The Caretaker – Patience
- The Caretaker . Patience
- 2011 . United Kingdom
- ambient. drone. field recordings. jazzy zazz haunted
Verze pro debily: Kdo se ještě nesetkal se Caretakerem, ten nemusí zoufat. Všechny jeho alba zní naprosto stejně. Novinka Patience je další z řady haunted vizí starých časů, kde se praskající gramofon mlátí s duchy – tentokrát ale přidal trochu šumu, takže to vypadá, jako že celou dobu prší. Voala, to je prakticky vše.
Abych to ale tak neodflánul, tady je přepis exkluzivního rozhovoru, který poskytl žákům gymnázia z Vysokého Mýta:
Co jste dělal, než jsem přišel k nám na gymnázium, pane školníku?
Tak pět let jsem byl u policie na hospodářské kriminalitě. Ještě před tím jsem dělal pár let družináře. Ale vzhledem k tomu, že u policie je hrozně malý důchod a já mám dvě děti, šel jsem raději dělat školníka, protože i ti mají více peněz.
Líbí se vám tady, pane školníku?
Rozhodně se mi tady líbí. Už jenom kvůli tomu, že studenti jsou na určité výši. Ještě aby nebyli, když jsou na gymnáziu, ale přeci jenom u některých by mohla být ta morálka trochu lepší.
Co byste tady změnil, pane školníku?
Jéje, toho by bylo hodně. (pan školník si dělal legraci) “Takhle škola má solidní zařízení a to i přesto, jak je stará. Učebny jsou slušně vybaveny. A navíc 90% studentů této školy se dostává na vysoké školy.
Co jste říkal na minulého školníka, pane školníku?
Tak pro mě neudělal prakticky nic. Když jsem poprvé přišel, ani mě neprovedl po škole, prakticky všechno jsem musel zařizovat a objevovat sám. A navíc jsem kvůli němu zbytečně ztratil čas přehrabáváním pískoviště, do kterého stejně nikdo nechce ani stoupnout a to díky jeho pejskovi ,který do pískoviště močil. Navíc každý věděl kudy prošel, nechával za sebou aromatickou cestičku. Jejich přezdívka byla Jake a Tlusťoch.
Co vy a sport, pane školníku?
No, to je otázka pro mě. Mám rád fotbal, stolní tenis a samozřejmě i hokej. Na Slávii nedám dopustit. A i tenis, díky kamarádovi Miloši Macákovi z Chocně, mám rád. Ale rozhodně nejlepším sportem pro mě jsou sportovní hasiči.
Do rozhovoru se nám vložila i paní uklízečka.
Jak se vám líbí vozíček na uklízení?
Pan školník: “Mě se líbí. Je hezky praktický i třídit se s ním dá.”
Paní uklízečka: ” Mě by se líbil, ale odmítají mi koupit Pulirapid, i když vědí, že je nejlepší.
——————————————————————————————————
Školníkův opus magnum již na WWWAR.
EmptySet – Demiurge
- EmptySet . Demiurge
- 2011 . United Kingdom
- techno. noise. drone
Není to tak dávno, vlastně to je docela chvíli, co se tady objevila debutová placka od projektu EmptySet a už se mi ani nechce hledat, co jsem vyplodil za sračku jako popisek, ale tuším, že tam bylo jen něco jako techno vole tuc tuc, nebo tak něco.
Co jsem nečekal a netušil, že EmptySet má v rukávu novou desku, kterou vysypal letos v létě a je všechno, jen ne tuc tuc techno vole. Novinka je svině. Těkavá, nestálá, agresivní, špinavá svině.
Skok. Obrovskej skok. Jako by tu první desku někdo zabalil do obrovské hromady noisu. Vlastně, celé album zní – víte jak zní Frostův Killshot? Tak víte, v jakým duchu se nese nová placka EmptySet. Není to příjemný, není to na tancování, holkám se to nelíbí, je to hlasitý, bolí z toho uši, je to až nepříjemný – a působivý. Samozřejmě, s tímhle konceptem se snadno stane, že se začnete opakovat.
Není problém se na sekundu zastavit a říct si počkat vole, vždyť je to vlastně pořád dokola to samé… hutnej, pomalej beat protkanej efektem, rozpláclej do nekonečna a zavalen industriálním prachem, rozboostrovaným šílenstvím, které není ani trochu soft, tak soft, jako když se řekne techno.
Už se tomu nedá říkat techno. Lidi občas přijdou s tím, že tohle je kříženec tam toho a tak. A tohle zní přesně tak, jak by znělo techno, kdyby týdny a týdny šukalo s noisem. Není to ani jedno ani druhý a zároveň je to oboje. Znásilněné pomalým tempem a pohřbené špínou.
“….somewhere between drone, techno, noise, power electronics and the very outer limits of dubstep: in other words, audio porn for the more serious soundboys and girls among you. The duo’s reliance on stomach-aching subs and ear-grazing blasts of static make clear their love of, and debt to, the work of Mika Vainio and Pan Sonic, and ‘Void’ reminds us of last year’s blink-and-you-missed it Suum Cuique record: electronic music with real physical presence. ‘Point’ and ‘Function’ wrestle a kind of juddering techno groove out of jagged comper shrapnel, reminding us of the Raster-Noton bods like Byetone, Ikeda and Alva Noto at their most brutal and direct.”
The Haxan Cloak – The Haxan Cloak
- The Haxan Cloak . The Haxan Cloak
- 2011 . United Kingdom
- drone.modern classical.ambient.dark.cinematic
Nedávno jsem narazil na nějaký rozhovor s The Haxan cloak. Stálo tam něco v tomhle smyslu: “No mě je 23 let a páč studuju nějaký píčoviny na nějaký škole, tak sem musel udělat research vohledně drone a tak, a jak sem tak researchoval, tak jsem začal nahrávat nějaký věci, páč blah blah blah. “
Ten rozhovor měl asi tak dvě stránky a pokračoval všema možnejma klišé jaký si dokážete představit. Jako “prostě chci něco vyjádřit, miluju skládat hudbu, hudba je boží, baví mě hledat limity, vyjadřovat emoce, ať si v tom posluchač najde svoje pocity, meh meh meh”.
Právě jsem vám ušetřil tak osm minut života. Až budete příště honit, tak si na mě vzpomeňte, to já jsem vám na to poskytl čas.
Ty důležitý fakta ale známe. The Haxan Cloak je mladej cápek, co má doma strašně moc kytar a bicích a houslí a kontrabasů a tak – no a dělá drone. Ale jeho drone není žádná šestnáctiminutová valba jednoho zasranýho tónu, ale spíš mix modern classical a dark ambientu. Něco jako kdyby se členům Sigur Rós rozbilo auto a oni museli jít patnáct kilometrů pěšky a byli by z toho dost smutní. Tak nějak to zní. Prostě pokud vás baví věci který vydávají Bedroom Community (aka Frost,Bjarnason,Sigurðsson atd), rozhodně vás bude bavit i Haxan. No a samozřejmě je to jedna z nejlepších desek roku.
EmptySet – EmptySet
Co vám mám povídat, prostě minimal techno. Ideální do auta, k vaření, ke spánku, k běhání, sezení i stání. Abych nebyl za úplnýho kokota, Emptyset jsou dva angláni, James Ginzburg a Paul Purgas, milující Sähkä, Chain Reaction a nebo Buriala, tak si udělejte obrázek. Na last.fm se píše “techno meets dubstep folded back onto techno again”, to docela odpovídá. Nějaký výkřiky jsou:
- Pan Sonic-esque glitch/noise meets dubby minimal techno. 4/5
- Emptyset quickly becomes hypnotic, although it’s unsettling and even claustrophobic at times. Dig the dirty noise on “Completely Gone.” If you like glitchy/artistic electronic music that scares you a little then you might want to check this out. 4,5/5
- I absolutely don’t get it. 0/5
Tohle je jejich debut z roku 2009. Letos jim vyšla další placka. Tu bych sem taky mohl dát, ale to byste už potom byli líní jako prase. Každopádně, k debutu, je povedenej natolik, že by vás mohl bavit, i když minimal techno není zrovna vaše doména.
Jo a abyste teda neřekli, že jsem se na to dnes úplně vysral, tak tady je fotka Agáty, kterou pustili z nemocnice.
Micachu/Shapes/Sinfonietta – Chopped and screwed
- Micachu and The Shapes and London Sinfonietta . Chopped and screwed
- 2011 . United Kingdom
- trip-hop.dark.contemporary classical.weird folk.netusim
Uřezané petky, vysavač, podomácku vyrobené kytary a další nesmysly.McGyver by z toho sestrojil štekající kočku, smrtelník by to vyhodil do koše, Micachu s “co dům dal” před dvěma lety nahrála nejdivnější popové album roku. Ignorovala tolik typické nosné prvky popu. Rouhala se?
Možná se jen chtěla přiblížit halucinaci, která se stávala čím dál víc pravděpodobnější. Odpad a pop k sobě mají strašně blízko. Nahota, do které Micachu album oblékla, potvrdila, že popem se dá stále otáčet, pakliže máte vizi. Mica Levi tu vizi měla. A nepotřebovala k ní žádný dojemný refrén ani černošky svíjející se u kapoty GM ve videoklipu se střihem 600 řetízků za minutu.. Kosti byli potřeny prachem a láskou, jakkoli se to nezdálo býti realizovatelným, došlo k málo vídanému jevu – album fungovalo jak v rovině popové, tak experimentální. Nic nemohlo být, při dané konstelaci, s paletou nástrojů, s životními zkušenostmi, větším oříškem.
Pomohly tomu texty, které neutíkaly k otřepaným klišé. Pomohl tomu zvuk, který neexistoval, protože nikdo neměl odvahu jej vymyslet. Kurz, že by to mohlo fungovat byl opravdu vysoký. A lidí, kteří se snaží jít vlastní cestou v dnešní době už moc není. Micachu to zkusila a vysloužila si přirovnání k lidem jako byli Monroe, Mozart nebo Cobain. Warhol post-popové dekády, hudební Campbell’s soup, po které hipsteři a děti Pitchforku při první příležitosti skočí jako po Mesiášovi. Všechno do sebe zapadlo, jednak proto, že měla koule(ona ostatně i vypadá, že koule má), jednak proto, že pod dohledem producenta, jehož jméno teď nenapíšu, protože o něm budu psát za chvilku a nechci se opakovat, úspešne přetavila svůj šarm v inteligentní, chytlavé a multi-emotivní písně, které se neschovávaly pod naleštěnou strukturou hudebních pořadů, které nehrály schovávanou s rozumem.
Matthew Herbert (a je to tady!) byl ostatně tou nejlepší volbou na producentskou pozici. Však kdo jiný by měl vést progresivního umělce, než člověk, který má v portfoliu prakticky vše, přes soundtracky (Human Traffic), klasickou hudbu až po samplování a musice concréte. O spolupráci s lidmi jako Björk nebo R.E.M. netřeba mluvit. Jak se to říká s těma sobama? Že když jich je víc, tak se radost násobí? V tomto případě se talent násobil snad deseti.
O dva roky později přichází Micachu s novým albem, Chopped and screwed. Jiná dimenze, stejné prostředky, jiný zvuk, jiné emoce. I když si Jewellery hrála s noisem, abstraktními pazvuky a zvukovými experimenty všech barev, ve výsledku se i přes pubertálně nihilistické texty o lásce podařilo udržet celkovou náladu na veselé hraně. Jako kdyby vás někdo vyzval k tanci na staveništi, potom, co vám někdo zlomil srdce.
Chopped and screwed funguje diametrálně jinak. Micachu se pro novinku spřáhla s Londýnskou Sinfoniettou, což je jen logické, vezmeme-li v potaz, že má klasické hudební vzdělání (viola a housle na londýnské Guildhall school of music and drama). Složení: smyčce, kostry, hrátky se zpomalováním tempa a ignorováním beatů, hluboký a bezradný hlas. HOLY DIVER!
Pokud si doteď říkáte, že píšu jako dement a ve skutečnosti vůbec netušíte, jak to vlastně zní, vězte, že když si pustíte například Unlucky, vyvstane vám na mysli jedno jediné jméno – Portishead. Unplugged Portishead s mašinkami na dovolené. Album háže pop přes palubu a když pomineme takovou Everything, která se s přivřenýma očima dá popem nazvat, zůstane nám rázný krok do trip-hopových vod, do končin, kam nesmí laptopy a samply, kde se mlha a kouř a prach a smutek tvoří jako za starých časů – jen s pomocí hypnoticky ubíjejících smutečních smyčců a vokalistky, která nedá ani na sekundu najevo, že by se chtěla dožít dalšího dne.
Avant-pop prodigy, jak anglický tisk rád Micachu nazývá, plně naplňuje název svého alba. Chopped and Screwed, výraz používaný pro hip-hopovou techniku, při které DJ’s zpomalují beaty, až se song stane nepoznatelným. Její přístup k tomuto živáku je stejný – pop se oprostil od jakýchkoliv náznaků grimeu nebo folku, stal se soulem, soulem s duší tak tajemnou, že by se ztratila v mlze. Její podomácku vyrobené nástroje tentokrát nevykazují žádnou líbivost, songy postrádají onen catchy moment, který vás na minulém albu protáhl noisem, aniž by jste si to vlastně uvědomovali. To co Micachu představuje s novým albem, je těžkopádná a cynická verze hororových soundscapes, která vám nenastaví ruku a neprovede vás bludištěm, spíš vás nechá utopit se. Nechci to říkat nahlas, ale Robert Wyatt už pravděpodobně brzy umře. Je strašně fajn vědět, že mu roste zodpovědný nástupce (byť na rokec moc není).
Ale abychom tu měli nějakou hezkou perfekci: deset dramat spletených v divadelní představení mimo čas opět potvrzují, že Micachu s lehkostí dokáže své experimenty úspešne přetavit v album, které má duši. Byť tentokrát velmi temnou, která si vás nerada připustí k tělu a která vás napoprvé nesemele. Technické hrátky doma vyrobeného popu tentokrát hledejte pod vrstvou bahna. Good luck.
Psáno pro Full Moon výměnou za zjednání orálu od Sámera Issy.
Clubroot – Clubroot
- Clubroot . Clubroot
- 2009 . United Kingdom
- Lodubs
- dubstep
Nástup dubstepu byl fascinující, pamatujete si to? Ptám se, protože teď už existuje dokonce i post-dubstep. To by mě zajímalo, kterej idiot vynalezl tenhle tag. Za chvilku bude i post-future. Každopádně, tehdy, když to Burial (a né že by byl první, jen nejlepší) odpálil, dubstep byl všude kolem a překvapivě, všichni chtěli znít jako Burial (což není tak těžký, přiznejme si to). Jenomže drtivá většina z nich skončila s nálepkou “kopie” a to je nálepka, která vás může ve světě hudby dost snadno odepsat.
Clubroot je taky kopírka. Ten Burialovskej čmoud je všudypřítomnej. Ale mě se to líbí a proto je to teď tady a proto vám teď budu tvrdit, že tahle kopírka je o něco lepší než ostatní kopírky. Tenhle kluk, jménem Dan Richmond si dal načas a svůj s/t debut vydal až tři roky po startu soutěže “pojďme všichni dělat dubstep”. A dá se říct, že veškerou evoluci, která ty tři roky v tom rychle se měnícím subžánru nastala dokonale ignoroval, protože se přivařil s tím nejzákladnějším soundem, jaký očekáváte, když někdo vysloví slovo dubstep (čti Burial)(neříkali tomu lidi dřív trip-hop?).
Clubroot je taky temný, je taky schovaný za kouřovým sklem. Jako bonus ale přihodil hodně atmosférických podkladů, tolik typických třeba pro chill out nebo ambient (nebo trip-hop). Viděl jsem, jak tomu lidi říkají emo dubstep a.. no ať si tomu říkají jak chtějí. Jeho prvotina byla dobrá a vydat ji třeba o týden dřív než Burial, rozhodně by se o ní mluvilo víc. Ale i přesto si zasloužil nějakou tu pozornost (oprávněnou) – Pitchfork se třeba nebál použít spojení “next Burial” (7,8).
Je pravda, že tihle kluci toho mají opravdu hodně společnýho. Ale Clubroot si daleko víc bere z d’n’b (Nico, Ed Rush, Optical) a detroitského techna, zatímco ten známější se spíš hrabal v UK garage a občasným 2-stepu. I použití vokálních samplů je jiné – zatímco Burial sice zdeformoval vokál Christiny Aguilery tak, že ho málokdo rozpoznal, pořád působil jako vokál. Clubroot vokály láme přes efekty tak mocně, že z nich dělá specifickou vrstvu, která podkresluje atmosféru.
Abych ukončil tenhle odstavec, během kterého vám asi došlo, že vlastně vařím vodu – kdo měl(má rád Burialův sound, ten bude třeba po takové High Strung hned lapen. Holy dubstep diver!
The Caretaker – Persistent Repetetion of Phrases
- The Caretaker . Persistent repetetion of phrases
- 2008 . United Kingdom
- HAFV records
- dark ambient.haunted.big band.noise.field recordings
GhostPoet – Peanut Butter Blues & Melancholy Jam (2011)
- GhostPoet . Peanut Butter Blues
- 2011 . United Kingdom
- Brownswood recordings
- BUY!
Minulej rok se všichni posrali z novýho Kaney Westa. Já ne. Přeplácanost, přeprodukovanost a nabubřelost mi nevoněli nikdy. Rappeři si takhle můžou hrát na arty uvědomělý manekýny, kterým hipsteři sežerou i hovno z pochcaných dlaní. Ještě hodit na obal nějakou kresbu, co vypadá jako umělecký dílo zfetovanýho brooklynskýho samozvanýho malíře a máme na Pitchforku desítku jak vyšitou + obdiv oveček, co to poslouchaj denně snad jen z principu.
Sráčům jako Kaney West se daří znehodnocovat škatulku conscious rap (uvědomělý rap). Jak asi vypadá takový uvědomělý rapper? Každý si asi představí negra v brejlých s tlustýma obroučkama, stojícího na trávníku před místní univerzitou (kterou nikdy nestudoval) v těsným kostkovaným svetru, lízajícího pohankovou zmrzlinu.
Jo, to mělo bejt vlastně o GhostPoetovi…
Nejsem úplně vedle. Londýňana GhostPoeta lze s přehledem zařadit do kolonky conscious rap stejně tak, jako toho hňupa Westa, ale jsem sakra zvědavej, jestli jeho debutová deska Peanut Butter Blues & Melancholy Jam vzbudí takovej ohlas, jako ta Gayfishova. Měla by, protože je asi 300x lepší, minimalističtější, progresivnější a po všech stránkách aspirující na jednu z nejzajímavějších desek roku 2011 a to prosím ani zdaleka jen v hip hopové škatulce. Ono se tu vlastně o hip hop moc nejedná. Je tu především minimalistické electro a post-dubstepové vibrace pokryté nervózním hávem tajemna. Navíc GhostPoetův rap krásně pluje s beatem a zní příjemně a hlavně patřičně, takže jakoby tvoří další hudební prvek, který celek povyšuje. Ne, tohle není obvyklý. Někde jsem četl, že to zní, jako když The Streets potkaj Flying Lotus. Pičovina! Se Skinnerem má maximálně společný jen to, že mu hostuje na mixtapu. Ináč nic. Ne, opravdu to není typická rapová deska. Je to jeden z mých highlights tohoto (hudebně už tak poměrně zajímavého) roku. Zmínil jsem, že je to chytlavý jak sviňa? Berem!
-debjot-
Recent comments