- Official site
Na letošním festivalu elektronický hudby Mutek, kterej se koná rok co rok v kanadským Montrealu (škoda, že je to tak daleko, line-up byl neuvěřitelnej) Minilogue vyhráli v hlasování návštěvníků kategorii Nejlepší performance whatever etc. A to už je, v konkurenci Frosta, Actress, Hopkinse, Midas a spol, slušná vizitka.
Tihle dva švédští mágové minimalu, Marcus Henriksson a Sebastian Mullaert na sebe výrazněji upozornili už v roce 2006, kdy do světa vypustili Leopard EP. Pak přišlo Elephant’s parade a v roce 2008 všechny ty zvířecí inspirace našlapali do jednoho obrovskýho, 26 tracků čítajícího LPíčka, nazvanýho logicky Animals.
26 je dost že? Ale nudou to tu nezavání, nebojte (i když, někomu přijde veškerej minimal jako jedna dlouhá vata). První disk nese přívlastek Dance a druhej zase Ambient, ale než definici žánrů to berte jako definici nálady. Takže zatímco první disk se nese v rytmu minimalu, electra, tech-housu a progressive housu, dvojka je poněkud volnější (a temnější), narazíte tu jak na downtempo, tak záblesky trip-hopu, ambientu, ale i na několikaminutové soundscapes prtonuté živým hraním.
Co je na tom všem nejlepší, je fakt, že Minilogue tohle všechno pojí elegantně dohromady, slyšíc ozvěny Swayzak, Herberta, Plastikmana a spol netvoří žádný otravný crossovery, ale táhnou vás skrz žánry a jejich echa jako velká encyklopedie několika odnoží moderní elektronické hudby. Co je důležitý, všechno funguje.
Kdo má rád minimal aneb “co bych si tak v noci pustil, když nevěnuji pozornost tomu co poslouchám a nechci vzbudit děti, Minilogue jsou skvělá předehra, ozvěna a kompilace hypnotických acid-techno 90′ dozvuků nahraná s rozumem 21. století.
Krister Linder – Metropia soundtrack
- Krister Linder. Metropia
- 2010 . Sweden
- neo-classical.ambient
Metropia je rok starej švédskej 2D animákovej thriller, kterej už posbíral pár festivalových cen, jednu z nich i za hudbu. Tu má na svědomí Krister Linder, švédskej guru elektronický hudby, kterej tvoří už třetí desetiletí, ale zřejmě vám jeho jméno nic neříká, protože opravdu rád a často střídá jména a názvy a přezdívky atd.. (Tupilaq, Yeti, Society, Illuminum, Godkingpriest). Od dob, kdy v devadesátkách šaškoval v soft-electro-dance běsech typu DIVE už uplynulo mnoho času a z Kristera se stala uznávaná kapacita co se týče contemporary classical. To dokládají i ceny za filmovou hudbu za Metropii, GITMO (2006) nebo Downloading Nancy (2008). Metropia je pak sázka na jistotu. Utopisticky se tvářící ambient, plný sklíčených a smutných smyčců. Funguje i samostatně.
TEXT – TEXT
- TEXT . TEXT
- 2000 . Sweden
- post-rock.post-hardcore.ambient.electro.noise rock
- no buy link
Kdo si myslí, že by švédští Refused zasloužili pomník v každým městě nechť zbystří zrak. TEXT je totiž projekt, který dali dohromady tři ex-Refused (bez Dennise Lyxzéna bohužel, který šel křičet do INC) prakticky ihned po rozpadu týhle švédský modly v roce 1998.
Debutové album pojmenované jednoduše TEXT vyšlo v roce 2000 a je na míle vzdálené tomu, co by jste si od bývalých členů jedné z nejzásadnějších hardcoreových kapel čekali. Ono ostatně už na nahrávkách Refused bylo malinko cítit, že tihle pánové nejsou uzavřeni a omezeni jedním stylem a mají rozhodně schopnost a chuť experimentovat (Tannhäuser/Derivé budiž příklad za všechny).
O tom, že experimentovat se nebojí vás přesvědčí prakticky okamžitě. Třeba úvodní Requiem for Ernst-Hugo je hardcoreovým vokálem vykřičená acapella modlitba v latině.
“Eternal rest give to them, O Lord, and let perpetual light shine upon them, Lord have mercy! Christ have mercy! Lord have mercy!”
Pokud očekáváte, že se hned v další skladbě přidá k agresivním vokálům i zbytek kapely a prožene vám hlavou hardcoreovou masáž, jste na omylu. Druhá Sound is Compressed; Words Rebels and Hiss totiž jeden a funky rytmu a lá Screamedelica, tu nějakej gospel, tu ambient, tu electro…
Album si prostě skáče kam chce, nebojí se jít do již zmíněného ambientu, najdete tu mluvené slovo, hudební koláže všeho druhu (dvacetiminutová Collages Désertes), post-rock a i na ten hardcore dojde. Čeho se můžete přestat bát je to, že by to bez Lixzéna nebylo ono. Byl to sice on, kdo dodával Refused padesát procent sex-appealu, jenže tohle je něco drasticky jiného. Vokály obstarali skoro rovným dílem všichni členové kapely a rozhodně nezklamali (viz například David Sandström v dokonalé vypalovačce The Huntsville Treaty).
“And there it ends; in the machine, the rational killing, the death without emotion, without passion, the mere effective obliteration of life, the guillotine, the chair, the bullet, the Bomb, Auschwitz, the modern neurotic dream.”
Lady GaGa? Fever Ray? Iamamiwhoami
- Iamamiwhoami . ???
- 2010 . ???
- experimental.electronic.female vocals
Tracklist:
Těžko v posledních letech pohledat lepší propagaci sebe a svý hudby, než jakou zvolila, zvolili, zvolil Iamamiwhoami. Ta ten oni všechno odstartovali na konci roku 2009, když do světa vypustili první vizuálně i hudebně velmi zajímavé minutové video. A pak další. A další. Pod zašifrovanými číselnými názvy těchto teaserů se schovávalo velmi příjemné elektro, které mnoho lidí vedlo k doměnce, že za vším stojí divoženka Fever Ray, nebo její domovská parta The Knife. To vše podporovaly další a další indície, to když se k tomu časem přidal i zajímavý vokál, šílené a extravagantní kostýmy a blondýnka v hlavní roli.
Jeden z prvních teaserů nazvaný 13.1.14.4.18.1.7.15.18.1.1110 :
Jenže Fever Ray to ,teď už se solidní jistotou, není. Do placu se tak dostaly jména jako Lady Gaga (silná podobnost + ty kostýmy), Christina Aquilera (podle zakódovaných vzkazů) nebo atd atd.. aneb každý vidí to co chce vidět. Po třech měsících ale přišlo něco, čemu se už skoro dá říkat videoklip a i tyhle spekulace vzaly za své. Žena, hrající na piáno obalena v plastu a papíru, tisíce lidí snažící se přijít na to, kdo to je, 200 000 přehrání v podstatě každého videa na jejím youtube kanálu – a to aniž by venku bylo jedno jediné demo nebo singl. Virální kampaň jako kráva, co tu nebyla snad od dob Gorillaz.
První “videoklip” nazvaný b
Jenže každou hádanku jednou někdo rozlouskne a tak se čím dál víc a víc potvrzuje (ale stále nerozlousknuto, viz dodatek!), že za tím vším je zřejmě mladá, devětadvacetiletá švédská folková (!!) zpěvačka Jonna Lee (alias v civilu takhle), která zřejmě netušila, jak moc hardcore jsou lidé všímaví, takže ji prozradil v rozmezí minut stejný čas přihlášení na její twitter (bože odpusť mi, že je tohle slovo na tomhle blogu) a youtube kanálu iamamiwhoami. Celková vizuální podobnost je pak už jen třešničkou na pátrací pohádce. Samozřejmě, oficiálně se pořád ještě neví a hádá, jedno zůstává jistý: jak celé kampaň, tak především poslední dva videoklipy b a o jsou natolik zajímavým matrošem, že se vyplatí být v pozoru a čekat, až tahle elektronková kopie Fever Ray vydá první oficiální kusy. ZNÍ TO TOTIŽ KURVA DOBŘE!!
Poslední a NEJLEPŠÍ videoklip nazvaný o:
DODATEK: Much speculation has focused on the funding and resources behind the video clips. Blogs have focused on Trent Reznor, Little Boots, The Knife, especially Karin Dreijer Andersson, Goldfrapp, Lykke Li, Gwen Stefani, Madonna, Lady Gaga, Christina Aguilera, immi (Mayu Nakazawa), and The Golden Filter. Some of them denied their involvement.
As of April 2010, no one has clearly been identified with the project. Many have begun to focus on Jonna Lee, although in an email to MTV, Jamie Jaffe, who works for her North American management team, Philadelphonic stated “If Jonna is involved in this, we have no knowledge of such.
Baxter – Baxter
- Baxter . Baxter (no pass)
- 1998 . Sweden
- trip-hop.downtempo.d’n'b.dark
- “Sweden’s Baxter emerged at a time when female-fronted trip-hop groups had conquered the electronic world, but Baxter’s eponymous debut tries to stand out from the pack with some drum ‘n’ bass rhythms. Nina Ramsby’s vocals have a cool, affectless quality that work wonderfully on the moody “Television” or the mournful and string-laden “I Can’t See Why.” The deep, thrumming bass on “Love Again” takes a page from _Mezzanine_-era Massive Attack, and “Ballad of Behaviour” has a tinge of romanticism. “So Much I’ve Heard” throws a slight curveball, introducing a discordant horn and vocals that are spoken rather than sung. But overall the tracks seem to all be of a piece, without the diversity or excitement that makes a group like Lamb rise above the fray.” scoundrel
Recent comments