Teargas and Plateglass – Black Triage
- Teargas and Plateglass . Black Triage
- 2007 . United States
- dark trip-hop temný jako hrnek kvalitní kávy Dadák
Když jsem zakládal tenhle blog, říkal jsem si, že sem jako jedno z prvních alb musím dát Black Triage od amerického projektu Teargas and Plateglass. Takže když jsem si dnes uvědomil, že tu ještě není, dal jsem si rovnou šest facek.
Teargas and Plateglass není ani jeden pán, ani dva, ale podle všeho nějaké uskupení umělců, které si zakládá na anonymitě (ale vzhledem k tomu, že se hned na debutu podílela Jocelyn Pook a kámoší s lidmi jako Tweaker a Danger Mouse, tak o žádný hochy ze sklepa v Ohiu asi nepůjde), na něčem, co můžete nazvat politickou angažovaností (stop genocidám) a hodně temné dávce temnoty (temná dávka temnoty. Ano, i takové obraty jsem schopen vymyslet).
Takže, rád bych byl teď za toho chytrýho, ale kromě těchto málo informací není v podstatě nic bližšího známo. Kluci dali poslední interview někdy v roce 2005 a to ještě ke všemu odpovídali stylem fotbalista (Jak byste popsal první gól? “no, von mi to nahrál, poslal mi to, já cejtil že je to dobrý, sem se do toho opřel a bylo to”). Něco málo je ještě na jejich wiki, jako že jednou jedinkrát vyrazili anonymně na tour a to do východní Evropy – wtf? Opravdová perlička je ovšem zajímavost, že jejich songy několikrát zazněly v Kriminálce New York a Miami. To je asi tak šílený, jako kdyby během znělky k Ulici hráli Fantomas. Což by vypadalo nějak takto:
Black Triage je druhá deska tohoto obskurního uskupení a (když pominu, že je lepší než první deska) je rozhodně lepší, než první deska. Dark ambient potkává dark industrial potkává dark trip-hop potkává dark electro potkává dark martial music. Všechny beaty jsou hrány o 200% pomaleji než by hrány být měly. Kupte si pořádný sluchátka a zemřete, něco na ten způsob. Nikde nevyzařuje ani kousek naděje. Ona je otázka: mělo by album zabývající se genocidou vyzařovat nějakou naději? Vrchol přijde už s třetím songem One day across the valley, který je protkán povídáním Valentiny Iribagizy, ženy známé jako Ta, která odmítla zemřít (během masakru v Rwandě)
“Then, when the war began, people changed. One day across the valley, we saw houses burning and people fleeing from their homes.
I was a young girl. My parents thought the church was safe because no one would be killed in a church. When we arrived, I could see the older people were very sad and upset. Everybody was scared, but nobody knew what was going to happen.
I saw the soldiers come in, and they started shooting and shooting. All we had to defend ourselves were rocks. And our local governor, Gacumbizi, came in and stood in front of us. Gacumbizi said that everyone should know what they were there for. He said that all those who were there should be killed, that no one should survive.
Then they started killing, hacking with their machetes. They kept doing it, and I was hiding under dead people. They didn’t kill me. Because of the blood covering me, they thought they had killed me.
It was very late, around 2:00 AM, when the Interahamwe came back. One of them stepped on my head. He was shaking me with his foot to see if I was alive. He said, “This thing is dead,” and so they left. I lived among the dead for a long time. At night, the dogs would come to eat the bodies. Once a dog was eating someone next to me. I threw something at the dog and he ran away. I hid in a small room. That’s where I stayed and slept for 43 days.
I felt a lot of pain, a lot of pain, because my fingers had been chopped off. And my head had been cut. I was very sad because my family was all dead. I was waiting to die myself. I didn’t think I was going to survive.
Ano, na léto jako dělané. A ano, můžete všechny svoje trip-hopový srajdy hodit do koše, až tohle stáhnete.
PS: Ne, to video není jen nějaká zpatlanina. Pořádně se podívejte.
L4k1 M3r4 – Th3 Prox1m1ty 3ff3ct
- L4k1 M3r4 . Th3 Prox1m1ty 3ff3ct
- 2011 . Scotland . Just Music
- electo . trip-hop . female vocalist
- buy
Micachu/Shapes/Sinfonietta – Chopped and screwed
- Micachu and The Shapes and London Sinfonietta . Chopped and screwed
- 2011 . United Kingdom
- trip-hop.dark.contemporary classical.weird folk.netusim
Uřezané petky, vysavač, podomácku vyrobené kytary a další nesmysly.McGyver by z toho sestrojil štekající kočku, smrtelník by to vyhodil do koše, Micachu s “co dům dal” před dvěma lety nahrála nejdivnější popové album roku. Ignorovala tolik typické nosné prvky popu. Rouhala se?
Možná se jen chtěla přiblížit halucinaci, která se stávala čím dál víc pravděpodobnější. Odpad a pop k sobě mají strašně blízko. Nahota, do které Micachu album oblékla, potvrdila, že popem se dá stále otáčet, pakliže máte vizi. Mica Levi tu vizi měla. A nepotřebovala k ní žádný dojemný refrén ani černošky svíjející se u kapoty GM ve videoklipu se střihem 600 řetízků za minutu.. Kosti byli potřeny prachem a láskou, jakkoli se to nezdálo býti realizovatelným, došlo k málo vídanému jevu – album fungovalo jak v rovině popové, tak experimentální. Nic nemohlo být, při dané konstelaci, s paletou nástrojů, s životními zkušenostmi, větším oříškem.
Pomohly tomu texty, které neutíkaly k otřepaným klišé. Pomohl tomu zvuk, který neexistoval, protože nikdo neměl odvahu jej vymyslet. Kurz, že by to mohlo fungovat byl opravdu vysoký. A lidí, kteří se snaží jít vlastní cestou v dnešní době už moc není. Micachu to zkusila a vysloužila si přirovnání k lidem jako byli Monroe, Mozart nebo Cobain. Warhol post-popové dekády, hudební Campbell’s soup, po které hipsteři a děti Pitchforku při první příležitosti skočí jako po Mesiášovi. Všechno do sebe zapadlo, jednak proto, že měla koule(ona ostatně i vypadá, že koule má), jednak proto, že pod dohledem producenta, jehož jméno teď nenapíšu, protože o něm budu psát za chvilku a nechci se opakovat, úspešne přetavila svůj šarm v inteligentní, chytlavé a multi-emotivní písně, které se neschovávaly pod naleštěnou strukturou hudebních pořadů, které nehrály schovávanou s rozumem.
Matthew Herbert (a je to tady!) byl ostatně tou nejlepší volbou na producentskou pozici. Však kdo jiný by měl vést progresivního umělce, než člověk, který má v portfoliu prakticky vše, přes soundtracky (Human Traffic), klasickou hudbu až po samplování a musice concréte. O spolupráci s lidmi jako Björk nebo R.E.M. netřeba mluvit. Jak se to říká s těma sobama? Že když jich je víc, tak se radost násobí? V tomto případě se talent násobil snad deseti.
O dva roky později přichází Micachu s novým albem, Chopped and screwed. Jiná dimenze, stejné prostředky, jiný zvuk, jiné emoce. I když si Jewellery hrála s noisem, abstraktními pazvuky a zvukovými experimenty všech barev, ve výsledku se i přes pubertálně nihilistické texty o lásce podařilo udržet celkovou náladu na veselé hraně. Jako kdyby vás někdo vyzval k tanci na staveništi, potom, co vám někdo zlomil srdce.
Chopped and screwed funguje diametrálně jinak. Micachu se pro novinku spřáhla s Londýnskou Sinfoniettou, což je jen logické, vezmeme-li v potaz, že má klasické hudební vzdělání (viola a housle na londýnské Guildhall school of music and drama). Složení: smyčce, kostry, hrátky se zpomalováním tempa a ignorováním beatů, hluboký a bezradný hlas. HOLY DIVER!
Pokud si doteď říkáte, že píšu jako dement a ve skutečnosti vůbec netušíte, jak to vlastně zní, vězte, že když si pustíte například Unlucky, vyvstane vám na mysli jedno jediné jméno – Portishead. Unplugged Portishead s mašinkami na dovolené. Album háže pop přes palubu a když pomineme takovou Everything, která se s přivřenýma očima dá popem nazvat, zůstane nám rázný krok do trip-hopových vod, do končin, kam nesmí laptopy a samply, kde se mlha a kouř a prach a smutek tvoří jako za starých časů – jen s pomocí hypnoticky ubíjejících smutečních smyčců a vokalistky, která nedá ani na sekundu najevo, že by se chtěla dožít dalšího dne.
Avant-pop prodigy, jak anglický tisk rád Micachu nazývá, plně naplňuje název svého alba. Chopped and Screwed, výraz používaný pro hip-hopovou techniku, při které DJ’s zpomalují beaty, až se song stane nepoznatelným. Její přístup k tomuto živáku je stejný – pop se oprostil od jakýchkoliv náznaků grimeu nebo folku, stal se soulem, soulem s duší tak tajemnou, že by se ztratila v mlze. Její podomácku vyrobené nástroje tentokrát nevykazují žádnou líbivost, songy postrádají onen catchy moment, který vás na minulém albu protáhl noisem, aniž by jste si to vlastně uvědomovali. To co Micachu představuje s novým albem, je těžkopádná a cynická verze hororových soundscapes, která vám nenastaví ruku a neprovede vás bludištěm, spíš vás nechá utopit se. Nechci to říkat nahlas, ale Robert Wyatt už pravděpodobně brzy umře. Je strašně fajn vědět, že mu roste zodpovědný nástupce (byť na rokec moc není).
Ale abychom tu měli nějakou hezkou perfekci: deset dramat spletených v divadelní představení mimo čas opět potvrzují, že Micachu s lehkostí dokáže své experimenty úspešne přetavit v album, které má duši. Byť tentokrát velmi temnou, která si vás nerada připustí k tělu a která vás napoprvé nesemele. Technické hrátky doma vyrobeného popu tentokrát hledejte pod vrstvou bahna. Good luck.
Psáno pro Full Moon výměnou za zjednání orálu od Sámera Issy.
Kreislauf: Niteffect n Thierry Massard
- Massard/Niteffect . Inconnu/Ismeretlen
- 2011 . France/Germany
- ambient. dark trip-hop. ambient
Kreislauf was founded by Andreas Buttweiler and Thomas Hentrich in 1997 as an Ambient-Club in Mannheim/Germany. In the year 2000 they started their weekly radio-show Kreislauf.FM. The Label-Section was founded in 2001 by Dirk Hartmann and Andreas Buttweiler, and become a netlabel in 2006.
Tolik k historii. Moc se v netlabelech nevyznám, protože povětšinou je to hnůj vedle hnoje, ale Kreuslauf má v těch třech desítkách umělců minimálně dva zajímavý: Niteffect a Thierry Massard.
Společně vydali nedávno split (Kreislauf Extra13) a je parádní. Downtempo, ambient, trip-hop, všechno s přívlastkem dark, dark, dark. Hlavně teda Niteffectovi to jde od ruky. Instrumental hip-hop, který pojí všechny víše uvedený žánry do hodně depresivního spletence. Má tam snad někde i řadovku, taky povedená věc.
Son Lux – Claws
Na prvním místě mého last.fm se toho děje asi tolik jako v hlavě Ivety Bartošové. Hned na začátku se tam usadili BATS, protože desky jako Red in tooth and claw nikdy neomrzí. Jenže Son Lux je trvalka. A jsem na něj úchyl, to vím. Sice bych mu neprovedl felaci, ale třeba pusu bych mu dal.Jeho At war with wall and mazes (tady!)je neskutečná deska a jestli se mnou někdo nesouhlasí, ať si vypne internet. Teď je na prvním místě a protože, nevím, jestli to víte, a proto to píšu, abych věděl, že víte a zároveň i já budu vědět, že všichni víme, že mu vyšla nová deska. Jmenuje se We are rising ( v překladu Jsme rozinky) a někde po netu se už válí cca týden, propagovaná stejnojmenným singlem. Son Lux ji dělal v rámci RPM Challenge, což znamenalo nahrát komplet album za týden. (video).
We are rising se povedla, což si ostatně můžete přečíst i v novým Full Moonu, kterej vydává stará Jamesonová, takže se k tomu tady vyjádřím jen zběžně: víc instrumentace, víc aranží, víc nálad, víc veselí ale zároveň i smutku. První půlka alba se bije s vším tím květnatým zvukem aby na konci spadla do melancholického blouznění, kterému zase velí kapitán vokál a neskutečně jednoduché texty, které jsou tak miniaturní, že by booklet klidně mohl být ve tvaru tic tacu. Zářným příkladem budiž zřejmě nejtemnější song na desce, Claws - temná verze už tak negativního Blakea, klávesy a smrad dubstepu. Neskutečně povedená věc!
Dost k Son Luxovi. Postup – stáhnout Claws. Poslechnout si. Poděkovat mi. KOUPIT SI VINYL. Vytetovat si na čelo Bukkake.
Yogi Rulez – Contemporary art from the black market
- Yogi Rulez . Contemporary art from the black market
- 2005 . Czech republic
- downtempo. trip-hop
U.N.K.L.E. – diskografie
25.3.2011 přijedou do Prahy U N K L E.
Je asi nemožný nějak popisovat tenhle amorfní band. Vznikl v roce 1994 v Londýně. Základním kamenem je James Lavelle, kterej vedle sebe má vždycky nějaký muzikanty, který s nim dělaj ať už celý album (DJ Shadow, Kudo, Tim Goldsworthy, Pablo Clements, Josh Davis, Richard File) nebo se jako hosté objevujou jen na jednotlivejch songách (Thom Yorke, Mark Lanegan, Mike D, Josh Homme, Robert Del Naja, Autolux, Sleepy Sun …). Těžko v tom všem najdete jakejkoliv znatelnej rukopis, tajný poznávací znamení – ale právě ta nevypočitatelnost mě na nich baví. Každopádně co song to hit …
z Where Did The Night Fall (Unkle + Black Angels):
z Where Did The Night Fall (Unkle + Big In Japan):
z War Stories (Unkle + Duke Spirit):
.
2008 End Titles… Stories For Film
Berry Weight – Music For Imaginary Movies
Na tohle už jste možná v blogosféře narazili, ale neva, mělo by to tu bejt. Apropos: pěknej název (ikdyž lehce vypůjčenej) ne? Jakej film byste k tomu natočili? Jo a ta scratchovaná trumpetka nebo hoboj nebo klarinet vede.
Berry Weight – Music For Imaginary Movies (composers: Apewok & Stab)/ 2010/ Hypnophonic Workshop/ Canada, Switzerland/ Future Jazz, Downtempo,Trip-Hop
▲
Recent comments